15. 11.: Ze života hoteliérů, písničkářů a redaktorů Týdne

15.11. 09:50 | Autor: Ondřej Štindl

Sněžení, Paroubkovo ohlášené a zase napůl odvolané ženění a množství materiálů, které se tak či onak týkají minulosti, spojují dnešní vydání.

Lidové noviny otevírají textem, který svatbu Jiřího Paroubka a tu vzdálenější minulost spojují. Píše se v něm o majiteli hotelu Esplanade v Mariánských Lázních, kde se svatba má (měla) konat, a příteli předsedy ČSSD Vlastimilovi Dvořákovi. Byl agentem StB, která ho využívala jako zdroj informací o v lázních pobývajících cizincích, spolupracoval i potom, co se přestěhoval do Prahy.

„V roce 1985 StB Dvořáka hodnotila jako schopného, ale zároveň hamižného člověka. ‚Je schopen plnit složité úkoly. Jedná se o inteligentního člověka se značnými možnostmi, využitelnými pro speciální služby. Má však řadu záporných povahových vlastností, povýšenecké jednání, snaha po získání velkého množství finančních prostředků a jednoznačně maloměšťácký životní styl,‘ uvádí dokument, v němž StB Dvořáka hodnotí." Ten životní styl noviny ilustrují už dříve v Blesku a Reflexu publikovanou fotkou, na níž Dvořák ve zlaté róbě arabského šejka pózuje za volantem nějakého drahého auťáku během maškarního plesu v pražském hotelu Ambassador, který vlastní.

Jiří Paroubek a Petra Kováčová Vlastimila Dvořáka je možné si prohlížet i na dvou fotografiích v Blesku, tentokrát ovšem v distingované „povrchové úpravě". Obrázky jsou z luxusní degustace vína opět v Ambassadoru, pan majitel na nich degustuje s Paroubkovou nastávající Petrou Kováčovou a moderátorem Alešem Hámou.

Právo na první straně píše o tajných službách dneška. Ministr Martin Říman, pod nějž v kabinetu spadá agenda bývalého ministerstva informatiky, podle deníku chce pravomoci těch služeb rozšířit. „Říman totiž chce zajistit civilní kontrarozvědce (BIS) a také vojenské tajné službě přístup k provozním a lokalizačním údajům, jimiž disponují operátoři. Stručně řečeno, pro tajné služby by napříště mělo být snadné zjistit až rok zpátky, kdo komu telefonoval, jak dlouho hovor probíhal a také kde se účastníci hovoru nacházeli. Totéž platí o textových zprávách přes telefon. A nejen to. Provozní údaje se týkají rovněž veškeré komunikace přes internet včetně elektronické pošty. Pro laika žádná klíčová informace, pro schopného zpravodajského analytika informace k nezaplacení..."

Mladá fronta Dnes píše o chystaném zátahu na lidi, kteří přes internet sdílejí hudbu a filmy, vyšetřuje jich prý 1700. „Podobná akce nemá zatím v Česku obdoby. Detektivové z ústecké hospodářské kriminálky se zaměřili na ty, kdo k rozšiřování svých sbírek filmů, písniček či softwaru používali programy Strong DC nebo DC++. Tyto takzvané výměnné sítě používají desetitisíce zejména mladých lidí. Na policejním seznamu jsou i zaměstnanci řady firem a státních úřadů."

Václav Havel po svém zvolení do prezidentské funkce v prosinci 1989. Deník publikuje i celostránkový text Krystyny Wanatowiczové, která se v něm vrací k první volbě Václava Havla prezidentem na konci roku 1989, kdy v parlamentu byla většina komunistických poslanců. Obecně se má za to, že v ní sehrál klíčovou úlohu premiér a někdejší ministr komunistické vlády Marián Čalfa, který se svěřil historikovi Sukovi, autorovi knihy Labyrint revoluce, že na poslance musel nespecifikovaným „brutálním" způsobem tlačit. Podle některých lidí, s nimiž Wanatowiczová mluvila, to ale nemuselo být potřeba. „Marián si dodatečně dělá legendu, neměl nic, čím by je mohl zastrašit. Ulice a média rozhodly o chování poslanců,‘ , myslí Oskar Krejčí (někdejší poradce premiéra Adamce). Podobně hovoří i spisovatel Jiří Křižan, tehdy jeden z nejbližších Havlových spolupracovníků. ‚Nemyslím, že bylo nutné na komunisty ve Federálním shromáždění vyvíjet nátlak, a už vůbec ne brutální. Klepali se strachy a byli ochotni zvednout ruku pro cokoli.‘"

Lidové noviny věnují událostem let 1989-90 celou přílohu zabývající se úlohou a postoji StB v tehdejších událostech. Uvnitř regulérního vydání se ještě jednou vracejí k písni Jaroslava Hutky o Jaromíru Nohavicovi. Vyzpovídaly v té souvislosti i písničkáře Vladimíra Mertu, který se ohrazuje proti termínu „válka písničkářů", jenž se v té souvislosti objevil. „V době, kdy je tady naprostý krach demokracie, rozpad důvěry v politické strany a národní fašismus, se naprosto bezpředmětně na základě něčí bezvýznamné, ubohé písně vytáhne takhle matoucí titulek."

Jiří Peňás Vedoucí kulturní rubriky LN Jana Machalická ve sloupku v kulturní příloze bere nadarmo jméno vedoucího naší kulturní rubriky a mého šéfa Jiřího Peňáse. Vyčítá mu přílišnou smířlivost vůči nové hře Pavla Kohouta inscenované v Národním divadle. K polemice přidává ještě jeden postřeh obecnějšího charakteru. „Je zvláštní, jak čeští mužové moderní doby a zejména pak středního věku vzdychají po červené knihovně a tzv. pravých citech - protože to a nic jiného je popravdě Peňásovo „spektakulární divadlo lásky, zrady a omylů." Jakožto muž středního věku se cítím být zasažen na citlivém místě a dost o těch slovech hloubám. Něco na nich bude. Co mělo například znamenat to tetelení srdíčka, které se onehdy dostavilo při pohledu na roztomilého klučíka hrajícího si v parku se svým štěňátkem. Ještěže v televizi ten den dávali Ligu mistrů a večerka na rohu měla otevřeno a byla dobře zásobená....

Horoskop Blesku je ke mně dnes dost nesmlouvavý. „Vaše kreativita se zřejmě dostala na nulovou hodnotu. Vypadá to, že nevymyslíte nic, co by stálo za plýtvání energií." Zda je to pravda, nebo ne budete moci zkontrolovat v příštím čísle Týdne. I když, kdoví - jako ostřílený praktik středního věku bych snad měl umět nějaký ten výpadek kreativity zakamuflovat. Pokud mi, samozřejmě, nebude někdo pod nos strkat štěňátka a batolata nebo předvádět velké city. Vždycky mě to tak rozhodí...

Foto: ČTK, archiv

Autor: Ondřej Štindl