14. 10.: Kundera v mlze, Kočka na kolotoči, míč v brance

14.10. 11:39 | Autor: Ondřej Štindl

Stránky dnešních vydání plní obhajoba Milana Kundery, exkurze do světa pánů Kočky a Ďurička, trochu lepší den na světových burzách, obligátní úvahy fotbalistů o funkci míče.

O Kunderově aféře deníky referují obsáhle, zároveň s jistou - vcelku pochopitelnou - bezradností. Nikdo nemůže se stoprocentní jistotou říct, jak to tehdy bylo a té stoprocentní jistoty se asi už taky nikdo nedobere. Noviny tak popisují, co přesně napsal Respekt, přetiskují Kunderův rozhovor pro ČTK. Právo nad rámec toho, co vyšlo v Respktu, zmiňuje „zajímavé informace", které „uvedl Jakub Češka, který působí na Fakultě humanitních studií UK a soustavně se zabývá Kunderovou tvorbou. ‚Tato zpráva mě nepřekvapila, něco takového se tušilo. Už tenkrát, když jsem psal diplomku o Kunderovi, mi někteří lidé říkali, že bych po této stopě měl jít. Mě ale zajímala literatura a ne tyto možné souvislosti.‘" Pokud pan Češka nějaké informace má, evidentně je neuvedl, připadá mi.

Odhalení z minulosti slavného spisovatele logicky inspiruje k hledání klíčů v jeho díle. Ondřej Horák v Lidových novinách připomíná druhý Kunderův román Život je jinde, v němž „lze nalézt pasáž, v níž se Jaromil od ‚zrzavé holčičky‘ dozví, že její bratr hodlá emigrovat: ‚Tvůj bratr stojí na druhé straně barikády. Proto je můj osobní nepřítel. Jestli vypukne válka, tvůj bratr střílí proti mně a já střílím proti němu. Uvědomuješ si to?‘ Jaromil potom jde do sídla Sboru národní bezpečnosti, kde pracuje jeho známý, a podá udání: ‚Chci ti něco velice důležitého sdělit... Vím o člověku, který v nejbližších hodinách uprchne za hranice. Musíme s tím něco udělat.‘ Za upozornění je Jaromil následně dalším z policistů pochválen: ‚Řekl mu, že bude-li celý národ tak bdělý, jako je on, naše socialistická vlast bude nedobytná.‘"

Luděk Navara v Mladé frontě Dnes cituje větu z románu Valčík na rozloučenou: „... dojít k tomu, že není rozdílu mezi viníkem a obětí, to znamená zanechat veškeré naděje. A tomu se říká peklo, má holčičko." Navara dál píše: „Kunderovo udání nyní bude bezpochyby hlavním tématem hovorů o Milanovi Kunderovi. Jestli skutečně selhal (jsme si opravdu jisti?), bude právě toto pro něj největší trest. Muž, který prohlásil, že jediné, na čem mu záleží z toho, co kdy napsal, jsou jeho romány, má být kritizován, hanoben a pomlouván za půl století staré udání? A co víc: bude-li nakonec potvrzeno, stane se udání zrcadlem, zvětšovacím sklem, tématem pro hodnocení jeho tvorby. Kunderovo dílo bude znovu posuzováno a znovu váženo. Nenechme se svést: může to být nemístná příležitost pro pomstu géniovi, který pro světovou literaturu tolik znamená. Ale může to být i příležitost pro lepší poznání minulosti. Ano, máme v dějinách Kunderu i Dvořáčka. Taková byla doba, stáli proti sobě na neviditelných frontách studené války. Dnes víme, co dříve nemuselo být tak krystalicky jasné: že pravdu měl Dvořáček a že všichni ti, kteří jej dostali za mříže, jsou viníci."

Tomáše Němečka z Hospodářských novin fakta předložená Respektem přesvědčila. „Nicméně autoři doplňují k udání i přesvědčivý motiv: Kundera měl zrovna kádrový škraloup. V korespondenci s přítelem si vyměňovali posměšné protirežimní poznámky - a oby byli za to vyloučeni ze strany (Kundera se však udržel na fakultě). Odpovídá to chladným modelům jednání z jeho románů. Co by udělal ‚hédonista chycený do pasti extrémně zpolitizovaného světa‘? Takovou antilyrickou úlitbu režimu (právě jednu, ne víc), kterou si může před sebou racionalizovat - západní agenti se musejí hlásit... A zapadá do toho i obsedantní úsilí, s ním Kundera maže 50. léta ze svého života i díla."

Stejný deník na první straně píše, že Bohumír Ďuričko byl po jednu pravidelným sponzorem ODS. Podle HN sociální demokraté změnili strategii, jíž se snaží zmenšovat škody, které by jim střelba na Paroubkově oslavě mohla ve volbách způsobit. Původně vystupovali velmi agresivně, rozdávali médií fotografie, na nichž byl Ďuričko s různými představiteli ODS. Pikantní je, že podle anonymního zdroje z Lidového domu „fotografie pocházejí z archivu pana Ďurička, který je dal k dispozici člověku blízkému sociální demokracii po jeho nespravedlivém obvinění ze strany ODS v Kubiceho zprávě." Teď už chce ČSSD podle HN tu věc hrát spíš mírně. MFD v té souvislosti zase připomíná, že Ďuričko inzeroval v Paroubkově časopsie Trend, který navíc sídlil ve stejném domě jako hoteliérova firma.

Jaroslav Spurný v Lidových novinách rekapituluje dráhu Ďurička i rodiny Kočkových v posledních letech. Připomíná, že Ďuričko přišel ze světa profízlovaných socialistických podniků zahraničního obchodu, odkud se rekrutovalo hodně porevolučních byznysmenů. Spurný popisuje i ještě předrevoluční kontakty Kočky seniora s Františkem Mrázkem a třeba i Františkem Janečkem. „Ďuričko i Kočka seniro se počátkem devadesátých let okamžitě zorientovali. První si pronajal v centru Prahy několik hospod - pravděpodobně prostřednictvím svého přítele a náměstka Restaurací a jídelen Jiřího Paroubka. Druhý zůstal ve své branži - provozování pouťových atrakcí - pouze se osamostatnil a pochopil, jakým zlatým dolem může být pražské Výstaviště v Holešovicích. (...) U Kočky se setkáváme s přívlastkem ‚kolotočář‘, u Ďurička zase ‚hoteliér‘. Jenže jejich zájmy byly mnohem širší a Kočka s Ďuričkem se střetávali podle všeho v zájmu o nemovitosti či bary a herny, odkud plynuly hlavně Ďuričkovy příjmy."

Právo pokračuje v rozboru dost tristního stavu české fotbalové reprezentace, tentokrát se soustředí na záložníka Radka Šírla, který se oproti reprezentační premiéře proti Anglii dost pohoršil. Hráč nastiňuje i to, jak by měl vypadat žádoucí přístup fotbalistů v dalším kvalifikačním utkání se Slovinskem. „Musíme vyhrát. Jakkoli! Když to nepůjde proti Slovincům fotbalově, musíme míč do jejich sítě třeba dokopat." Je-li představa dokopání míče do branky v očích zdejších hráčů antitezí fotbalovosti a příkladem nejextrémnějšího z extrémních řešení, je asi potřeba jejich sobotní výkon přehodnotit a uznat, že na lidi, kteří jsou zásadně proti dokopávání míče kamkoliv, si vlastně vedli docela dobře.

Autor: Ondřej Štindl