14. 1.: Plynaři! Bulhaři! Rockeři!

Nezdravý klid v plynových potrubích, zneklidnění vztahů mezi Davidem Černým a vládou, odchod ministra Julínka, podmračená obloha za oknem, šustění stránek novin, svět zpráv, které popisují, je dneska nějak daleko, co bychom si nalhávali...

Na prvních stranách další zádrhele na cestě plynu z Ruska do Evropy. Nějak prý nepřitekl, což mě - v technických otázkách přepravy plynu naprosto nevzdělaného - vede k otázce: Putuje ten plyn potrubím ve stavu kapalném? Jiří Paroubek zas podle Práva konstatoval, že „nesyčí". Tak jak to teda je? Teče a přitom syčí? Hospodářské  noviny naznačují, že za současnou plynovou krizí může být i snaha Kremlu prosadit sporný projekt plynovodu Nord Stream. „Severní Nord Stream je předmětem vášnivé kritiky ze strany Polska, pobaltských zemí i Skandinávie. Kvůli odporu proto cena projektu, který byl původně rusko-německý a později se k němu přidali Nizozemci, neustále roste. Nyní se odhaduje na osm miliard eur. Rusové, kterým se tenčí příjmy kvůli klesajícím cenám ropy a plynu, hledají zdroje financování jinde. Evropské instituce ale s půjčkou na projekt váhají, nehledě na to, že použití unijních peněz může blokovat Polsko."

S podobným vysvětlením přichází i Luboš Palata v textu v rubrice Úhel pohledu Lidových novin. „Rusko (společně se svými podivnými německými partnery, kterým velí bývalý důstojník východoněmecké Stasi společně s bývalým německým kancléřem) chce tímto způsobem dokázat Evropanům, že plynovod po dně Baltického moře, který Ukrajinu i všechny další tranzitní země obchází, je potřeba postavit stůj co stůj. Přestože je to extrémně drahý a náročný projekt, přestože po pádu cen zemního plynu, který se očekává už na jaře, nemusí být vůbec rentabilní. (...) Putin jako by se do puntíku řídil Bartuškovými slovy (starší vyjádření vládního zmocněnce pro energetickou politiku Václava Bartušky, podle nějž „Evropa musí padnout na držku", včera v LN citoval i Zbyněk Petráček - pozn. aut.). Potřebujete padnout na držku, holenkové, abyste zkrotli. Vy Ukrajinci i vy Evropané." 

Výtvarník David Černý zčeřil vody instalací za vládní peníze v Bruselu - skládačka evropských zemí, vytvořená za vládní peníze a vystavená českým předsednictvím unie, pracuje se stereotypními obrazy jednotlivých států, navíc není dílem sedmadvaceti výtvarníků, Černý je exkluzivním autorem. Včera se vládě za mystifikaci omluvil. Lidové noviny citují vicepremiéra Vondru: „Stále platí, že jsme poskytli prostor svobodnému uměleckému vyjádření a jako na takové se musí na Entropu pohlížet. Kdybych ale věděl, že to je jinak, než jsme si mysleli rok a půl, nedovolil bych to."

Karel Steigerwald se v komentáři pro Mladou frontu Dnes staví na Černého stranu. „Koho toto umělecké dílo popudí nejvíc, budou asi Češi. Už teď se jejich (neboli naše) kritika dá odhadnout: kdo to zaplatil, kdo to schválil, že to hanobí zemi, národ, vlast, prezidenta. Kdo Černého povolal, kdo mu dal, řečeno slovy ing. Paroubka, zadání dílo vytvořit. Nejkrásnější výtka bude znít: Co tím chtěl autor říci? To jako důsledek mnohaleté a vytrvalé školní výchovy: umění je, když někdo složitě a zatajeně říká, co my ostatní řekneme rovnou. Příklad: My bychom řekli, že milujeme vlast, básník to řekne oklikou, vychvaluje oblaka, která nahoře plynou. (...) Z celého toho pobouření bude vidět, proč je umění důležité. Proč je důležitá jeho nehoráznost a proč je pravda umění jiná než pravda států, politiků a jiných mluvčích národů. Neboli co vám řekne umění, nedá se říci jinak."

Podobně Černého kousek vnímá i Petr Fischer v HN, podle nějž pobouřené reakce jsou „přitažené za vlasy. Odhalují nepochopení role umění. A hlavně: předvádějí klasický strach z obrazu, hnaný obavou, že překroucení či posunutí skutečnosti, její ironické přetřásání, byť by to byly jen stereotypy a klišé vnímání národní identity, může záměrně vážně poškodit něčí pověst. Přitom takové podrážděné a uražené reakce jsou tím nejlepším ospravedlněním Černého mystifikačního díla. Jsou totiž příznačným projevem slabého sebevědomí, které se nikdy nemůže vyrovnat s tím, že svůj vlastní obraz prostě nemůže nikdy ovládnout."

Pár přípodoteků: 1) V Černého posledním čísle je mimo jiné možné vidět docela trefné zesměšnění oficiózního evropanství - viz slova „metafora i oslava různorodosti" z bookletu k instalaci, jež jsou snad až esencí toho nadekretovaného bakelitového bratrství. Dvacet sedm výtvarníků cosi rukou společnou skládá... ble. Tohle se DČ a jeho kolegům podařilo shodit skutečně docela hezky.

2) Zastánci DČ píší, že právě ty pobouřené reakce jsou nejlepším ospravedlněním mystifikace. Bylo jich ale dost na to, aby se dalo mluvit o úspěchu? Zatím to vypadá, že se naštvali Bulhaři, což se zrovna nerovná celoevropskému skandálu. Drzá provokace by měla otřást centrem provokované moci, ze Sofie je k němu dost daleko, navíc bulharský podíl na podobě toho zmiňovaného oficiózního evropanství je minimální.

Právo poutá na první straně článek z přílohy Dům a bydlení: „Michal Dvořák: Jak se rockerovi bydlí pod střechou". O tom, že rockeřina, to je dřina, jsem byl poučen už zamlada. Ale že standardní rockerské nocování probíhá pod širákem, to jsem dosud netušil.    

Čtěte dále

další zprávy