1. 4.: Co jsme si, to jsme si, zasolme si

01.04. 11:20 | Autor: Ondřej Štindl

Bude prý vláda, možná to ale nebude vláda a možná nebude vůbec nebo tak nějak, manuály na Obamu, první den náhubkového zákona, před fotbalem se Slovenskem běží analytické motory na plný plyn.

Občanští a sociální demokraté se dohodli na způsobu ustavení překlenovacího kabinetu, deníky to interpretují jako výraz snahy zabránit tomu, aby s vlastním řešením nepřišel prezident. Právo: „V ODS mají z takového pre bez popisku 147281 zidentova kroku, který by znamenal okamžitý konec vlády v demisi, očividně strach. (...) Paroubek si naopak Klause vzal proti ODS jako beranidlo. Ještě před včerejším plánovaným jednáním varoval, že pokud se dohoda na schůzce s Topolánkem nepotvrdí, tak ČSSD přehodnotí stanovisko a obrátí se na prezidenta, aby konal." Zdá se, že s touhle taktikou předseda ČSSD uspěl, obsah té dohody totiž odpovídá jeho předem deklarovaným představám. Hospodářské noviny: „Pokrok v jednání umožnily hlavně ústupky ODS. Ta přestala odmítat úřednickou vládu, která by zemi dovedla k předčasným volbám. A připustila, že by taková vláda mohla vzniknout ještě během českého předsednictví EU." Paroubek také potvrdil včerejší informace MFD, podle nichž se jako o dočasném premiérovi uvažuje o šéfovi aerolinek Lašákovi, bývalém vicepremiérovi Jahnovi a šéfovi antimonopolního úřadu Pecinovi. Deníky citují podle Radiožurnálu: Typově jsou to jména, o kterých můžeme uvažovat." Další příklad v politice rozšířeného sklonu mluvit vždy jazykem co nejvíc neosobním, mluvit jen o „jménech", je standard na levici i na pravici. Co znamená, že „jména" Lašák, Jahn a Pecina typově vyhovují? Že by podobně vyhovující byla i „jména" Kahn, Mašák nebo Pecinák?

Zbyněk Petráček se v komentáři pro Lidové noviny rozmýšlí nad tím, jestli dohoda Paroubka a Topolánka zavádí v Česku velkou koalici. Dochází k tomu, že ne, skutečná velká koalice by podle něj pro zemi znamenala odpovídajícím způsobem velké neštěstí. Petráček se pozastavuje nad tím, že velká koalice je řešení preferované českými euroskeptiky (evidentně myslí toho vůdčího, na Hradě sídlícího). „Je vlastně pozoruhodné, že čeští odpůrci lisabonské smlouvy coby evropské spoluvlády velkých, více nebrojí proti myšlence domácí velké koalice. Vždyť ta okrajuje demokracii více než Lisabon, nemá-li pojistky pro malé. Okrájená demokracie, ale naše, suverénní - takhle nějak zní vysvětlení."

Jiří Hanák v Právu píše o možné ratifikaci lisabonské smlouvy jako o paradoxním důsledku sporů uvnitř ODS. „Senátoři ODS sice láskou k Lisabonu nelnou, jsou však věrni (zatím) Topolánkovi. Co když si řeknou - Klaus nám zasolil, nuže i my mu zasolíme a natruc hradnímu pánovi lisabonskou smlouvu schválí? To by byl velice konstruktivní truc."

Jindřich Šídlo v jednom ze svých posledních sloupků pro Hospodářské noviny vidí největší potíž české politiky plus minus tam, kde i já. „Skutečná potíž tkví v tom, že je nepředvídatelná a nefunguje v ní základní důvěra v dané slovo. Když Klaus s Mečiarem dělili Československo, řekli si, co chtějí, a poté to do tří měsíců dojednali - a to byla jiná fuška než banální cesta k předčasným volbám. Dnes je každé veřejně vyřčené slovo obraceno a zkoumáno: Co oni opravdu chtějí? Není to podraz? Jsou předčasné volby opravdu předčasné? Jsou sovy, čím se zdají být? Ano - pokud nesedí ve sněmovně." Součástí toho problému je, že očekávání podrazu ze strany druhé se stává standardní omluvou podrazů vlastních a ty podrazy nikomu nestojí ani za formální výraz studu. Pamatuje si ještě někdo, jak spolu sociální a občanští demokraté vyjednávali po volbách v roce 2006? Lehkost s jakou Marek Dalík vykládal novinářům, že je to stejně jenom jako a že ODS pošle ČSSD kamsi, až přijde ta správná chvíle. Pýchu, která vyzařovala z Jiřího Paroubka, když veřejně oznámil, svou - jak tehdy ještě netušil hodně krátkodechou - dohodu s Miroslavem Kalouskem sjednanou za zády těch, s nimiž tehdy vedl oficiální rozhovory?

Ode dneška platí zákon, který zakazuje novinám tisknout kdeco, Mladá fronta Dnes obcházela poslance, aby jí dali souhlas jmenovat je v případě, že se stanou obětí trestného činu - zákon to vyžaduje. Ministr vnitra Ivan Langer: „Nepodepíši to. Chceme-li si užít svobody, tak se taky naučme respektovat práva a soukromí konkrétních lidí z masa a kostí. Já vzývám svobodu slova, ale takovou, která neslouží nikomu jako byznys." Z té poslední věty nejsem dvakrát moudrý. Co vadí představiteli strany, která tak ráda demonstruje svou lásku ke kapitalismu, na byznysu? Ano, svoboda slova vytváří prostor pro spoustu věcí - mimo jiné taky pro obchod. Skutečně to Langerovi vadí? Pokud ano, tak to snad až opravňuje tetu všech blbých: Máme se bát? Pro doplnění: Titul „matka všech blbých otázek" je až do mého příštího exekutivního rozhodnutí vyhrazen exkluzivně dotazu „Jak se cítíte?"

HN na titulní straně odhalují: „Hledá se tajný vlastník ČEZ". Jeho totožnost neodhalím ani já, ale chystané přejmenování firmy na Štindlovu globální maxidobíječku by mohlo ledacos napovědět.

Autor: Ondřej Štindl