Když média útočí

04.02. 11:10 | Autor: Marek Šálek

Ocitnout se v soukolí mediálního zájmu, to může normálního smrtelníka nepěkně poznamenat. Těžce bývají poškozeny vztahy, pověst, sebevědomí do té doby neznámého člověka. „Jsme přece novináři!“ vzkazují reportéři takovým obětem mediálního násilí. Jak ubránit svou čest?

Když jednoho rána vtrhlo do bytu Kateřiny Blumové osm těžce ozbrojených policistů, našli sedmadvacetiletou dívku „působící krajně uvolněně, téměř šťastně“, jak stojí u kuchyňské linky a pije kávu. „Uvalila na sebe podezření tím, že nepůsobila překvapeně, nýbrž klidně, ne-li triumfálně. Na sobě měla zelený bavlněný koupací plášť s vyšívanými kopretinami, pod ním nic.“ Tak uvádí německý spisovatel Heinrich Böll na scénu hrdinku pozdní povídky Ztracená čest Kateřiny Blumové (1974). Dívka, která vede domácnost manželů Blornových, advokáta a architektky, se shodou nešťastných okolností ocitne uprostřed zlovolné mašinerie, přičemž ta policejní je slabým odvarem proti kampani, kterou proti ní rozpoutají „NOVINY“ – jak Böll nazývá deník, v němž znalci rozpoznali Bild:

„Nikdy dříve neměl co dělat s novinami a vůbec už ne s NOVINAMI, a když ten chlap zase odjel, Blorna si odepnul lyže a věděl, že je po dovolené... Když se ráno objevil rozmrzelý u snídaně, Truda už mu podávala NOVINY. Na titulní straně Kateřina. Obrovská fotografie, obrovská písmena: LOUPEŽNICKÁ MILENKA KATEŘINA BLUMOVÁ... Na zadní straně se dočetl, že NOVINY z jeho výroku, že Kateřina je chytrá a chladná, udělaly ‚ledová a vypočítavá‘, a z jeho obecného vyjádření o kriminalitě, ‚že je naprosto schopna zločinu‘.“

Smyšlené citace

„Mami, venku na tebe čeká televize,“ hlásila jednu lednovou neděli dcera Marcely Urbanové. Její maminka, bývalá sekretářka Jiřího Čunka, se stala klíčovou osobou v kauze údajné korupce nynějšího předsedy KDU-ČSL. Zájem médií, který získal podobu téměř fyzického pronásledování, dodnes pociťuje velmi nepříjemně. „Nejsem prostě žádná celebrita, aby na mě reportéři s kamerami čekali i o víkendech před domem,“ říká Urbanová. Novinářům však raději třeba desetkrát denně opakuje do telefonu, že ona trestní oznámení na Čunka nepodala a že neví, jak se informace z policejního spisu do médií dostaly.

„Tak to jste mě pobavili,“ reaguje Urbanová na dotaz, co říká informacím bulváru o jejím někdejším milostném poměru s nadřízeným, tehdy starostou Čunkem. „Bulvár nečtu, jejich žádosti o rozhovor rovnou mažu z mailu,“ odmítá podobné spekulace. Veškeré „její“ citace na toto téma jsou prý smyšlené.

„Vadí mi účelové nakládání s mými slovy. Pro pořad 168 hodin České televize (vysílal se v neděli 28. 1., pozn. red.) jsem odpovídala na pět otázek. V reportáži zazněla jedna necelá věta úplně vytržená z kontextu,“ zlobí se Urbanová. Nelíbí se jí ani to, jak reportér naložil s výpověďmi dvou kolegů z městského úřadu, na které v minulosti podala pracovní stížnost. „Na vsetínské radnici ji nemají rádi, má tam pověst hrubého stěžovatele,“ uvedl moderátor slova úředníků. Vhod mu přišlo i vyjádření mluvčí radnice Radky Stejskalové: „Ona je psychicky doslova deptala a vyhrožovala jim profesní likvidací.“

Prdelem do ksichtu

V podniku PTZ Nelahozeves (dnes Unilever), kde se vyrábějí například rostlinné tuky, před časem dělník omylem zakopl na dvoře o kbelík. Deset litrů vyjetého oleje vzápětí odteklo továrními kanálky do Vltavy, skvrna ne tak úplně malých rozměrů se zachytila na jezu pod fabrikou. Vedení firmy strnulo hrůzou v očekávání nepříjemností – hlavně s médii. Obrátilo se na společnost Donath Burston Marsteller, která se specializuje na „krizovou komunikaci“. „Měl jsem pro ně jedinou radu: udejte se,“ popisuje aféru šéf agentury Michal Donath. „Dlouho rokovali, báli se, že přiznáním si ještě přitíží.“ Expert na ovlivňování médií se jim snažil vysvětlit: „Stejně se provalí, že ten olej vytekl od vás. Předejděte tomu. A slibte, že se budete podílet na asanaci. Když vám nehodu přesto budou vyčítat, můžete říct: ‚A co jsme podle vás mohli víc udělat?‘“

Donathovy předoklady se naplnily, nelahozeveská továrna patálii ustála bez většího skandálu. „Nahym prdelem do ksichtu! Tuhle radu mi dal tatínek do života,“ říká Donath, jenž vyrůstal v Olomouci, kde jeho otec pracoval jako vážený advokát. „A tuhle zásadu doporučuji i našim klientům. Povězte jim pravdu, říkám jim.“ Za „formující“ považuje následující historku z dětství.

„Jako dvanáctiletý jsem rozbil skleněnou výplň v dřevěné telefonní budce. Utekl jsem. Večer přišel soused. ‚Pane doktore, váš syn se pral, rozbil sklo, utekl. Chápete, že zrovna vy byste měl jít příkladem, zákony přece platí pro všechny,‘ vyčetl otci. ‚Děkuju, samozřejmě to nechám opravit, jste hodný, že mi to říkáte,‘“ reagoval táta. Krčil jsem se za ním, a když zavřel dveře, dal mi strašnou facku. ‚To máš za to, žes mi to neřekl. Byl jsem kvůli tobě za vola.‘“

Komunikátor ex offo

Oběti médií Služby „spin doktorů“, jak se také říká profesionálům na ovlivňování veřejného mínění, si však nemůže dovolit každý. O jejich honorářích se vykládají legendy a bylo by naivní se tomu divit: při mediálních útocích jde firmám o závratné sumy, politikům o kariéru, podnikatelům o obojí. V sázce může být jejich budoucnost. V případě nebožáka, který se bez průpravy ocitne v mediálním soukolí, však toho také není ve hře málo: cena osobní pověsti, cti, sebevědomí je nevyčíslitelná, přičemž „veřejná hodnota“ publikovaných informací je nulová.

Vyrovnat se s tlakem, který představuje medializace soukromí, vyžaduje pevné nervy a silnou náturu. Žádný „krizový komunikátor ex offo“ přitom neexistuje, obětem mediálního násilí z řad obyčejných smrtelníků nezbývá než se spolehnout na služby „amatérů“. „V tak extrémní situaci je ale postižený sám sobě špatným rádcem. Měl by si promluvit s někým nezaujatým. Nemusí to být profesionál přes média. Důležité je, aby dokázal situaci posoudit bez emocí,“ radí Donath. Mediální výchova přitom u nás bývá vzdálená realitě.

Velké firmy sice nabízejí zaměstnancům speciální tréninky, při nich ale převažují výklady převzaté z různých manažerských příruček, nad nimiž se novinář z praxe může pousmát. Anebo rozčílit, když vidí, jaké strategie si účastníci podnikových školení osvojují ve snaze zabránit mu v přístupu k informacím. Na školách to bývá ještě horší. Pokud rozvrh podobný předmět nabízí, studenti se od učitelů spíše dovědí, jak by média měla ideálně vypadat a působit. O neúprosné realitě redakčního provozu se toho příliš nenaučí; natož jak se médiím bránit.

Oběť dvojitého násilí

Jan Jirák z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd UK připomíná další málo zmiňovaný problém, takzvanou sekundární viktimizaci: „Člověk, který se stane obětí trestné činnosti, se znovu stává obětí tím, že se ocitá v centru pozornosti veřejnosti.“ Jako příklad lze uvést podvod či znásilnění. „Z různých důvodů, především kvůli udržení hodnotového rámce, má okolí tendenci u některých činů neodpouštět oběti, že se stala obětí. Znásilněná žena je pro okolí tak trochu ‚nečistá‘, v případě podvodu zase slýcháme: ‚musí to být blb, když takhle naletěl‘.“

Oběti svůj prožitek často tají, na druhou stranu si potřebují o traumatu povídat, protože s takovým zážitkem se těžko žije. „Tak se stane, že se oběť svěří novináři, který – neznalý věci – zveřejní údaje, podle nichž může okolí oběť identifikovat a pak náležitě ‚potrestat‘ opovržením, vyloučením, posměchem,“ říká docent Jirák. Dotyčný člověk se tudíž může stát podruhé obětí stejného trestného činu. „Je to vlastně příšerná past. Novinář by měl vědět, že tohle riziko hrozí, a když se mu oběť svěřuje se zážitky, měl by ji umět upozornit, že zveřejnění identifikačních znaků jí může ublížit.“

I politik má příbuzné

Jana Topolánková studuje čtvrtý ročník kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, chytá se na půlroční stáž do Bruselu. Od vrstevníků odlišuje třiadvacetileté děvče z Ostravy „maličkost“: je dcerou nynějšího předsedy vlády, notabane nevěrného manželce, a aby toho nebylo málo, jeho milenkou je místopředsedkyně sněmovny. Může se divit zvýšenému zájmu médií o propírání rodinného soukromí? „Mám otci za zlé, že bulvár nezpacifikoval,“ říká u čaje v pražském hostinci. „Ale taky je fakt, že jim k jejich ‚odhalením‘ nemusel zavdávat příčinu.“

První atak médií zažila dívka loni o prázdninách. „Ležela jsem na dece u chaty a najednou se za plotem objevili dva muži z Novy. A jestli by mohli mluvit s paní Topolánkovou, případně se mnou. Maminka tam nebyla a já jsem jim řekla, že se k ničemu nehodlám vyjadřovat.“ O to větší překvapení nastalo, když si dcera předsedy ODS večer pustila zprávy a tam si celou epizodu prožila znova, tentokrát však společně s miliony diváků. „Nechápu, proč to použili, vždyť jsem jim nic neřekla!“ zlobí se Jana. „A v prosinci už nám před domem celé dny stálo novinářské auto s vystrčeným teleobjektivem, otravovali nás i o svátcích.“ Její matce navíc chodí desítky esemesek od bulvárních novinářů.

„Bulvár nesledujeme a mluvit s těmi novináři nebudeme. Pro rodinu politika se to nehodí, jejich praktiky jsou pro nás nepřijatelné,“ říká Topolánkova dcera. „Pokud se budeme držet faktů, je podle mě všechno v pořádku. Jsme přece novináři. A mezi námi: když je někdo nevěrnej, my za to nemůžeme,“ komentuje zájem médií o premiérovu rodinu František Nachtigall, šéfredaktor deníku Aha!.„Ale vždyť si vymýšlejí! Ať ti novináři vysvětlí ty svoje lživé titulky o ‚fackách‘ a ‚vyhazování z domu‘ mojí babičce a dědečkovi! Copak nejsou schopni respektovat, že i politik má příbuzné?“ říká Topolánková.

Zastřel svého novináře

Když se v úvodu zmíněná literární hrdinka Kateřina Blumová dovolávala zastavení mediálních útoků, živených „průsaky“ z policejních výslechů, dostalo se jí vysvětlení, že je „osobou současného dění“ a že „na svobodu tisku se nesmí lehkovážně sahat“. Na tom něco je. Zacházení s „osobami současného dění“ ovšem musí mít své meze. „I Truda byla skoro sentimentální. ‚Nikdy už to takové nebude. Oni to děvče odrovnají. Když ne policie, tak NOVINY, a až se o ni noviny přestanou zajímat, tak to udělají lidi,‘ uvažuje advokát Blorna.“

Budiž prozrazeno, co se čtenář Böllovy novely doví poměrně brzy: Kateřina Blumová po sérii několika článků – plných nechutně překroucených výroků jejích blízkých – přislíbí reportérovi NOVIN rozhovor. V té době už má jasný plán: zastřelit ho. To se jí také povede.

Takový recept na obranu proti mediálním zákeřnostem jistě není pro každou povahu, v kontextu této prózy Heinricha Bölla je však vcelku pochopitelný. Nezbývá než věřit, že čeští novináři i jejich „oběti“ už jsou poučenější a že se jejich konflikty obejdou... alespoň bez střelby.

Foto: Tomáš Nosil

Montáž: TÝDEN

Autor: Marek Šálek