Taxík je na sbírání historek ideální, říká Pekárková

02.06. 19:49 | Autor: Tereza Moravcová

Spisovatelce Ivě Pekárkové vyjde v červnu nová kniha.

Spisovatelka Iva Pekárková (46), která pěknou řádku let řídila newyorský taxík, psala romány plné sarkasmu a před čtyřmi lety odjela do Londýna, aby tam zase "taxikařila", v dohledné době vydá knihu složenou ze svých blogů.

Kdy vyjde kniha složená z vašich vybraných blogů?
Nakladatel tvrdí, že snad už koncem června.

Není blogování jen ultramoderní forma grafomanství?
Zaručeně je. Ale tak jako snad všechno - psaní, malování, dokonce milování - dá se to dělat tak nebo onak. Narazila jsem na řadu blogů, ve kterých jejich autoři nedělají nic jiného, než informují svět o úžasných událostech typu „právě jsem si vymáčknul táákovejhle uher" nebo „večer pudu do baru a zaručeně si zas zasouložím". Ale pak jsou taky blogy úžasně informativní, zajímavé, čtivé...

Na serveru BBC jsou třeba „blogy", kterým by se právě tak dalo říkat články nebo komentáře - jsou psané erudovanými lidmi, kteří věcem, o nichž píší, rozumějí, a označení „blog" znamená vlastně jen to, že na rozdíl od internetových článků nemusejí vždy vyjadřovat názor redakce. Taky znám několik lidí, kteří si našli kamarády, dokonce partnery díky „spolublogerství" na stejném serveru. Virtuální komunity jen kvetou.

Pekárková se svým přítelem Kennym na autogramiádě Slonů v soumraku. Ale k tomu grafomanství: Znám se už dlouho s jednou Newyorčankou, redaktorkou významného nakladatelství, a přes tu můžu sledovat, abych tak řekla, vývoj grafomanie v posledních dvou desetiletích. Na samém konci 80. a začátkem 90. let byla zoufalá: to bylo období, kdy lidé začali houfně používat textové editory, a tím pádem skoro každý nevyžádaný rukopis, který do nakladatelství přišel, působil od pohledu „profesionálně": bylo třeba přečíst pár stránek, než jste mohli s čistým svědomím říct, že za vydání nestojí. Ale pak se redaktorce ulevilo. Tvrdí, že nevyžádaných rukopisů chodí mnohem méně od doby, co lidé získali možnost vyjadřovat se elektronicky na nepřeberném množství serverů. Takže blogy, jak to vypadá, pomohly grafomany zkrotit - do kyberprostoru se vejde úplně všechno.

IVA PEKÁRKOVÁ

• narodila se 15. února 1963 v Praze

• v roce 1986 emigrovala, druhý domov našla v New Yorku, kde si živila jako barmanka, sociální pracovnice a zejména taxikářka

• kvůli emigraci nedostudovala přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a virologie

• od roku 2005 žije v Londýně

• některé její knihy vyšly v překladu i ve Spojených státech, Velké Británii, Německu a Španělsku

• jejím zatím posledním počinem byl román Sloni soumraku, který vypráví o postarší Angličance, jež si najde o mnoho let mladšího senegalského milence

Můžete uvést konkrétní blogy, které máte ráda?
Čtu blogy „Manželky" psavé Češky, která má Senegalce, píše knížky a ze které se stala spřízněná duše. Čtu blogy Spoon, což je moje londýnská kámoška, která by mě zardousila, kdybych je nečetla (tím nechci říct, že je nečtu ráda!). Často „listuju" blogy na idnesu, právě na tom serveru, na kterém jsem i já. A pak samozřejmě ty blogy-neblogy na BBC, o kterých jsme už mluvily. A jsem samozřejmě vždy otevřena novým možnostem.

Blogujete i v angličtině?
Ne. Až bude „všechna práce hotová", jak říkávala moje babička, mohla bych to zkusit...

Prý se chystáte pověsit taxikářské řemeslo na hřebík. Proč?
Už tam visí. Je pro to spousta důvodů - počínaje tím, že mi ježdění s drožkou v jižním Londýně už asi mnoho fungl nových zážitků nepřinese, přes smutný fakt, že v Anglii je krize a taxikáři ani řidiči minicabs si skoro nic nevydělají, až po to, že mi nedávno ukradli auto.

Nepřipravíte se tak o přísun inspiračních zdrojů pro vaše romány?
Ne, to ne. Teď zrovna mám inspirace nasbíráno dost, jde o to to zpracovat. A taxikaření je sice z hlediska přísunu inspiračních zdrojů skvělé, ale najde se určitě zas něco jiného.

Narážím na historku, která vás inspirovala k napsání Slonů v soumraku...
Kdyby mi taxikaření nepřineslo nic víc (což přineslo), i tak bych si ho pochvalovala. Měla jsem v taxíku mladého Senegalce, který mi vyprávěl, že se dostal do Anglie díky manželství s Angličankou o nějakých třicet let starší. Slovo dalo slovo, šli jsme spolu na pivo (můj přítel podobné věci toleruje, když je to kvůli „umění") a milý chlapík mi vyprávěl o svém životě v Senegalu i tady v Anglii. Hrozně se chtěl dostat do „bílé země", a když se na senegalské pláži zalíbil silně nadrozměrné a víc než naivní Anne, podařilo se mu přesvědčit ji, že ji taky miluje... Skutečně si ho vzala - a on se teď ocitl v Londýně a ke své hrůze si uvědomil, že má na krku tlustou padesátiletou krávu. Byl to pěkný vykuk. A já už jsem na jeho příběh pozapomněla, když mi najednou začaly chodit sprosté maily od nějaké ženské. Vyšlo najevo, že je to jeho anglická manželka. Vloupala se mu do mailu a pustila se do mě v domnění, že se jí ho snažím odlákat. Nebyla to pravda, ale když jsem jí to řekla, nevěřila mi, nadávala mi dál - a tím se přede mnou úžasně odhalila.

Pochopila jsem, že vyprávění jejího manžela se do značné míry zakládalo na pravdě - žena něco po padesátce, tak naivní, že uvěřila vychytralému klukovi na pláži jeho sliby věčné lásky (a pak si myslela, že je dodrží), skutečně existuje. Pak už stačilo jen přihodit k tomu pár reálií, rozpomenout se na své vlastní zážitky se Senegalci - a knížka byla na světě. Na sbírání historek je to fakt skvělé povolání, vždyť to říkám. Člověk je zavřený na malém prostoru se spoustou upovídaných lidí, tak holt se dozvídá věci. Sesbírala jsem i materiál pro řadu povídek a prostě jsem si nashromáždila do zásoby docela dost zážitků. Některé potřebují ještě uzrát.

Iva Pekárková se svým o dvanáct let mladším přítelem. Nebála jste se, že to budou čtenáři vnímat spíše jako váš osobní příběh? Přeci jenom žijete s Nigerijcem o dvanáct let mladším...
Řečeno slovy klasika: Cokoli nyní napíšete, bude překrouceno k nepoznání a použito proti vám. Takže samozřejmě nemůžu zaručit, že si čtenáři za jakoukoli ženskou postavu, nejenom za Anne, nedosadí mne. Anebo že si nedosadí za Amadoua Kennyho (to by se Kennymu vůbec nelíbilo)! Sotva můžu do každého výtisku knihy vložit podepsané prohlášení, že to není můj příběh - a kdybych to udělala, většina lidí by si nejspíš začala myslet, že to můj příběh je...

Musím říct, že mně osobně už věkový rozdíl pouhé půl generace vůbec nepřijde. Představa, že žena musí být vždy o pár let mladší, o půl hlavy menší, méně vzdělaná než muž... je hodně hodně zastaralá. Skoro bych ji přirovnala k představě, že správná žena se bojí myší, s oblibou omdlévá a nechává se křísit - a je příšerná řidička. Mimochodem, vůbec jsem si neplánovala „najdu si Afričana o dvanáct let mladšího a pojedu s ním žít do Londýna", prostě to tak vyšlo. Kdybych si našla, co já vím, Asiata o dvanáct let staršího a jela s ním žít do Austrálie, možná bych byla právě tak šťastná. (I když v hloubi duše tomu nevěřím.)

Spisovatelka Iva Pekárková při autogramiádě posledního románu. Cítíte se jako „ženská autorka"? Narážím na skutečnost, že se dost často mluví o „ženské literatuře", což je sám o sobě dost neujasněný pojem, který někdy znamená „literatura pro ženy" jindy „ženy, které píší". Proč se nemluví o mužské literatuře?
Tohle je téma na esej - a já nemám ani znalosti, ani odvahu, ani chuť takovou esej napsat. Myslím, že zmatení pojmů je částečně vinou překladu (výraz „ženská literatura" je nepochybně překlad z anglického „women's literature", přičemž se zapomíná, že v angličtině existují ještě další kategorie, které tak či onak souvisejí s tím, co píšou a čtou ženy, například „chick lit"), částečně vinou přesvědčení, které se v Čechách udrželo dodnes, zatímco na Západě už zcela zmizelo: totiž literatura psaná ženami se nevyrovná té, co píší muži. Pojem „mužská literatura" nebylo třeba razit, protože v minulosti byli autoři, až na výjimky, mužského pohlaví. I když... slyšela jsem pojem „men's literature", především z úst dívek a žen, které nebaví číst pořád o přestřelkách, mrtvolách či manželských problémech slavných spisovatelů. A jestli se cítím jako ženská autorka? No, jsem sama ženská, tak jak bych se mohla cítit jako muž?

Tak jsem to nemyslela. Spíše, že někdo vůbec řeší, zda konkrétní dílo napsal muž, či žena. To vás neirituje?
Kdyby mě takovéhle věci iritovaly, to bych se musela v jednom kuse rozčilovat. Což se mi nechce.

Foto: Vojtěch Med