Zašmodrchané umění je pro snoby

Chlapec z dobré rodiny, prasynovec bratří Čapků a nadějný student Akademie výtvarných umění po únoru 1948 zmizel ze společnosti i z výtvarného dění. Teď se Pavel Brázda dočkal retrospektivní výstavy v Národní galerii a vychází o něm monografie. Jaké to je, zůstat celý život na okraji a až do stáří čekat na povšimnutí?

* Z pozice celoživotního outsidera a jakési umělecké kuriozity jste se dostal na pozici jednoho z mála výtvarníků, který se dočkal už za života retrospektivy v Národní galerii. Jaký je to pocit?

V roli outsidera mi bylo celkem dobře. Nová situace mě spíše znepokojuje, mám obavu, aby ta přemíra chvály, se kterou jsem se začal setkávat, nebyla věncem na můj náhrobek. Vlastně bych byl raději, kdyby výstava někde vzbudila odpor.

* Role respektovaného výtvarníka vám nesedí?

Zatím mě to baví, ale už se začínám těšit, až se zase stáhnu do své pozice na okraji a tam si budu dál pokojně dělat svoje. Vzpomínám si, že když se v šedesátých letech do podobné situace dostal po letech odmítání Mikuláš Medek, také říkal, jak se těší, až ho přestanou oslavovat a půjde do výtvarného důchodu. Nikdy jsem nechtěl patřit mezi takovou tu společenskou vrstvu lidí, kteří jsou zvyklí na svůj úspěch.

* Vy jste se přitom ve výjimečných kulturních kruzích pohyboval už v dětství. Váš nevlastní dědeček byl Josef Palivec, prastrýcové bratři Čapkové. S Čapky jste si ale o umění asi nestihl popovídat...

Kdepak, byl jsem ještě malinkej. Čapci bydleli v Praze a my v Brně, moc jsme za nimi nejezdili. Když už jsme se s nimi potkali, tak se kolem mě jen mihli. Všiml jsem si akorát, že si Karel vůbec nevěděl rady s malými dětmi. Byl hodně plachý.

* Ale doma se asi o bratrech dost mluvilo...

Čapkovská tradice byla u nás přes mámu -jejich oblíbenou neteř - hodně živá. Bába Helena (Helena Koželuhová, sestra Karla a Josefa Čapků, jejíž druhý manžel byl básník Josef Palivec, pozn. red.) mi říkala, že máma Karlovi v Krakatitu posloužila jako předloha pro tu dívku za závojem. Mě ale více zajímalo, kdo byl předobrazem princezny, až jsem to detektivními metodami vypátral: Věra Hrůzová, Karlova láska z dvacátých let a blízká známá mých rodičů.

* Karel Čapek si ale nakonec vzal herečku Olgu Scheinpflugovou. Tím si prý v rodině nadělal zlou krev.

No to byla až mesaliance, v rodině se mu to dost zazlívalo. Olga byla totiž bytost úplně jiného typu, než na jaké byla naše rodina zvyklá, taková vulgárnější. Moje teta ve vzpomínkách zmínila roztomilou anekdotu, jak Olga vybírala klobouk a říkala modistce: „Až tohle uvidí Čáča, ten se posere!" Zkrátka to nebyla žádná dáma. Předpokládám, že to mohlo být pro Karla svým způsobem zajímavé a osvěžující, ale moc se to k němu nehodilo. Dřív ho noční život nezajímal a Olga ho najednou zatahovala na oficiální flámy a mezi lidi, s kterými předtím neměl co do činění. Vidět je to na jeho posledních věcech, na Bílé nemoci nebo Matce, kdy začal hájit zájmy československé generality, s níž se Olga kamarádila, místo aby své nadání rozvíjel zcela osobitým způsobem, ke kterému se pak vrátil v Životě a díle skladatele Foltýna. I proto byly v naší rodině vůči Olze velké předsudky. Když vyšel její Český román, máma napsala Václavu Černému děkovný dopis za to, že ho v recenzi setřel.

* Stýkala se vaše rodina s Olgou po Čapkově smrti?

V padesátých letech, když komunisti zavřeli Josefa Palivce, Olga za bábou Helenou často chodila. Došlo k jejich naprostému smíření, dokonce se spřátelily. Olga byla jedním z hlavních iniciátorů dopisu dvaačtyřiceti českých spisovatelů, kteří prezidenta Antonína Zápotockého žádali o milost pro Palivce (petici v roce 1953 podepsali například Adolf Branald, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval nebo Jan Werich, pozn. red.). I na jeho základě byl Palivcův dvacetiletý trest zkrácen na polovinu, takže si mohl užít ještě alespoň pár let poměrně spokojeného života.

* Následkem Palivcovy „velezrady" a „vyzvědačství" jste přišli o majetek. Jiří Kuběna v nedávno vydaných pamětech vzpomíná, že vaše babička tehdy neměla ani na cigarety. Jak snášela tak náhlou materiální nouzi?

Kuběna občas rád přehání. Bába kouřila hodně a zrovna na cigarety určitě vždycky nějaké peníze vyšetřila. Samozřejmě, že za první republiky měla peněz dost, koupila dokonce dva statky, ráda jezdila do Paříže. Ale ten nuzný život po únoru 1948 snášela docela dobře. Starostí přitom měla dost, sebrali jí i důchod. Přesto nás dokázala s mou ženou (malířkou Věrou Novákovou, pozn. red.) i v padesátých letech podporovat, mohli jsme u ní bydlet a jíst, a díky tomu se svobodně věnovat malování.

* Jak jste se za války díval na příklon české inteligence ke komunismu?

Pro řadu svobodomyslných lidí to bylo samozřejmé, ovlivnila nás levicová kulturní avantgarda, Devětsil, Voskovec a Werich, francouzští intelektuálové. Má důvěra v komunismus skončila v roce 1944, kdy jsem si přečetl Gidův Návrat ze Sovětského svazu a Teigův Surrealismus proti proudu, kde byly popsány moskevské monstrprocesy a celý ten hanebný stalinistický režim. Naděje do komunismu mohli po válce vkládat jen ti, kdo se k podobným informacím nemohli nebo nechtěli dostat.

* Ale krátce po válce jste u komunistů pracoval...

Jen jsem si chtěl ověřit, jak to funguje v praxi. Hned v květnu 1945 jsem zašel do krajského sekretariátu KSČ, necelý měsíc jsem tam dělal takové pomocné práce, třeba jsem s nimi chodil, když se zabíraly budovy pro stranu. Na sekretariátu jsem si všiml, že se řídí příkazy z Moskvy. Když pak komunisté organizovali manifestace na ulicích, kde promlouvali ruští generálové, sekretariát na ně vysílal tleskací klaky, které ovládaly dav. Přišlo mi to odporné a na konci května jsem komunistům napsal, že jejich cesty nevedou k tomu, co nám před válkou slibovali, to jest k osvobození člověka, a že už s nimi nechci mít cokoli společného. Ale vcelku důvodně se na mě dá použít rčení, že srdcem jsem zůstal na levici a kapsou jsem se dostal na pravici.

* Když vás v roce 1948 vyhodili z AVU, musela odejít také vaše pozdější žena Věra Nováková. Jak se s tím vyrovnávala?

Pochopitelně hůře než já. Žila předtím v celkem idylické rodině a najednou přišel ten přechod k nám, kteří jsme byli tak tvrdě vytržení ze společnosti. Já bral vyloučení ze školy skoro jako samozřejmou věc, ke které muselo dojít. Pro Věru ale byla ta bezvýchodnost zdrcující. Vždyť jsme na začátku byli existenčně odkázáni na mou bábu jako nějaký malý děti.

* Z výtvarných kruhů vás ale odstřihnout nemohli, nikam jste totiž nepatřil. Vy jste se nechtěl družit v tehdejších skupinách a spolcích?

S Jaroslavem Dreslerem jsme za války založili hominismus, umění o lidech a pro lidi. Souhlasili jsme s tím, co napsal Jindřich Chalupecký v textu Svět, v němž žijeme pro Skupinu 42. V roce 1944 jsme se za nimi vypravili. Seděli u Chalupeckého a všichni byli opilí, tak jsem tam aspoň nechal své kresby. Byly jim naprosto cizí. Také jsme pracovali s realitou civilizované, industrializované krajiny nebo periferie. Více nás ale zajímali lidi, zatímco Skupina 42 se soustředila jen na prostředí - až na Kamila Lhotáka, který to vždycky dělal po svém. Byli příliš zakořeněni ve formalismu třicátých let, v kubismu a dalších odvozených proudech. Náš hominismus nezávislý na jakýchkoli konvencích pro ně byl nepřijatelný.

* Surrealisty jste kontaktovat nezkoušeli?

Ale jo, zašli jsme i za Teigem. Ukázal nám své koláže z fotografií a práce Josefa Istlera a Václava Tikala. V Brně jsme se zase seznámili se Skupinou Ra. Ale nenašli jsme vůbec nic, co by nás mohlo spojovat.

* Hominismus chtěl být „uměním pro lidi prostého srdce i prostého rozumu". Podobné snahy měl socialistický realismus, diktovaný komunisty. Ten vás oslovoval?

Vůbec ne! To byla habaďůra ve službách KSČ. Nebyl obrácený k lidem, ale k propagačním účelům vládnoucí partaje.

* Zmiňovaný Mikuláš Medek, který byl v padesátých letech v nemilosti jako vy, se v uvolněnějších šedesátých letech proslavil. Proč se to nepovedlo i vám?

Naše věci - s Věrou Novákovou - byly tak nezvyklé a nezařaditelné, že bylo naprosto nepravděpodobné, že bychom získali podobnou přízeň historiků umění, jací se rojili kolem Medka. A vnucovat se jakýmkoli způsobem mi bylo vzdálené. Nejen mocipánům ze svazu výtvarníků, ale i téhle, tehdy už oficializované kulturní společnosti kolem dříve pronásledovaných autorů.

* Když jste nechtěl mít nic společného s oficiálními proudy, proč jste se nepodílel na aktivitách undergroundu?

Protože to bylo prostředí, které mě nelákalo. Bylo spojené s takovými družnými zábavami při pitkách, a to mě vůbec nebaví.

* Mluvíte, jako byste byl zapřisáhlý abstinent.

Já piju rád a rád se opíjím. Nejraději na lačný žaludek, k tomu mi stačí lahev piva. Ta chvíle mírné opilosti před jídlem, ta je pro mě velkou slastí. Je to taky dobrý zvyk z doby, kdy jsme měli hrozně málo peněz. Dát si dvě tři vajíčka byl problém a pít nalačno bylo úsporné.

* Když už jste u změn stavu vědomí, jak to bylo s vašimi maniodepresemi?

Nějakou dobu mě opravdu strašně sužovaly a oslabovaly. Když to na mě přišlo, byl jsem úplně neschopný, nemohl jsem namalovat ani čárku, zatímco normálně si troufnu na všechno. Zpravidla to překonávám svým vitálním optimismem.

* Vaše obrazy z padesátých let a normalizace jsou ale docela temné...

Samozřejmě jsem cítil, jak se na mě ta doba odráží. Ukázkově je to vidět na raném obraze 5 minut před koncem světa, to je záznam mých krajních zkušeností. Ale souběžně jsem dělal i veselé obrázky. Některé jsou sice námětově dost tíživé, ale jak jsou barevné, tak jsou vlastně převedené do úplné srandy. Mám rád humor, který věci převádí z dramatické polohy do žertovné. Takový humor nazývám bílý.

* Používáte bílý humor i v životě?

Jo.

* A mají pro něj lidé pochopení?

Většinou ne. Protože si ho ani nestačí uvědomit, bývá takový ezoterický a spojený s tím, co Josef Palivec nazval podkožním smíchem. Když se tvářím vážně, tak za tím bývá často schovaná právě dávka bílého humoru.

* Obecně se má za to, že umělec musí být tak trochu rozervaný a zničený, aby mohl tvořit. Platí to i pro vás?

Ten nadmíru oceňovaný typ rozervaného umělce je mi vyloženě cizí. Nevážím si toho, že někdo je a zůstává rozervaný, člověk musí těžkosti zvládat. Ze své zkušenosti můžu říct, že až když jsem dostatečně vyrovnaný, jsem schopen zpracovat náměty, které vznikly, když jsem vyrovnaný nebyl. Přípravné kresby k 5 minutám před koncem světa vznikly v době, kdy na mě všechno těžce doléhalo. Až když se můj život opět postavil na uspokojivý základ, mohl jsem podle těch starých podkladů namalovat obraz.

* S Věrou Novákovou žijete skoro šedesát let. Měla to s vámi těžké?

Měla. Oba jsme to spolu měli těžké. Když jsme se poznali, byli jsme si opravdu blízcí. Vytvořili jsme si svět, o kterém jsem se domníval, že je mimo všechno ostatní, takové společenství, myšlenkové i duchovní, které může jít třeba proti všem. Něco jako mezi sebou měla dvojice Štyrský a Toyen nebo manželé Švankmajerovi. Jenomže když jsme se pak dostali do hodně blbé situace, tak z toho Věra hledala východisko v křesťanství neseném církví. V církvi pak našla určitý duchovní domov, což bylo zdrojem našich konfliktů. To odcizování jsem velice těžce nesl, a měl jsem proto potřebu i jiného vztahu. S Věrou jsem ale žil dál, mělo to spíš podobu přátelství než úplné ne-Věry.

* V sedmdesátých letech, když jste se živil v kotelně, k vám domů docházel katolický filozofický okruh Zdeňka Neubauera. To byla iniciativa vaší ženy?

Neubauerův otec byl univerzitní profesor práva, autor Státovědy, který se v Brně přátelil s mými rodiči, proto jsme se znali. Před Chartou 77 jsme na naší chodbě udělali výstavu našich obrazů a na vernisáž Zdeněk pozval i přátele ze svých kruhů. Zrovna sháněli klidné a bezpečné místo, kde by se mohli každý týden scházet na podnik zvaný „kecandy". Nabídli jsme jim náš ateliérek v podkroví, pár přednášek měl u nás i profesor Jan Patočka.

* Na čem jste se s filozofy shodl?

V mnohém na Nietzschem, jinak na ničem. Ze začátku se zabývali jen katolickými filozofy a teologickými problémy, když to přešlo na Nietzscheho, bylo to lepší. Stejně jsem to ale bral jako hostitel, který se raději drží stranou.

* Vycítili nakonec, že k vám nemá smysl chodit?

Skutečné příčiny konce seminářů byly jiné. Deset let jsem chodil s přítelkyní a s Věrou jsme v tomto směru měli určité neshody.

* To tak bývá.

Chtěl jsem tu dívku s její sestřenicí, kterou to zajímalo, k nám pozvat podívat se na obrazy, a Věra byla proti tomu. Tak jsem ty obrazy dal do velkého lodního kufru a vynesl je ukázat ven. Na oplátku jsem se demonstrativně přestal účastnit seminářů a oni je přesunuli jinam.

* Věra Nováková je také dobrá malířka, ale její dílo dodnes v podstatě nikdo nezná...

Někdy to na ni pochopitelně doléhá. Že jsem nyní slavný a ona je stále opomíjena, to považuji při hodnotě jejích obrazů i soch až za hanebné.

* Proč se jí - na rozdíl od vás - nepodařilo prosadit?

Věra je naprosto nevýbojná. Když u mě opomíjení trvalo tak dlouho, odhodil jsem ten aristokratický odstup, který jsem si od veřejnosti léta udržoval, a přece jen jsem se začal starat o to, aby mé věci vešly ve známost. Když mi Michal Singer na jaře 1989 navrhl, abych se účastnil výstavy ve sklepě Vinohradské tržnice, nechtělo se mi zprvu mezi ty mladé výtvarníky míchat. Ale risknul jsem to a od té doby jsem se přece jenom začal veřejně uplatňovat.

* Heslo vašeho směru zvaného hominismus znělo: „Buď bude umění pro lidi, nebo bude na prd." Jaké umění je podle vás dnes pro lidi?

Loni jsem třeba na bienále v Karlíně viděl velice přitažlivou sochu Kryštofa Kintery, malou figurku nazvanou Revoluce, která bije hlavou do zdi. Ta do jisté míry naplňovala i něco z toho, na co jsme mysleli s naším hominismem. Atraktivnost, která může zaujmout širokou obec diváků a přitom má myšlenku. Jinak mě zajímá především klasické výtvarné umění a jeho přítomné a budoucí možnosti včetně použití počítačů.

* A jaké umění je na prd?

Častým problémem výtvarného umění je jeho nesrozumitelnost. Bývá doprovázeno výklady, které si libují v takovém frazeologickém ceremoniálu, že je to s ním ještě nesrozumitelnější. Někdy je to možná až okázalým cílem, aby ta díla i jejich výklad působily dojmem hrozně složité hloubky. Takové zašmodrchání současného umění můžou přivítat leda tak snobi, kteří mají úctu jen k tomu, čemu nerozumějí. Nedivím se, že tohle lidi většinou nebaví. Mě taky ne.

Ten nadmíru oceňovaný typ rozervaného umělce je mi cizí. Nevážím si toho, že někdo je a zůstává rozervaný. Člověk musí těžkosti zvládat.

***

Pavel Brázda (80)

Od padesátých let bydlí ve vile na pražských Vinohradech v někdejším bytě babičky Heleny Palivcové-Čapkové a nevlastního děda Josefa Palivce, nedaleko sídla svých prastrýců bratří Čapků. Josefa Čapka bere jako výtvarníka, který mu je vedle Jana Zrzavého z českých malířů nejbližší. Malovat začal ke konci třicátých let, o dekádu později byl z kádrových důvodů vyloučen z Akademie výtvarných umění. S maželkou Věrou Novákovou se za komunismu živili většinou podřadnou výtvarnou prací, deset let topil v kotelně. Jejich první velká výstava byla z iniciativy Revolver Revue uspořádána až po listopadové revoluci. Tehdy také Brázda dostal zpátky část zabaveného majetku své rodiny, díky čemuž dnes není odkázán jen na kotelnický důchod. Krátce před jeho osmdesátými narozeninami mu Milan Knížák připravil v Národní galerii retrospektivní výstavu, která potrvá do poloviny listopadu.

Čtěte dále

další zprávy