Vizitky vystavujících:

Jíří David (*1956) u nás měl na přelomu 80. a 90. let značný vliv na formování uměleckého postmoderního vidění světa. Mediálně se angažuje, a je sledovaným komentátorem dnešní společnosti. Od iniciace a spolupořádání neoficiálních výstav Konfrontace, probíhajících v letech 1984 -88, ušel cestu až k instalaci na Pražském Hradě. Jako jeden z mála se poměrně rychle etabloval v zahraničí (například se v devadesátých letech 4x, skrze mezinárodní kurátory, účastnil Benatského bienále). V současnosti je vedoucím pedagogem ateliéru Intermediální konfrontace na UMPRUM v Praze, v polovině devadesátých let založil a následně vedl ateliér Vizuální konfrontace na AVU Praha. V jeho audiovizuálních projektech, obrazech, fotografiích, či obřích neonových instalacích, jako byly například Trnová koruna nad Rudolfinem a Srdce na Hradě, se odráží téma paradoxu, pozice umělce a umění ve společnosti, sklon vyhraněně kriticky polemizovat, a zároveň i otázka kulturní identity.

Karíma Al-Mukhtarová působila prozatím převážně v Berlíně, také získala prestižní cenu Essl Art Award CEE 2013 ČR. Jako multimediální umělkyně inklinuje ke kombinaci mnoha přístupů a technik. Vytváří především objekty, místně specifické instalace pro konkrétní místo a čas. Věnuje se také psaní a performance. Hlavním, dlouhodobým motivem jejích děl je identita a tradice. Karímy rodiče jsou cizinci, ona se však narodila i vyrostla v jiné zemi, než oni. Nemohla se tak naučit jejich tradici a historii. Místo toho se naučila ty české, ale i po letech stále naráží na mnohá nedorozumění. Tato nedorozumění však vidí jinak, a používá pro ně termín: "jiný pohled".

Vladimír Skrepl (*1955) je od roku 1994 vedoucím ateliéru Malba ll, na Akademii výtvarných umění v Praze. Ten definuje jako otevřený prostor pro práci nejen s malířskými, ale i jinými médii. Široké spektrum projevu je příznačné i pro jeho vlastní tvorbu. Vytváří autorské knihy koláží, obrazy, či měkké šité a lepené objekty, kde vyniká jasný rukopis, který působí na první pohled až neuroticky.

O svých figurálních asamblážích, představených během velkorysé výstavy Broučci (2016) v ostravské galerii Plato, hovoří jako o poklesle atraktivních obrazech naruby. Sešívaná, slepovaná torza se dají chápat jako jakási morfologie společnosti, kde se značně prolíná hranice mezi jednotlivými tvary, díly a jejich celkovým vnímáním v prostoru.

Michal Škapa (*1978) je součástí pražské umělecké a streetartové scény. Jeho rukopisné, typografické abstrakce, dotváří ulice českých a světových metropolí již přes dvacet let. Dnes však už díla Michala Škapy, známého rovněž pod pseudonymem Tron, nezůstávají jen dočasně na zdech města. Prezentují ho i respektované galerie jako je GHMP, Mánes, DOX i nová Trafo Galerie. Tam na jaře letošního roku proběhla jeho zatím nejaktuálnější výstava Analfabet. Škapa využívá různá média i formáty. Jeho airbrushové kompozice pracují s námětem skládek, vrakovišť nebo zkázy světa techniky obecně. Spíše než kritikou globální ekologické politiky, jsou tato témata komentářem k lidské masové produkci a nadpřirozené schopnosti enormního hromadění. Dalším opakovaným tématem jeho děl jsou kódované zápisy či mandaly.

Jan Vytiska (*1985), absolvent ateliéru Jiřího Surůvky na Ostravské univerzitě, je jedním z nejvýraznějších malířů nastupující generace, který se etabloval díky velmi charakterní malířské poloze, ačkoli malbu nikdy nestudoval. Následuje naivistický styl Jiřího Trnky či Josefa Lady, přičemž ztvárňuje komicko-tragickou, post-apokalyptickou mediální realitu.

Svou inspiraci často nachází na internetu a to v těch nejbizarnějších příspěvcích. Výsledek připomíná perverzní očistec, peklo na zemi. K malování si často pouští audioknihy, jejichž atmosféra se nejednou přenese i na plátno. Volnou souvislost ostatně vidí i on sám: "Kolikrát moje obrazy vypadají jako ilustrace k nějaký povídce, která neexistuje".

Epos 257 je pseudonym, pod kterým vystupuje nedávný absolvent UMPRUM. Dříve se věnoval graffiti; dnes sbírá artefakty města, a následně vzniklé práce skládá do promyšlených kontextů. Prostřednictvím billboardů také pracoval s politickou lokální situací, ostatně dlouhodobě využívá billboardy jako své médium- střílí na ně paintballovou puškou, rozřezává je, vystavuje, i prodává. Letos se s touto konceptuální postavou české Street-artové scény mohli diváci lépe seznámit během výstavy Retroflexe v Národní galerii. Epos 257 sbíral artefakty z města - dopravní značení Z3, z něhož sestavil Mapu Prahy, kterou instaloval na slepou fasádu domu Na Knížecí. Teprve až po roce, co dílo vyselo ve veřejném prostoru, objasnil celý jeho smysl a koncept právě prostřednictvím výstavy Retroreflexe. Výstava také konfrontovala vnitřní a vnější veřejný prostor NG, a vytvářela tak dialog mezi institucí a ulicí.