Vísecká rychta v Kravařích vystavila hladinářský brus na sklo

27.05. 18:08 | Autor: ČTK

U příležitosti Dnů podstávkových domů představili na Vísecké rychtě v Kravařích na Českolipsku nový exponát. Tamní sbírky obohatil hladinářský brus z přelomu 19. a 20. století, který se používal ve sklářské výrobě k broušení dna a okraje skleněných výrobků. Brus pochází ze Smržovky na Jablonecku, stejné však používaly sklárny kolem Kamenického Šenova a Novoborska. Vísecká rychta je ale především spojena s pěstováním a sušením chmele, i proto je stavení tak veliké, řekla dnes průvodkyně Ivana Kotapišová.

Vísecká rychta patří k největším roubeným stavbám v Česku. Jde o takzvaný podstávkový dům typický pro oblast severních Čech, Horní Lužice a Dolního Slezska. Bloková světnice podobná truhle je obklopena nosnou konstrukcí, která nese střechu nebo poschodí hrázděné či roubené stavby. Právě tato nosná konstrukce - podstávka - dala domům pojmenování. Podstávkové domy se stavěly pravděpodobně už v 15. a 16. století, po staletí byla tato originální konstrukce přizpůsobována novým požadavkům. Vísecká rychta představuje vyvrcholení staletého vývoje roubené architektury v jeho závěrečné fázi.

"Stavení nechal přestavět v roce 1797 do současné podoby rychtář Václav Kern," doplnila průvodkyně. Rychta má dvě podlaží a k tomu třípodlažní půdu, která sloužila k sušení chmele. Ten se v oblasti pěstoval ještě v první polovině minulého století. Stavení bylo trvale obýváno do roku 1945. Později připadlo místnímu JZD, které jej využívalo jako vepřín, ovčín a skladiště. Budovu zachránila před totální devastací rekonstrukce, která začala v roce 1972 a trvala asi 14 let. Veřejnosti je rychta přístupná od roku 1986 a dnes je v ní expozice lidového bydlení severních Čech.

Zajímavá je třeba zdejší pec na chleba, která nemá komín. Je v malé černé kuchyni, která sousedí se vstupní síní. "Pec má jen tři průduchy a vlastně nemá ani topeniště, takže se topilo uvnitř na šamotových cihlách. Začínalo se v ní topit večer, topilo se celou noc. Ráno přišla selka, hodila tam hrst mouky, a když ta mouka neshořela, mohlo se sázet. Popel se vyhrnul ven, žhavé uhlíky se daly na stranu a sázelo se," popsala způsob pečení průvodkyně. Kouř z pece odcházel do kuchyně a odtud velkým komínem nad otevřeným ohništěm ven. Svědčí o tom zakouřený strop místnosti.

Foto: ČTK/Petrášek Radek

Autor: ČTK