Temný panelákový nynymalismus a sebevraždy v hlavě

11.12. 08:30 | Autor:

Venku se brzy tmí, všechno vypadá jak pod dekou a člověka napadají různé věci. S depresemi jako by se roztrhl pytel. V Praze je k vidění hned několik projektů, které tuhle ne zrovna radostnou atmosféru naplňují měrou vrchovatou. Tady jsou dva. Jeden je lepší než druhý.

Vizuální přístup ke světu našeho asi vůbec nejsmutnějšího malíře Josefa Bolfa optimismem nikdy zrovna nehýří. Pro jeho černo-růžové melancholické kompozice jsou typické čůrky stékaných barev, které se týkají stejně tak postav s velkýma rozpitýma očima jako jejich nehostinného okolí. Na jeho obrazech tak nezřídka slzí celý svět. A má proč. Frustrace a vyprázdněnost jsou u něj všudypřítomné jako stabilní emotivní rozměr, natolik běžný, že se nad ním nikdo ani nepozastavuje. Když černé slzy dojdou, roztéká se jinak. Pokud člověk nemá krvavé koleno, teče mu krev z uší, nosu nebo úst. Prasklé potrubí a otevřené žíly jsou u Bolfa jedno a totéž. Přesto vše působí skoro něžně, je to takový temný panelákový nynymalismus. Snad proto, že u něj není k nalezení ani známka hysterie, spíš jakási ne/osudová odevzdanost, která přichází, když se zešeří. Nikoli za oknem, ale v člověku. Zvlášť na sklonku podzimu je to pocit, který zná každý. Z toho důvodu není problém podlehnout ani ztotožnění z názvu výstavy. Jistě ne náhodou, je tam kromě plačících kreseb a rytých obrazů i loutka, o které nelze říct kdo a nebo co ji vede.

Černobílý pokoj Eugenia Percossiho z roku 2003. Eugenio Percossi je v Čechách domestikovaný Ital, který se stal tak výraznou součástí zdejšího výtvarného provozu, že byla jeho práce zařazena do nové stálé expozice GHMP. Ani on se v radostech života zrovna nevyžívá. V roce 2003 vystavil v Galerii Švestka svůj černobílý pokoj, jeho projekt Forever se zabýval autohaváriemi, když se do jeho expozice dostane vánoční stromek, tak hoří. Naposled se loni uvedl skvělou drobničkou v Galerii Jelení nazvanou Neurotic, sérií sotva postřehnutelných artefaktů dokumentujících stejně tak tiché jako estetické projevy stresu a nervozity. Nechyběly utrhané nehty, do sebe zauzlovaná brčka nebo sluníčkově natrhané umělohmotné kelímky od kafe.

Ani jeho nejnovější výstava I don´t wanna die but I ain´t keen on living either (Nechci umřít, ale na životě taky moc nelpím) není tématicky na jiné straně barikády. Zabývá se sebevraždou. Název je vypůjčený z popěvku Robbieho Williamse a také většina artefaktů vznikla rukou někoho jiného. Percossi dílem působil jako obsedantní sběratel, dílem jako dj, který remixuje už hotové věci v další celek. Do knihovničky tak „prostě" vložil několik desítek knih spisovatelů, kteří spáchali sebevraždu, stěnu polepil fotografiemi dalších takových umělců. Jsou mezi nimi třeba Rothko, de Stäel, Stifter, ale i před dvěma roky zemřelý malíř Vít Soukup, který je prakticky ze stejné generace. Tak by se dalo pokračovat. Percossi říká, že mu nejde ani tak o samotný čin, jako spíš o uvažování o něm. Tomu napovídají i jeho dvě plátna, která drobným písmem popisoval jistě několik měsíců. Na jednom x-krát stojí I want to live, na druhém I want to die. Tahle každodenní „houpačka" je na místě, jenže všichni ostatní autoři na výstavě, kromě jeho samotného jeho hosta Adély Babanové,už to udělali. A kromě nás všech ostatních, samozřejmě. Snad proto je ta výstava i tak palčivá.

Foto: archiv