Pavel Brázda: Ještě toho musím tolik udělat!

21.01. 10:30 | Autor: Marie Frajtová

Malíř Pavel Brázda vystavuje v Galerii 5. patro.

Na slávu a uznání si musel počkat víc než šedesát let. Jestli se o někom dá říct, že tvoří s vervou a se zápalem, pak je to malíř Pavel Brázda. V Galerii 5. patro probíhá jeho výstava Ještě není konec světa, na níž vystavuje svá nejznámější díla v konfrontaci s těmi nejnovějšími.

Setkání s autodámou, Nad mrtvou dívkou (ještě trochu živou), Strašidlo před hotelem, Proměna v dým... Stává se vám, že se při vymýšlení názvů obrazů rozesmějete?
Samozřejmě, já jsem při práci rozesmáván často. Třeba i díky tomu, že si někdy až dodatečně uvědomím, že téma je odrazem nějaké mojí osobní historky, zážitku anebo situace.

Naposledy jste v Galerii 5. patro vystavoval před dvěma lety - a taky takovou spoustu obrazů.
Tentokrát je toho méně. Vcelku sto nových obrazů včetně grafik. Šestadvacet z minulého století, ale ty ostatní jsou v naprosté většině datované rokem 2010, kdy byly přinejmenším dokončené.

Jak při tvorbě postupujete?
Pracuji hodně systematicky. Začínám kresbou - a nikdy dopředu nevím, co z toho vzejde. Nejprve jsou to tužkové čmáranice, které formálně precizuju, a když se dostanou do uspokojivé podoby, obtáhnu je tlustou fixkou, pak je naskenuju do počítače a tam začíná práce s barvami.

Když srovnáme vaše nejnovější obrazy s těmi z padesátých let, většina je oproti nim zářivě barevná, především náměty ženské a erotické.
Pochopitelně. Životní atmosféra je docela jiná, než byla tenkrát. S tím souvisí i ty barvy, protože můj život je od těch dob čím dál pestřejší. I když se mé obrazy často zaobírají dost dramatickými událostmi, v podstatě jsou veselé. Nebo jsou přinejmenším podávané s odstupem, ke kterému patří určitý zvláštní humor. I u těch obrazů, které na první pohled působí morbidně, je ta humorná složka obsažená. Dělá to z nich něco, co lidi zbytečně nepovzbuzuje v nějakých depresích.

Počítač jste si osvojil před třemi lety, v jednaosmdesáti. Baví vás to?
Ohromně, mě to baví pořád, jinak bych to nedělal. Třeba to míchání barev tam jde naprosto výborně, líp než na paletě nebo v kalíšcích. Taky odpadá zbytečná mechanická dřina, nemusím pečlivě přetírat barevné plochy nebo linie, to mě nikdy moc nebavilo.

Zase lze namítnout, že se tím ztrácí punc originality, vaše dnešní díla se dají kdykoli vytisknout v dalších kopiích...
To je pro mě výhoda. Obrazu nehrozí, že by zmizel u soukromého sběratele v uzavřeném prostoru. Jsou to obrazy, které se mohou kdykoli dostat do společnosti. Třeba současně s těmi, které existují jen v jediném exempláři.

Tím ale zákonitě klesá cena - každý sběratel chce originál.
To mě vůbec nezajímá. Sběratelé jsou lidé, kteří chtějí mít něco, co nikdo jiný mít nemůže. Mě víc zajímají milovníci umění. To, že je cena digitálně zpracovaných obrazů nižší, dává lidem větší šanci si moje díla dopřát. Vždycky jsem si přál, aby moje obrazy byly přístupné daleko většímu množství lidí než jen bohatým sběratelům. Ale aby to neznělo nějak hrozivě, digitální obrazy jsou číslované a existují maximálně ve třech exemplářích. Vezměte si, že sochy z bronzu se odlévají pětkrát až desetkrát - a pořád jsou to originály. Mně nezáleží na ceně, ale na hodnotě.

Nestýská se vám po klasické malbě? Štětcích, barvách, malířskému nepořádku?
Nene, vůbec ne. Nepořádek mám stejně, ale jinak k tomu nemám žádný sentimentální vztah. Já mám v tom počítači totéž, co měli staří mistři ve svých dílnách. To je něco báječného.

Ovlivňují vás v tvorbě aktuální události? Loni jsme měli třeba dvoje volby...
Natolik efemérní dění moje obrazy nijak neovlivňuje. Jde mi o věci, které mají širší dosah, ne o přechodné události.

Pracujete pravidelně? Dodržujete řád?
Naprosto. Začínám po snídani, a když nemám výjimečně nějaké jiné zábavy, tak končím večer v jedenáct. V posledním roce jsem ale moc nekreslil, spíše maloval. V létě kreslím na naší chalupě ve Starých Křečanech u Rumburku, kde s mou ženou (malířkou Věrou Novákovou, pozn. red.) máme každý svůj ateliér. Nevozím tam s sebou počítačovou soupravu, normálně tam čmárám tužkou nebo dokončuji kresby. Letos jsem se ale ke kreslení nedostal, protože jsem psal texty do Věřiny monografie, která brzy vyjde.

Svými texty dokážete v rodině vzbudit zděšení, vzpomeňme vaši dva roky starou knihu Obluda čeká, obluda má čas. Probíhalo to tentokrát v poklidné atmosféře?
Ano, naprosto. Válečnou sekyru jsme zakopali, v této knížce jsem osobně zdrženlivý. Lidi si většinou zvyknou na všechno, i na tu mou poněkud nekonvenční otevřenost a rozvádět se nebudeme. No, vynahradím si to v další svojí knížce. Vzniká průběžně a bude se jmenovat HR+A = HRA.

Na názvech si ostatně dáváte záležet vždycky, co chcete sdělit návštěvníkům výstavy Ještě není konec světa?
To vzniklo tak, že si galerista Petr Šimon přál, abych vystavil i nějaké obrazy starší, a to především obraz 5 minut před koncem světa. Je známo, že nejbližší konec světa je očekávaný v roce 2012, k tomu se došlo na podkladě nějakého proroctví indiánského a bylo pro to nacházeno mnoho různých argumentů. Nejčastěji se mluvilo o nárazech kosmických těles a použití atomových bomb, což nám snad bezprostředně nehrozí. Ta skutečnost, že ještě není konec světa, je pro tuto křehkou civilizaci velkou úlevou. Kromě toho chci říct, že ještě není konec mého světa. Mám poměrně důvodnou naději, že mě tu ještě pár roků čeká. Název je oproti dekadentním směrům, které jsou rozšířené až módní, formulovaný zcela opačně.

Je vás možné často potkat na vernisážích, výstavách. Jak na vás současné české umění působí?
Nijak beznadějně. Mám pocit, že docela živě pokračuje. Nejsem příznivcem myšlenky, že je klasické výtvarné umění překonané a nahradí jej úplně jiné techniky. I dnes vidím, že je tu řada zajímavých autorů.

Kdo vás v poslední době zaujal? Hodně se mluví třeba o Josefu Bolfovi...
Bolf mě dost zklamal na výstavě Decadence Now! v Rudolfinu. Měl tam veliký a podle mě dost prázdný obraz, dá se říct až akademický ve stylu 19. století. Také ty dvě figurky krvácejících dětí se mi zdály být trošku zbytečně kýčovité, jako kdyby to dělal Jeff Koons a jemu podobní. Mám dojem, že z té zranitelnosti, kterou si prožil jako člověk se značným sklonem k depresím, si udělal určitou, až poněkud strojenou konvenci, doufám, že ne byznys. Ale třeba některé nové věci Michala Singera v suterénu vinárny U zlatého hada mi připadají až magické a překvapující, formálně i technicky zajímavá byla také nedávná výstava živých a dobře namalovaných obrazů Romana Trabury v Dolmenu. V obou případech v podstatě klasická malba. Tím nechci říct, že by mi všechno ostatní než malba bylo protivné. Třeba Krištof Kintera je pozoruhodný, jeho figurka Revoluce, kterou představuje malý chlapec, který mlátí hlavou do zdi, je nezapomenutelná.

Co vám říká konceptualismus?
Myslím, že je toho příliš a že z toho sotva co vydrží. Většinou jsou to věci dočasného charakteru, bez trvalé hodnoty. Z konceptualismu se stala strašná, až únavná móda. Ty věci leckdy vznikají laciným způsobem a ony "hluboké myšlenky", které by to měly vytrhnout, jsou spíš hříčkami vypočítanými na efekt. Nesrozumitelnost takových děl je především alibi, které má dodat věcem, jež samy o sobě zvláštní účinnost nemají, dojem hlubokomyslnosti.

Bavilo by vás učit?
Asi by mi to šlo, ale nikdy jsem o tom nepřemýšlel, nemám proč. Zřejmě bych byl dost přísný v nárocích a přijímal lidi, kterým bych měl co dát, a ne ty, kteří podřizují tvorbu tomu, co je žádané, a tomu, s čím se mohou pohodlně uplatnit.

Do jednašedesáti jste tvořil v ústraní a z politických důvodů nesměl vystavovat. Užíváte si teď slávu? Poznávají vás lidi na ulici?
Stává se to, oslovují mě, začnou mně povídat, jakou cenu pro ně mají moje obrazy anebo že je zaujala moje komentovaná prohlídka na nějaké mojí výstavě. Naposledy tady bylo osmdesát lidí. A kromě toho po mně chtějí podpisy. Tak jim laskavě vycházím vstříc, abych jim udělal radost.

Jste živoucí příklad toho, jak je práce důležitá pro zachování vitality.
Ano, já mám opravdu velkou výdrž. Někdy mě napadlo, že je to až nebezpečné. Míval jsem extrémně nízký tlak, to mně nijak nevadí ani neunavuje, ale když jsem se jednou ve chvíli mimořádného vypětí změřil a viděl, že mi vystoupal nad dvě stovky, trochu jsem se lekl. Tak jsem přestal dělat a chvíli se šel koukat na televizi na přírodovědný film.

Co na to doktoři?
Za doktory nechodím.

Ještě pořád v metru běháte ze schodů?
No samo! Jednak rád běhám, ale je to také cvičení pozornosti. Kdyby se schody najednou zastavily a já nedával pozor, můžu udělat kotrmelec po hlavě. Nedávno mě dole pod schody zastavili revizoři a já jim povídám: copak na mně nepoznáte, že mi je přes osmdesát?

Dodržujete alespoň neděli k odpočinku?
V neděli s Věrou chodíme na výstavy, procházky a výlety. Je potřeba se hýbat, abychom se udrželi v kondici. Je pořád tolik práce, kterou musím udělat!

Pavel Brázda (*21. srpna 1926)

Nedokončil studia dějin umění, malířství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění, odkud byl vyloučen z politických důvodů. V roce 1944 založil umělecký směr hominismus, umění o lidech a pro lidi. Až do roku 1989 nemohl oficiálně vystavovat, první větší výstava Pavel Brázda/Věra Nováková - 50. léta byla uspořádána v roce 1992 z iniciativy Revolver Revue, časopisu, který mu v témže roce udělil cenu Revolver Revue za rok 1991. V roce 2000 se jeho obrazy staly součástí stálé expozice českého poválečného umění Národní galerie ve Veletržním paláci, tamtéž měl k předloňským osmdesátinám rozsáhlou retrospektivu. V následujícím roce obdržel cenu Osobnost roku. Vydal dvě pozoruhodné knihy, monografii v nakladatelství Argo a glosovaný životopis v knižní edici Respektu. 28. října 2008 mu bylo prezidentem republiky uděleno Vyznamenání za zásluhy o stát v oboru umění.

Do 5. února vystavuje své nejnovější obrazy společně s nejdůležitějšími díly v pražské Galerii 5. patro.

Foto: Robert Sedmík, Galerie 5. patro

Autor: Marie Frajtová