Malíř Pavel Brázda: Počítač jen slouží mým záměrům

25.02. 07:37 | Autor: Marie Frajtová

Malby, nebo tisky? Tu otázku si v Galerii 5. patro pokládá snad každý. Je to pořád Pavel Brázda, jak jej známe: malíř grotesky i hororů všedního života. Ale ta technika? Autor se pobaveně usmívá: pro cyklus Lidská komedie se naučil ovládat grafický program Photoshop. Napadlo ho to předloni - když mu bylo jednaosmdesát.

Vaše díla z padesátých a sedmdesátých let jsou plná tíživé, zlověstné atmosféry, zatímco ta současná hýří humorem až poťouchlým. Znamená to, že nejradostnější léta přišla až k stáru?
Mezi těmi obrazy je skutečně velký rozdíl. Ale těch důvodů, které mě dokázaly rozveselit, bylo v průběhu let čím dál víc. A ta podstatná a citelná změna přišla v listopadu 1989. Od té doby je to čím dál lepší.

Za komunismu jste nevystavoval, přitom jste soustavně tvořil. Nepropadal jste beznaději?
Byli jsme na to s mojí manželkou, malířkou Věrou Novákovou, zvyklí. Naprosto nepřipadalo v úvahu, abych se pod komunistickým režimem prezentoval. Když už jsme neemigrovali, to Věra nechtěla, nezbývalo než tu situaci přijmout. A nedělat žádné kompromisy. Vždycky jsem doufal, že se dočkám toho, aby byly ty obrazy zveřejněné, ať za mého života, nebo až posmrtně, netušil jsem, že se v poměrně dobrém Pavel Brázda: Stařena a její mládí zdraví dožiju takhle vysokého věku. Sledoval jsem svoje kolegy a dodával k tomu: oni sice vystavujou, ale já zato dělám lepší obrazy. Tušil jsem, že se jednou do Národní galerie dostanu.

Kde v sobě berete tenhle nevyčerpatelný zdroj optimismu? Je to genetická výbava?
To jistě ne. Rodiče ke konci oba dost pili. Otec byl tvrdší a vydržel daleko déle, přežíval i s uříznutou nohou. Máma byla křehčí, velice depresivní, zemřela ve dvaapadesáti na aneurisma a krátce předtím se pokusila o sebevraždu. Ale mně dávala dobré poučení pro život. Citovala výrok G. B. Shawa, že rodiče mají být svým dětem odstrašujícím příkladem. A já se od rodiny skutečně záhy distancoval. Ovšem mým dodnes nedostiženým vzorem je můj děd, který si v padesátých letech odseděl deset let. Původně měl dostat provaz. A poté, co ho propustili, se v dobrém zdraví dožil bezmála devadesátky. Na stará kolena si našel přítelkyni také v jedné dámě, která z existenčních důvodů dělala šatnářku v Savarinu. On tam jezdil každý den na oběd. A krátce před devadesátkou, když přecházel ulici - údajně proto, aby jí zakoupil kytici - ho přejela tramvaj.

Tragikomická historka.
Já se vždycky snažil realitu nazírat z odstupu a s humorem. I v tvorbě. Ač byla padesátá léta dobou skutečného teroru, a vznikala díla spíše chmurná, vždy je v nich obsažena nějaká naděje, nebo nějaká sranda. Třeba ten obraz Obluda čeká, obluda má čas, je také strašák na komunisty, později na historiky umění. Jistě, je v něm černý humor, ale vezměte si, je tam taky to hnízdečko, a to slunko je hospodská, která nám s Věrou nechávala zhasnuto v zadní místnosti, když jsme se sbližovali... Nebo obraz Slunné ráno, to je vysloveně vitální obraz týkající se přirozeného lidského života. A ten prvek lásky a erotického vztahu vůbec nemá pesimistickou povahu.

Když srovnáme tato díla s dnešními, udělal jste od původního hyperrealismu obrovský skok ke zjednodušení, zkratce.
Veristicky udělaných věcí není mnoho, i když jsem se k tomu občas vracel. Formální i námětový rejstřík je u mě široký, od témat metafyzických k těm, které lze považovat za naprosto přízemní. Ty obrazy mají vždycky několik rovin, třeba ženské typy jsou natolik frivolní, že to může některé ženy až pohoršovat. Ale já se mám čím bránit, vůbec nejde jen o ženy, které bych znal, anebo které by se na obraz dostaly nějakým racionálním způsobem. Bývají to různé mé animy, v kterých se zobrazuje má duše.

Chůze s hadí ženou, Soupeři a jejich favoritky, Obezřelá procházka noční přírodou... V jaké fázi vzniku díla vymýšlíte jeho název?
Až úplně nakonec. Nepřistupuju k dílu s hotovou, koncentrovanou myšlenkou. Je to takzvaná snová práce, která může probíhat i ve stavu zcela bdělém. Přetvářím realitu do jejího nadreálného znázornění. Když začnu kreslit, nikdy nevím, co z toho vznikne. Ale kreslím si, překresluju, uvádím obraz do formálního skladebného řádu a postupně se téma samo vynoří.

To musí být zábavné.
Samozřejmě. Ale mně na mé práci přijde zábavné úplně všechno.

Co s vaší tvorbou udělal objev Photoshopu?
Někdy se člověku podaří, že co si naplánuje, to mu vyjde. A mně to skutečně vyšlo tak, jak jsem si přál. Technika se zcela osvědčila. Především jsou ty obrazy k nerozeznání od těch, které jsem dříve maloval akrylovými barvami. A to natolik, že se návštěvníci vernisáže - včetně malířů - dohadovali, jestli jsou to malby nebo tisky.

Ta rukou vedená linka a jiné nepřesnosti jsou dost matoucí.
Jistě. V tom je ten vtip. Těm obrazům nechybí rukodělnost. Linky jsou kostrbaté, mají to, co filozof Šafařík obdivoval na řeckých malbách, totiž chvění ruky a nepřesnosti patřící k lidskému dílu, to by stroj nikdy nedovedl. Při tvorbě začínám kreslením skic, potom definitivní verzi obtáhnu fixem, obraz naskenuju a začnu barevně zpracovávat ve Photoshopu.

Říkáte to jen tak mimochodem, ale jaké to je učit se po osmdesátce na počítači?
Samozřejmě, nešlo to hned tak snadno, začal jsem s tím před víc než dvěma lety. A od loňska na počítači soustavně tvořím, řekl bych, že dnes už tu techniku vcelku bravurně ovládám. Počítač jen slouží mým záměrům, a usnadňuje mi mechanickou práci. Nejde mi o to, aby se předváděly jeho kouzelnické schopnosti. To co dělám, jsou v podstatě klasické obrazy, ale v digitální technice. To, mám dojem, nikdo jiný nedělá. Moderní média se využívají spíš pro geometrickou abstrakci nebo videoart, já mám úplně jiné zaměření.

Jak chcete, aby vaše obrazy vnímali diváci?
Těší mě, když mi lidé říkají, že je moje obrazy baví a že v nich vyvolávají dobrou náladu. Chci, aby byly srozumitelné a přitom vyhovovaly i těm nejnáročnějším, protože je tam skryto tolik významů, že to může pobavit i lidi velmi vzdělané a kultivované. Jsou tam i náměty děsivé, ale já jim hledím dát takovou formu, aby byly podobně snesitelné jako například scény mučení svatých na raně středověkých obrazech. Člověk si to neprohlíží s nechutí, protože jsou to stále krásné obrazy bez zbytečných naturalismů, jaké byly oblíbené v baroku. A moje obrazy, i tím jak jsou barevné a jak jsou pojímány z humorného odstupu, způsobují, že se ta dramatičnost trošku zmírní. Námětům, které jsou skutečně a nenapravitelně tragické, se vyhýbám. Dokud člověk žije a může využít svých možností, může těm negativním věcem čelit vitálním optimismem. A to je to, na čem jsou moje existence, moje obrazy a to moje - dejme tomu - mládí, založené. Všechno své počínání beru jako určitý způsob hry.

Hrajete vabank?
Jsem hazardér, vždycky sázím na optimální možnost. S tím, že si uvědomuju, že to ne vždycky vyjde. Naštěstí jsem v dobrém vztahu se svou vzácnou přítelkyní Fortunou, i když vím, jak je vrtkavá a že jí nelze vůbec důvěřovat. Ale ona mě má kupodivu ve zvláštní oblibě.

Pavel Brázda (*21. srpna 1926)

Nedokončil studia dějin umění, malířství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění, odkud byl vyloučen z politických důvodů. V roce 1944 založil umělecký směr hominismus, umění o lidech a pro lidi. Až do roku 1989 nemohl oficiálně vystavovat, první větší výstava Pavel Brázda/Věra Nováková - 50. léta byla uspořádána v roce 1992 z iniciativy Revolver Revue, časopisu, který mu v témže roce udělil cenu Revolver Revue za rok 1991. V roce 2000 se jeho obrazy staly součástí stálé expozice českého poválečného umění Národní galerie ve Veletržním paláci, tamtéž měl k předloňským osmdesátinám rozsáhlou retrospektivu. V následujícím roce obdržel cenu Osobnost roku.Vydal dvě pozoruhodné knihy, monografii v nakladatelství Argo a glosovaný životopis v knižní edici Respektu. 28. října 2008 mu bylo prezidentem republiky uděleno Vyznamenání za zásluhy o stát v oboru umění.

Současná výstava Lidská komedie je v Galerii 5. patro v Myslíkově ulici 9, Praha 1, otevřena do 7. března.

Foto: Lucie Pařízková, galerie 5. patro

Autor: Marie Frajtová