Linka mě nikdy nenechala zajít moc daleko, říká ex-tatér Musa

03.07. 22:55 | Autor: Vojtěch Rynda

V pražské galerii Mánes je do 9. července k vidění výstava Signatura, o které jsme psali zde. "Podepsal" ji Lukáš Musa Musil, někdejší hokejista, známý tatér a teď i výtvarník, který za jednotlivými fázemi své životní dráhy rázně zavírá dveře a vrhá se do neznáma veden vnitřní poctivostí.

Ústředním tématem vaší výstavy jsou zvířata, jak naznačuje i slovní hříčka v názvu (Signatura = podpis, ale zároveň sign = znak, natura = příroda). Jak tohle téma vyvstalo?
Zvířata mi začala do tvorby pronikat sama asi před dvěma roky, kdy jsem měl výstavu na Hluboké. Odešel jsem tehdy bydlet za svou přítelkyní (herečkou Vicou Kerekes, pozn. red.) do Budapešti, kde jsem rok neměl ateliér. Kreslil jsem proto malé formáty na papíry, perem, tužkou, čím se dalo, a postupně mi z toho vylézalo téma zvířat. Dříve jsem s malým formátem moc kalkuloval, řešil zbytečné kompoziční věci, "okecával" výraz... Když jsem pak přešel na velká plátna, pracovalo se mi s nimi líp. Připadalo mi, že se stávám součástí toho formátu a že se v něm chovám přirozeně. Nicméně později jsem dokázal "přepnout" a pracovat s malým formatem přímočaře. Je to jiná disciplína než malba a vyžaduje jiný přístup. Zvířata jsou teď sice dominantním tématem Signatury, ale součástí výstavy je třeba i triptych na téma zrození, inspirovaný kresbou Františka Kupky z roku 1905. Signatura se týká přírody, zrození, znaku, lidí. Není jen o zvířatech, ale spíše o tom, co odrážejí.

Znakovitost se do vaší tvorby promítá velmi výrazně. Čím vás znak přitahuje?
Všechny děti tíhnou k jednoduchosti znaku, je to vidět i na jejich kresbách. Patřím mezi obdivovatele dětské tvorby. Intuitivně, pudově mi přišlo, že pokud se chci dostat k podstatě sdělení, znak by mohl být cesta. Tak jsem to vnímal už v tetování. Nedělal jsem to ale vědomě nebo programově. Pořád jsem zvědavý na to, co vše může vyvolat samotná linka, čára...

Jak jste v tetování dospěl k vaší charakteristické lineární formě?
Já jsem nad rukopisem nepřemýšlel. K linii jsem dospěl intuitivně: přišla mi přirozená, na těle nejtrvanlivější, a dávala mi možnost pracovat s tělem tak, jak jsem potřeboval. Lineárnost mi navíc nedávala možnost něco "okecávat". Jasně, že jsem se někdy přistihl, že už tetuju blbosti a že dělám efekty pro efekt. Vždycky jsem se pak vyděsil a vrátil se zpátky. Linka mě nikdy nenechala zajít moc daleko.

Jak jste spokojený se zpětnou vazbou na Signaturu?
Do nástropní malby jsem zakomponoval své telefonní číslo a pozorný návštěvník má tudíž možnost dát mi zpětnou vazbu přímo. Popovídat si se mnou o čem chce. Každý den někdo zavolá nebo napíše. Zrovna nedávno mi volala malá holčička. Říkala, že se jmenuje Kája, že je jí deset let, leží na výstavě na lehátku a zkoumá, co všechno může na stropě najít... Jinak prý návštěvníci na výstavě tráví delší čas, než bývá běžné. Prý cítí klid a zůstávají tam třeba dvě hodiny. Z toho mám velikou radost. Za sebe mám čisté svědomí, že jsem v daný moment udělal to nejlepší, co jsem cítil, a že jsem zůstal věrný svému vnitřnímu pocitu.

Celý rozhovor si přečtete v srpnovém vydání časopisu Interview.

Foto: archiv , Radek Cihla

Autor: Vojtěch Rynda