Kurt Gebauer: Můj trpaslík pořád hlídá Havla

Proslulý tvůrce groteskních soch trpaslíků či plavkyň Kurt Gebauer slaví ve čtvrtek 18. srpna pětasedmdesátku. Prožil si tedy řádný kus šíleného 20. století a třeba už v roce 1942 přišel o otce, jenž v uniformě wehrmachtu zmrzl v Rusku.

Proslavil jste se skulpturami trpaslíků. Ještě pořád jeden z nich hlídá vilu Václava Havla ve Střešovicích?

Hlídá. Když si prezident Václav Havel koupil dům vedle mého bydliště, domluvili jsme se, že ho bude střežit jeden z mých trpaslíků Pozorovák-fízl. Skoro celý život Havla hlídali fízlové nebo prezidentská ochranka a tahle socha měla zmírnit šok z nesledování, až prezidentem nebude.

Havel psal absurdní dramata, vy zase tvoříte dost absurdní sochy, v tomhle pohledu na svět jste si asi se sousedem rozuměl.

To ano, ale Havel měl v sobě navíc i velkou angažovanost a lidskou solidárnost, v tom jsem proti němu sobecký, cynický ironik.

Nemyslím, to byste se nyní na výstavách v Dobrohoři u Slavonic a v ostravské Galerii Lauby nezabýval uprchlíky v instalacích Vyhnání z ráje.

Už jako kluk jsem byl chvíli uprchlíkem. Vyrůstal jsem v Hradci nad Moravicí ve Slezsku a na počátku jara 1945 jsme s maminkou utíkali před blížící se frontou. Opava a Hradec měly být zničeny. (v ničivých bojích v takzvané Ostravsko-opavské operaci padly desetitisíce ruských a německých vojáků i spousty civilistů, pozn. red.). Sice mi bylo jen tři a půl roku, ale ten útěk si pamatuji přesně, nejen obrazově, ale i zvukově. S maminkou jsme tlačili dřevěný vozík, na kterém byla peřina, šli jsme dlouho pěšky asi až někam do podhůří Jeseníků, kde se o nás postarali. Když je ale teď možnost helfnout uprchlíkům z území, kde řádí Islámský stát a šílení státníci, tak se sobecky šprajcujeme a populisticky se bije na poplach. U nás je asi zvykem více vyhánět než přijímat, po válce došlo nejen k odsunu tří milionů českých Němců, ale ze zámků se vyháněla šlechta, z továren fabrikanti, z vesnic sedláci nebo z armády účastníci západního odboje a mnoho takto vyhnaných našlo novou šanci právě v emigraci.

Narodil jste se v roce 1941, to zrovna moc klidná doba nebyla. Změnily se po 75 letech časy k lepšímu?

Když někdo "huhle", jak se u nás žije špatně, tak já tvrdím, že žijeme na jednom z nejlepších možných míst na světě a v nejlepší možné době. Nikdy v českých dějinách jsme si nežili v takové pohodě a relativní svobodě jako teď, proto mě nadzvedává to sobecké xenofobní blbnutí části společnosti, když jde o uprchlíky.

Na výstavě v Dobrohoři se lze začíst do slov české hymny, kterou jste přebásnil. Můžete kousek zarecitovat?

V sadě skví se zmaru květ,/ zemský ráj to naposled!/ A to je ta kvasná země,/ země čeká, pozor stůj,/ země česká, pozoruj!

To nejsou zrovna optimistická slova, přitom zároveň říkáte, že žijeme ve skvělé době a v jedné z nejlepších zemí. Jak tomu tedy je?

V té hymně jsem se vypsal z obav, že když zase začneme blbnout, můžeme dopadnout hodně špatně. Obyvatelé české kotliny jsou mírní a opatrní jen do jisté chvíle, vždyť dokázali vygenerovat jeden z nejtvrdších komunistických systémů ve východním bloku.

Před pětasedmdesáti lety jste dostal jméno Kurt. Je to proto, že pocházíte ze smíšeného česko-německého Slezska?

To byla asi spíše náhoda. Když jsem se narodil, táta byl na frontě a myslím, že Kurt se líbilo německy mluvícím kamarádkám maminky. Mimochodem, když je po válce odsunuli, psala si s nimi celý život.

Otec musel bojovat v německé armádě?

Narodil se v Hlučíně a Hitler v roce 1938 celé slezské Hlučínsko připojil k Německu jako takzvaný Altreich, protože tahle oblast už pod Berlín patřila v letech 1742 až 1920. Všichni obyvatelé Hlučínska pak byli bez výjimky prohlášeni za Němce, ačkoli drtivá většina z nich mluvila po našemu, jak se říkalo slezskému dialektu češtiny. Táta měl přitom české školy, ale musel narukovat, jinak by ho nejspíše zastřelili jako dezertéra. Naposled mě spatřil, když mi byly tři měsíce. Podle úmrtního oznámení zmrznul na ruské frontě v lednu 1942, někde u Volchova poblíž Leningradu.

Byl jste se u Volchova podívat?

Ne. Ani nějak nemusím. Ten náš rodinný příběh mi splývá se světovými dějinami, nestačím se divit, jak kdejaký šílenec a lidská blbost přivede i tu rozumnější část lidstva k nepopsatelné tragédii. Já kvůli tomu nevěděl, jak funguje rodina s tátou, ale máma byla bezvadná, tolerantní žena. Táta je jen fotka. Byl to pěkný, milý a šikovný synek, tak ho popisovali všichni, kdo ho znali. Ale nebylo by aktuálnější téma?

Omlouvám se, ale narozeniny s okolnostmi narození dost souvisejí. Kdy vás začalo zajímat výtvarné umění?

Hradec nad Moravicí není žádný konec světa. Rád říkám, že tam nemáme lidové umění, protože naším folklorem je Beethoven. Kníže Lichnovský z hradeckého zámku svého času hostil a podporoval právě Ludwiga van Beethovena a já na ten zámek chodíval už jako kluk a díval se na obrazy, třeba na holandské malíře. Na temperové nebo olejové barvy maminka sice neměla peníze, ale už od školky jsem pořád kreslil a školní inspektor nechtěl věřit, že to jsou moje práce. Celý život si dělám srandu z kuřáků, že jsem se nemohl naučit kouřit, protože jsem místo cigára pořád držel v ruce tužku.

A kdy jste se rozhodl, že se stanete sochařem?

Jako kluk jsem vyřezával loutky ze dřeva a modeloval z nakopaného jílu. Před opavským divadlem tehdy stálo sousoší, takový pokleslý socialistický realismus z hořického pískovce. No, a mně se jevilo, že by se daly dělat i lepší sochy.

Proto jste se přihlásil do Hořic na kamenickou školu?

Nejprve jsem rok studoval Střední školu uměleckých řemesel v Brně, kde jsem se díky starším kamarádům dostal k Manetovi i Monetovi, i když jsme si je ještě pletli, k van Goghovi, k Delacroixovi a dalším, takže když jsem přestoupil do Hořic, působil jsem tam jako věrozvěst. Tamní spolužáci toho ze světového výtvarného umění moc neznali.

Do Hořic jste se dostal v době, kdy sochař Švec dokončil Stalinův pomník na Letné. Líbil se vám?

Je to kamenická a kamenosochařská škola, kde šlo hlavně o řemeslo, učili nás tam sekat sochy, manipulovat s kamenem a podobně, takže jsem v podstatě i stavař. Já ale fachčil také po vyučování, třeba jsem si vysekal kameníka ve stylu Otto Gutfreunda nebo vyřezal ze dřeva betlém a la Henry Moore, který si dodnes dáváme pod stromeček. To byl v Hořicích těžký progres (smích).

Nějak jsme zamluvili ten Stalinův pomník...

Na to, jaká to byla bejkárna, to mělo i profesionální stylizaci, i když jsem celým tím památníkem spíše pohrdal, do Prahy to nepatřilo. V roce 1962, když se jádro pomníku odstřelovalo, jsem výbuch krásně viděl z lešení na Prašné bráně. Dva kolegové kameníci, kteří na Stalinovi dělali a stáli vedle mě, jen poznamenali: "Tak nám to vodbouchli."

Kam jste zamířil po skončení hořické školy?

Chvíli jsem pracoval ve školní firmě, dělal jsem na sedmimetrovém Žižkovi podle návrhu sochaře Malejovského, který stále stojí v Trocnově. Jako čerstvý absolvent jsem se spolužákem pracoval na té nejhorší části, asi tři metry širokém kusu pláště na zadku Žižky, což byla šílená nádeničina. Pak jsem šel do Prahy kameničit na Emauzy.

Na Akademii výtvarných umění jste studoval i u Vincence Makovského, tím jste se dotkl počátků moderního sochařství, protože Makovský pracoval v Paříži u Antoina Bourdella. Jaký byl pedagog?

Nechal nás dost svobodně fachat, což byla paráda. Jako pedagog na UMPRUM jsem se obdobně snažil neříkat studentům, co mají dělat, ale vytáhnout, co v nich je. Když jsem začínal studovat Akademii, byl jsem nabitý energií a věřil, že mohu dělat několik soch denně. Jakmile ale Makovský zjistil, že mám rozfachaných tolik soch, řekl mi: "Všecko hodit do bedny, socha se dělá jen jedna. A nanejvýš něco malého vedle." To mi hodně pomohlo. Sochařina se blíží stavbě domu, nápady se musejí koncentrovat do jedné věci.

Během studií jste zažil okupaci Sovětskou armádou, která přijela v srpnu 1968 tři dny před vašimi sedmadvacetinami. Měl jste strach?

Zrovna u mě v ateliéru na Petřinách byla na návštěvě maminka z Hradce. Brzy ráno šla nakoupit, a když přiběhla zpět, volala ve slezštině: "Ty, Kurty, Ruši nás okupovali, lude u obchodu plaču!" Za rohem stál tank, z něho čučela ušmudlaná hlava v tankistické čepici. Ptal jsem se toho vojáka rusky, zda bude po mně střílet. "Jak dostanu rozkaz, tak budu střílet," odpověděl. A také se v Praze střílelo a zabíjelo.

Jednou z vašich prvních veřejných realizací byla socha nazvaná Utíkající dívka, která dodnes stojí před Domem umění v Opavě. Bylo v roce 1974 složité prosadit sochu s dost vyděšeným úsměvem?

Narazila na iniciativního mladého papaláše, který tvrdil, že by se to mohlo brát, jako že utíká z Východu na Západ, a že to bude průser. Chtěl ji uklidit mezi stromy do arboreta, ale pomohlo mi, že socha tehdy byla vystavena v Antverpách v rámci expozice umění ze socialistických zemí a Belgičané ji chtěli koupit. Po tom úspěchu mohla před Dům umění.

Stojí tam pořád. Dnes se ale školačky podobné vaší soše snaží utéct z válek v Asii a Africe. Kruh se uzavírá?

Pořád se odněkud utíká. Všude totiž hrozí, že se nějací zastydlí puberťáci chytnou starých pověstí českých, muslimských, komunistických, náckovských, křesťanských a bůhvíjakých ještě, vždy se něco najde. A začnou mordovat, v lepším případě vyhánět své bližní z domovů.

Kurt Gebauer (75)

Jeden z nejuznávanějších českých sochařů. Narodil se 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Vystudoval AVU a k prvním jeho dílům patřily figury Plavkyně nebo vycpaná figura jeho ženy Libuše. V roce 1985 dokončil unikátní dětské hřiště Minikrajina v Ostravě, která připomíná Hobitín. Spoluzakládal proslulé seskupení 12/15 Pozdě, ale přece a v roce 1988 vystavil ve Vojanových sadech v Praze slavný Český rybník. Aktuálně vystavuje například v Jihlavě provokující soubor děl nazvaný Mužismus, který je drsně ironickým zrcadlem mužské ješitnosti, machismu a jeho válečných choutek (novotvar mužismus Gebauer odvodil od fašismu). A nad stromy v zámeckém parku v Hradci nad Moravicí létá jeho Létavec.

Čtěte dále

další zprávy