Adolf Born: Život je snůška legrací

S jeho filmy, knihami či karikaturami vyrostlo několik generací. Adolf Born, tvůrce Macha a Šebestové a ilustrátor více než 250 knih, zemřel dnes ráno v Praze ve věku 85 let. "Nedám dopustit na svá životní přátelství, ale víno piju nejraději sám," řekl v rozhovoru pro časopis Instinkt. TÝDEN.CZ přináší tento jeden z posledních velkých rozhovorů, které Adolf Born časopisu poskytl v létě 2015.

Jak se máte?
Dobře. Vždycky dobře.

Žádné špatně si ani nepřipouštíte...
Ne, nikdy. Možná je úplně výjimečně, když byl někdo blízký nemocný. Na vykládání o tom, že se mají špatně, na to starší lidi nemají čas. To snad jen ti mladí.

Na "mít se špatně" je potřeba čas?
Jo. Zdá se mi, že to říkají lidi, kteří prakticky nic nedělají. Jen si stěžují. Přitom co by mnozí jiní dali za to, kdyby byli na jejich místě.

Měl jste se dobře za všech režimů?
Částečně. Vždyť ono to bylo skoro pořád stejný. Jen změna jednoho okupantského režimu za následující byla doprovázena změnou vlajky a uniformy.

Nějaký jiný rozdíl mezi německou a sovětskou okupací byste našel?
Pro nás z jižních Čech nebyla němčina nikdy žádný problém. Horší to bylo s ruštinou, to byl příliš exotický jazyk. Nejhezčí jazyky jsou italština a francouzština. Němčina i angličtina jsou jazyky chrchlavý, zvlášť u angličtiny musíte zatnout zuby, úpěnlivě naslouchat - za vším chcete vidět poezii a romantiku, ale on Angličan skřehotá jako žába. A to já dostávám hned různý nápady, myšlenky mi běží a přestávám poslouchat, co Angličan nebo Američan říká, a dostávám se do jiných sfér. Jen tak přikyvuju a říkám: "Ou yes, yes." Ale je mi nakonec je jedno, co říká.

A jaký jazyk je podle vás turečtina? Jste znám tím, že milujete Turecko... 
Miluju Turecko, ale neumím turecky. Umím říct krmz šarap a bejaz šarap - červené a bílé víno. Nikdo krom nás, Čechů, tohle nevysloví, jen my a Turci máme takové shluky souhlásek a umíme je říct. Turci a Češi mají taky hodně podobnou mentalitu. Smysl pro humor a nepořádek. Jen teda s tím rozdílem, že Turek, který prodává nějaký kožený řemínky rozložené na prostěradle, či jak my Češi hezky česky říkáme "na lajntuchu" na ulici, může klidně odejít na kafe, jinej Turek mu to neukradne. Čech by se jít na kafe neodvážil, protože zná své soukmenovce.

Jeden turecký ilustrátor se stal jedním z vašich tří největších životních kamarádů. Jak jste k němu přišel?
Ty chmurný doby naštěstí zároveň nesly takovou družnou atmosféru, ve které si člověk mohl vytvořit přátele a kamarády z celé Evropy. Jako malíř jsem naštěstí mohl vystavovat venku, na různých festivalech býval vždycky mišmaš karikaturistů nebo kreslířů všech národů. Poláci a Jugoši byli vždycky noblesnější ve svém oblečení, ale jednou je zastínili Turci v tmavých šatech. Seděli v kavárně, kde popíjeli a kouřili. Spřátelili jsme se s nimi a to přátelství vydrželo celý život. Jeden z nich mi byl blízký jako bratr. Věděl, že bych se o něj postaral do konce života, kdyby bylo třeba. On o mě taky. Už je bohužel ve věčných lovištích.

A ti další dva kamarádi?
Miloš Macourek, bohužel taky tam. A František Dvořák, ten je naštěstí stále živ, mentálně zcela zdráv, jen pohybově na tom je špatně. Ale kamarády mi už život probírá.

Chodíte s kamarády na víno?
Vůbec! To spíš pozveme se ženou někoho na večeři k nám. Víno si vychutnávám nejlíp, když ho piju sám, nikoho k tomu nepotřebuju.

U vína se přece dobře povídá.
Ano, ale člověk může u vína stejně dobře přemýšlet o svých věcech sám.

Ve vašem nejznámějším díle, večerníčku o Machovi a Šebestové, funguje krásné kamarádství mezi klukem a holkou. Měl jste vy někdy za kamarádku ženu?
V dětství ne, až když jsem byl dospělej. Měl jsem víc kamarádek, jednu velkou kamarádku, Švýcarku, jsme měli společnou s mojí ženou. Ale bohužel i ta je ve věčných lovištích.

Dlouhovlásku Šebestovou a brýlatého ušatého Macha jste nakreslil podle své dcery a jejího bratrance. Čím to podle vás je, že oba dětem tak učarovali, že baví už několik generací?
Miloš Macourek si vymyslel spoustu dialogů typických pro dětskou generaci, Petr Nárožný to doplnil svou dikcí, která zapůsobila na diváky. Chtěli jsme vytvořit české prostředí a umožnily nám to i naše vlastní ratolesti.

Co byste si přál, kdybyste měl kouzelné sluchátko?
Aby děti měly možnost rozvíjet svoji osobnost jemně dirigovanou inteligentními učiteli a profesory.

Večerníčku je padesát let. Měl jste vy v dětství nějaký "večerníček"?
Moje spolužáky i mně ovlivnily příběhy z bible, antické pověsti, fotbal, který jsme milovali, poutě, které byly pro Prahu typické, a knihy Karla Maye. 

Kreslil či maloval jste někdy svoji ženu? Kde ji můžeme najít?
Objevuje se v různých variantách v mnoha mých ilustracích. Vždycky jako předobraz nějaké elegantní dámy, "lejdy", jen do takových postav si dovolím vložit vnější podobu své ženy. Šéfky si člověk musí vážit.

Všechny vaše postavy mají nějaké reálné "předobrazy"?
Ano. Ale je to jen báze, ze který pak člověk střílí směrem svých představ. Ale patří to k profesi, že pozoruju lidi.

A co vás prvně zaujme?
Všímám si celkového typu postavy a obličeje. A tak jako kdysi kanonýři sbírali vystřílené náboje, já sbírám podoby lidí. A nechávám si je uložené v hlavě, až je budu potřebovat. Pak je vytáhnu a použiju.

Kde jste se vlastně seznámil se svojí šéfkou?
Na večírku. V těch mladých dobách byly pořád nějaké večírky, scházeli jsme se s kamarády po vinárnách i na večírcích u někoho doma, kamarádi pozvali svoje známé a kamarády, každý něco přinesl - víno nebo něco k jídlu - a poznávali jsme se navzájem. A tak jsem potkal svoji budoucí ženu.

A čím vám padla do oka? Věděl jste hned - to je ona?
Chvíli to trvalo, ale pak už mi to bylo jasný, že to je ona. 

Kolem umělců se točí múzy... Měl jste vy svoje múzy?
Asi ne tak, jak myslíte. Měl jsem kolem sebe ženy kolegyně, měl jsem rád zpěvačky, jako byla Hegerová, Pilarová, Olmerová... no to byla vždycky bomba, když někam přišla! Zpěvačka fantastická. Naše generace vyrostla na jazzu... a každej, kdo mě zná, ví, co teď řeknu...

Něco nelichotivého o Beatles?
Jo. Že Beatles nebo Rolling Stones byli jen kvákalové, kteří uráželi každýho jazzmana. Kdybych byl císař, tak je nechám vyvézt do Surinamu.

Beru to jako typický kolorit rozhovoru s vámi. Obraťme list, řekněte, co se pro vás změnilo po revoluci?
V podstatě se splnil můj sen, že člověk může jet, kam chce, a třeba i žít, kde chce. To byl tajný sen mnohých z nás. 

Vy jste ale docela dost cestoval i předtím.
Ano, ale pořád jsem musel shánět doložky a povolení. Víte, co to bylo v Bartolomějské žádat o doložku?! Jak u zubaře, seděli jsme tam hodiny, žmoulali jsme pozvání a čekali, pak vyšel esenbák v uniformě a zavolal: "Další soudruh!" "Potřeboval bych na deset dnů do Říma." A člověk musel předložit pozvání. "Tejden, soudruhu, tejden musí stačit." Podepsal tejden. Hurá! Tejden. Měli jsme podobný problémy jako žížaly, někam se dostat, prokousat kus země. Zaplaťpánbůh, že žádná z těch stran, co tu teď jsou, nemá takovou možnost, že by zase někomu zakázala jet kamkoli.

A nenamlsá se i cestování člověk, jako dítě, když stráví noc v cukrárně?
Ne, cestování se nedá přejíst, teda aspoň já se nikdy nepřejedl. Z každé cesty dělám grafiku, nejen jako vzpomínku, ale spojím to s historií navštívené země, s reáliemi.

Když jste jezdil ven, nemusel jste soudruhům nic slibovat?
Ne, stačilo, že při výstavách na Západě se prodalo více grafických listů, což přineslo i výtěžek státní organizaci Art Centrum, která pak příští výstavu a cestu na vernisáž umožnila.

Kolik jste přivezl nejvíc?
Když jsem v Kanadě dostal cenu na mezinárodním festivalu spojenou s odměnou pět tisíc kanadských dolarů. To už stačilo. Státní banka byla tak "laskavá", že malou část financí nám umožnila utratit a větší předat bance po návratu.

A lákali vás komunisti ke vstupu do jejich řad?
Lákali. Ale pomohlo, když jsem zdůraznil, že jsem věřící, ortodoxní katolík, a že potřebuji čas, abych se zorientoval. A čas byl tak laskavý, že rozhodnutí odložil na neurčito.

Z čeho jste byl při výjezdech do světa za minulého režimu okouzlen?
Ze zeleniny a ovoce na trhu, tam jsem viděl věci! Tady byly jablka a hrušky. A třikrát za rok banány. Na MDŽ, na výročí založení strany nebo při nějakým sjezdu a na Vánoce. A na banány fronty. 

Mladším ročníkům můžeme připomenout, že "fronta na banány" je přímo terminus technicus. Každý ve frontě si mohl odnést kilogram nedostižné pochoutky, takže na banány stály celé rodiny.
Život je neustálá snůška legrací. Každá doba působí inspirativně, jen každá jinak. Doba komunismu v člověku vyprovokovávala smysl pro jinotaj, pro skrytý vtip, pracovali jsme s tím, jak mí milovaní bajkaři. Třeba takový první máj, průvod! Ani já, ani mí spolužáci jsme to zrovna nemilovali, ale účast se musela aspoň potvrdit. Pak jste se mohla vydat za něčím zábavnějším. Ale já jsem udělal takovou grafiku, kterou za komunistů normálně prodávali v galeriích. A byl to vlastně prvomájový průvod. Podivná zvířata uniformách, milice, svaz žen - to byly "dámy" něco mezi ptákem a slepicí s velkejma ňadrama, nesly lejstra... nakonec byl zábavnej i ten prvomájovej průvod.

Ilustrování jaké knihy bylo opravdu hodně těžké, ale o to víc jste si to užil?
Tři mušketýři. V ilustraci si člověk může vytvořit zčásti své typy a svůj svět podle své fantazie, ale musí tam být něco typického pro tu dobu. Třeba mladý člověk, který bude číst Tři mušketýry, má být poučen, že v té době chodili mušketýři přibližně v tomto odění. Nejvíc jsem miloval Porthose, která byl největší sekáč z těch tří, já jsem mu nakreslil trochu výstřední boty, ozdoby jsem udělal podle svých představ, podle sebe.

Kde lovíte reálie?
Už jako kluk jsem chodil do knihovny do UMPRUM muzea. Tam jsem přišel a řekl: "Prosím knihu o oblékání v té a v té době." Půjčili mi ji a já pak nad ní několik hodin seděl, listoval a psal jsem si poznámky. Postupně jsem si ale vybavil svoji knihovnu. Bez knih o historii, uniformách, oblékání ilustrátor nemůže existovat.

A ilustroval jste někdy sci-fi? Tam byste nebyl omezen žádnými historickými reáliemi.
Sci-fi jsem nedělal. Jen jednu takovou fantaskní sci-fi pro děti. Dávám přednost bajkařům, historii, která je svým způsobem zastoupena i v pohádkách.

Kreslil jste někdy Boha?
Ne! Snad symbolicky. To my současní výtvarníci neděláme. Já jsem ortodoxní katolík, mám potíže i s evangelíkama, natož s bezvěrci. Oni bezvěrci, jakmile je jim špatně, tak se začnou modlit, když se jim uleví, jsou zase bezvěrci. A že Jágr je Bůh?! To je hodně ubohá groteska.

Kdybyste se mohl vrátit strojem času někam do svého mládí, dělal byste něco jinak?
Mladej člověk má využít čas na cestování i lenošení, protože pak už od vás pořád někdo něco chce. Novináři jako vy chtějí povídání - a to je ještě dobrý, ale pak po vás chtějí udělat ilustrace v určitém termínu, výstavu, člověk má čas přísně rozdělený...

Vůbec jste mezitím nezmínil rodičovské povinnosti. To vás asi moc nebrzdilo, že? Jaký jste byl tatínek?
Snažil jsem se. Hlavně na dovolených. Ale ano, byla to z mé strany spíš formalita, všechno praktické kolem dcery a domova dělala žena. Vy máte kolik dětí? Dvě? Tak to ode mě máte razítko: "Dobrý!" Každej o mně ví, že jsem feminista. Ženské jsou většinou pro praktický život inteligentnější než mužský, mužský jsou strašně infantilní.

No, to podle mě to není feminismus, jen uznání ženských schopností a tak trochu alibi - já to tak dobře neumím, udělej to ty.
No jo. Život každýho jde od infantility k debilitě.

Vy jste pořád infantilní?
Už se to láme.

Čtěte dále

další zprávy