Román současného rumunského autora, to není zrovna atraktivní reklama. Však tu také za nějakých pět let vyšel jediný, na sklonku loňského roku. Ale stojí za to. Jmenuje se Simion Výtažník, v roce 2001 ho napsal letos pětapadesátiletý Petru Cimpoesu a po pravdě řečeno na něho upozornila až začátkem března překladatelská porota cen Magnesia Litera.

Úroveň překladu se laik neodváží hodnotit, úroveň textu je ale záviděníhodná - tak vrstevnatý a komplexní román o současnosti se v českém provedení objevil naposledy v roce 1994, když Jáchym Topol vydal Sestru.

Simion Výtažník je samozřejmě zásadně jiný, se Sestrou má společnou jen snahu zachytit onu radikální přeměnu, která v Rumunsku v roce 1989 proběhla poněkud krvavěji (Cimpoesu jí říká neutrálně Události) a která otevřela dveře dokořán mnoha lákavým a obohacujícím - ve smyslu materiálním i duchovním -, ale také zrádným novinkám.

Zatímco Topol to vstřebal a vychrlil ve zběsilém tempu v podobě temně fantaskního dramatu, Cimpoesova kniha má charakter lidové až komunální satiry, ovšem s mnoha pasážemi, v nichž se zevrubně probírá duchovno a které přecházejí do podivuhodných křesťanských podobenství, přičemž není zcela jasné, jak moc vážně nebo ironicky to autor myslí.

Román se skládá z několika příběhů obyvatel jednoho chátrajícího paneláku ve středně velkém městě rumunské Moldávie. Podobná nesourodá společenství nuceně propojená socialistickým rovnostářstvím známe i od nás: v jednom domě spolu žijí lidé ze zcela rozdílných sociálních vrstev. Všichni měli nějaké postavení, o které přišli nebo přicházejí, a hledají si nové: povětšinou zmateně, upachtěně a s nezdary, které vypadají osudově.

Bývalý ředitel masokombinátu se snaží prosadit v politice, ale takových jsou najednou stovky. Televizní čumil je okouzlen stejně tak rumunským vysíláním BBC a svobodou médií, jako metodou multilevel marketingu. Mladá učitelka literatury se zajímá o nadaného žáka (který je do ní tajně zamilovaný), zároveň ale nutkavě navštěvuje soukromé kursy tantrajógy, které u cvičení zdaleka nekončí. Domovník kdysi pracoval jako elektrikář u tajné policie Securitate, což mu už dávno nepomáhá k posílení autority mezi nájemníky. A švec Simion jednoho dne uvázl ve výtahu a začal přitom nahlas přemýšlet o Bohu a jeho vlivu na osudy ostatních.

To přirozeně skýtá mnoho groteskních situací, které Cimpoesu umí gradovat, navíc je navzájem propojuje, což účinek ještě zvyšuje. Od situační komiky přitom plavně přeskakuje k humoru výsostně intelektuálnímu, když jednotlivé postavy nechá naivně uvažovat o velikosti a malosti rumunského národa a o víře, duši, smrti a dalších hlubokých věcech.

Autor přitom každého svého hrdinu (nikdo tu není hlavní) líčí sice sarkasticky, ale zároveň s jistou mírou pochopení (ne u každého je stejná). Výsledná břitká ironie tak nezůstává jen u posměchu, nevyužívá nectností průměrných „lidiček“ ke sbírání laciných bodů. Jde dál, až k analýze potíží: komunismus, který měl v Rumunsku ještě dramatičtější a bizarnější rozměry, nezničil jenom systém vládnutí a správy země. Horší je vliv na každého občana: lidé i po jeho pádu pasivně čekají, kdy se budou mít konečně dobře, a místo aby se začali o něco snažit, nechávají se napálit spekulanty a podvodníky a upínají se k nereálným vidinám duchovním, citovým i materiálním.

Když čteme Cimpoesův román, chvíli nás napadá přirovnání ke Karlu Poláčkovi, chvíli k Thomasi Bernhardovi. S prvním Cimpoesa pojí zaujetí maloměstskými figurkami, s druhým noblesní, ale důkladné a pohrdavé podrývání všelijakých národních stesků, mýtů a iluzí. Zdá se, že problém je obdobný v různých krajích: čím jsou lidé línější, nevzdělanější a neschopnější (a důsledkem toho většinou neúspěšní a nespokojení v osobním i pracovním životě), tím větší význam pro ně má kolektivní identita, nejlépe národ.

Český čtenář může být vděčný, že tyto sice slábnoucí, ale ještě patrné tendence postkomunistické společnosti dokáže zábavně a trefně vystihnout rumunský spisovatel, když z těch českých se to nikomu nedaří. Ostatně: příliš často se o to ani nepokoušejí.