Věšáky na city

Vysoká škola uměleckoprůmyslová má nového rektora. Boris Jirků, rodák ze Zlína, se proslavil ilustracemi k románům Gabriela Garcíi Márqueze. Má rád slivovici a kromě malování a kreslení ho baví tesat do dubu. Na akademické půdě má hodně obdivovatelů, ale také odpůrců. Nelíbí se jim, že v rektorském klání volil sám sebe.

Od února jste rektorem, ale kolem vaší volby panovaly velké emoce. Na funkci kandidovali tři lidé, přičemž vy a kolega Marian Karel jste mohli jako členové akademického senátu podle platného řádu volit sami sebe. Udělal jste to a kritici vám vyčetli, že je to nemorální.

Jednal jsem v souladu se zákonem, jak konstatovalo i ministerstvo školství. Verdikt nakonec potvrdilo i mé jmenování prezidentem. Tím je řečeno vše podstatné.

Jak si vysvětlujete, že se proti vám zvedla vlna nevole?

Každá změna vyvolává spekulace, dohady, obavu ze změn. Nejsem však revolucionář, hodlám jen důsledně dodržovat svůj program. Například hovořit se všemi, kdo hodlají spolupracovat.

Akademický senát, jehož jste členem, vás vyzýval, abyste se vzdal mandátu. Tímto způsobem vyřešil stejné dilema třeba Václav Hampl, nový rektor Univerzity Karlovy.

Kdybych odstoupil, zklamal bych tu část akademické obce, která mi dala svůj hlas. Svědomí mám čisté.

Proč jste se vlastně rozhodl kandidovat na rektora?

Vyzvala mě k tomu značná část akademické obce. Už v minulých volbách mě studenti, a nejen oni, oslovili, abych kandidoval. Odmítl jsem. Letos mě navrhli znovu. A protože jsem získal asi o sto preferenčních hlasů víc než druhý kandidát, nechtěl jsem couvnout.

Ve volebním programu například hlásáte, že omezíte své pravomoci a posílíte roli ateliérů. Není to trochu populistické?

Naopak. Je nutné přenést zodpovědnost, rozhodování a důvěru na ateliérové vedoucí. Ti nejlépe vědí, jestli chtějí nové počítače, nebo výlet do Benátek.

Slyšela jsem, že nemluvíte žádným cizím jazykem. V profesním životopise uvádíte jen pasivní ruštinu.

Ano, a je to velká nevýhoda. Jsem notorický začátečník v němčině, půl roku jsem se učil španělsky, pětkrát jsem začínal s angličtinou. Teď to zkouším pošesté. Snad se mi to podaří.

Budete nadále učit i tvořit?

Ano. Na omezenou dobu lze obě činnosti skloubit. Hlavně se budu bedlivě pozorovat, abych se za pár měsíců nezačal chovat jako nějaký úředník, který všechno ví.

Na čem nyní pracujete?

Maluji madony sedmibolestné. Nejprve skicuji plno menších kreseb, pak z toho vyroste velký obraz a nakonec plastika. Tu vytvářím v Beskydech, kde tesám do dubu - šíleně mě to baví.

A nebylo by vám místo na rektorské židli lépe v těch Beskydech?

Nejsem na rektorské židli, aby mně bylo lépe. Mám před sebou úkoly, které hodlám dotáhnout do konce.

Dobrá, už toho necháme, téma voleb asi nepatří k vašim nejoblíbenějším. Na VŠUP učíte kresbu už šestnáctým rokem. Jak poznáte, že student má talent?

Talent není jenom dar. Je to hlavně zájem. Když je člověk s holkou, když hraje na kytaru nebo když někde sportuje, pořád myslí na malbu nebo na kresbu.

Zájem může mít i ten, kdo talent nemá...

V Uherském Hradišti jsme byli tři kamarádi a mám pocit, že oba byli talentovanější než já. Dnes jeden učí na gymnáziu, druhý na „lidušce“. Já jsem pracovitější, a navíc mám pořád tu dřívější umanutost. Když jsem se dostal na školu, předsevzal jsem si, že každý den udělám dvě kresby o rozměrech sto krát sedmdesát centimetrů. Neměl jsem ambici dělat umění. Kreslil jsem pořád dokola mužské a ženské figury. Po dvou letech jsem zjistil, jak se moje kresba změnila k lepšímu. Opravdoví tvůrci podle mě nejsou vzdělanější nebo chytřejší, ale jsou vytrvalejší ve snaze, aby skrze ně přetekly emoce. Obrazy a kresby jsou věšáky na city a vznikají v okamžiku, kdy získají odezvu. Sebelepší vysílač totiž nestojí za nic, když nenajde svůj přijímač.

Dejme tomu, že student je talentovaný a vy to víte. Jak jeho schopnosti rozvíjíte?

Říkám na rovinu svůj názor. Za semestr vznikne čtyři a půl tisíce kreseb od zhruba čtyř set studentů. Zavedl jsem stupnici hodnocení od jedné do dvanácti. Jednička je vlastně jen pošpiněný papír. Devítka je první profesionální kresba. A když někomu dám dvanáctku, dospělí lidé ve třetím ročníku skáčou radostí do stropu. Ani sobě bych nedal dvanáctku.

Takže studentům vštěpujete, aby se hlavně naučili řemeslo?

Když umím řemeslo, mám krytá záda. Pak už záleží jen na mně, jestli ho použiju. Jedině skrz řemeslo však získám potřebnou svobodu. Proto studentům říkám: „Abych s vámi mohl komunikovat, musíte tři roky kreslit a kreslit. Do té doby vám nemám co říct. Je třeba, abyste poznali prostor, anatomii, naučili se vnímat světlo. A abyste poznali i sami sebe.“ Za domácí úkol proto dělají autoportréty.

Stalo se někdy, že jste studenta přijali a pak zase vyloučili, mimo jiné pro nedostatek talentu?

Stane se. Na ilustraci se hlásí sto padesát lidí a bereme tři. Před lety se tady objevil maturant z gymnázia a vyhrál, protože všichni byli v křeči, zatímco jeho tvorba byla milá a uvolněná. Po dvou letech odešel, protože se nikam nevyvíjel a dělal pořád to samé jako na zkouškách. Není to nijak výjimečné, plno lidí udělá nejlepší věc na přijímačkách.

Potřebuje vůbec mimořádně nadaný člověk uměleckou školu?

Chce se mi říct, že ne. Sám jsem ale uměleckou školu absolvoval, tak si tím nejsem jistý. Samozřejmě že amatér a autodidakt na uměleckou školu nepatří. Pokazila by ho. Právě proto se školení umělci často nechají inspirovat insitním uměním. Je to pro ně studánka čisté vody.

Je těžké říci studentovi, že nemá talent?

Nikdy jim neříkám, že nemají talent. Říkám, že se jim něco nepovedlo. Učím je osvobodit jejich osobnost a emoce, otevírat jim dveře; jak do nich samotných, tak do vnějšího světa. Představte si, že máte vesnický přebor, krajský přebor, druhou ligu, první ligu. Ten fotbalista pořád hraje fotbal, trénuje, učí se jinou taktiku. Až postupně se z něj vyklube Nedvěd! Není to zázrak, ale dřina. Viděla jste někdy hudebníka, kterému by to šlo samo?

Někteří dnešní umělci řemeslo nijak zvlášť neovládají, a přesto jsou velmi uznávaní.

Však taky kunsthistorici mají strach, že už nepoznají, co je to „pravé“ umění. Chodím na výstavy a pokouším je. Jednomu kunsthistorikovi řeknu, že to je vynikající, a druhému, že to za nic nestojí. A nejednou vidím, jak oni sami nevědí.

Nemůže se z dobře zvládnutého řemesla stát také past? Mezi výtvarnými teoretiky jsem zaslechla názor, že jste se od dob ilustrací Márquezových knih umělecky nikam neposunul. Že prý svoje expresivní výjevy sekáte jako na běžícím pásu.

Jiní kritici zase říkají, že se moje práce mění a vyvíjí, a pořád je poznat, že to jsem já. Maluju, jak mě to baví. To není tak, že příjdu do ateliéru a vím, co budu malovat za týden. Někteří kunsthistorici mě zkrátka nemají rádi. Nepotřebuju je a nehraju s nimi ty jejich hry. Nedomlouvám si s nimi, aby o mně psali články, a vystavuju jenom tam, kam mě pozvou. Neznamená to však, že bych jimi pohrdal. Například Jiřího Machalického, Josefa Hlaváčka nebo Jana Rouse si velmi vážím.

Není klasické umění na ústupu? Třeba Cenu Jindřicha Chalupeckého letos dostala Kateřina Šedá za kresby nářadí, které vytvořila její babička.

To je takový dojemný příběh. Možná by skvěle fungoval, kdyby nebyl medializován. Takhle je to pro mě trochu kalkul. 

A má podle vás něco společného s uměním?

S uměním určitě ano. Ale s výtvarným? Myslím, že ne.

Rozestlaná postel se špinavým prádlem, ovce v akváriu. I takové jsou současné exponáty moderního umění. A slušně se prodávají.

Vždyť to jsou přežitky! Originálem je pisoár jménem Fontána od Marcela Duchampa. Všechno ostatní se opakuje. Někdo udělá jehně v lihu, pak někdo jiný krávu v lihu a nakonec máme člověka v lihu. Osobní výpověď je ale vždycky lepší než někoho napodobovat, byť génia.

Považujete tedy podobné instalace za umění?

Jistě. Na proměnu doby a kontextu sice reagují některé instalace velmi sofistikovaně, jsem však příznivec klasiky. Výtvarné umění pro mě končí ve chvíli, kdy k němu dostanu vysvětlující text.

„Kresba je myšlenka,“ řekl jste v jednom rozhovoru. Poznáte, když někdo kreslí bezmyšlenkovitě?

Poznám, jestli autor přemýšlel, nebo jestli se jenom tak podíval do obecenstva a zeptal se: „Takhle je to dobrý, jo? Nebo ještě ne? A co teď?“ Nejhorší je, když neví.

Jak důležitá je podle vás pro dnešního výtvarného umělce sebeprezentace?

Když jsem studoval akademii a potkali jsme se s umprumáky, rvali jsme se, protože oni říkali: „Umíme totéž, co vy, a ještě to umíme prodat!“ Málokdo má to štěstí, že si ho vybere galerista, který se o něho stará a vykonává servis, na který umělec nemá energii ani znalosti. Situace na trhu je proměnlivá. Strategie, které fungovaly před rokem, dnes pomalu nikoho neosloví.

Studoval jste AVU, dnes vedete VŠUP. Existuje mezi těmito školami pořád rivalita, kterou jste zmínil?

Že by se dnešní studenti rvali za školu tak jako my tenkrát, to už je pryč. Žádnou averzi necítím. Obě školy spolupracují, umprumáci absolvují stáže na akademii a obráceně.

Učíte studenty, jak se dá uměním uživit?

Snahou školy je připravit studenta na budoucí povolání. V případě absolventů užitého umění zásadní problémy nejsou. Absolventi volného umění jsou na tom hůř, ve svém oboru se jich uživí jen malé procento. Drtivá většina musí dělat kompromisy a pracovat v oborech, které příliš nesouvisejí s tím, co vystudovali.

O vašich ilustracích k Márquezovým knihám jsme už mluvili. Jak jste se k nim dostal?

Půjčil jsem si od jednoho kamaráda Márquezův Podzim patriarchy a dodnes tento román považuji za knihu knih. Začal jsem ji ilustrovat v pátém ročníku školy a v šestém jsem už dostal cenu akademie. Můj učitel pozval lidi z Odeonu a já jim pak chodil ukazovat další kresby, asi pět let. Jenomže v hlavní komisi nakladatelství seděl akademický malíř, kterého nechci jmenovat, a vykřikoval: „Jirků je psychedelický malíř a blázen! Ilustrovat bude jen přes mou mrtvolu.“ Po čase ten pán zemřel, Márquez dostal Nobelovu cenu a na mě se obrátili, jestli bych do dvou měsíců nestihl udělat ilustrace ke Kronice ohlášené smrti. Povedlo se, dostal jsem cenu pro umělce do pětatřiceti let a trochu se mi otevřely dveře.

V roce 1988 jste dokonce odjel vystavovat na Kubu...

Však mi to taky někteří chartisti vyčetli. Že prý jsem podpořil Fidelův režim. Namítal jsem, že jsem tam vezl portrét největšího diktátora (hlavním hrdinou Podzimu patriarchy je samozvaný jihoamerický diktátor, pozn. red.).

Zná García Márquez vaše ilustrace?

Výstavu na Kubě organizoval Odeon. Říkali mi, že Márquez přijede, jelikož prý kamarádil s Fidelem. Jenže se zrovna vyboural v autě a zlomil si žebra. Nepřijel. Určitě ale viděl moje ilustrace právě k Podzimu patriarchy. Paní Carmen, která ho zastupuje, mi řekla, že byl spokojen.

Inspirujete se při ilustrování knih a malování obrazů reálnými postavami?

Když jsem pracoval na Mistrovi a Markétce od Bulgakova, našel jsem časopisy po dědovi, kde byly staré fotografie z Moskvy. Přesně z toho jsem vycházel. Zdeněk Sklenář, pedagog na VŠUP, rád říkával: „Pánové, když ilustrujete knihu, nesmíte ji číst.“ Já ji naopak čtu několikrát, abych se mohl promítnout přesně do té epochy a hlavně do její vizuální podoby. Jakmile se ocitnu v příslušném vesmíru, už si můžu dělat, co chci.

Ve vašem životopisu stojí, že jste byl před rokem 1989 krátce za mřížemi. O co šlo?

Nesl jsem pro Svobodnou Evropu materiály ze zasedání Aktivu mladých výtvarníků, kterému jsem předsedal, a za průchodem na mě čekali dva chlapi. Jeden mi vzal doklady a strčil si je do kapsy, pak ze mě na vyšetřovně chtěli vymámit nějaká jména. Nic jsem jim neřekl, pořád jsem opakoval, že si nic nepamatuji. Trvalo to jen několik dnů, ale žena z toho byla šílená.

Kdybyste měl porovnat umělecký život před rokem 1989 a nyní, v čem jsou největší rozdíly?

Tehdy jsme pořádali víc akcí, vydávali vlastním nákladem katalogy, byli daleko víc spolu. Teď se všechno zrychlilo. Máme sice auta a počítače, ale nemáme ani čas jít spolu na dvě hodiny do hospody. No co to je!?

Pilo se tehdy více než dnes?

Určitě. A taky člověk neměl žádné hmotné sny. Nic nešlo koupit, všichni jsme měli stejně málo. A nevadilo nám to.

Prý jste měl výstavu kdesi v zahraničí, ale žádné obrazy jste s sebou nevezl. Namaloval jste je až tam. Je to pravda?

Ano, to se mi stalo při výstavě v Brazílii. Mám sen, že budu mít jen tužku, někam přijedu a namaluju velké kresby. Tužky bude postupně ubývat - a až nebude čím kreslit, zase odjedu.

* * *

Boris Jirků (51)

Narodil se roku 1955 ve Zlíně. V dětství navštěvoval lidovou školu umění, v Uherském Hradišti studoval střední uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1980 absolvoval Akademii výtvarných umění ilustracemi k románu Podzim patriarchy od Gabriela Garcíi Márqueze. Vyučoval na lidové škole umění, za ilustrace k Márquezově knize Kronika ohlášené smrti dostal v roce 1984 hlavní cenu pro umělce do 35 let v soutěži Nejkrásnější kniha roku v ČSSR. V roce 1989 byl zvolen do vedení Akčního výboru OF českých výtvarníků. Od roku 1990 vyučuje na VŠUP, kde v roce 2002 získal titul profesora. Pořádá výstavy prací svých a zahraničních studentů. Loni v listopadu byl zvolen rektorem, prvního února se ujal funkce. Je ženatý, má dvě dcery.

Foto: Robert Sedmík

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy