Potřebuju autoritu

Ráda pracuje s režiséry starší generace, u nichž nachází silný autorský názor. Snad proto ji ti mladší někdy mají za nevychovanou a drzou. Svoji profesi má ráda, o poměrech ve světě divadla a filmu však nemá velké iluze. Zuzana Stivínová teď kvůli mateřským povinnostem tráví hodně času doma, věří ale, že ty nejlepší herecké příležitosti ji teprve čekají.

Co všechno může herečka pracovně stihnout, když má malé dítě?

Dá se natáčet, divadlo takhle dělat nejde - já nemám roli, do které bych se mohla vracet, kterou bych si během dvou či tří hodin denně stihla odehrát. Nazkoušet něco nového s dítětem nejde. Natáčet jde i s miminem, teď by na to dokonce bylo nejlepší období, dokud je - jak říkám - ležák.

To, že nyní prakticky nevystupujete, je vaše rozhodnutí?

Ne tak docela, ráda bych vzala třeba nějaký dabing, vylepší to rozpočet. Jenomže mi nikdo žádné nabídky nevolá. Třeba je to tím, že člověk s malými dětmi nemůže tolik chodit do společnosti, i když zrovna tohle já tedy neflákám. Možná je to tím, že si mě už tak zapsali, že když je napadne Stivínová, řeknou si: „Ta má vlastně ty děti.“ Asi se budu muset začít připomínat. Jinak občas zpívám na vernisážích - třeba teď, když se otevírala výstava Antonína Kratochvíla v Praze na nádraží. Ale to je spíše zábava, vůbec ne byznys. Samozřejmě, když si člověk zvykne mít diář úplně zaplněný a musí odmítat věci z časových důvodů, a pak najednou nikdo nevolá, je to nezvyk. Někdy v tom může být i něco osobního, lidi si v Česku dost pamatují a snadno se urazí. Stávalo se, že jsem někomu odmítla práci třeba jenom proto, že jsem neměla volný termín, a hned jsem vycítila, jak jsem ho urazila; a on už nikdy nezavolal. Teď nevolá nikdo. Není to příjemné, někdy je to znervózňující, jenomže pak onemocní děti a já si říkám, ještě že teď žádnou práci nemám, protože bych to jinak asi nezvládla.

V Hollywoodu si herečky stěžují, že pro určité věkové kategorie je málo pracovních nabídek. Tuhle obavu si nepřipouštíte?

Nebojím se toho. Samozřejmě mě zneklidňuje třeba to, že jsem po porodu trochu přibrala. Jsem typ herečky, která sleduje vlastní práci a uvědomuje si přitom různé nedokonalosti -i takovéhle. Naštěstí jsem ale v životě potkala pár inteligentních režisérů, kteří mě naučili zajímat se především o téma a nesoustřeďovat se na svůj zevnějšek. Když má člověk při natáčení tah na bránu, dají se dvě brady nebo nějaký ten faldík odpustit, najednou je to úplně jedno.

Jaké by mohlo být to vaše velké téma?

Vždycky mě strašně zajímala antika, antická dramata. Věřím, že tam pro sebe jednou najdu velkou příležitost. Jsem si jistá, že se k divadlu vrátím, že na něj budu mít za čas velikou chuť. Jenom teď to prostě nejde.

Říkáte, že jste si dříve mohla vybírat. Může si herec v téhle zemi vybírat, pokud se chce také trochu slušně uživit?

Vybírat si člověk moc nemůže. Když Jan Němec přebíral Českého lva, tak řekl, že děkuje za cenu, ale peníze na nový film by dostal radši. To by pro mě bylo ideální - kdyby lidé jako on měli peníze na svoje projekty, to by hned bylo víc věcí, které by mě zajímaly. Loni se natočilo nejvíc filmů od revoluce, já hrála ve třech - Kousku nebe, Andělu Páně a Toyen. Mám ale pocit, že natáčení je dneska o dost rychlejší než bylo, dělá se víc ve spěchu. Pak jsou seriály. O mně se třeba říká, že jsem zásadně proti seriálům. Já ale jsem jenom proti blbým seriálům. A to, jak moc ta která věc bude blbá, se většinou dá poznat už ze scénáře. Třeba když vám někdo hodí jenom začátek s tím, že konec se teprve bude muset vymyslet, tak to není zrovna dobrá vizitka.

Díváte se na seriály v televizi?

Dívám. Jsem v tom trochu jako můj táta. Občas si pustil nějakou kravinu v televizi a když se ho máma ptala, proč se na to kouká, řekl: „Z profesionálních důvodů.“ Já teď taky občas terorizuju rodinu nějakým blbým seriálem a omlouvám to „profesionálními důvody“. Mě to ale fakt zajímá už jenom proto, abych věděla, kdo se v tomhle prostředí pohybuje, s těmi lidmi se totiž často setkávám, tak abych měla přehled, abych věděla, čím žijí.

Je nějaká práce, kterou byste ze zásady nevzala?

Mám štěstí, že někteří lidé mi ani nezavolají, asi tuší, že bych řekla ne, takže nemusím odmítat nabídky do nějakých estrád. Ani nevím, co bych tam tak mohla dělat, já nejsem bůhvíjak vtipná. Naštěstí jsem nemusela řešit moc dilemat, kdy by mi někdo nabízel hodně peněz za něco, co bych nechtěla dělat. Kdoví, jak by to dopadlo, nejsem zrovna zásadová. Poslední dobou mám štěstí, že dělám hlavně s přáteli.

Pracovala jste s významnými režiséry generace, která se prosadila v šedesátých letech - Věrou Chytilovou, Janem Němcem, Drahomírou Vihanovou. Je ve srovnání s režiséry mladších generací nějaký rozdíl v tom, jak k práci přistupují?

Určitě. Dobře vědí, že herec je jenom prostředek, s jehož pomocí realizují nějakou vlastní vizi. Třeba při natáčení filmu Pasti, pasti, pastičky se Věra Chytilová do té mojí postavy, myslím, hodně projektovala. A tak chtěla, abych byla pokud možno v pořádku, abych byla klidná, abych filmu věřila, a abych proto podala ten nejlepší výkon, jakého jsem v tu dobu byla schopná... Mám u těchhle lidí pocit neuvěřitelné péče. Ne v tom smyslu, že by mě nějak oprašovali. Je to ale jiná komunikace - velice otevřená a upřímná, žádné křivárny v tom nejsou. Zrovna ti tři lidé, o kterých jste se zmínil, mi připadali úplně rovní. U některých mladších tvůrců se mi stalo, že se ta komunikace nějak zadrhla, že si mysleli, že jsem nevychovaná.

Nevychovaná?

Prostě drzá. Mysleli si, že jim nevěřím, a proto si na ně dovoluju. Já jsem přitom od Němce zvyklá na to, že když si o něčem myslím, že je to blbost, tak to prostě řeknu. A on třeba odpoví, že mám pravdu, nebo mi vysvětlí, proč pravdu nemám. Bavíme se, a ani jeden z nás nedělá vědu z toho, že padlo slovo blbost. Zažila jsem ale v posledních letech dvě natáčení, kde se to nějak zadrhlo, kde režiséři tuhle mojí potřebu komunikovat brali jako drzost. A pak jsem od nich dostávala pořádnou masáž.

Jak taková „masáž“ vypadá?

Jako od učitelky ve škole. Dostávala jsem za to, že pořád mluvím. Přitom to je taková moje metoda. Nejsem typ herce, co se někam zavře předtím, než má jít na plac. Naopak, musím se pohybovat, musím mluvit. To mi dost vyčítali. Myslím si, že problém byl v tom, že si tak docela nevěřili sami, a pak mi to takhle předhazovali. Byli to lidé, kteří nerealizovali vlastní myšlenky, na zakázku točili scénář, který napsal někdo jiný, a necítili se přitom jistí. Já přitom potřebuju autoritu. Pamatuju si na všechny ty tátovy kamarády, ke kterým jsem vzhlížela, protože to byli umělci, kteří šli za svým až na doraz. Když u partnera tohle odhodlání postrádám, začnu být možná doopravdy trochu drzá.

Režiséři a producenti si někdy stěžují na manýry českých herců, kteří přiběhnou na natáčení z jednoho kšeftu, a jak se začne pracovat, koukají na hodinky, protože mají zase něco dalšího. Vidíte tohle jako problém?

Naopak si myslím, že čím víc toho dělám, tím jsem výkonnější, jsem správně rozehřátá. Pokud střídám dabing, film a divadlo, jak se tu často dělá, tak si při jednom odpočinu od toho druhého. Často jsem to takhle dělala, někdy jsem měla pět věcí za den - dvoje natáčení, dvě zkoušky a představení. Podle mě jsem v té době byla nejlepší. Teď, když mám jednu vernisáž za uherský rok, tak na to pořád myslím, jsem z toho nervózní a nakonec to třeba zkazím, protože pak z nervozity moc tlačím na hlas a zpěv nemá lehkost a ležérnost, jakou potřebuje. Baví mě dělat toho hodně a nemyslím si, že bych proto něco šidila.

Jak snášíte kritiku?

Říkám: Jen houšť. Vždycky mě mrzí, když vidím na představení nebo na koncertě kritika a on pak nic nenapíše. Mě by přitom zajímalo, co si o tom myslel. Já jsem za kritiku vděčná.

Kdy vás nejvíc ztrhali?

Za Varvaru ve Višňovém sadu. Někdo tehdy napsal, že na jevišti působím jako hysterka. Strašně mě to urazilo.

Já myslel, že jste za kritiku vděčná.

Samozřejmě, že s tím někdy bojuju. Ale nakonec jsem ráda, protože mě to přinutí o věcech přemýšlet.

A zahrála jste to tehdy jako hysterka?

Myslím si, že jsem mohla být lepší. Celá ta inscenace mohla být lepší. Můj výkon asi tehdy souvisel s takovou celkovou bezmocí. Byla jsem v křeči.

Jaké bylo zkusit si hodnocení v roli porotkyně na festivalu v Karlových Varech?

Hrozně těžké. Před závěrečným jednáním poroty mi z toho bylo až špatně. Člověk se musí smířit s tím, že jeho hlas je jenom jeden z několika a že všechno nemusí dopadnout podle jeho představ.

V té porotě s vámi byla taky americká herečka Ali MacGrawová. Povídaly jste si o tom, jaké to je být manželkou Steva McQueena?

Povídaly jsme si o všem. Viděla ve Varech po třiceti letech film Útěk. Při jeho natáčení se s McQueenem seznámila. Strašně po té projekci plakala. Vlastně tehdy kvůli MacQueenovi opustila nejenom manžela, ale na několik let i svoje dítě. Vyprávěla mi o tom a najednou si tak povzdechla: „To libido.“

Herci nemají pověst těch nejpevnějších charakterů…

To jsou konzervativní názory. To je pořád: „No jo, herci.“ Nebo - ještě hůř - herečky. Vždycky to slyším s takovým tím opovržlivým akcentem „hééérečka“.

Narážel jsem na diskuse o tom, jak se herci angažovali pro komunistický režim. Jak takovou minulost u kolegů vnímáte? Sama jste moderovala protikomunistické koncerty…

Na herce bylo o hodně víc vidět než na ostatní, ale stejně... Hodně z nich bylo prodejných.

Zažila jste někdy, že by se o tomhle kolegové v divadle bavili, zkoušeli to nějak reflektovat?

Jako jestli byli u komunistů nebo že jsou na seznamu? Vůbec ne. Měla jsem kamaráda herce. Vráťa Brabenec mi pak u nás v kuchyni řekl jeho krycí jméno a spoustu dalších věcí. Byla jsem z toho dost rozpačitá, najednou jsem nemohla toho člověka zdravit. Společného známého jsem se pak ptala, jestli o něm tohle ví. Řekl, že ano, ale že je s ním už natolik svázaný, že to nechce řešit. Já se nemohla přenést přes to, že jsem se tuhle věc nedozvěděla od něho. Přitom jsme měli dlouhé hovory, kdy jsme řešili třeba moje vztahy nebo jeho vztahy, vždycky tak chápavě naslouchal... Já mu na sebe řekla všechno. Dodnes jsem to s ním nevyřešila.

A u těch ostatních, k nimž jste třeba neměla takhle blízko, to berete prostě jako fakt?

Neberu. To se nedá jenom tak přejít, zvlášť když bylo hodně lidí, kteří tu dobu dokázali přežít slušně, nebyli to třeba disidenti, ale s režimem si nezadali - podobně jako můj táta. Já nevěřím hercům, co v komunistických seriálech hráli ty soudruhy. Někdo může říct: „On je sice pěkná mrcha, ale jinak dobrý herec.“ Tohle neberu. Myslím, že to mají napsáno v obličeji. Nesoudím je, ale vůbec mě nebaví. Jasně, že spousta herců, kteří mi přijdou zajímaví, toho za sebou má hodně. Mně se líbí ti chlapíci, u nichž je už z obličeje znát, že toho hodně zkusili. Takoví ti vyžilí elegáni jako Harvey Keitel nebo Willem Dafoe. Třeba to taky všechno nebyly pěkné věci, ale řeknu si - hodně toho zažili, o to líp třeba budou hrát. Vysedávání na partajních schůzích ale není zrovna zkušenost, která by člověka obohatila, udělala mu zajímavější obličej... To tedy ne. Já nejsem nějak politicky založená, ale zapojit se do kampaně proti komunistům mi přišlo úplně přirozené. I když jsem ráda, že jsem ten jejich režim ještě trochu zažila. Je to asi zajímavá a důležitá zkušenost.

Zkoušela jste někdy prorazit venku?

V roce 2000, když jsem skončila v Národním divadle, jsem odjela do Paříže za Peterem Brookem. Ještě v Praze jsem se byla poradit s Otomarem Krejčou, ten mi řekl, ať to ani nezkouším, ale jela jsem tam stejně. S Brookem jsem se setkala a řekla mu, že mě ze všeho nejvíc zajímá takové divadlo, jaké dělá on, a že bych s ním chtěla pracovat. Pan Brook mi ale řekl, že má program naplánovaný dopředu na tak dlouho, že ví, že mě nemůže potřebovat. Nechtěl ani, abych pro něho pracovala jako asistentka. Řekl, že to je intimní vztah a že mě na to málo zná. Krejča mi po návratu řekl, že přesně takovýhle konec předpokládal. Ale já mu odpověděla, že kdybych ho poslechla, trápila bych se pak, že jsem to alespoň nezkusila. Takhle jsem alespoň věděla, na čem jsem.

Takže na cizinu už nepomýšlíte?

Ale pomýšlím. Jenom bych už nikde nechtěla začínat úplně od píky, protože na to už nemám čas. S manželem možná pojedeme za oceán, ale to je ještě ve hvězdách. Možná bych o tom neměla mluvit, nebo mně nikdo nezavolá už vůbec, protože si všichni budou myslet, že jsem v Americe. Já tuhle něco v tomhle smyslu naznačila, o pár dní později jsem byla ve Stavovském divadle nakojit dítě a tam se divili, že už jsem z těch Států zpátky.

Chodíte kojit po divadlech?

Mám po Praze takovou vyzkoušenou trasu...

Abychom se vrátili k těm hereckým snům. Je něco, o čem už dnes víte, že to nestihnete?

Velký smutek cítím po Petru Léblovi. Je to ztráta, se kterou jsem se ještě nevyrovnala. Potkala jsem člověka, se kterým jsem si pracovně výborně rozuměla a měli jsme spoustu plánů, ze kterých po jeho smrti už - samozřejmě - nic nebude. Měla jsem hrát v jedné alternaci v inscenaci Cyrana, kterou měl režírovat v Národním. Ale to není to nejdůležitější - už tady prostě není a hodně mi chybí. Jinak nemám pocit, že bych něco vysloveně prošvihla. Tuhle jsem si jenom uvědomila, že už nikdy asi nebudu mít tolik času na divadlo jako dřív. Na ten divadelní život. Vlastně přitom nevím, jestli se divadlo takhle napůl dá dělat. Pamatuju se, jak jsem se divila herečkám, které si po představení daly v rekvizitárně cigaretu a pak šly domů žehlit nebo chystat dítě na školku v přírodě. Říkala jsem si tehdy, jak je to legrační, a že to takhle nejde. Přece si teď musíme na několik hodin sednout a všechno to probrat! To už teď pro mě pochopitelně nebude možné.

Váš manžel je molekulární biolog-genetik. Bavíte se doma taky o jeho práci?

Vím toho o ní strašně málo a kdyby se mě někdo zeptal, na čem přesně dělá, asi bych to nebyla schopná dát dohromady. Pomalu se v tom snažím zorientovat. Vidím, jak strašně ho to baví, a fascinuje mě to. On toho o mojí práci taky moc neví, ale herectví je přece jenom průhlednější. Vím od něho, jak je věda nekonečná, že by v té práci mohl být pořád. A taky jak je někdy smutná, beznadějná. Člověk může tři roky pracovat na nějakém experimentu a pak přijde na to, že se mýlil, a je hotovo. Za mou prací alespoň je nakonec vždycky nějaká premiéra nebo dokonce film, který si člověk může pustit ještě po letech.

Jaký váš film byste třeba za patnáct let pustila synům?

Určitě Toyen, i když to není „můj“ film, to je stoprocentně Němcův film. Asi bych klukům pustila i Anděl exit, už jenom proto, aby viděli, co jsme to byli za šílence. Nevěrné hry klukům klidně pustím, i když nevím, jestli je zrovna tenhle film bude zajímat. Pasti, pasti, pastičky mě vždycky rozesmějou. Vůbec myslím, že filmy Věry Chytilové jsou vždycky tak o deset let napřed. Lidi je přijmou až po čase, i když někoho iritují pořád.

V Pastech, pastech pastičkách jste coby znásilněná veterinářka vykastrovala Tomáše Hanáka a Miroslava Donutila. Naučila jste se v rámci přípravy, jak na to?

Naučila jsem se tehdy v rámci přípravy ledacos, třeba připouštět kance ke sviním. Nevím, jestli z toho tehdy byla selátka, každopádně - věc se podařila. A kastrovat jsem se naučila taky. Když má člověk to správné náčiní, jde to hodně rychle. Ale bezbolestné to tedy není.

* * *

Zuzana Stivínová (33)

Během studií na konzervatoři vystupovala například v Semaforu a v Divadle Na zábradlí, spolupracovala se spolkem Kašpar, v druhé polovině 90. let byla v angažmá v Národním divadle, později na volné noze. K jejím nejvýznamnějším divadelním rolím patří Markétka ve Faustovi, Desdemona, Maryša nebo Sally Bowlesová z Kabaretu. Spolupracovala například s Otomarem Krejčou, Janem Grossmanem, Ivanem Rajmontem nebo Janem Pitínským. Třikrát byla nominována na Českého lva za ženský herecký výkon (Pasti, pasti, pastičky, Anděl exit, Nevěrné hry). V roce 1995 dostala Radokovu cenu jako Talent roku. V současné době je doma s druhým synem Tadeášem.

Foto: Petra Mášová, Lucie Pařízková

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy