Michal Pavlíček: Už jsme někde jinde

Pražský výběr patří mezi nejslavnější české kapely posledních dekád. Jeho zvuk i image spoluvytvářel kytarista Michal Pavlíček. Jeho dlouholetý parťák Michael Kocáb na tiskové konferenci nedávno oznámil vznik Pražského výběru II s jiným kytaristou. Pro Pavlíčka to je konec kapely. Možná musel přijít, ale představoval si ho jinak.

Existuje podle vás v tuhle chvíli kapela Pražský výběr?

Neexistuje.

To, že Michael Kocáb pro svou novou kapelu použil název Pražský výběr II, je podle vás tedy nefér?

Ano. Jedna část kapely udělala za zády té druhé nějaký krok. Kdybychom se všichni sešli a Michael Kocáb a Klaudius Kryšpín by mně a Vilému Čokovi řekli, že s námi nechtějí hrát a chtějí jít vlastní cestou pod názvem Pražský výběr II, řekli bychom, ať to nedělají, že si nemůžou přisvojit toto jméno. Ať pojmenují svoji kapelu nějak jinak, anebo ať se tedy rozpadneme. A byl by to jasný konflikt, ale řešili bychom ho férově a chlapsky z očí do očí. Michael se ale rozhodl potajmu, že mě jako svého spoluautora a taky - v dobrém slova smyslu - celoživotního rivala odřízne. Pozval do kapely nového kytaristu, aniž mi to dal nějak na vědomí, přečetl jsem si o tom v Blesku. Toto richelieuovské odstavení z kapely byl taky důvod, proč se za mě postavil Vilém Čok. Dvakrát dostal od kluků nabídku, aby s nimi šel hrát beze mě, a odmítl to.

V létě vás usmiřoval Václav Havel. Jak se do sporu uvnitř kapely dostal?

Měl jsem snahu ten narušený vztah zacelit, a proto jsem se na něho na konci června obrátil. Přišlo mi, že Václav Havel, kterého si oba velmi vážíme, je člověk, který měl vztah k Výběru a je schopen svým vlivem nám pomoci zbourat anebo aspoň narušit tu zeď mezi mnou a Michaelem. Sešli jsme se na necelé dvě hodiny a pak si podali ruce.

Václav Havel měl kdysi ambici usmiřovat Izraelce a Palestince... Jak to vypadalo, když usmiřoval Pavlíčka a Kocába?

Mezi mnou a Michaelem to jiskřilo a tón byl hodně konfrontační. Ale po chvíli nám začalo být před Havlem tak nějak stydno a on se snažil tu situaci mírnit a odlehčovat. Chtěl, abychom se domluvili. Ať se civilizovaně rozejdeme, anebo ať Výběr pokračuje dál a my ať ty trable nějak velkoryse překousneme... Vytvořil atmosféru, v níž jsme se zklidnili a snažili najít společnou řeč. Odcházel jsem z té schůzky v pohodě s tím, že jsme se dohodli na následujícím: Michael natočí a zpropaguje svou sólovou desku a příští rok v červnu se sejdeme v původní sestavě a uvidíme, jestli budeme schopni spolupracovat dál, nebo ne. Do té doby skončí v tisku naše vzájemné osočování a napadání. Začátkem podzimu jsem Michaelovi posílal vzkazy, že se sejdeme a poslechneme si věci, které jsme pro Výběr každý napsali. Ale odpověď žádná, a pak přišla tiskovka, kde oznámil vznik Pražského výběru II. Něco se mi o tom doneslo už předtím, tak jsem mu vzkazoval, ať to nedělá pod jménem Pražský výběr, jinak hrozí, že bude definitivní konec. Nepomohlo to.

Michael Kocáb ale měl kapelu Pražský výběr dříve, než jste do ní vy a Vilém Čok přišli.

Ano, měl. Ta kapela hrála jazzrock, natočila desku Žízeň. To období skončilo, potkali jsme se a domluvili se, že uděláme rockovou kapelu, ve které s námi byli Jiří Hrubeš a Ondřej Soukup. Chtěli jsme pro ni vybrat nějaké jiné jméno než Pražský výběr. Jenomže na Pražském kulturním středisku, pod které jsme za bolševika spadali, bylo složité zaregistrovat novou rockovou kapelu. Musely by se dělat přehrávky, musely by být politické pohovory... Jednodušší v tu chvíli bylo udělat to administrativně tak, že stávající kapela Pražský výběr přibrala dva nové členy. Kdybychom ale bývali měli tu možnost, vznikla by kapela úplně nová. Hudba se přece od toho, co Kocábův jazzový Pražský výběr dělal, naprosto lišila. Michael teď říká, že mu to jméno patří. Formálně ano, ale pro mě, jako pro člověka, který v té kapele pětadvacet let hrál, spoluvytvářel jejího ducha a napsal půlku repertoáru, je to docela hustý prohlášení. To samé pro Viléma.

V čem vidíte kořen krize mezi vámi a Michaelem Kocábem. Začali jste si po těch letech nesnesitelně jít na nervy?

Základní problém Pražského výběru po dlouhou dobu byla přetržitost jeho fungování. Byla to kapela, která vždycky chvíli hrála a pak zase nehrála - nejdřív kvůli zákazu, pak paradoxně kvůli revoluci, kvůli Michaelovu byznysu, potom kvůli tomu, že jsem měl já hodně jiné práce. Tohle mi Michael vyčítal a částečně měl pravdu, jenomže já se - na rozdíl od něj - hudbou musím taky živit a jenom hraní s Výběrem by mi na obživu nestačilo. Další věc je, že jsme taky rozdílné povahy a občas jsme si vlítli do vlasů. Michael jako frontman a dominantní osobnost vždycky měl tendenci být kapelníkem Výběru, čemuž jsem já vzdoroval. Musím říci, že toto obnažování konfliktu v kapele a našich vnitřních vazeb na veřejnosti je mi velmi trapné, ale je to jen snaha bránit se polopravdám a mystifikacím druhé strany a vysvětlit, co se vlastně stalo.

Myslíte si, že Pražský výběr měl - kdyby nebylo Kocábova rozhodnutí - ještě šanci?

Těžko říct, v padesáti letech je už složitější dohadovat se o muzice a dělat ústupky, každý už o ní má vlastní představu. Nebo společnou řeč o textech. Některé z těch posledních, které Michael napsal, byly z mého hlediska zbytečně politizující a moralizující v míře, která je pro rock neúnosná. Ale on to takto cítí a nemá smysl ho přetvářet. Myslím, že by časem nakonec došlo ke koncepčním střetům nad hudbou i texty. Každý už jsme trochu někde jinde. Loni jsme několik měsíců intenzivně zkoušeli. Přearanžovali jsme tři staré věci a nebyli schopni dodělat dvě nové. Ty přinesl Klauda Kryšpín a na jednu z nich i napsal text. Text jsme mu odmítli... Pak jsem na to napsal text já a nakonec Michael. Nakonec jsme se dohodli, že z nich spojením uděláme jeden a každý bude zpívat tu svou část, kterou si napsal... Trochu divný, ne?

Budete se snažit nějak dosáhnout toho, aby Michael Kocáb svou novou kapelu pojmenoval jinak?

Soudit se s Vilémem nechceme, i když bychom na to právo měli. Hnát to do takovýchhle konců nám přijde už tak přes čáru, že se na to vykašleme. Už takhle je to celé dost nešťastné a velké rozčarování. Musíme se otřepat a dívat se dál.

Proč se vám vlastně - jak říkáte - nepodařilo překročit stín první desky?

V první éře Pražského výběru jsme byli mladí nadupaní hřebci, a byla to správná konstelace, že se sejdou ti správní lidé ve správnou chvíli. Rozjeli jsme to a pak v nejlepším nám hodně ublížil ten zákaz. Když jsme zase mohli začít hrát, už to nemělo tu prvotní sílu. I když si za naší druhou deskou stojím, byl to přece jen trochu kompromis. Byli jsme pod dohledem. Myslím si, že jsme jako kapela už tak nejiskřili. A po revoluci se všechno kolem kapely roztříštilo. Paradoxně až při posledním comebacku jsem měl pocit, že kapela šlape jako dříve. Nebrali jsme si na turné hosty, vystupovali jenom ve čtyřech, byli jsme stejně uvolnění a možná v něčem ještě dravější než v době našich začátků.

Kapela Pražský výběr v době svých začátků přeskočila od jazzrocku k nové vlně. Jaká byla prvotní reakce publika?

Párkrát se stalo, že lidé byli naštvaní a říkali, že přišli na jazz a ne na nějaké srandičky a brejličky a opičky... Párkrát se taky stalo, že nepřišel skoro nikdo. Nějakou dobu jsme tápali, věděli, že chceme hrát rock, ale nevěděli jaký. Takže jsme na pár koncertech hráli převzaté písně třeba od Alice Coopera. Až když mi Ivan Wünsch půjčil desky nové vlny a punku, hlavně Talking Heads, Pere Ubu, King Crimson a Stranglers, bylo nám jasné, že chceme dělat právě tohle, byla to inteligentní hudba, zajímavá a zároveň taky sebeironická.

Mikoláš Chadima ve svých vzpomínkách Pražskému výběru a hlavně Michaelu Kocábovi dost vyčítal, že jste se vzdali moc snadno, nesnažili se tomu zákazu nějak vzdorovat, hrát dál třeba pololegálně jako jiné podobně postižené kapely. Že jste se prostě rozešli a dělali kšefty.

To ale souvisí s tím, že jsme v té době všichni byli uznávaní jako špičkoví hudebníci. Takže se nám - navzdory tomu zákazu - lidé snažili dávat práci, i když jsme ji třeba nemohli dělat pod svým jménem. Proto se stalo, že po několika letech Michael mohl udělat nějaké filmy, já směl udělat desku Zuzaně Michnové. Myslím, že se to nedá říct takhle jednoduše.

Kontrolovali jste se, třeba na koncertech, abyste to „nepřehnali“ a nezpůsobili si problémy?

Na koncertech jsme se chovali naprosto svobodně. Proto asi taky režim proti nám a potažmo proti spoustě dalších kapel zakročil, protože se jim to najednou vyvalilo ze břehů, ta „diverzní západní“ ideologie. Lidi začali na koncertech reagovat svobodně... Nám v té době ani moc nedocházelo, že by nás mohli zakázat. Přišlo to z ničeho nic.

Ten zákaz proběhl ze dne na den?

To byl připravovaný zátah. Estébáci pak natočili koncert v Hradci Králové na video a poslali do Prahy na agenturu, že se nám musí okamžitě zakázat činnost. Pak jsem se dozvěděl, že den před koncertem dali do šatny odposlechy. Pamatuju si, že jsme si tam tehdy pěkně pouštěli pusu na špacír. To je muselo hodně naštvat.

V posledních letech jste se účastnil spousty projektů. V něčem výjimečné je ale vaše vystupování s Monikou Načevou, kdy hrajete něco jiného, než by se dalo čekat od typického rockového kytaristy, který si rád zasóluje.

Mě to ale takhle moc baví. Vždycky mě zajímala psychedelická hudba jako cesta k dosažení jiného stavu vědomí, transu. Je to imaginativní muzika, při které se okolní svět zvláštně tvární a vybarvuje. Zajímá mě zkoušet toho transu dosáhnout jinými hudebními prostředky, než jsem byl dříve zvyklý, jako třeba kytarovým minimalistickodelayovým pohybem anebo abstraktními barvami s pomocí kouzelných krabiček... Baví mě vytvářet takové zvláštní vlny syrových kytarových ploch. Někdy je skvělé jenom lehce pulsovat a sledovat k tomu tep hudby, nic moc k němu nepřidávat.

Je pro vás těžké se tímhle způsobem ukáznit, vlastně do jisté míry přestat hrát?

Ani ne, já už se vyexhiboval dost. A říkám: baví mě to. Prostor na sólování mám v jiných kapelách...

A to klasické velké kytarové sólo, to je taky trans?

To je takový druh - v uvozovkách - orgasmu. Když se do toho člověk dostane a zároveň cítí tlak od spoluhráčů a lidí v sále, tak máte pocit jako v dávných dobách, když to šamani rozjížděli kolem ohňů... Nejde o to, že člověk zrovna sóluje. Vytváří kytarou divoký rej emocí a energií, a pokud ho lidé v publiku jsou schopni přijmout, vlastně hrají to sólo s vámi a prožívají virtuálně něco podobného. Ale ty pocity při extázích jsou někdy zrádné... Párkrát se mi stalo, že jsem šel na pódium a vůbec neměl náladu hrát a odehrál ten koncert vnitřně nekoncentrovaný, v divné náladě a skončil s tím, že se mi vystoupení nepovedlo. Pak jsem si ten koncert pustil ze záznamu a zjistil, že vystoupení bylo vynikající a moje hra daleko hlubší, nervóznější, ale přitom měla napětí a byla třeba zajímavější než jindy, kdy jsem si třeba na pódiu užíval, bavil se a měl pocit, že mi všechno báječně vychází a v nahrávce to všechno zní spokojeně, ale trochu prázdně. Jsou to někdy nevysvětlitelné jevy a myslím, že jdou z podvědomí.

Když jsme u těch transů a orgasmů... Jaká emoční kategorie je muzikál?

Muzikál pro mě představuje zhudebnit příběh, skutečné drama, což se v normální CD produkci a v písničce běžně nedělá. Líbí se mi, že si v něm člověk může dovolit stylovou a žánrovou pestrost. Já muzikál nepovažuju za úpadkovou formu, za oběma, které jsem dělal (Obrazem Doriana Graye a Excaliburem), si stojím. Dorian Gray, si myslím, není prvoplánově komerční muzika, ale spíše psychedelicko dekadentní kousek. Lidi, kteří na představení přijdou a čekají tradiční muzikál, jak se v Česku dělá, jím mohou být dost překvapeni.

Ten portrét Doriana Graye by se asi mnoha rockerům docela hodil, očekává se od nich přece, že nebudou stárnout, že jim to pořád bude šlapat „jako zamlada“.

Za mě tyhle věci řeší kytara. Stačí, abych se dotkl struny, a omlazuje mě to. Když se za mnou valí ten zběsilý a zároveň úžasný zvuk, tak nevím, jestli je mi padesát nebo dvacet, a je mi to jedno. Člověk stojí na pódiu, mlátí do kytary a je v tom takové to drzé čílko jako kdysi. Možná se v rocku skutečně stárne trochu pomaleji - tedy na duchu. Čas utíká, když se ráno podívám do zrcadla, a zastaví se, když večer hraju. Pocit z hraní mám dneska velmi podobný, jako jsem měl zamlada.

Co po konci Pražského výběru plánujete v hudbě?

Chtěl bych teď nechat hraní až na věci, které mám dohodnuté, dát si velkou pauzu. Mám tady ještě nedořešenou záležitost, a to je BSP, to nechávám ještě otevřené. V každém případě bych chtěl připravit něco nového, znovu se nadechnout. Chtěl bych vyjít před lidi s nějakou stěžejnější výpovědí. Tenhle rok jsem zažil hodně extrémních změn a věcí. Mám nový vztah, diagnostikovali mi vážnější nemoci, přestal jsem zlobit, absolvoval jsem bilanční koncert v Sazka Areně, skončil Pražský výběr. Chtěl bych to všechno nějak strávit a pak po čase dát do hudby i hodit na papír. V příštím roce by měla vyjít kniha rozhovorů se mnou.

Říkáte, že tak trochu začínáte znovu žít. Pro spoustu kluků je ale představa náležitě divokého života v kapele, který teď opouštíte, ten největší ideál. Přinesla vám tahle existence to, co jste od ní zamlada očekával?

Určitě, mám za sebou taky pár docela rušných období. Všechny ty tahy, hospody, mejdany, kalby... Bavilo mě to moc. Možná právě teď sklízím plody toho, co jsem během třiceti let po kapelách zasel. Mám tolik divokých příhod, že by to nejspíš vystačilo na dva rockové životy. V tomhle ohledu jsem, myslím, splnil hned několik bobříků sebezničení.

* * *

Michal Pavlíček (50)

Kytarista a skladatel Michal Pavlíček se v roce 1980 stal členem Pražského výběru. Podílel se na polovině repertoáru skupiny. V roce 1983 byl Pražský výběr zakázán, chystaná deska Straka v hrsti nesměla vyjít. V roce 1987 skupina obnovila činnost, vydala CD Výběr a posléze natočila celovečerní film Pražákům, těm je hej. V 80. letech též Pavlíček natočil autorské desky skupině Stromboli, Zuzaně Michnové a Janě Koubkové. Je spoluzakladatelem formací BSP a Big Heads a produkoval například CD pro Načevu a Daniela Hůlku. Skládá hudbu pro divadlo, filmy a televizi (Červený bedrník). V současnosti vystupuje s BSP, Monikou Načevou a příležitostně s DJ Luccou. Je též autorem muzikálů Excalibur a Obraz Doriana Graye i symfonických baletů Malý princ, Zvláštní radost žít a představení pro Laternu magiku Mínotaurus a Hádanky.

Foto: Lucie Pařízková, Jan Zatorsky

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy