Ještě není pozdě

Když Norah Jonesová vymetla udílení Grammy s rekordními osmi oceněními (za rok 2002), zjistila, že její život se nejspíš navždy změní. Od té doby se snaží nepodlehnout kolotoči globálního showbyznysu a zůstat dobrou muzikantkou. O svých nových písních říká, že jsou čím dále cyničtější: „Stejně jako svět kolem nás.“

Prodat třicet milionů debutového alba ve dvaadvaceti letech, navíc ve věku vypalování, to je skoro nevysvětlitelný úkaz. Čím to je, že se s vaší hudbou propojilo tolik lidí?

Ptám se na to sama sebe a druzí se mě taky v jednom kuse ptají. Nemám na to odpověď. Je spousta teorií a možná mají pravdu všechny. Potrhlí lidi mají nejspíš občas štěstí! Řekla bych, že na začátku všeho byl dobrý timing: byla jsem ve správný čas na správném místě. Když má někdo s něčím velký úspěch, obvykle za tím bývá vhodné načasování a tvrdá práce. Doufám, že je to i kvalitou mé hudby, ale nepochybně sehrálo roli taky štěstí.

Myslíte, že vás lidé berou i proto, že jste v opozici vůči popovému mainstreamu?

Občas mi to někdo řekne, což mě nesmírně těší. Já jsem se totiž o popový mainstream donedávna vůbec nezajímala - tedy do doby, než jsem se jím stala! Snažím se nad tím moc nehloubat, aby mě to nepoznamenalo. Chci si hrát svou muziku, to je hlavní.

Natáčeli jste s vědomím, že po jedenáctém září chce Amerika poslouchat klidnou, pozitivní hudbu? Potřebovala jste ji vy sama?

Bylo to úplně jinak. Když mi dali u Blue Note první smlouvu, myslela jsem, že budu jazzová zpěvačka u klavíru, chtěla jsem zpívat evergreeny od Gershwina! Teprve postupně, během diskusí s producenty Brucem Landvellem a Arifem Mardinem, jsem začala více psát vlastní písničky. Ten „měkký“, hřejivý styl nahrávek je plodem hledání ideálních aranžmá: samo nás to odvedlo od jazzu. Výsledek je více „soft“, než jsem do poslední chvíle čekala. Všechno vznikalo za pochodu. U mé první slavné nahrávky, singlu Don’t Know Why, bubeníkovi nikdy nikdo neřekl, co má hrát: ta nahrávka je totiž úplně první společná verze.

První i druhé album pro vás znamenaly životní zlom. Když vyšlo druhé album Feels Like Home (2004), zase se prodávalo po milionech. Promluvila jste s médii, absolvovala řadu koncertů - a co pak? Kterým směrem jste se chtěla vydat?

Ze všeho nejvíc jsem chtěla jít domů a pořádně se vyspat. Ten kolotoč je strašně intenzivní, vlastně mi nevadí, ale jedna věc je víceméně neřešitelná: má o vás zájem nesmírně moc konkrétních lidí, institucí, médií a koncertních pořadatelů. Co s tím? Tělo se nedá rozkrájet a čas natáhnout. Nemůžete být na všech místech najednou, v určitou chvíli se musí říct dost. Taky jsem to udělala - vyhlásila utrum všemu kontaktu s médii, telefonní číslo nechala jen několika osobám pro případ absolutního poplachu. Když jsem si odpočinula, zjistila jsem, že mě pomaloučku napadají útržky nějakých písniček. Pořídila jsem si kytaru a...

Kytaru? Vždyť vy jste přece od začátku hrála jen na klavír, a ne špatně!

Já vím. Ale chtěla jsem to zkusit. Kytara je přenosná, to byla příjemná změna. Měla jsem ji s sebou na turné, vždycky jsem se s ní někam zavřela. Dřív jsem nedůvěřovala psaní uprostřed shonu, ale na konci cest jsem měla hotových asi šest písní. Umím na kytaru pár akordů, ale nějak to stačí.

Nevyčítal vám někdo ve vašem okolí, že místo prohlubování klavírní hry zkoušíte něco nového?

Ne. Lee Alexander, můj kapelník a spoluautor písniček (a přítel, pozn. red.), mě většinou spíše marně navádí, ať zkusím něco nového, takže byl docela rád. Kytara má navíc pevné postavení v blues, country a jiných stylech, kolem kterých se motám. Zatím jsem do nich vstupovala vždycky přes piano. S kytarou jsem ale náhle objevovala nová spojení. „Jé, tady to znám!“ říkala jsem občas překvapeně, když mi zaznělo zpod prstů něco povědomého.

Před časem jste říkala, že byste nerada zestárla v New Yorku, že cítíte volání otevřené krajiny a klidných Zapadákovů. Ale teď jste si na Manhattanu s Leem Alexanderem vybudovali vlastní domácí studio...

Myslím, že z New Yorku nikdy neodejdu nadobro. Na to ho příliš miluju, celé město a jeho energii. S tím domácím studiem jsme si říkali, že aspoň budeme moci natáčet, kdy se nám zachce. Některé věci jsou křehké. V sobotu máte třeba pocit, že kus nové písničky nikdy nezapomenete, protože je to pecka. Když to v pondělí jedete natočit do studia, naštěstí si ještě vzpomenete, jak to má být. Ale když tu píseň hrajete, říkáte si, co je to za nudu? Původně v ní ještě něco bylo, něco tam vibrovalo, jak to dostat zpátky?! Tak jsme chodili po chvilkách a po slokách natáčet a vymýšlet aranžmá. Občas jsme se dověděli, že do města přijel někdo z přátel, tak jsme ho zatáhli domů do studia. Proto je na albu tolik hostů jako nikdy dřív. V nahrávací společnosti o tom, že něco vzniká, dlouho nevěděli.

Co znamená název vašeho alba, které vyjde za necelý měsíc - Not Too Late?

Celá nová deska je cyničtější a temnější než ty dřívější. Koneckonců, je to stejný posun, jaký prodělává svět kolem mě. Chtěla jsem o to víc zdůraznit pozitivní poselství. Proto deska končí písničkou, podle které zároveň dostala jméno: Not Too Late. Slogan v refrénu zní „ještě není pozdě na lásku“. Starý osvědčený fígl mnoha písničkářů: říct něco jednoduchého, co může znamenat spoustu věcí. Třeba kus konkrétního lidského osudu nebo pár slov o lásce anebo o mezinárodní politické situaci.

Sama jsem byla překvapená, co mi to roste pod rukama: písnička, ve které vedle sebe stojí strašidelný svátek Halloween a den voleb... Ale ta metoda je pořád stejná, nechávám přirozeně vznikat hudbu a texty z toho, co se děje bezprostředně vedle mě. Je těžké nenechat se ovlivnit zprávami. Ale musíte to brát stejně jako u těch mnohoznačných milostných písní. Neexistuje jeden správný kód, jak poslouchat a číst song. Možná právě tenhle je o nějakém intimním dramatu.

Tohle bylo první natáčení, u něhož vám neasistoval Arif Mardin, legendární producent a duše vydavatelství Blue Note. Zemřel loni v červnu. Jak pracoval producent, který má na kontě nahrávky Queen, Arethy Franklinové nebo Davida Bowieho?

Arif byl skvělý. Když jsme se potkali na prvních nahrávkách, už byly v docela pokročilém stavu. Nenavrhl žádné razantní změny, a přece je ukormidloval k mnohem výraznějšímu výsledku, než kdyby tam nebyl. Jedinkrát se nestalo, že by mi něco vnucoval. Spíše se tak mazaně vyptával, až mě něco napadlo samo. Arif byl mistr ve vedení lidí: rozeznal, v čem jste dobří, a v tom vás pak podpořil. Jen tak nenápadně postával a jakoby zezadu tu a tam pošťouchl věci, aby zdárně běžely. U druhého alba už jsme byli jedna rodina. Loni nás s Leem mrzelo, že nemáme k dispozici jeho „třetí ucho“. Měl výborný sluch i návrhy.

Jakou odpověď máte pro ty, kteří říkají, že váš obrovský úspěch dobrou hudební značku Blue Note prostě změnil?

To mají pravdu. Osobně bych byla ráda, kdyby u Blue Note dostávalo smlouvu víc nových jazzových umělců. V současné době dávají u Blue Note větší důraz na atraktivnost, chtějí být na očích. Ale v lecčem navazují na to, čím byli vždycky. Koneckonců, když v šedesátých letech vydávali Herbieho Hancocka, někteří taky volali - vždyť to zní jinak, to už není ten stejný jazz jako před lety. A když vydali freejazzového Cecila Taylora, to byl teprve povyk. Chraňbůh, nechci říct, že jsem nový Hancock, ale proměna sama o sobě není nic varovného. Varovná je mrtvolná ztuhlost.

Někteří zpěváci mimo vlastní alba zrovna často nehostují. U vás to naopak vypadá, jako byste měla ve smlouvě s Blue Note podmínku, že si musíte vymyslet tři překvapivé spolupráce ročně.

Já vím! Ale to všechno vzniká z přirozených situací, setkání, vzájemného obdivu. Mám fakt ráda Outkast, jsem nadšená z Foo Fighters a Davea Grohla, proč bych měla odmítat společnou písničku? Jak bych mohla odmítnout duet s Rayem Charlesem?

V roce 2006 jste nevydala moc písní, ale jedna stojí za to. Mike Patton ze skupiny Peeping Tom vás svedl k písni Sucker, kde zpíváte slova jako motherfucker... Muselo to překvapit spoustu lidí.

Víte, já nejsem tak úplně ta osoba, jak by se zdálo podle mých alb. Mají měkký zvuk a je v nich mírnost. Ale já jsem spíš veselá a živá, občas dost potrhlá. Nechybí mi energie. Mikea Pattona poslouchám léta, mám ráda jeho kapely Mr. Bungle a Fantomas. Zavolal a už to jelo.

Nepoškodí jadrné „fuckování“ obraz mainstreamové hvězdy? Neváhala jste?

Neváhala. Myslím, že mému publiku ta písnička nijak nevadí. Nikdo ty lidi nenavádí, aby ji poslouchali a aby si ji šli koupit. Žije nezávisle, bez nějaké těsné vazby na moje vlastní desky.

Ještě pořád nepokládáte za dobré mluvit s médii o vašem otci, Ravim Šankarovi?

No, všechno je pořád při starém, takže... ne. Asi jsem neměla na začátku kariéry vynechat tenhle biografický údaj v životopisu pro média, ale - my jsme to netajili, jenom jsme to nechtěli bůhvíjak vytrubovat! Otec toho vážně neměl moc společného s mým dospíváním. Mezi mým devátým a osmnáctým rokem jsme se vůbec nevídali. Proto se snažím potlačovat mediální zmínky o nás. Oba moji rodiče jsou soukromé osoby a moje hudba musí obstát sama o sobě. Jinak je náš vztah bezvadný, tu a tam se vidíme, jeho hudbu mám moc ráda...

Líbí se jemu ta vaše?

Ano, ale nezapomeňte, že on žije přes všechnu svou otevřenost ve světě klasické indické hudby a je její vrcholný představitel. Pohybuje se ve světě, v němž mých osm Grammy za pop-music zas tolik neznamená. Což je nakonec úleva. Anoushka, má nevlastní sestra, je na tom podobně. Jsme si docela blízké, ale ona jako sitáristka pořád cestuje, takže se vidíme málo.

Neuvažujete se sestrou o společném muzicírování?

Ne, zatím ne. Tedy - doma jsme si pro sebe něco brnkaly a byla to zábava. Ale já takové věci radši moc nezmiňuju, protože pak někdo začne navrhovat, abych to předvedla před deseti miliony lidí v přímém přenosu. Což je nesmysl.

Při natáčení klipu jste si libovala, že v záběru je především kapela, zato vašich detailů málo. Nejsem herečka, říkala jste. A teď se chystá premiéra vašeho filmového debutu, režírovala vás hongkongská hvězda Wong Kar-wai.

Ano, natáčeli jsme celé léto. Wong Kar-wai je skvělý filmař. Já jsem si troufla vyzkoušet hraní, pro něj to byl zase první film v angličtině a v americké produkci. Hraju tam takovou holku, která se v životě nějak ztratila. Vypraví se napříč Amerikou a cestou naráží na svérázné postavy. Těšilo mě to, ale myslím, že je to jen odskok od mých hudebních zájmů.

Po dvou úspěšných albech jste provedla zvláštní věc: vydala jste nahrávky jako řadová členka skupiny Little Willies. Nepřeháníte to s antihvězdnými akcemi?

Little Willies byli dlouho naše soukromá radost: s Leem a dalšími přáteli jsme si před časem najali hospodu, protože jsme pořád neměli čas vidět se a zahrát si. Takhle to vyšlo: sešli jsme se a hráli cizí oblíbené písničky, ale i svoje. Zvuk je countryovější než v mé kapele, ale vlastně je všechno povoleno. Jakmile Little Willies vyšli z ilegality a udělala se nahrávka, už to není taková legrace. Přišel nátlak, chtějí po nás různé věci, hraní a tak. Budeme muset zosnovat novou tajnou kapelu.

* * *

Norah Jonesová (27)

Když si děvče z Texasu odnášelo nevídaných osm cen americké hudební akademie Grammy za rok 2002, svět si to přeložil jasně. Amerika otřesená teroristickým útokem si chtěla dopřát klid, harmonii a návrat k tradici. Nořiny akustické písně s přídechem popu, blues, country i jazzových evergreenů přišly jako na zavolanou. Neznamená to však, že by talent Norah Jonesové nebyl mimořádný. Dcera nejslavnějšího indického sitáristy Raviho Shankara navíc nevydává písně u popové firmy, ale u - dříve čistě jazzové - Blue Note, jednoho z pilířů americké hudby posledních šedesáti let. Debutu Come Away With Me se prodalo omračujících třicet milionů nosičů. Na vlastních albech si Jones uchovává křehkou tvář, mimo ně však často spolupracuje s divočejšími partnery: hiphopovými Outkast či rockery Foo Fighters. Duet s Rayem Charlesem pro ni znamenal přijetí mezi elitu pop-music. V temném projektu Peeping Tom (2006) zpívá s avantpopovým Mikem Pattonem provokativní píseň Sucker, formálně nejvulgárnější text, jaký vzala kterákoli dnešní popová superstar do úst. Renomovaný korejský režisér Wong Kar-wai obsadil Jonesovou do dokončovaného filmu My Blueberry Nights (2007). 29. ledna vydá Norah Jones třetí album Not Too Late.

O popový mainstream jsem se donedávna vůbec nezajímala - tedy do doby, než jsem se jím stala! Snažím se nad tím moc nehloubat, aby mě to nepoznamenalo.

Foto: EMI, archiv

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy