Inspirací je mi náhoda i chaos

11.08. 13:20 | Autor: Aleš Stuchlý

Julio Medem Přítomnost baskického tvůrce Julia Medema v Uherském Hradišti byla bezpochyby největší událostí letošní Letní filmové školy. Režisérovo osobní a vřelé vystupování si získalo - stejně jako jeho autorské snímky - velké sympatie publika a ideálně zapadlo do neformální atmosféry celé akce.

Souhlasil byste v případě žánrového zařazení vašich filmů s nálepkou magického realismu?

Slýchám tento termín v souvislosti se svou tvorbou často a dovedu jeho používání pochopit. Už jako dítě jsem sice četl Gabriela Garcíu Márqueze, ale nikdy nešlo z mé strany o program či vědomé rozhodnutí. Spíše jsem vždycky myslel na to, že chci dělat určitý druh filmové poezie, což se pak odráželo v příbězích samých a v důrazu na vizuální symboliku. Přesto bych řekl, že ani slova „realismus“ či „magie“ podstatu mých filmů plně nevystihují.

Na vašich dílech vždy zaujme pozoruhodná práce s časem, náladou a dějovými zvraty. Značnou roli v nich hraje motiv náhody, který se zejména v předchozí dekádě stal silným filmařským trendem. Nakolik je pro vás nahodilost důležitá?

Nahodilost je v mých filmech přítomna v mnoha formách, nejčastěji ve spojení s jistou osudovostí, nicméně přikládat osudu příliš velkou váhu mi nepřijde rozumné. Když se dva mladí lidé potkají a zamilují do sebe, mohou se domnívat, že k tomu byli předurčeni. Podle mě jde spíše o lidskou autosugesci. Náhoda je nicméně dobrý koncept a v mnoha případech může dát vyprávění originální směr nebo řád. Podobnou výzvou pro mě ale je i dějová anarchie, jež se stala podstatou dramatické zápletky mého nového filmu Chaotická Ana.

Ve vašem snímku Milenci z polárního kruhu (1998) se hlavní postavy jmenují Ana a Otto. Oba spatřují znamení vzájemné spřízněnosti v tom, že jejich jména se čtou zepředu i zezadu stejně. Vycházel jste při psaní scénáře z faktu, že vaše příjmení (Medem) je rovněž palindrom?

Ano, jsem si toho vědom (smích). Všeobecně vzato, tohle dílo s důsledně cyklickou strukturou je postaveno na principech, které jsou přítomny v dětských hrách. Nevěděl jsem od začátku natáčení, že to tak bude, ale došlo mi to v jeho průběhu. Možná podvědomě jsem do Milenců začlenil i tehdejší oblíbenou zábavu mé dcery Alice: hádání jmen. A abych byl upřímný, také já si během příprav filmu s jednotlivými nápady, postavami a myšlenkami rozličně pohrávám.

Jaké to bylo, když jste na přelomu 80. a 90. let chystal dlouhometrážní debut Krávy? Cítil jste ve vzduchu změnu?

Jistě, v osmdesátých letech se v Madridu spontánně zformovalo silné umělecké hnutí, „movida madrilena“, jež bylo velmi inspirativní pro generaci umělců, která dospěla po svržení generála Franka. Šlo o období velké svobody a rychlosti, hledali jsme tehdy univerzální hodnoty, nové tendence a neotřelé postupy. Objevily se výrazné osobnosti oceňované během devadesátých let na mezinárodních festivalech; mezi nimi vynikal Pedro Almodóvar.

Tušíte, jaké reakce budí vaše unikavé, emotivní filmy mimo Španělsko?

Vždy to závisí na národní povaze a identitě. V zásadě platí, že v zahraničí jsou přijímány mnohem lépe než doma ve Španělsku. Nemám moc přesnou představu o přijetí mých děl ve Velké Británii, ale vím, že ve Skandinávii si jich velmi cení. V USA byly uvedeny jen Milenci z polárního kruhu a Sex a Lucía, je poměrně těžké dostat se tam do distribuce. Množství pozitivních ohlasů jsem měl z New Yorku, tahle metropole na mě dělá dojem proevropsky naladěného města.

Na LFŠ byl u nás poprvé uveden váš kontroverzně přijatý dokument Baskický míč: Kůže proti kameni (2003). Roste podle vás touha Basků po nezávislosti z jakési chronické frustrace?

To je dost komplikovaná záležitost. Na jedné straně stojí ETA jako zdroj morálního úpadku Baskicka. Na straně druhé je menší skupina nacionálních separatistů, která těmto teroristům v podstatě sekunduje. V rámci Španělska představuje Baskicko jen malou část, a pak vyvstává klíčová otázka: kdo má právo rozhodnout o jeho budoucnosti? Pokud by ji měli určovat pouze Baskové, bylo by jim nepochybně vytýkáno, že upírají zbytku Španělů právo rozhodovat. Jestliže budou hlasovat všichni Španělé, pak se nikdy nenaplní baskické požadavky, protože Basků je tak málo, že jejich naděje na úspěch v referendu jsou nulové. Vámi zmiňovaná frustrace mi přijde vcelku pochopitelná: podle současných španělských zákonů Baskové ani nemají na referendum legální nárok.