František Soukup - protekční fracek a jeho NightWork

10.12. 14:52 | Autor: Marcela Pecháčková

Před pěti lety skoro nikdo nevěděl, co je kapela Nightwork. A Franta Soukup? Ten synek od Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové? Hm... A teď? Je-li Český slavík nějakým měřítkem slávy, pak jsou právě teď třetí nejslavnější v zemi.

Prokliky na YouTube na jejich písničky přelezly miliony. Taková Včelka Mája nebo Globální oteplování jsou stále rozžhavené. A teď nastoupily Tepláky.

Říká vám něco výraz ,pětiletka'?

Ano. Samozřejmě! To byl hospodářský plán na pět let. Všichni se zavázali plán splnit a stávalo se, že někteří hrdinové socialistické práce překročili pětiletky už za dva roky.

Takovou hrdinnou pětiletku máte za sebou s Nightworkem. Měli jste už na začátku jasno, že míříte k muzice, kterou děláte teď?

Vůbec. Potáceli jsme se a nevěděli, co děláme. Vydali jsme desku, nikdo ji nekupoval, válela se ve sklepě. Až když jsme přidali Globální oteplování a Vánoční čas, tak si toho cédéčka začal někdo všímat. To už byl rok 2008. Říjen. Dobře si to pamatuju, byl jsem po operaci kyčelního kloubu, ležel v sanatoriu a koukal se v klubové místnosti na Óčko. Najednou začali vysílat Globální oteplování a já tam zpíval Jsem gay, jsem gay.... trochu jsem se styděl mezi těmi staršími pány s berlemi. Ukázalo se, že se lidem homosexuální téma líbí.

Anebo ta vaše ironie, legrace?

My jsme nevěděli, jestli to bude sranda. Tahle písnička nebyla ani podpora, ani zneuznání homosexuality. Jen nás to napadlo. Jen tak. Trochu jsme trnuli, jak udělat písně na novou desku a potvrdit úspěch Globálního oteplování.

I bez desky jste se stali slavnými. Dívky šílí!

Taky jsme poctivě obrazili celou republiku, hrajeme kluby, festivaly, městské slavnosti. Nakonec to šlo i s nálepkou protekční fracci.

To je bonus, ne?

Nebyl a není. Myslím, že nám to uškodilo, lidi v rádiích, ve vydavatelstvích jsou alergičtí na tlačenku od rodičů, nikdo nás nechtěl hrát, vydávat. A já chápu, že to lidi irituje. Když vidím, že je někdo něčí dítě, tak se na něj taky dívám skrz prsty. Pár jich znám.

Tenhle předsudek vůbec nemám.

Já jo. Jsem spíš zastáncem legendy o chudých umělcích, kteří nemají co jíst, kradou, jsou společensky nepřizpůsobiví, a pak se z nich stanou hvězdy. Ale na druhou stranu je fakt, že nikdo nemá k muzice v dětství blíž než děti muzikantů.

Více si přečtěte v Instinktu, který vyšel 9. prosince.