Do pekla nechci

Většinou mluví v množném čísle, protože celý život přemýšlela ve dvou. Se sestrou bývaly jedna duše. Dílo dvojčat Válových patří k vrcholům českého výtvarného umění posledních let. Květa už odešla, Jitka tu zůstala. Minulý týden oslavila čtyřiaosmdesáté narozeniny. Má velké hnědé oči, ráda mluví nespisovně a ještě raději kouří.

Galeristka Karolina Bayerová nedávno prohlásila, že nákup vašich obrazů je „solidní investicí s očekávaným nárůstem tržní ceny“. Těší vás to?

Víte, kdybych byla tak žádaná, když jsem byla mladá, zbláznila bych se radostí. Dnes je mi to jedno. Téměř nic neprodávám, protože doma už skoro žádné obrazy nemám. Jsou buď po galeriích, nebo je mají soukromí sběratelé. Ani nevím, kde některý obrazy skončily.

Kolik pláten vám zůstalo?

Jeden Květin obraz a jeden můj a pak ještě pár nedodělanejch věcí. Já stejně nikdy nevěděla, kolik si mám za obraz říct, a řekla jsem vždycky málo. Zeptala jsem se: „Kolik na to máš?“ a dotyčnej většinou navrhl mnohem nižší cenu než tu skutečnou, ale já neměla to srdce mu odepřít. Proto jsem byla nejradši, když jsem nemusela nic prodávat. A stejně tak Květa, ta byla zrovna takový trdlo jako já.

Malovalo se vám lépe za komunismu, nebo po roce 1989?

Po roce 1989 bylo těžší malovat. Vždycky je snazší malovat proti něčemu. Komunismus byl větší bič, protože mě hrozně sral. Nikdy jsme navíc nemalovaly tak, aby se to líbilo. Občas jsme prodávaly do galerií, ale jedině díky tomu, že tam byl spřízněnej kunsthistorik a ředitel galerie. Jelikož to schvalovali komouši, tak se nakoupil chlast a teprve když se potentáti ožrali, obrazy se mohly dát na schvalovačku.

Proč se vaše obrazy komunistům nelíbily?

Protože jsme dělaly dělníky, ale ne tak, jak oni požadovali. Komunisti chtěli takový kýče, aby byli dělníci vyfešákovaný a smáli se jako telata.

Spisovatelka a velká soudružka Marie Majerová o vás měla prohlásit, že jste černá skvrna na rudém Kladně...

Vřed Kladna, říkala - a jenom jeden, ačkoli jsme byly dvě. To byla kráva. Samozřejmě že od nás nikdy nic neviděla.

Proč jste s Květou začaly malovat? Měly jste to po kom podědit?

My jsme kreslily odmalička. Nikdo z rodiny nemaloval, ale maminka měla velkej cit pro kumšt. Měla zvláštní mimosmyslový vnímání. Na konci života už sice skoro neviděla, ale poznala, že je obraz špatnej. Podívala se na stěnu, kde jsme vždycky rozvěsily obrazy, a řekla třeba: „Květo, to není dobrý“. A měla pravdu.

Studovaly jste se sestrou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Proč jste se po studiích vrátily do Kladna a nezůstaly v hlavním městě, kde se toho ve výtvarném umění dělo mnohem více?

Tady jsme měly po mamince barák a mohly tu bydlet. Byly bysme blázni, abysme platily někde nájem.

Praha vás tedy vůbec nelákala?

Takhle se tam podívat, to jo, ale bydlet bych tam nechtěla.

Jak dlouho vlastně žijete v tomto domě?

Asi od šestnácti let.

Když jste tu byly celý život spolu, nelezly jste si na nervy?

Ne.

A nehádaly jste se?

Ale jo, to my jsme si vynadaly. A jak. Jednou na umprum jsem zrovna říkala Květě: „Jdi do prdele!“ V tu chvíli šla kolem nějaká baba z KSČ a pohoršovala se: „Fuj, voni kouřej a ještě mluvěj sprostě.“

Kdy jste začaly kouřit?

My měly poprvé cigaretu v hubě, když nám bylo sedm let. Učil nás to starší bratranec, ale nešlukovaly jsme. Kouřit jsme začaly na umprum... Ne, vlastně ještě předtím, když jsme byly za války nasazený na Poldovce. Bylo nás asi sedm holek a jedna vždycky nosila cigaretu. Na záchodě jsme se o ni dělily. Ta jedna holka vždycky seděla na záchodě, měla roztažený nohy a ostatní stály kolem ní. Jednou jí ta cigareta spadla do záchodu, což pro nás byla velká tragédie.

Chtěla jste někdy s kouřením skončit?

Vždycky jsem si říkala, že přestanu, až mně bude čtyřicet, ale v tý době jsem začala ještě víc. Ze začátku nám stačila s Květou jedna krabička na tejden, protože cigarety byly na lístky a my na ně neměly.

Ani teď na stará kolena nechcete přestat?

Byla jsem v poslední době dostkrát v nemocnici, a stejně jsem tam kouřila. Platila jsem si ten nadstandardní pokoj a myslela si, že tam budu moct kouřit. Jenže to nešlo, tak jsem kouřila na záchodě, ale baby nade mnou si stěžovaly, že je to cejtit. Ale já taky vykouřila třeba čtyři cigarety najednou, tak bodejť by to nebylo cejtit. Pak mě sestřičky vyvážely ven, abych si mohla zakouřit.

Co vás dnes na sobě nejvíce štve?

Že jsem líná a navíc je mi to jedno. Právě proto jsem líná. A jsem taky strašně nepořádná. Zapomínám, kde ty věci jsou. To je náhoda, že jsem si vzpomněla, že máte přijet.

Vrátím se ještě k vašemu soužití s Květou. Žárlily jste na sebe?

Vůbec. Řeknu vám, já bych s žádným mužským žít nemohla. Proto jsme se ani neprovdaly. Řekly jsme si, že žádnýho dědka si do baráku nevezmem. Ani s ženskou by to nešlo, já bych s žádným cizím člověkem žít nemohla a Květa taky ne. My jsme byly, jako když máme jednu duši. Nic nám na tý druhý nevadilo, a když měla jedna větší úspěch, tak z toho ta druhá měla radost. Někomu se líbily víc obrazy Květy, někomu moje, ale nám to bylo jedno, protože jsme z toho stejně skoro nic neměly.

Co jste dělaly, když se jedna z vás zamilovala?

Nikdy jsme se nezamilovaly do stejnýho chlapa. Měly jsme jinej vkus. A když se jedna zamilovala, tý druhý to snad bylo jedno. Nikdy jsme spolu takhle intimně nemluvily. To nás vůbec nenapadlo, svěřovat se a vyptávat se.

Myslela jsem, že když jste byly jedna duše, všechno jste o sobě věděly a všechno jste si říkaly.

Ne, po týhle stránce vůbec. Taky jsme těch lásek moc neměly, mužský na nás moc neletěli. Nebyly jsme moc, jak se to říká, sexy. S mužskejma jsme se hlavně kamarádily.

Litujete toho, že nemáte děti?

Děkuju Pánubohu, že jsem se nevdala a neměla děti. Teď bych měla vnoučata a pravnoučata a byly by tu pečený vařený.

A mohly by se o vás starat.

O mě se stará Majka, manželka mýho synovce.

V čem jste se se sestrou lišily?

Byly jsme hodně stejný, ale Květa byla otevřenější a lidi ji měli radši. Holky si k ní třeba chodily hodně vylejvat srdce, když se nešťastně zamilovaly, což jsem já nemohla poslouchat. Květa byla laskavější než já.

Za komunismu jste téměř nemohly vystavovat. Z čeho jste žily?

Bylo to dost mizerný. Živila nás maminka. Měla čtyři sta padesát korun penzi. Jedna z nás občas dostala takzvanou úkolovou akci a ukazovaly jsme, co jsme namalovaly. Trvalo to tři měsíce a platili to. Sem tam jsme něco prodaly ve Fondu výtvarných umělců nebo jsme dostaly kšeft jako nakreslit grafiky na různé diplomy.

Nechtěly jste emigrovat?

Já bych v žádným případě nemohla dělat venku. Zaprvé by Květa musela jít se mnou, a taky jsem tu nechtěla nechat maminku.

Jaká témata jsou vám nejbližší?

Vždycky jsem se zaměřila na to, co člověk prožívá a cejtí. To byly třeba kompozice Pod tíhou nebo Břemeno. Vnímala jsem to tak, že ten, kdo břemeno nese, pod ním nepadá, bere ho dobrovolně a neničí ho to. Moje figury se spíš podřizovaly. Květa naopak dělala obrovský kameny, který se člověk snaží zadržet a staví se jim na odpor. Hodně nás ovlivnila Poldovka. Uvědomila jsem si tam, že mě zajímá střet energií a pohyb, Květu zase hmota.

Když jste měla v roce 2000 retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci, řekla jste v jednom rozhovoru, že se na vás „múza vysrala“. Jak to vypadá dnes?

Teď je to lepší, ale mám smůlu, protože každou chvíli upadnu. Počítala jsem to a letos jsem měla snad dvanáct úrazů. Z jednoho se dostanu a spadnu znova. To mě fakt štve. Jinak dělám litý kresby. Poslouchám muziku a přitom kreslím.

Na jakou hudbu kreslíte?

Většinou na klasiku. Já tý moderní nerozumím.

Jak dlouho taková kresba trvá?

Hned. To nemůžu opravovat. Jak to slyším, tak to nakreslím a za dvě tři minuty je to hotový. Udělala jsem třeba jednadvacet kreseb za dva dny. To jde rychle.

Co chcete dělat v nejbližší době?

Ty litý kresby a pak chci zase začít malovat. Mám tady pláten dost, tak je můžu počmárat.

Když zemřela vaše sestra, nemohla jste pracovat. Jak dlouho to trvalo?

Skoro osm let. Mě to ale strašně mrzelo a hrozně jsem tím trpěla. Ale já se dostala do takovýho stavu, že mně bylo jedno, že nic nedělám, a ani mi to nescházelo. Vlastně ani nevím, co jsem dělala, ale mám pocit, že nic.

V den sestřiny smrti jste prý nakreslila její parte. Je to pravda?

Ano, to byl osud. Kdyby vám někdo odešel, copak by vás napadlo, že mu budete kreslit parte? Mě ne, to napadlo Květu. Měla jsem tu zelenej pastel a uhel, nějakou obálku a v ten samý den, co umřela, jsem to nakreslila.

Připravovaly jste se nějak na to, že jedna z vás umře dříve?

Ne, my si to nedovedly představit. Květě v posledku nebylo dobře, měla nějak málo krvinek. Když sem někdo přišel, odešla nahoru do ateliéru a mě tu nechala. Některý holky tu třeba dřepěly dvě tři hodiny, i když jsem na ně neměla náladu. Říkala jsem jí pak: „Ty seš bezohledná, odejdeš si nahoru a necháš mě tu s nima. Co tam děláš, maluješ?“ - „No, někdy maluju,“ odpovídala, „ale většinou brečím nebo se modlím.“ - „Za co se modlíš?“ - „Abych umřela dřív než ty.“ Tak si to vymodlila. Myslela jsem, že to budu snášet líp, ale myslím, že Květa by se z toho dostala dřív než já, byla taková živelnější.

Zdá se vám o ní?

Říkaly jsme si, že až jedna z nás umře, nebudeme se chodit strašit. Teď bych byla tak ráda, kdyby mě chodila strašit.

Když si promítnete svůj život, dá se říct, kdy jste byla nejšťastnější a kdy nejsmutnější?

Já byla vlastně celej život šťastná. Akorát když Květa zemřela...

Jste věřící?

Ano, to máme v rodině, ale že bych furt lezla do kostela, to ne.

A věříte, že se dostanete do nebe?

Jedna pobožná kamarádka mi říká: „Když nebudeš chtít do pekla, tak se tam nedostaneš.“ A já do pekla nechci!

Kam se podle vás dostala Květa?

Je určitě v nebi, zaslouží si to.

Až se zase potkáte, víte, co jí řeknete?

Nemusím říkat nic, ona to bude vědět.

* * *

Jitka Válová

Rodištěm dvojčat Válových se stalo 13. prosince 1922 Kladno. Za války byly sestry totálně nasazeny v ocelárnách Poldi Kladno. Ve druhé polovině čtyřicátých let studovaly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Emila Filly. V roce 1954 se staly členkami umělecké skupiny Trasa. V kladenském Domě osvěty měly první společnou výstavu v roce 1958. Po roce 1968 jim nebylo umožněno vystavovat, zlom přišel v roce 1983, kdy kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi uspořádali v Chebu velkou výstavu Jitka a Květa Válovy. V roce 1994 dostaly ve Vídni Cenu J. G. Herdera, vystavovaly například v Německu, Velké Británii, USA. V roce 1998 zemřela Květa Válová a o dva roky později se ve Veletržním paláci uskutečnila retrospektivní výstava děl obou sester. Jitka Válová je svobodná, bezdětná.

Foto: Robert Zlatohlávek, repro z knihy: Jitka/Květa Válovy

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy