Tátova volha: trýzeň českého filmu

05.03. 14:50 | Autor: David Lancz

Strefovat se do českého filmu je velmi snadné. Až na výjimky jsou jeho kvality ve srovnání se zahraničím hluboko v podprůměru, a to i v případě, že na českém písečku patří mezi "ty lepší". Tátova volha, která ve čtvrtek vstoupí do českých kin, mezi ty lepší české filmy patří. Přesto je to bída s nouzí, která naplno odhaluje slabiny domácí kinematografie.

Žádný český divák by se neměl spokojit s primitivní berličkou typu "na to, že to je český film..." a tak dále. Jistě, chtít se vyrovnat snímkům produkovaným bohatými hollywoodskými studii dost dobře nejde, ale není jediný důvod, proč by naše kinematografie měla zaostávat za špičkovou evropskou produkcí nebo americkou nezávislou scénou. Přesto zůstáváme daleko za nimi. Mnohem lepší filmy než u nás vznikají nejen v zemích, od kterých by se to dalo čekat, jako jsou Německo, Francie nebo Itálie (o severských končinách ani nemluvě), ale dostaly se před nás už i národní kinematografie států někdejšího východního bloku jako Maďarsko nebo Rumunsko. Nebude dlouho trvat a předstihnou nás i Slováci, jak naznačuje jejich televizní seriálová tvorba (výpravný 1890 a podobně). Proč tomu tak je, obnažuje Tátova volha až na kost.

Pátrání uprostřed lží

Po nečekané smrti Ludvíka jeho žena Eva (Eliška Balzerová) a dcera Tereza (Táňa Vilhelmová) zcela náhodou přijdou na to, že jejich manžel a otec by mohl mít i nemanželského syna. Evě se to moc nezdá a je jí to nakonec celkem jedno, ale Tereza, která trpí zdravotními problémy, se k existenci tajemného bratra upne. Nakonec obě ženy spolu vyrazí na cestu po Ludvíkových bývalých milenkách, byť každá z jiných důvodů - Eva proto, aby po ovdovění přišla na jiné myšlenky a škodolibě se pokochala, jak manželovy metresy zestárly, Tereza zase proto, aby si odpočala od nesnesitelně pečujícího manžela a začala konečně zase žít. Zvlášť když se má brzy dozvědět výsledky testů, jak je na tom v souboji se zákeřnou nemocí, a mohlo by to být klidně naposledy...

Leitmotivem filmu je spletenec lží, které kolem sebe lidé úmyslně obtáčejí, aby vypadali lépe, a odpouštění. Bohužel ani jedno nevypadá moc dobře - už proto, že závěrečná katarze při klíčovém rozhovoru rodiče s dítětem se vyřeší větičkou "už mi nikdy nelži" a je hotovo. Stejně tak nerealisticky funguje i další odpouštění, které kvůli spoilerům nelze popsat celé; jen naznačíme, že se opět týká postavy Terezy. Po tematické lince tedy Tátova volha kodrcá jen pomalu jako po rozbité okresce. Ale není to největší problém.

Trailer k filmu Tátova volha:

Hlavní slabiny českého filmu

Asi nebude překvapením zjištění, že český film dlouhodobě trpí nedostatkem financí, které neumožňují realizovat projekty tak, jak by je snad tvůrci zamýšleli. Je to škoda, ale vnucuje se otázka, zda je potom má cenu realizovat i za cenu ústupků otravného product placementu. Již nyní žijeme v době, kdy nějaká reklama křičí z každého filmu, a Tátova volha není výjimkou. Stane se film brzy jen nosičem reklamy? Nerad bych se toho dožil, to ať raději česká kinematografie zanikne úplně. To samé zde: otravné halekání "rááádio Impuls", naprosto nedůležitá postava se jde zamknout a trucovat na záchod s novinami Právo, přičemž to musí být zřetelně vidět... neúmyslným plusem pro tvůrce ale je, že v dalším reklamním záběru na server Novinky.cz ukázali jejich typického čtenáře, tolik vysmívaného na sociálních sítích pod pojmem "idiot z Novinek" - nezaměstnaný lempl, zhusta nepřátelský vůči všemu normálnímu...

Další dlouhodobou kritikou českého filmu je žánrová neukotvenost. Jako kdyby si tvůrci u nás mysleli, že jediný recept na úspěšný snímek je dokola se opakující mustr "trochu smutné komedie". Primitivně laskavý humor, který si dává pozor, aby nikoho neurazil, vzájemné špičkování mezi pohlavími, a aby bylo jasné, že život není jenom legrace, nechat někoho - ideálně z hlavních postav - zemřít. Podle tohoto klíče u nás od revoluce (a především, dejme tomu, po roce 2000) vzniká většina filmů. Zoufale nám chybí čistokrevné žánrovky; když už nějaká vznikne, je to svátek (třeba hluboce podceněná předloňská Polednice Jiřího Sádka a Michala Samira). Takže Tátova volha se potácí rozkročena mezi několik žánrů a nemůže si vybrat - je to komedie, drama, road movie, nebo dokonce antická tragédie s tklivou smuteční Chopinovou hudbou?

Proč nejsou pořádné scénáře?

Další klíčovou slabinou českého film a potažmo Tátovy volhy je scénář. Je až s podivem, jak moc naší kinematografii chybějí kvalitní scenáristé. Není to jenom dojem, na tuhle skutečnost si poslední roky stěžují sami producenti i režiséři. Proč tu nikdo není schopen napsat slušný scénář? Vymyslet zajímavý příběh, nosnou zápletku, pořádné téma nebo napsat solidní dialogy? Za jedničku mezi scenáristy se u nás považuje Marek Epstein, který už notně vyčichl. Není divu, že ocenění zhusta získávají lidé, kteří se scenáristikou mají máloco společného, ale když se do toho pustí, stojí to za to: třeba novinář Ondřej Štindl, dramatik Václav Havel... ale po "profesních" scenáristech zůstává převeliká bída.

Stejně trpí Tátova volha: napsal ji sám režisér Jiří Vejdělek společně s debutantkou velkého plátna Ivou Jestřábovou. Všechny figury podává neskutečně ploše, z mužů udělal scénář slabochy, z žen nerealistické karikatury. Jedině hlavní postavy se malinko vymykají, Balzerová s Vilhelmovou mají co hrát, jsou ale napsané velmi špatně. K zamyšlení tento scénář stojí i po dialogové stránce - na papíře možná vypadá dobře, ale hercům nejdou do pusy. Eliška Balzerová, Eva Holubová nebo Hana Maciuchová odříkávají naučené repliky, které nefungují a působí nevěrohodně. Je otázkou, zda za to můžou herečky, nebo napsaný materiál. Čest jediné výjimce: divákovi může připadat, že Tatiany Vilhelmové je posledních patnáct let všude plno, ale ona je opravdu jedna z mála našich skutečně kvalitních hereček. A mnohem uvěřitelnější než její generační souputnice a tolik oceňovaná Anna Geislerová.

Poctivé řemeslo

Navzdory tomu všemu jde z Tátovy volhy cítit kvalitně odvedené řemeslo. Jiří Vejdělek (Účastníci zájezdu, Václav, Ženy v pokušení nebo Muži v naději) se vyprofiloval v jednoho z našich nejlepších mainstreamových režisérů, takže film drží pevně v rukou. Dokonce se mu daří natočit i zajímavé scény: pohříchu kraťoučká scéna černohumorného rozhovoru dvou dávných rivalek v podání Elišky Balzerové a Vilmy Cibulkové nemá chybu (i když ji trochu vyvádí z rytmu neuspořádaný střih), k filmovým vrcholům patří i poetická scéna opojení životem na kolotoči. Škoda jen, že tomu muselo předcházet rádoby legrační infantilní poskakování Balzerové mezi obyvateli domova důchodců, které by v reálu prostě nikdy nikdo neudělal.

Vejdělkovi značně pomáhají ostatní mistři své profese. Kameru drží pevně Vladimír Smutný, takže některé záběry jsou skutečná pastva pro oko. Nakonec je držitelem šesti Českých lvů za tuto disciplínu, jeho umění je znát a filmu hodně pomáhá. Podobně se dá hovořit o hudbě Jana P. Muchowa, která sice ne vždy ke scéně pasuje, ale nese pečeť solidní kvality. Škoda proto, že v jiných scénách všichni tvůrci totálně ujíždějí - hlavně když se pokoušejí o humor. Dokud je černý, vše v pořádku. Ale pak sklouzne k situačním taškařicím, když Eva Elišky Balzerové poprvé sedí za volantem volhy, v očích smrt a na tachometru dvacet. Takže divák dostane komplet předvedené klišé včetně troubící a popojíždějící kolony za nimi, jakkoli se to natočit dalo vkusně i decentně. Ale ne, dostaneme "žertovnou scénu" jako z Kameňáku.

Vražda potenciálu

Tátova volha potenciál i světlé momenty měla - včetně přesného ukončení filmu na tom pravém místě. Jenže mohla být daleko lepší, kdyby nezůstalo u úlitby "většinovému divákovi", aby na film přišel do kina (ale kdo to je? Moc rád bych alespoň nějakého poznal). A tahle úlitba slibný námět zabila. Jenže je stejná jako titulní GAZ-21 Volha, již hrdinky na své cestě používají. Navenek nablýskaná a slibující zajímavé svezení, ale ve skutečnosti je to nespolehlivé a drkotající auto, kterému může selhat motor kdykoli po cestě.

Hodnocení: 30 procent

Foto: Youtube/Totalfilm.cz

Autor: David Lancz