Poslední rozhovor Jana Třísky pro INSTINKT: Pochyby jsou i zdravé

Když měl chuť, začal zvučně deklamovat text některé ze svých shakespearovských postav. Skončil, usmál se a byl připraven k práci. Někdy o sobě říkal, že je nerudný - což uměl skrývat. To byla i součást jeho herecké práce. Tu miloval! Na role měl štěstí a ony na něho. I když bylo Janu Třískovi osmdesát, létal čile za kamerami z Ameriky do Evropy a naopak. Měl v kufříku boty na běhání... a někdy i nějakou tu cenu. V pondělí ale podlehl zranění po pádu z Karlova mostu. Přečtete si jeden z posledních rozhovorů, který byl zveřejněný v květnu v časopise INSTINKT. 

Zavřete oči, odcházím...

Sranda je, že tuhle větu dobře znám a často ji i používám směrem ke své ženě! Ten film s Novým mám rád, ale rozhodně jsem si neuvědomoval, že lze cenu Kristián spojovat s výrokem ze stejnojmenného filmu. Ne, neodcházím, netoužím odejít.

Cenu Kristián jste na letošním Febiofestu dostal za celoživotní přínos světové kinematografii...

Což vypadá, že už nic nepřinesu, že... Doufám v opak, ten snad bude pravdou. Mám před sebou spousty práce - jak v Americe, tak tady. Snad naváže jedno na druhé, já se k tomu stavím dost optimisticky.

Má práce v Česku zábavnějšího ducha než ta v Americe. Třeba proto, že je "chudší?"

Je tím de facto zajímavější. V mém povolání nelze říci, že je jedno natáčení zajímavější než druhé. Každá herecká práce, kterou přijmu, pro kterou se už rozhodnu, je zajímavá, ať v divadle nebo ve filmu. Srovnávat jedno s druhým je těžké...

... ale do jednoho konání se vám chce určitě víc než do druhého.

Pravda a faktum. Do některých projektů vstupuji s dávkou skepticismu, do jiného s větším optimismem. Ovšem výsledek může být zrádný a na vstupních pocitech nezávislý! Práce, do které jdu s nadšením, může - říkám může! - dopadnout hůř než ta, jíž jsem se obával.

Pochybujete.

Je jeden scénář, který čtu už týdny a mám o něm pochyby. Něco se ve mně nad tím textem pere, něco hereckého, ale i občanského. Neumím to přesně definovat, ale pochybnosti cítím. Nevím, zda bych to měl dělat, nebo ne. Takže ano, občas pochybuji. Někdy více, někdy méně. Mimochodem, pochyby jsou i zdravé.

Rozervanost nepřináší těšení na práci, ale očekávání verdiktu.

Ano. Naznačený projekt ještě není ani rozhodnut, schválen... Držím ovšem palce jemu i sám sobě. Verdikt, ať je jakýkoli, skutečně trochu osvobozuje. Alespoň v první chvíli.

Přinášejí silnější prožitek role v mateřské češtině, anebo ty v angličtině?

Abych řekl pravdu, tohle je mi jedno. Pro mě je role výzva, která mne nutí učit se text. Učení je věc zajímavá a nevadí mi ani v jednom ze zmíněných jazyků.

Učíte se neuvěřitelně precizně, z "fleku" deklamujete role dávno minulé.

Mám začít Learem?

Vy si texty ale opisujete a...

Text si opíšu výrazným fixem na kartičky, které si nastrkám do trenýrek, když jdu ráno běhat. Při běhu si texty opakuji, a když nevím dál, sáhnu pro pomoc do levé či pravé kapsy.

Díky onomu stylu učení - kartičkám na cestách - jste byl málem zatčen. 

Je to lež! Naprostá! Chodím nerušeně mezi automobily po velikánských amerických parkovištích a se sklopenou hlavou šprtám texty z kartiček. Jednou dávno, v Minneapolis, jsem tak opět chodil a učil se do filmu Clinta Eastwooda, který se měl točit ve Vídni. Chodím, chodím... a náhle ke mně přistoupí muž ze security a rázně povídá: "Pane, co tu děláte?!" Já ukázal své poznámky a říkám, že se učím scénář. On odvětil: "Tak to jo. Já vás dlouho pozoruju a koukám, že se zamyšleně díváte do aut! Myslel jsem, že jste zloděj."

Tím to skončilo?

Zklamu vás, ano. Víc mne hlídač parkoviště u obchodního centra nepronásledoval. Pouhá epizoda, žádné drama.

A volit pro jistotu moderní metody, co třeba učení ze sluchátek?

Ne, ne, nikdy jsem se neučil ze sluchátek. Podle sluchu to neumím, potřebuju text vidět. Grafický vjem je základ.

Kolik uběhnutých kilometrů představuje filmový scénář?

Ohóóó... Abych se naučil scénář, musel bych běhat osm hodin denně! Já ale běhám kvůli své podivínské vášni, a to pětadvacet až třicet minut denně. Mé běhání je tvrdošíjné a dennodenní, ne však moc dlouhé, na naučení nové role nestačí.

Na roli ne, k udržení životního řádu ano.

Přesně tak! A dennodenní disciplínu potřebuju i ctím. Tím kompenzuji fakt, že jsem potulný komediant, který je každý den někde jinde. Když odletím z Los Angeles do New Yorku, ať už tam dělám cokoli, můžu běhat, když budu mít s sebou pořádné boty - a bez nich já nejezdím. Odletím-li do Prahy, je to totéž. Jednoduše běhat mohu vždy, to je onen stále přítomný řád.

Ráno běh, pak herecký život a pak zase nějaký řád? 

Můj život si ten pravidelný ranní běh vynutil. Jinak je totiž můj další řád stále něčím vyrušován, tudíž vlastně neexistuje... Ani večer. Onen ranní rituál je má pevná jistota.

Řád vám vštípili rodiče?

Ne zcela. Rodiče se snažili mi jistý řád naznačit, nenápadně, nenásilně, o vštěpování bych nehovořil, mé dětství bylo veskrze harmonické... Tento běhací řád se ve mně probudil o Vánocích roku 1977, to jsme odešli do Kanady. A Kanada i USA žily v té době horečnou televizní, rozhlasovou, novinovou i billboardovou kampaní proti kouření ve stylu: Když si, pane, zítra ještě zapálíte, budete mrtev! Současně s tím se zažehla běhací horečka... A já k Vánocům tehdy dostal pod stromeček running shoes, což jsem skrze chatrnou angličtinu nerozklíčoval - prostě jsem nevěděl, co to je. Poučen jsem ony běhací boty druhý den nazul a už nikdy neodložil. Je to čtyřicet let! Díky těm botám jsem záhy ze dne na den přestal i kouřit. Běhání a kouření nejde dohromady.

Pomohlo běhání a nekouření "stát se" rychleji Kanaďanem a poté Američanem, byl to krok ke splynutí s domácími?

Určitě. I když to nebylo to jediné, splynutí bylo složitější... Dovolím si vsuvku: dnes běhá celá Amerika, a to takřka v houfu. A tady musím říci, že teď už mě ony houfy předbíhají, protože jsem ten pomalejší. S kšiltovkou naraženou do čela se dívám na zem, jednak abych nezakopl a současně mě kšilt dělí od soucitných pohledů mých spoluběžců i protiběžců, na jejichž tvářích lze číst: Heleďte na dědka, jak se snaží, ale běží pomalu!

Pomalý nerovná se nemohoucí, ale třeba vytrvalý...

Krásně řečeno. Mockrát děkuji, sebevědomí se mírně vrací.

Po delší době jste opět natáčel s Janem Svěrákem (Po strništi bos). On i jeho otec jsou vaši přátelé, jste si blízcí... Spojuje vás i cimrmanovský humor...

Vidíte, to nevím. Mám rád oba, jsou pro mě skoro neoddělitelní, ale... Tuhle otázku jsem si nikdy nepoložil, na ni neodpovím.

Jinak. Váš humor je jemný, vlídný, drsný, sarkastický... nebo dokonce smysl pro humor nemáte?

Ježišmarjá, kdo by o sobě řekl, že nemá smysl pro humor! Zdali je můj humor jemný, či sarkastický. Hmmm, myslím, že obojí. Ale k sarkasmu mám blíže. Ačkoli někdy - když se nekontroluji - jsem i praktický romantik...

Tudíž když vás mladá krásná dívka pozve na procházku na Vyšehradský hřbitov, zajásáte a přijmete, nebo se urazíte?

Něco takového se nemůže stát! I kdyby se to hy-po-te-tic-ky stalo, řeknu: "Ach, milá dámo, jsem starý a pošetilý..." Tak to říká Shakespeare v Králi Learovi v okamžiku, kdy král jen na chviličku nabírá rozumu.

Kdy jste se se Shakespearem prvně "objali" a vy jste řekl "S tím chlapíkem zůstanu"?

Jo... Moje první shakespearovská role v životě přišla na pražském Nerudově gymnáziu na Malé Straně, kde byl divadelní kroužek vedený vlídným a nesmírně vzdělaným profesorem Fetrem. Ten mě obsadil do role Olivera v Jak se vám líbí. Od té doby jsem hrál v moha Shakespearech v češtině i angličtině. Shakespeara jsem vždycky miloval, byl pro mě mysteriózní. Loni prvně jsem na Letních slavnostech na Pražském hradě recitoval jeho Sonety. Přiznávám, zpočátku, když jsem je četl, jsem jim pořádně nerozuměl. Ale jak jsem se jich dvanáct našprtal zpaměti - díky kartičkám! -, pochopil jsem jejich komplikovanou a nesmírně disciplinovanou strukturu, kde nelze porušit ani půlslabiku, aby se křehká konstrukce nerozsypala. Poté, co jsem pronikl do jemné architektury verše, jsem tu půvabnou poezii ocenil. A umím je dodneška!

Znovu je oprášíte?

Musím si je ale zopakovat, budu je opět přednášet v létě v Praze, Brně a Ostravě.

Souzníte s anglickým básníkem a dramatikem i osobně, nejen skrze tvorbu? V Česku je vaše jméno s jeho velmi svázáno.

Bez lichotek, prosím... Faktem je, že když jsem hrál Leara, miloval jsem jeho charakter a ztotožnil se s ním. Jeho naturel je dodnes ve mně zaražen jako sekyra do stromu! Já se pak z něj učil i dlouhé úryvky anglicky, jen tak pro sebe... Hodně se k němu vracím. Naopak Kalibána jsem hrál napřed anglicky, až pak česky.

Spojení s postavami asi zůstává bez ohledu na jazyk stále stejné, ne?

Jo. Ale přesto se skláním před českým překladem Martina Hilského. Je bravurní.

Nejen Shakespeare je váš osud - pro řadu našinců jste se stal živoucím Igorem Hnízdem.

Někomu naskočím jako Hnízdo, jinému jako Široko ze Stínadel, dalšímu jako Radúz, pak Mácha... Fantastického komplimentu se mi dostalo od mladého kluka - kuchaře v hotelu, kde jsem bydlel. Přijel v naškrobené čepici a rondonu výtahem, kde já čekal, a když mě viděl, bouchnul do stěny a zařval: Jmenuji se Igor Hnízdo! To byla poklona. Pár podobných se mi dostalo, to ano.

Cítil jste se tedy v Obecné škole sám sebou?

Jestliže mě tam někdo vidí nejvíc, pak jsem jeho. A mám radost.

A máte i čas na jiné věci, než je hraní?

Ale ano. S manželkou si třeba sedneme u nás v domě ke kávě, dáme si něco na zub a povídáme si. Karla je dnes už v důchodu, takže i ona už má jistý čas a prostor. Ovšem když jsem na různých festivalech nebo natáčím v České republice, mám volného času spíše méně. Někdy žádný. Ale to mi nebrání v tom, abych četl a učil se. Čtu české i ruské autory.

Vaše manželka Karla Chadimová byla herečka, ale po emigraci už nehrála, vy ano. Nebylo jí to líto?

Napřed měla malé děti a pak se vrhla do jiného oboru - do hotelnictví, kde byla velmi dobrá a úspěšná. Myslím, že smutek po hraní ji nesužoval. Snad ne.

Nová pracovní výzva je...

... řádku za řádkou jsem s Jirkou Mádlem probral jeho poslední verzi scénáře Na střeše. Tam bych měl býti jednou z hlavních postav a točit by se mělo snad na podzim. Když Bůh dá!

Mluvil jste kdysi o tom, že je málo filmových postav pro starší pány. A přitom vy natáčíte ostošest.

To je klika. Někdy po suchopáru přijdou vydatné deště. Někdy naopak. Já jsem asi měl - a mám - štěstí. On bez štěstí člověk vůbec ničeho nedosáhne.

Štěstí je, že si režisér vzpomene, ale musí si vzpomenout kvůli něčemu. Ke štěstí se musí přidat talent, výkon, dobrá práce.

Hlavně si v tomto povolání na mě musí někdo vzpomenout! To jest primární. Spisovatel si sedne a napíše to, co chce. Herec si nemůže říct "Teď tohle a tohle budu hrát", ne. Musí nastoupit komplikovaná organizace, struktura, která mu po dlouhých průtazích něco nabídne. Toť rozdíl mezi básníkem a hercem. Neberme to ovšem jako stížnost!

Čekal jste na roli i tak dlouho, až jste sedl a začal psát?

Období čekání na práci jsem měl řadu... Že jsem sedl a psal, se mi stalo jen jednou. Začal jsem v angličtině tvořit knihu o svém tatínkovi.

Je hotová?

Ne, nechal jsem toho, protože ta knížka ovládala mne, ne já ji. Autorovi se tohle stát nesmí. Mě dost vzrušovalo, že můžu vyhledávat správné výrazy, správná adjektiva... prostě jsem si hrál s výrazy i fakty. Jenže fakta mě zradila, já chtěl psát o tatínkovi, a najednou jsem psal o kamarádech, situacích, které s ním vůbec nesouvisely. Už v ní nikdy nebudu pokračovat. A v tomhle rozhovoru taky ne. Jsem trochu unavený...

Unavený Čech, nebo Američan?

Američan s českými kořeny.

Čtěte dále

další zprávy