Od mimozešťanů ke Kristovu děcku

Jak Dan Brown vyrábí napínavé záhady

S čerstvě vydaným románem Pavučina lží máme do češtiny přeloženy již tři tlusté knihy amerického spisovatele Dana Browna. Co nám o něm prozrazují? Zjednodušeně to, že léta nádeničiny mu přinesla odměnu.

Ještě před půldruhým rokem se o autorovi mnoho nevědělo, v očích (nejen) českých čtenářů patřil mezi rutinní spisovatele thrillerů, kteří dosud šilhají po popularitě a prodejích Toma Clancyho, Johna Grishama nebo Michaela Crichtona. Pak ale vyšla Šifra mistra Leonarda, jeho v pořadí čtvrtý román (první pochází z roku 1996). Celosvětový, neustále stupňovaný věhlas konečně postrčil Dana Browna také na žebříček českých bestsellerů. Opakuje se totéž, co s Harrym Potterem nebo Bridget Jonesovou: jakožto obyvatelé globální vesnice, jen málo vzdáleni od anglosasky hovořící návsi, čteme přesně to co ona. Protože jsme zvědavi, co ji tolik zajímá, protože chceme být trochu "in" a koneckonců také kvůli tomu, že ačkoliv televize je mocné večerní lákadlo, občas se v nás cosi probudí (kulturní svědomí? tradice? zvídavost?) a přiměje nás, abychom " odpočívali" namáhavěji než jindy a zapojili činnosti jako soustředění, trpělivost a přemýšlení. To musíme připsat k dobru vlastně jakékoli knize, pokud to není dvacetistránkový soubor kreslených vtipů.
Proto musíme také Brownovi vyseknout malou poklonu a s trochou nadsázky konstatovat, že Harry Potter přivedl zpátky ke knihám děti, pak Bridget Jonesová mladé ženy a Šifra mistra Leonarda konečně muže. Ne snad, že by ji ženy nečetly, ale Brownovi se povedlo to co málokomu jinému: přimět přečíst více než pět set stránek i nic (kromě squashe) nestíhající manažery či vrcholové fotbalisty.

Vatikán i Bílý dům

Pokud si někdo myslí, že Joanne Rowlingová či Dan Brown vymysleli něco nového, převratného, mýlí se. Dan Brown není v ničem nový a literárně zajímavý, způsob, jakým staví děj, používali už před sto padesáti lety Alexandre Dumas nebo Eug`ene Sue. Struktura Pavučiny lží a Šifry mistra Leonarda je únavně stejná, i když na první pohled jde o zcela odlišné příběhy v odlišných prostředích. V Šifře mistra Leonarda, jak dávno vědí i ti, kdo ji nečetli, pátrají hrdinové po tajemství svatého grálu prostorami Louvru nebo Westminsterského opatství, v Pavučině lží cestují z Washingtonu do moderní laboratoře za polárním kruhem a zpátky do Bílého domu. V Šifře se kolem (není jisté, zda na správné nebo špatné straně) nich pohybují vrcholní představitelé církve, v Pavučině špičky americké politiky.
Z obojího je patrné jedno: Brown se snaží čtenáře, a to nejlépe hned od prvních stránek, polapit a šokovat "zasvěcenou" exkurzí do míst, o nichž neustále, ale stále stejně povrchně informují masmédia. Tam se podle něho nacházejí lidé, kteří disponují obrovskou mocí, o níž běžný smrtelník nemá ponětí. Moc nasadí ve chvíli, kdy se rozhodnou něčeho dosáhnout. Jen mimořádný důvtip a pohotovost hlavních hrdinů jim zabrání ve zločinném záměru. V podstatě jde o komiksový (nebo bondovský) princip superhrdinů a superpadouchů, jen k tomu Brown nepotřebuje tak fantastické rekvizity.

Nebudu milovat jinou

I když... V Pavučině lží se vše točí kolem náhle objeveného meteoritu, v němž NASA nalezne stopy mimozemského života. Prostřednictvím až nečekaně mnoha popisných, málem encyklopedických pasáží Brown líčí nejrůznější technické vynálezy, vrší další a další tajné zbraně a přístroje, jež mají některé americké úřady k dispozici, ale nehodlají se o ně dělit s veřejností. V Šifře mistra Leonarda zase spekuluje, že Ježíš zplodil potomky a církev se po staletí snaží jejich rod najít a zničit, v čemž jí brání tajné bratrstvo. Budiž: stále se pohybujeme v rovině relativně možných konspiračních teorií, žádná obojživelná létající auta nebo telepatie.
Přitom právě reálnost spekulací byla pro úspěch knihy mnohem více určující než literární kvality. Pravda, Šifra mistra Leonarda je o něco lepší než Pavučina lží, kterou autor napsal o dva roky dříve. Zřejmě se projevily řemeslné zkušenosti a také nenajdeme naivní výlety do červené knihovny jako v Pavučině lží ("Nikdy nebudu milovat nikoho jiného," slíbil si kdysi oceánolog Tolland, když mu zemřela manželka, ale jakmile pozná Rachel, ucítí, "jak mu okolo srdce praskají železné obruče"). Pavučina lží je nicméně vynalézavěji poskládána: v bouřlivém finále do sebe všechno zapadá: od hejna hladových žraloků kladivounů až po výbuch podmořské sopky a zázračnou záchranu ve vrtulníku pobřežní hlídky. Takové velkolepé finále Šifra mistra Leonarda nemá, spád děje naopak v závěru trochu slábne. Horší je, že autora nejméně jednou přistihneme při podvodu na čtenářích: aby je napínal o něco déle ukrýváním identity hlavního padoucha, vloží do mysli jedné z postav něco, co by si nikdy myslet nemohla, jak se dovíme o několik desítek stran dále.

Dobrodinec padouchem

Úhrnem jsou si obě knihy velmi podobné, zvláště způsobem vyprávění a stavbou zápletky. V souladu s klasickými tradicemi napínavého románu Brown paralelně rozvíjí několik dějů, linii hlavních hrdinů přerušuje líčením skutků vrahů a ostatních vedlejších postav, krátké kapitoly končí významným příslibem dalšího epochálního objevu anebo nebezpečí ohrožujícího hrdiny. Knihy začínají vraždou, jež má upoutat čtenářovu zvědavost a přimět ho rychle přečíst úvodní pasáže, které ubíhají poněkud pomaleji, protože musejí být představeny hlavní postavy. Brzy se setkávají hlavní hrdinové, muž a žena, oba inteligentní a pohlední, mezi nimiž to jiskří, ale jasně se vysloví až v samém závěru. Přítomna je tajemná postava, která navádí ruce najatých vrahů: jednou Patron, který na pronásledování najal elitní jednotku Delta Force, podruhé Učitel, jenž úkoluje poblouzněného mladého mnicha. Zároveň Brown dělá všechno pro to, abychom měli dojem, že Patronem/Učitelem je některá z postav, zatímco na nás chystá velké překvapení: zloduchem je zdánlivý dobrodinec.
Identické schéma, jen jsou do něj dosazovány jiné figurky. Dříve se tomu říkalo napínavé čtivo, dnes se vžil termín thriller. Brown řemeslo ovládl perfektně, a když přidal motiv atraktivní pro každého čtenáře z okruhu euroamerické civilizace, úspěch nemohl nepřijít. Není důvod mu jej nepřát a knihu zatracovat: úkol, totiž pobavit, plní. Jen by si čtenáři měli dát pozor, aby ji nezačali brát příliš vážně. Vše, co je v ní obsaženo, se totiž podřizuje jedinému účelu. Napnout a udržet pozornost čtenáře, nedat mu vydechnout až do konce a třeba ho přimět, aby o tomto čtenářském zážitku vyprávěl okolí.

Čtěte dále

další zprávy