Martin Parr - potměšilý ironik za objektivem fotoaparátu

Jeho vstup do agentury Magnum provázely bouřlivé diskuse. Zářivě barevné snímky, surový blesk a na snímcích obtloustlá britská střední třída, to bylo na klasiky humanistické fotografie moc. Dnes patří Martin Parr k respektované světové špičce. V Praze zahájil výstavu Assorted Cocktail v centru DOX.

Jste tu bez fotoaparátu, nepřipadáte si jako bez ruky?
Vůbec ne, rozhodl jsem se, že nebudu tento týden vůbec fotografovat. Teď jsem tři týdny intenzivně fotil a za týden budu pokračovat, takže chvíli odpočívám. Navíc tu na focení ani nemám čas, včera jsme zahajovali výstavu, jedno interview stíhá druhé...
 
Napadají vás záběry i tak?
Přirozeně, stále kolem sebe vidím spoustu potenciálních záběrů. Třeba když jedu tramvají číslo 5. To je velice fotogenické prostředí.

Mrzí vás v tu chvíli, že nemůžete zmáčknout spoušť?
Ne, to ne. Jsem na to zvyklý. Pokud bych měl něco fotografovat v Praze, chtěl bych to dělat pořádně. Vybral bych si jako téma turismus, obzvlášť v létě je Praha turisty úplně přecpaná.

Včera jste zalitoval, že nemáte fotoaparát, když se na vás vrhl chumel fotografů na tiskové konferenci. Jak se sám cítíte jako "objekt" před kamerou?
To patří k věci. Pokud děláte vernisáže v takovém množství jako já, musíte počítat s tím, že vás budou často fotografovat. Jsem na to zvyklý. Ten zájem souvisí také s tím, jak velké město navštívím. V New Yorku nebo v Londýně je to jiné než v Praze nebo v Tiraně.

Jak vzniká série vašich  stylizovaných autoportrétů, pořízených ve veřejných fotoateliérech?
Když dorazím do nějakého města, porozhlédnu se po fotoateliérech, velice rád do nich chodím. Samozřejmě si nemůžu koupit fotografie cizích lidí, které tam pořídili, takže mi nezbývá, než se v nich nechat fotografovat sám. Ale stal jsem se objektem těch snímků dobrovolně.

Na těch fotkách vypadáte, že si bizarní kostýmy a stylizace vysloveně užíváte.
Samozřejmě, jinak bych to nedělal.

Říkal jste, že nikdy nežádáte lidi, které fotíte, o svolení. Jakou máte metodu? 
Prostě k nim přestoupím a vyfotím je. Tak jednoduché to je.

Neřekla bych. Párkrát jsem to zkoušela.
Máte pravdu. Jinak by to mohl dělat každý. Čím je fotografování obtížnější, tím snáz pak člověk zazáří. Tu výzvu by měl přijmout kdokoli, kdo se věnuje tomuto druhu focení.

Často fotíte lidi v nelichotivých nebo směšných situacích, setkal jste se někdy s vysloveně negativní reakcí? Musel jste třeba mazat snímky?
Ano, to se občas stává, když fotíte lidi, je to pracovní riziko. Nedávno jsem fotil děti na ulici v Birminghamu. Policisté mě požádali, abych ty fotky vymazal. Ale poté, co jsem to udělal, se mi omluvili, protože pochopili, že na něco takového neměli právní nárok. Býval bych to mohl vyargumentovat, ale zas tolik jsem o ty snímky nestál.

Máte přívětivou přátelskou tvář, je to vaše tajná zbraň?
Je to tak. Myslím, že lidi, které fotím, svým výrazem neohrožuji. Alespoň mi to říkají.

Spřátelil jste se někdy se s lidmi, které jste fotil?
Ano, samozřejmě, to se stává běžně. V nedávné době jsem dělal hodně projektů v oblasti společenského života. Pokud se podíváte na moje stránky, uvidíte je. Tady na výstavě je film, kde je vidět, jak ta komunikace probíhá.

Výstavu otevírá váš cyklus Common Sense, který je pojatý jako jedna obrovská barevná stěna. Byl váš záměr diváka vizuálně zahltit hned při vstupu?
S kurátorkou Irenou Šorfovou jsme plánovali rozmístění fotografií a to místo u vchodu se jednoznačně ukázalo jako nejlepší. Nemohu ale říct, že by to byl záměr, zkrátka to tak vyšlo.

Dáváte jména fotografickým cyklům, nikoli snímkům samotným. Proč?
Ona většina těch snímků svůj název má, ale rozhodl jsem se, že je tady, s výjimkou cyklu Luxus, nebudu publikovat. Myslím, že to není potřeba, názvy odvádějí pozornost od vnímání těch fotek samotných.

Máte radši fotky, na kterých jsou lidé, nebo vás baví i různé objekty v zajímavých souvislostech?
V první řadě lidé. Teprve potom předměty. Jde o to, že fotografovat lidi je mnohem obtížnější, proto je také zábavnější a zajímavější výsledek. Lidé jsou fascinující.

Při pořizování série Luxus jste fotil společenskou smetánku na různých akcích. Nakolik jsou ti lidé jiní než vaše oblíbená střední třída?
Pochopitelně je tam velký rozdíl. Jsou obvykle mladší a chodí na jiný druh akcí: veletrhy s uměním, fashion weeky, pijí šampaňské a stýkají se se stejně bohatými lidmi jako jsou oni. Baví mě, jak vypadají. Ale je to jen část z mozaiky. Připomínám, že jsem udělal dvaapadesát knih a tohle je jen jedna z nich.

Někteří lidé z vašich snímků pociťují až zděšení nad stavem světa. Jste spíš laskavým pozorovatelem, nebo ironickým glosátorem?
Platí obojí. Myslím, že člověk může být ve vnímání situací kritický i laskavý zároveň.

Baví vás trapné situace?
Trapné je špatný výraz. Správnější by bylo objevné. Samozřejmě vždycky doufám, že v záběru bude nějaká ambivalence, nějaký protiklad. Pokud v těch snímcích někdo spatřuje kritiku, upozorňuji, že v žádném případě nejde o kritiku jednotlivců, ale společnosti jako takové.

Nakolik jsou vaše snímky britské? Přistupujete k nim s typickým britským humorem? 
Myslím, že jsem fotograf s velmi britským charakterem. Byl bych rád, kdyby v nich byl obsažený prvek britského humoru, ale nechci se nějak přeceňovat. Kdybych byl Američan, prohlásil bych, že jsou to ty nejsrandovnější fotky na světě. Ovšem specifikovat britský humor nemůžu, poznáte ho, když na něj narazíte. Neboli - kdybych vysvětloval vtip, úplně ho zazdím.

Pro nás je synonymem britského humoru třeba skupina Monty Python. 
Monty Python mám samozřejmě velmi rád, ale už je to hodně staré. V televizi je dnes nahradily nové komediální série, například The Royal Family, Kevin and Spacey, The Office, to je současný britský humor, který mě baví.

Právě byly vyhlášeny ceny World Press Photo, zajímá vás tento druh reportážní fotografie?
Nikdy jsem se téhle soutěže nezúčastnil, ale pochopitelně vždycky vím, kdo vyhrál, protože je tomu věnována velká publicita. World Press Photo je velice staromódní organizace, která sdílí staromódní hodnoty a sdružuje staromódní fotografy. Nezajímá mě to.

V čem je podle vás přežitá?
Pořádají to lidé, kteří patří do té staré gardy fotožurnalistiky. I způsob nominace je problematický, nejprve musíte zažádat, zda se smíte účastnit. Navíc je to přehlídka fotografií, které vznikly jako obrazový doprovod určitého textu v časopisu, vytržených z kontextu. Vadí mi, že zcela pomíjí fotografické knihy, což je podle mě mnohem důležitější součást fotografické práce.

Mně připadá, že se stále posouvá etická hranice, že jsou oceňované snímky rok od roku brutálnější.
A bulvárnější. Já jsem s organizátory mnohokrát mluvil, říkal jsem jim, co podle mě dělají špatně. Nesouhlasili, ale nemůžu říct, že bych z toho nespal. Tato soutěž potřebuje zmodernizovat, protože uvízla kdesi v minulosti. Je velmi signifikantní, že se mě na World Press Photo ptáte tady v Praze. V menších zemích se stalo World Press Photo úplně zbožštělou záležitostí a soutěž má obrovskou publicitu. V New Yorku nebo v Londýně by to nezajímalo nikoho.

Zatímco Sygma a Gamma zanikly, Magnum jako jedna z mála tradičních fotoagentur přežilo. Jak vypadá vaše práce?
Ptáte se, jak je možné, že Magnum stále žije? Ta práce vypadá přesně takhle (Martin Parr ukazuje na fotografie v galerii). Pracuji na svých projektech a žádné dotace nedostávám, na to Magnum nemá. Maximálně může zorganizovat foundraising, ale přímá finanční podpora tam není.

Jak vzájemně hodnotíte svou práci s Josefem Koudelkou?'
Samozřejmě pracujeme úplně odlišně, ale vycházíme spolu velice dobře a svou práci oceňujeme. Josef je velmi specifický. Je trochu potrhlý a legrační, ale zároveň velmi pracovitý a zarputilý. Má všechny důležité vlastnosti, které by fotograf měl mít. Jeho věci jsou výborné, co říct víc. On je "ten fotograf".

V Doxu je ukázka z vaší sbírky kuriozit "Parr World". Kolik kusů dnes čítá a kde ji vůbec schraňujete?
Přesné číslo nevím. Mám ji uloženou v Bristolu v jedné staré bance.

Například vaše sbírka hodinek s portrétem Saddáma Husajna musí být největší na světě...
Domnívám se, že to tak je. Nakupuji ty věci také na e-bay a sleduju, kdo si co kupuje. Takže bych nejspíš věděl, kdyby mi někdo konkuroval.

Včera jste v Praze zakoupil sošku Gándhího, přibylo od té doby ještě něco?
Zatím je to poslední věc. Sbírání je neustálý proces, nové předměty přibývají, ale já především sbírám knihy věnované fotografii. Mám kolem dvou set českých knih. Česká fotografie mě zajímá, v historii umění je to pojem.

V Británii v dubnu proběhne královská svatba. Zajímá vás to fotograficky nebo sběratelsky?
Sběratelsky ne, to je příliš laciné. Ale budu fotografovat oslavy v ulicích. Mám v plánu navštívit oblast Black Country kousek od Londýna a dokumentovat veřejné veselí v ulicích.

Jste velký ironik. Je něco, z čeho si dělat legraci nedokážete?
Neřekl bych. Jsem velmi demokraticky založený.

 

Martin Parr (58)

Britský fotograf a kurátor. Vystudoval fotografii na Manchester Polytechnic. Je autorem velkého množství fotografických projektů. Získal celosvětové renomé díky inovativnímu pojetí obrazu, odlišnému přístupu k sociální dokumentaristice a významnému přínosu britské i mezinárodní fotografii. V roce 1994 se stal členem fotografické agentury Magnum. V roce 2004 byl jmenován profesorem fotografie na University of Wales v Newportu, roku 2006 mu byla udělena Cena Ericha Salomona a následně proběhla na kolínském veletrhu Photokina výstava Assorted Cocktail.

 

Čtěte dále

další zprávy