Vytlučená makovice (2)

PROLOG

A začíná nový život! Ne, že by si na ten přecházející musel nějak zvlášť stěžovat; hlavně díky švagrovi, měl skvělé místo, něco jako poradce zmíněného švagra, z kterého se stalo velké politické zvíře. Skvěle placené místo. Sinekura! A teď ten flek opouští, jen tak, sám od sebe. A ani trochu ho to nemrzí, chacha, může si to totiž dovolit! A to jen a jen díky jí! Je prostě nádherná! Skvostná! Poradce! Vlastně za něho vyřizoval špinavosti. Chodil na schůzky s lidmi, s nimiž švagra nesměl nikdo spojovat, vyřizoval různé další tajné záležitosti, dokonce mu opatřoval luxusní děvky... Ale hlavně, protože měl jeho plnou důvěru, přebíral pro něho dost často i různé finanční hotovosti. Jó nebyla to těžká práce! A s těma holkama se občas svezl i on sám. Teď už ale ani náhodou. Ne, ne, od té doby, co má ji... Je to nejlepší, co ho v životě potkalo! Je prostě poklad! Ten plán vymyslela také ona. Nejdřív se zalekl; podrazit šváru! Ale když mu vysvětlila co a jak, musel uznat, že by byl úplně blbej, kdyby toho nevyužil. Takový prachy pro něho hned tak zase přebírat nebude! A navíc - on, teda švára, už má nahrabáno dost! A chudák ségra. Taky je docela možné, že se rozvedou a bude po příbuzenství a jak ho zná, ten se dělit nebude! Musí na ní stále myslet. A jaká dokáže být zábavná a zároveň citlivá! Je naprosto dokonalá! Švagr zařídil jedný firmě státní zakázku za osmdesát milionů eur. Běžná taxa provize jsou tři - čtyři procenta. V čistym! Přebere tři miliony, ale tentokrát je neodevzdá, tentokrát si přilepší on. Z nějaké pomsty si nic dělat nemusí. Jak mu vysvětlila, jsou tihleti politici hlavně obchodníci a mají strach ze skandálu. Pros-tě se to zahrne do ztrát a na své si přijdou jindy! A má pravdu, švára si s tím poradí. A oni odcestují. Hned. Do Řecka. Haha, kdo je tam najde?! Aha? Hahaha!

VYTLUČENÁ MAKOVICE

Měla náušnice ve tvaru květu kopretiny. Zlatožlutý vnitřek tvořil jantar a okrajové květy částečky podlouhlého bílého nefritu (markýz). K těm náušnicím patřila roztomilá ouška a k ouškům hlavinka jako srdíčko. Tím chci říct, že měla obličejík srdcovitého tvaru, který se hned tak nevidí, protože bývá pouze na export. Dvě zešikmená kukadla, zelená do smaragdova, ještě zvýrazňoval malinkatý pršáček a další srdíčko rubínově rudých rtů. Na hlavince zářila krátká červená hříva, tak hustá, že vypadala jak vytesaná do nejohnivějšího krystalu granátu al-madínu jaký si jen dovedete představit. Na bradičku s roztomilým ďůlkem navazovala šíje tak dlouhá, že by Modigliani mohl jen tiše brečet v koutě. O tom, co bylo ještě níž nebudu plýtvat nedokonalými slovy, mohu vás pouze ubezpečit, že to též mělo značku té nejvyšší exportní kvality. A tahleta fulgentní bytost mě oslovila. A sama od sebe! Pracoval jsem jako vyhazovač v diskotéce Olympia. Tuhle práci mi pomohl sehnat jeden z mých bývalých kamarádů boxerů. Také už měl po sportovní kariéře. Jenomže on přestal boxovat zhruba před rokem a vlastnil konto, nemovitost, sporťák, bývalou macatou manželku a dvě dítka. To já skončil s profiringem před patnácti lety a mým jediným majetkem bylo několik akvárek s rybičkami, pár kusů oblečení, medailí a pohárů z dřívějška, a nevyvratitelná víra jaká se mi to stala nehorázná křivda. Řekla mi, že by si se mnou potřebovala promluvit v soukromí; takříkajíc téte a téte; to neřekla, to dodávám já abyste viděli, že jsem celých těch patnáct let nezahálel. Jo, vězeňská knihovna byla obsáhlá a byl tam i internet a já měl spoustu času... "Je to pro mě velice důležité a vy nebudete škodný!" řekla a její úsměv mohl líbezností kandidovat na první ceny za reklamu v kategoriích - rtěnky, zubní pasty, ústní vody, rovnátka... "Já nevím, dyť mi to řekněte tady." "Tady to nejde, je to na dýl a je to velmi důležitý." "Dyž já vocaď teď nemůžu," odvětil jsem svou obvyklou dacanskou mluvou. Už dávno jsem si všiml, že když mluvím spisovně a takříkajíc na úrovni, posluchači mají v pohledu něco, co by se dalo diplomaticky nazvat zmatení mysli. Ono totiž, když vypadáte jako... no, jako boxer, který byl dlouhé roky sparingpartnerem šestiruké bohyně Kálí... "Domluvíme se na zítra dopoledne u mě - pozvu vás na decku." Opět se pod- manivě usmála. "I když vy asi budete na tvrdé!" dodala a spiklenecky přimhouřila ty své kočičí lamače mužského ega. "To je fuk, mám obojí; zvu vás! V jedenáct, není to na vás brzo, hihi?" "Kvůlivá vám si přivstanu, hahách." Začínal jsem být zvědavý, a tak jsem na tu její hru přistoupil. "Bydlím v Nerudovce, je to hned vedle lékárny, Veronika Smutná, ale teď už smutná nejsem, hihi. Budete si to pamatovat?" "Jasná zpráva, mám pamatováka jak mastodont, háa." "Hihihi, tak jsme domluvení, ano?" "Jasná zpráva, vo jedenáctý sem tam jak na kobyle, háh." "Dobře, budu se těšit. Uvidíte, že nebudete litovat. Tak zatím pa, papa, hihi." Odmávla to bílou pěstěnou ručkou a odcupitala někam do sfér nadějného očekávání. Moje práce převážně spočívala z uklidňování horkých hlav, popřípadě jejich vyhazování na ulici za účelem zchlazení. Někdy je bylo nutné i poněkud nakřápnout, aby jim došlo, kdo je tady pánem. Většinou jsem ale neměl příliš práce, má tvář i pověst mi zaručovaly potřebnou autoritu i před těmi největšími rváči. K obojímu, tedy ke své pověsti i otlučenému ciferníku, jsem přišel ve vězení, když jsem si kroutil svých patnáct let za vraždu, kterou jsem nespáchal. Bylo tam boxerské družstvo (ředitel byl velký fanda boxu) a já měl takový vztek na celý svět, že, přestože jsem "polotěžká"*, boxoval jsem prakticky s každým, kdo měl chuť a odvahu. A ona taková "těžká"** nebo dokonce "supertěžká"*** má přece jenom větší ránu. A časem se mnou nikdo mé váhy stejně nechtěl boxovat. A tak jsem mlátil tlusťochy. No a právě z toho pramení má pověst a otlučená makovice. Pozor! Podotýkám, že otlučená, ne vytlučená, jak se občas u boxerů stává, ale jenom občas, ono totiž, a to málokdo ví, dost boxerů má vytlučené makovice ještě dřív, než vůbec začali boxovat. A jestli mi nevěříte, tak vás o tom na následujících stránkách hodlám přesvědčit. Žádná vytlučená makovice! Na to jsem háklivý. Stačí se podívat nebo spíš chvilku poslouchat Ádu, to je ten můj kamarád, který mi pomohl s touhle prací. Ten je klasická vytlučená makovice. Stačí pár vět a hned víte na čem jste. * Polotěžká váha - do 81 kg. ** Těžká váha - do 91 kg. *** Supertěžká váha - nad 91 kg "Ty Stando, co to bylo za kost? Ta teda byla! Ajta krajta!" Áda si špičatým jazykem olízl mlsně rty. Ten Standa, to jsem prosím já, Stanislav Houdek, k vašim službám. "Ani nevím." "Dyť ses s ní takovou dobu vybavoval! Co chtěla?" "Ále, jen kolik je hodin." "Neke, dyť ses s ní takovou dobu vybavoval..." "Chtěla si bejt jistá. Ptala se mě jestli mi de budík dobře a tak..." "Neke! A co ještě?" "Jestli nechci zajít do jejího budoáru na decku!" odvětil jsem podle pravdy. "Ajta krajta... Neke!" "Jo, kecám; chtěla jenom vědět kolik je hodin." "Aha! Ale byla to kost co?" Opět si olízl rty. Jeho tvář silně připomínala cichlidku kakadu z čeledi vrubozubcovitých, to je akvrijní rybka, víte? "Jo." "Fakt kost, co?" "Jo." "Ajta krajta! Teda kost, co?" Ze zkušenosti jsem věděl, že je schopný se podobným způsobem se mnou bavit klidně hodinu. A tak jsem raději přehodil výhybku: "Co tvoje bejvalá?" Chytil na první našlápnutí. "Ta mrcha! Představ si, že se do toho bytu, co sem sehnal stěhovat nechce, že prej jí mám vyplatit prachy za půlku baráku a že si ten byt sežene sama!" prskal. "Nekecej!" odvětil jsem jak se ode mě čekalo, přestože jsem to v různých verzích slyšel už přinejmenším pětkrát. Nadechl se aby pokračoval, ale ze sálu se ozvalo zavolání barmanky: "Ochranka!" Přešli jsme k baru, který se táhl kolem celé jedné půlky parketu. Asi dvacetiletý výtržník se natahoval přes barový pult a snažil se chytit blonďatou Renatu za ruku. Na desce byly rozsypané čipsy a ležel převržený štuc. Další dva mladíci se opírali o bar a pochechtávali se. Chytil jsem chlapečka kolem pasu, zvedl ho z barové sesle a postavil na podlahu. Byl vysoký jako já. Stál jsem, nic neříkal, jenom se mu upřeně díval do očí. Změknul během chvilky. "Dobrý šéfe, dobrý..." Pokynul jsem mu, aby si sedl. "Už nechci vidět, že obtěžujete servírku, je to jasný?!" Horlivě přikyvoval. Koutkem oka jsem zaregistroval pohyb. Ukročil jsem stranou a kolem ucha mi prolétla pěst. Jeden z těch dvou to vzal osobně a rozhodl se mě zezadu uzemnit. Byl to pěkný pořez; tak metr devadesát, kolem stodvaceti kilo, neupravený plnovous, dlouhé vlasy; zarostlý jak škarpa. Má pěst se mu zabořila do sádelnatého břicha. Ani jsem nemusel moc přitlačit. Heknul a zlomil se vejpůl. Kývnul jsem na Ádu; ten ho popad za opasek a límec košile, odvlekl k východu, odemkl vchod a vyhodil ven. Pak dveře zase zamkl a už u nich zůstal. Fungovali jsme totiž také jako prodejci lístků. "Stáňo, máš u mě paňáka," řekla Renata a uculovala se. Jako obvykle jsem zavrtěl hlavou. "No tak dobře ty abstinente - presso!" "To beru!" Přikývl jsem. Byla evidentně zklamaná, že na její úsměvy reaguji tak chladně. Neotřesitelná víra v mou nevinu a následná nespravedlnost spáchaná odsouzením, sebou nesla totiž další dva aspekty - nedůvěru v ženy, zvláště hezké blondýnky, a v alkohol. Před patnácti lety mě jedna zlatovláska s poetickým jménem Diana pěkně doběhla. Shodila na mě vraždu svého starého a bohatého manžílka. Nejdříve mě několikrát navštívila v mém kamrdlíku a musím přiznat, že mě dokázala rozhicovat jak saunovací kamna. Při jedné takové návštěvě, na níž přinesla láhev skotské, mě opila. A podezřívám ji, že mi do toho pití i něco přimíchala. Potom navrhla, abychom se přemístili k ní do vilky, že manžel je na služební cestě v zahraničí. Tam mě dorazila koňakem tak, že jsem nevěděl o světě. Moc dobře vše promyslela. Já měl tenkrát z frajeřiny nelegální Smith Wesson Silhuette, který mi vzala ze šuplíku. A když se její manžílek předčasně vrátil z té služební cesty, touhle mou zbraní ho zastřelila; samozřejmě že v rukavicích, aby neměla na ruce zbytky střelného prachu. Potom mi vložila revolver do ruky a střelila do zdi, a tak jsem měl střelný prach na rukou já. Někam schovala rukavice i tričko, v kterém to provedla, a když přijeli policisté, které zavolali sousedi, dělala, že omdlela. Jo, já měl okno, takže jsem nedokázal vysvětlit vůbec nic a policie měla svého vrahouna. Jak to celé ve skutečnosti proběhlo vím díky tomu, že jsem měl patnáct let čas o tom přemýšlet. Jediné, co jsem netušil bylo, jak zjistila nebo možná dokonce zajistila, že manželova služební cesta skončila dřív. Zřejmě měla nějaký zdroj ve firmě, protože, jak policie zjistila z výpisů volání, on jí netelefonoval. Tím hůř pro mě. Jaký já byl trouba! A soudce mi napařil patnáct let. A protože v lapáku mé chování nebylo právě vzorné; vždyť jsem seděl nevinně!, ani mi nepovolili dřívější podmínečné propuštění. Moc dobře to měla promyšlené! Byla z ní bohatá vdova! Presso jsem už dávno dopil. Půlnoc. Áda odemkl vchod a přesunul se ke mně. Od půlnoci se už nevybíralo. Rachot kolem nás mi drásal ušní bubínky. Mládež se bavila. "To sou kočky, co?" upozornil mě Áda na na hlouček dívek, které se svíjely na kraji parketu. Trochu si šlapal na jazyk. Na rozdíl ode mě se napil rád. "Jo, pěkný." "Ajta krajta! Vyjedem po nich, ne?" "Nemám náladu." "Neke, takový kočky!" "Fakt nemám náladu." "Neke, dem na to!" "Ne!" "Ajta krajta, dem na to!" "Ty, Ádo a myslíš, že se tvoje bejvalka vodstěhuje už brzo?" "Ta mrcha! Co by se stěhovala? Dyť jí tam nic nechybí! Žádnej nájem, žádná údržba, žádný starosti. Ta se nehne. Mrcha! Potřeboval bych se jí nějak zbavit. Mohla by mít třeba nehodu nebo tak něco..." Zdálo se mi to nebo byl jeho pohled tak velevýznamný? Nezdálo! Odmlčel se a vyčkávavě posmrkával. Nejraději bych mu utřel nudli barovou stoličkou. Ani on samozřejmě nevěřil v mou nevinu. A kdo zabil jednou, může i vícekrát. Jeho myšlenkový pochod se mu, i díky podnapilosti, zračil ve tváři. Sakra! Přesvědčujte někoho, že nejste žádný vrahoun, když jste nepřesvědčili ani soud. Ale co, je to za mnou a ať si každý myslí, co chce; já a ona víme své…

Vytlučená makovice - 2. třetina

"Ještě jedno presso?" Renata se usmívala a jak se ke mně nakláněla, vystřih odhaloval dvě oblé, sametově bílé polokoule pevných ňader. Jo, Renatě evidentně má minulost nevadila. "Díky, dám si." Presso tady stálo pětadvacet, ale já jsem platil búra, protože mi ho Renátka dělala ze svého. Je to vlastně docela hodná holka. Ale to se zpočátku zdají všechny! Kdyby alespoň nebyla blondýnka; a také tak hezká. Na hezké blondýnky jsem si, díky takové jedné, vypěstoval v lapáku alergii. I když - musím uznat, že Renata mi připomínala spíše takovou tu akaru sp. 'Albino red' z je-zera Malawi nebo parmičku Sachsovu, to Diana evokovala agresivního kančíka citronového. Přitom je to samozřejmě hloupost, protože Dianu jsem nenáviděl, kdežto kančíka citronového budu klidně chovat; jenom bych si dal pozor, abych k němu přiřadil ty správné rybky, kterým by neublížil. Je to moc hezká a zajímavá rybička. Přisunula mi k ruce šálek s kouřící kávou. "Hezky jsi toho nádivu uzemnil!" Zase se ke mně tak naklonila. "Tihleti mě už víckrát otravovat nebudou. Díky." "Za nic, je to moje práce." "Ale každej by to takhle nezvlád. Haha, Ádu už zmlátili asi třikrát." "Byl opilej, co?" Zasmála se. "Jako slíva! Nejvíc pil, když se rozváděl; před půl rokem. A to se taky hned pral. Divím se, že ho šéf nevyhodil. Ale asi za něj neměl náhradu. On sem nikdo nechce. Opijou se nebo zfetujou a dělaj vyrvál. Ale z tebe mají respekt. Ani se jim nedivím, usměješ se někdy?" "No, když je čemu..." Zazubili jsme se. Fakt fajn holka! Řekl bych, že by se k ní snad nejvíc hodil rájovec dlouhoploutvý zlatý... Našel jsem to bez sebemenších problémů. Když jsem tiskl zvonek s jejím jménem, odbíjely věžní hodiny jedenáct. Někde uvnitř bouchly dveře a pak se ozvalo klapání pantoflíčků po schodech. Potom mi otevřela. Byla jen v tenkém tyrkysovém župánku a její, o odstín tmavší pantoflíčky, měly bambulky ve stejné barvě jako župan. Otočila se a já ji následoval po schodech do patra, kde jsme krátkou chodbou došli ke dveřím do bytu. Usadili jsme se v obýváku do kožené pohovky a ona mi chtěla nalít skotskou, kterou už měla připravenou na stolečku. Dost jí překvapilo, když jsem odmítl a požádal o mléko. Rozhodilo jí to natolik, že když chvátala k lednici, úplně zapomněla klapat pantoflíčkama. "Tak na zdraví!" Pozvedla svou sklenku s červeným vínem. "Tě pic!" odvětil jsem a přiťuknul si s ní sklenicí chladivého mléka. "Netušila jsem, že ještě existují abstinenti," řekla a dala si záležet, aby to vyznělo jako pochvala. "Ani nekouříte?" Cvrnkla do otevřené krabičky Dunhillek, která ležela před ní na stolku. "Nedělá mi to dobře na pajšl." "To nemáte žádné neřesti? Ani žádné jiné neřesti?" Velevýznamně brčálově zamrkala. "Nesnáším křečky!" To jí zmátlo tak, že nechala řasy na chvíli odpočinout. "Křečky?" "Jo, křečky a vůbec - všechny hlodavce, ale křečky nejvíc!" "A proč?" Podobnou konverzaci neočekávala. A to jsem měl ještě v zásobě akvarijní rybičky! Nechci se chlubit, ale v těch se docela dobře vyznám; v teoretické rovině jsem přímo kapacita. "Protože se tak blbě uculujou a cení zuby! De mi to na nervy a křečci se křeněj nejvíc!" Úsměv v němž doposud odhalovala zoubky jí zmrzl na rtech. Vzápětí i zavřela ústa. Ať už se mnou měla v plánu cokoli, právě poznala, že s takovým blbem to nebude zrovna jednoduché. "Máte pravdu, hlodavci jsou hnusní, já zase nejvíc nesnáším myši a krysy, ale nebudeme si tím přece kazit naše seznámení. Co abychom si potykali. Já jsem Veronika..." Pozvedla sklenku a půvabně zakroužila útlým zápěstím. Drcnul jsem do červeného terče svým mlékem. Zachřestilo to jako když hodíte kámen do haldy škváry. "Houdek! Standa Houdek, už vod mala, háa." Rázem byla zase ve svém živlu. "Můžu ti říkat Stáňo? A co pusa? Přece mě nechceš ošidit?!" Měl jsem na jazyku, že se pusinkujou jen křečci, potom mě napadl čichavec líbající, tak se říká jednomu druhu rybiček, protože se pořád ocumlávají, ale byl jsem zvědavý o co jí jde, a tak jsem mlčel. O dvě vteřiny prodloužila polibek než bylo nutné a dokonce tak nějak povzdechla. Tahle divoženka moc dobře věděla, co na chlapa platí! "Jsem ráda, že jsi tady! A také jsem ráda, že jsem se v tobě nespletla a že jsi takový mužný a sympatický." "Huch?" Nebýt těch patnácti let permanetního duševního inferna nejspíš bych teď kňoural o další polibek. "No, hned se pozná, že má u tebe žena zastání. Že jsi charakter!" Znovu jsem jí ždrngnul do sklenice. "A já ti budu říkat Veruš!" Naklonil jsem se k ní s našpulenými rty. Přes veškerou snahu to muselo vypadat, jako když nějaký obzvláště vykulený druh, třeba karas demekinův, zírá přes sklo akvária. Také čichavec šedivý nebo tetra konžská se umí docela pěkně jevit. Pro větší autentičnost jsem vykulil oči; už chybělo jen nafouknout poněkud tváře. Možná bych mohl zkusit i bublinu... Cítil jsem, jak mi hrdlem stoupá vzhůru poryv nezadržitelného chechotu, který mi naštěstí uvízl v krku pod dotykem jejích vlahých rtů. Tentokrát se zpozdila o dobrých pět vteřin! Kam až hodlá zajít? To, že by měla zájem čistě o mou maličkost jsem si, díky vězením dobře vytrénovanému egu, nepřipouštěl. A ona mi vzápětí dala za pravdu. "Ach, jsi tak mužný! A cítím se s tebou tak v bezpečí. Teď by sem mohl přijít a vyhrožovat mi, ty už by si s ním zatočil, že?" "Jasná zpráva!" A je to tady! "Víš, jeden kolega z práce... Něco jsem s ním kdysi měla, to přiznávám, ale on se nemůže smířit s tím, že už ho nechci a vyhrožuje mi. Mám z něho vážně strach!" "Ukaž mi ho a udělám z něj tři malý do školky!" "Ne, to ne, z toho bys mohl mít velký problémy; je úlisnej jak had. Mně by úplně stačilo, když mě budeš občas dělat doprovod. Když tě uvidí, tak si nic nedovolí; je to zbabělec!" "Huch!" Našpulil jsem rty. Přisála se ke mně jako kdyby se nechtěla nikdy odtrhnout, ale když jsem jí zajel rukou pod župánek, okamžitě svou vášeň zkorigovala. "Áach, Stáníčku, to je na mě moc rychlé, dej mi trochu času, ano?" Hladila mě teplou tlapkou po rameni. Přes svou zarputilou snahu zůstat nad věcí jsem cítil, jak mě zaplavuje vlna vzrušení. Byla krásná, milá, hebká, pružná, vlahá... "A také jsem tě chtěla poprosit... víš... nesehnal bys mi pistoli?" Ajta, ajta, ajta krajta! "Víš, na obranu. Cítila bych se mnohem bezpečnější. Že to pro mě uděláš?" "Huch!" "Já nevím na koho jiného se obrátit a ty znáš určitě ty správný lidi. A nechci to zadarmo... tady..." Odběhla a vzápětí se vrátila s hrstí bankovek. "Deset tisíc, stačí to?" "To je moc." "Ty jsi tak čestný! Ale vem si všechno a zbytek si nech. Přepočítej si to." "To je gut, nemáš ňákou vobálku?" "Jo, jistě!" Opět odběhla, vrátila se s růžovou obálkou, dala do ní peníze a obálku mi podala. "Do kdy bys jí moh sehnat?" "No, pár dnů to bude trvat." "Víš, já bych jí potřebovala do čtvrtka, protože v pátek jedu ke známejm na chatu a on by mě tam mohl najít a ohrožovat. Ale když uvidí, že mám zbraň, tak mě nechá na pokoji, jak říkám - je to zbabělec! Že jí seženeš do čtvrtka?!" Ajta krajta! Áda by měl ze mě radost. Ale musel jsem uznat, že se to jeho přihlouplé pořekadlo k téhle situaci hodí víc, než cokoli jiného. Tak pistolky se děvence zachtělo. Proč jen mi to tolik cosi připomíná?! Ajta krajta! "Možná jí seženu do středy!" "Ty jsi moje zlatíčko!" Vrhla se mi do náruče, náruživě mě líbala a dokonce strpěla i mou ruku pod svým župánkem. Mám dojem, že by mi toho dovolila i o dost víc a snad i úplně nejvíc, ale musím se přiznat, že mé libido náhle obrostlo peřím a přestože byl červen, odlétlo kamsi do teplých krajin. Mě zůstal v klíně chlad a v srdci zabodnutý rampouch. Už jsem se nemohl dočkat, až od ní vypadnu a v klidu si vše promyslím. To jsem ovšem na sobě nemohl dát znát. Vehementně jsem se jí dobýval do kalhotek a ještě vehementněji přemýšlel, jak jí dát šanci tuhle mou vehemenci zarazit. Loktem jsem vrazil do sklenice nedopitého mléka a jak jsem se ho snažil zachytit, převrhnul jsem i její víno. A je to! Ta její sklenka se rozbila, sklo se rozprsklo po sedačce i koberci a tím pádem po ní těžko mohl někdo chtít, aby se se mnou dál muckala a riskovala střep v zadnici. Je pátek, deset třicet dopoledne. Ležím za křovím a zírám vzhůru na chaloupku jak z perníku. Tohle okolí poměrně dobře znám. Jediná cesta sem je asi čtyři kilometry dlouhá úvozovka, podél chatek a břehu řeky. Asi si teď řeknete, proč se schovávám ve křoví, když mě místní chalupáři museli stejně vidět přicházet? Neviděli! Protože to tady znám, připlul jsem po vodě. Ale popořádku. V pondělí po mně krásná Veronika Smutná chtěla pistoli. Slíbil jsem, že ji seženu, ale svůj slib samozřejmě nehodlal splnit. Alespoň ne tak, jak si to dotyčná představovala. Ještě to pondělí, co jsem od ní odešel, jsem vyhledal Malýho; byl ze stejného města jako já a seděl tři roky za přechovávání a prodej. V lapáku jsme byli kamarádi a jestliže někdo mohl dokázat sehnat na pohled zcela funkční pistoli, která by ovšem neublížila ani mouše, byl to právě on. V úterý se nic nedělo. Ve středu ráno mi zavolal, že má zboží. Byl to zánovní Browning Practical 9mm s plným zásobníkem. Měl tak šikovně poškozený úderník, že nedoklepával, ale přitom vypadal zcela funkčně. Vzal si za něj tři tisíce. Ty jsem vyplatil ze svého. Peníze slečny Smutné jsem měl stále v růžové obálce; byly na nich její otisky a to se mohlo hodit. A ve čtvrtek večer jsem se zase ozval já své klientce, že to mám, ale ona za mnou do Olympie přijít nemohla nebo nechtěla, zřejmě aby nás spolu nikdo neviděl, a tak jsme se domluvili, že jí pistoli přinesu v pátek, brzy ráno. Mimochodem - bombardovala mě telefonickými dotazy už od středy! Zatím šlo vše bez problémů. Nevěděl jsem sice co se má stát, ani kde, ale termínově to sedělo na pátek. Předpokládal jsem, že nebude mít čas si zbraň vyzkoušet, a ať tedy plánovala s kýmkoli cokoli, nefunkční kvér nikomu neublíží. Jenom mi vrtalo hlavou, jakou další úlohu v tom mám mít já. Byl jsem přesvědčený, že nejsem obsazený do pouhého druhořadého štěku dodavatele zbraně a munice. A také že ano! Když jsem jí v pátek, brzy ráno, v úhledném hadříku browning předal, samozřejmě, že bez mých otisků, hned mě požádala, abych jí na té chalupě, kam se chystala, dělal společnost - ochránce. Došlo mi, že zřejmě aspiruji na jednu z hlavních rolí. Ona se té zbraně také nedokla; popadla jí, tak jak byla v tom hadříku a odnesla do vedlejšího pokoje. Chvíli jsem se vymlouval, abych zjistil, jak moc jí na mé přítomnosti záleží, ale mé námitky, že musím být už v šest večer v práci odbyla, že to krásně stihnu. A tak jsme se domluvili, že mi kolem čtvrté hodiny odpolední, až už tam bude, zavolá. Měl jsem za ní přijet na kole. Pak mi ještě popsala místo i chatu, kde se měla párty konat a po několika opulentních pusinkách jsem jí opustil, protože, jak jsem jí namluvil, mě čekala důležitá (samozřejmě fiktivní) schůzka se starým basmanským kámem - to jako kámošem z basy. A protože jsem to místo dobře znal, běžel jsem hned za Malým, který mi během třiceti minut sehnal kánoi a pádlo. Tak já jí vlastně ani nelhal! No a tak tady teď ležím za křovím a pozoruju tu chatu, do níž se mám za pár hodin dostavit, oficiálně jako společník a ochránce slečny Smutné, neoficiálně jako trouba, který má opět něco vyžrat! Jak rád bych se mýlil! A v té chatě evidentně nikdo není! Přemohl jsem zívnutí. Služba mi končila ve tři v noci, a tak jsem toho moc nenaspal. Příliš mě neprobrala ani studená voda z řeky, která na mě cákala, jak se má loďka prodírala peřejemi do téhle zátočiny. Zvláštní bylo, že u pozvolného břehu za zákrutem, jediném místě, kde se tady dalo přistát, byl na břehu vytažený nafukovací člun. Na nějakého ranního rybáře to nevypadalo, protože člun byl úplně suchý, a také, kdo by v tomhle proudu chytal ryby? Další záhada. No nic, mám svých starostí dost! Pustil jsem to z hlavy. Nejbližší chata stála za zákrutem svahu, asi o takových sto metrů dál. A další hned vedle ní. A pak další a další, nalepené na sobě. Pouze o téhleté nade mnou se dalo říci, že má jakési soukromí, protože od té nejbližší chaty byste museli ujít právě těch asi sto metrů, aby na ní bylo vidět. Zvedl jsem se a po točitých kamenných schůdcích vyběhl nahoru. Na chatku byla nalepená dřevěná veranda, která zabíhala až za roh, a která byla zhruba tři metry široká. Na verandu vedlo pět dřevěných schodů. Pod verandou, podél celé její přední stěny, byla narovnaná hranice naštípaného dříví. Prolezl jsem pod schody a za tím dřívím se schoval. Nad sebou jsem škvírami v prknech viděl tmavý strop verandy a mezi narovnanými špalíky byl dobrý výhled na schody, po kterých jsem přišel a na příjezdovou cestu. Na rukou mám tenké kožené rukavice. Nehodlám tady nechávat otisky prstů.

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy