Vondruška: Evropu zahubí strach ze strachu

Varuje před migrací a ztrátou národní identity. Část médií ho proto označuje za populistu a zlého muže české literatury. Jeden z našich nejčtenějších spisovatelů, historik Vlastimil Vondruška, je teď podráždí novou knihou. Kronika zániku Evropy popisuje osud jedné rodiny na pozadí úpadku civilizace. "To zas bude křiku!" tuší autor.

Vaše Přemyslovská i Husitská epopej zválcovaly knižní trh. Překvapilo vás, jak obrovský zájem mají čtenáři o českou historii?

Přiznám se, že ne. Mám teorii, že v dobách, kdy národ hledá svou identitu a nabyl pocit, že vývoj kráčí nesprávnou cestou, se lidé vždy obracejí k vlastním dějinám a hledají odpověď na to, co je trápí. Vezměte si, jak oblíbená byla historická literatura v posledních letech před sametovou revolucí. Lidé nevěřili v komunistickou budoucnost a podvědomě se obraceli do historie. Naši mocní by si měli položit otázku, proč se k ní znovu obracejí i dnes.

Jste nejpůjčovanější autor v Česku. Týdeník Respekt ale k této zprávě Národní knihovny dovysvětlil, že jste pravicový populista. Co tomu říkáte?

Inu, co k tomu lze říci? Je to pro mě nakonec mnohem lichotivější než být třeba levicový anarchista nebo eurohujer. Podobné výpady nějak přežiji, ale tvrzení Respektu se mi zdá mimořádně urážlivé ve vztahu k desítkám tisíc mých čtenářů. Copak si Respekt myslí, že je celý národ hloupý a musí kývat jen na "prověřené" myšlenky a komentáře vybraných médií? Že čtenáři čtou mé knihy, aniž by si nemysleli o dnešním světě totéž co já? Píšu pro čtenáře, nikoli pro komentátory, a dokud budu mít pocit, že dávám čtenářům radost z četby a naději v dnešní rozbouřené době, budu to dělat s plným nasazením a mimořádným potěšením. Samozřejmě nepíšu pro všechny, svět není černobílý. Ani názory novinářů z Respektu nekonvenují všem lidem téhle země. Tak si každý nechme to své.

Víte, čím jste si nepřízeň části médií vysloužil?

Když jsem před několika lety napsal článek Špatně mne vychovali aneb O vlastenectví a vlastizradě, byl jsem zároveň jedním z prvních, kdo v médiích vystoupil proti neřízené migraci. A samozřejmě si to v určitých kruzích odskákal. Mým cílem ale nebylo někoho urážet nebo sklízet pocty. Pouze jsem napsal, co jsem cítil. Je podle mě povinností nás všech odmítat, co považujeme za špatné pro tuhle zemi a především pro budoucnost našich dětí. Nehodlám dávat komukoli návod, jak se chovat, to je věc víry a svědomí každého. Není mi ale lhostejné, jaké děje probíhají. Coby historik znám analogie se současnou situací a snažím se z ní odvodit určité závěry.

Vlastimil Vondruška (64)   Vystudoval historii a etnografii, prošel vědeckou aspiranturou v ČSAV, kde vedle titulu PhDr. získal titul CSc. Pracoval v Národním muzeu v Praze, z té doby pochází asi padesát vědeckých studií a první povídky. Po revoluci založil sklárnu, kde vyráběl kopie historického skla. Od roku 2007 je spisovatelem na volné noze. Vydal zhruba padesát historických románů a detektivek, několik knih pro děti a spolu se svou ženou dvacet populárně-naučných publikací o historii. Je nejčtenějším českým autorem, prodal přes 1,5 milionu knih tištěných a přes padesát tisíc audioknih. V roce 2017 převzal státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana.

Současný svět někdy malujete v temných barvách. Nejste vlastně obchodník se strachem?

Jednou z našich nemocí je podle psychologů strach ze strachu. Nehovořit o negativních věcech a potenciálním nebezpečí ale neznamená, že neexistují. Metoda pštrosa je nejhorší, co můžeme udělat. Rozhodně nestraším, to naprosto odporuje mé povaze. Jen popisuji svět, který vidím. Totéž co já říká mnoho opravdu vzdělaných lidí, jichž si vážím a kteří nepodléhají dnešní módní korektnosti. Vždy dodávám, že vše je v našich rukou.

Co tedy Evropu podle vás ohrožuje nejvíce?

My sami - svou lhostejností, pohodlností a nezodpovědností. A také naivitou a neochotou se navzájem poslouchat a vážit si i opačného názoru. Žít s klapkami na očích je cesta do pekel.

Zatímco v 90. letech panovala téměř bezbřehá svoboda a tolerance, dnes je nositel odlišného názoru nálepkován téměř jako třídní nepřítel. Kde se to pokazilo?

Nepodléhejme iluzi, že kdysi vládly zlaté časy. Do roku 1989 byli umlčováni stoupenci prozápadního myšlení, ovšem po roce 1989 zase stoupenci starého světa. Alespoň v rovině oficiální propagandy. Už v genech této porevoluční euforie byla obsažena jistá nesvoboda části populace. Vezměte si kádrové čistky a lustrační zákon. Lidí spjatých s poraženým komunistickým systémem nebylo málo! Tak to ovšem bývá po každé revoluci.

Že vítěz bere vše?

Že svobodu má on a poražený musí mlčet. Zkušenosti historie ovšem říkají, že po určité době se i vítězové začnou prát mezi sebou a při té příležitosti samozřejmě dochází k určité rehabilitaci poražených. A s tím vždy souvisí vyostření situace a ideologická nervozita. Začnou se hledat nepřátelé, kteří chtějí ten krásný nový svět zničit. Začne se spekulovat, že je třeba omezit svobodu slova, aby zněly jen správné názory. Tímto společenským procesem se zabývám právě v románu Kronika zániku Evropy (1984-2054), který vyšla koncem října. To zas bude křiku ze strany některých novinářů!

Proč myslíte? V čem je nová kniha kontroverzní?

Co je to kontroverzní? Každému se nějaká kniha líbí a jiná nelíbí. Dnes jsme si navykli denuncovat to, co se nám nelíbí. Kontroverzní může tedy být má kniha jen pro ty, kteří odmítají odvěké hodnoty, jako je úcta k vlastnímu národu a tisícileté tradici evropské kultury. Naopak pro ty, kteří tyhle hodnoty ctí, rozhodně kontroverzní nebude.

Jednou z rolí literatury je vybízet k přemýšlení, třeba i provokovat. Není paradox, že se za to u nás chodí na pranýř?

Prosím, nepodléhejte představě, že kritika ze strany několika médií je pupek světa. Mám desítky tisíc čtenářů, kteří mou literaturu čtou s potěšením a neustále mě popohánějí, abych psal rychleji, protože jednu knihu dočetli a už chtějí další. V rozbouřeném světě by si totiž člověk měl najít místo, kam patří, a definovat, koho chce oslovit. Toho by se měl držet. Je smutné, že odvrácenou stranou snahy dát lidem něco hezkého je pranýř.

Často varujete před migrační vlnou. Lidé ale přece migrovali vždy, nebo ne?

V knize Breviář pozitivní anarchie to podrobně vysvětluji na historických souvislostech. Migrace je normální demografický proces, který však má své zákonitosti založené na objektivních potřebách oblastí, kam směřuje. Zjednodušeně řečeno, migranti musejí být z ekonomického, sociálního či demografického hlediska potřební tam, kde jsou přijímáni na základě souhlasu obyvatel. Ochotně přijímáme příchozí z Ukrajiny, Vietnamu, Polska a nevím odkud ještě. V rámci legitimní migrace u nás žije kolem půl milionu cizinců. A soužití je v podstatě nekonfliktní. Ovšem migrací není, pokud si přicházející vstup vynucuje, nemá v podstatě co nabídnout, a navíc není ochoten se přizpůsobit. Tohle, pokud je mi známo, dějiny kvalifikují jako vpád.

Ovšem Evropa vymírá. Není řešením právě migrace?

Už jsem to řekl. Řízená migrace přivádějící lidi, kteří umějí a chtějí pracovat, rozumějí našemu světu a chtějí se přizpůsobit, řešením problému s pracovními silami rozhodně je, ale jen částečným. V první řadě bychom si měli udělat inventuru ve vlastní populaci a říci si, zda potřebujeme tolik aktivistů, politologů, komentátorů, úředníků a dalších neproduktivních vrstev a zda by nestálo za to posilovat prestiž a hmotné zabezpečení třeba kvalifikovaných řemeslníků. Ti jsou, popravdě řečeno, mnohem užitečnější než třeba aktivisté.

Dávno před migrační vlnou jste napsal esej Barbaři už čekají na hranicích. Krizi naší civilizace přirovnáváte k pádu Říma. Je opravdu nevyhnutelný?

I jiní historici docházejí k podobným závěrům. Zánik každé civilizace je nevyhnutelný, protože nic netrvá věčně. Civilizace vznikají a zanikají, je tomu po celé věky.

Jak by to proběhlo?

Co je úpadek civilizace? Ne že lidé vyhynou jako švábi, ale opustí své tradice, zahodí hodnoty, na nichž vyrůstali jejich předci, a začnou se slovy Bible klanět "zlatému teleti". Zánik civilizace může být samozřejmě dramatický, stejně tak ovšem naprosto nenápadný. Přesně jak popisuje Houellebecq ve svém Podvolení. Jeho hrdina, vysokoškolský profesor, prostě z pohodlnosti skloní hlavu a opustí své křesťanské hodnoty, aby měl klid, vyšší plat a probouzel se v náruči "odalisek". Záleží tedy na lidech, zda jejich civilizace vydrží několik tisíc let, nebo zanikne po pár stoletích. Ta evropská přežila už hodně otřesů, a proto věřím, že naše dny ještě sečteny nejsou. Rezignovat je samozřejmě nejjednodušší a nejpohodlnější. Píši proto, abychom nerezignovali.

New York Times teď k výročí útoků na USA zřejmě ve snaze neurazit muslimy napsal, že 11. září 2001 bylo dnem, kdy do budov WTC "narazila letadla". Můžeme islámu vyčítat jeho sebevědomí, když jsme vůči němu natolik taktní?

Proč mluvit jen o islámu? Současná evropská ideologie se rozplizla a nikdo vlastně neví, co chceme. Ochotně se klaníme nejrůznějším nápadům, počínaje bezbřehými lidskými právy a konče náboženstvím ochrany klimatu. V rámci toho se nebráníme islámu, ale ani levicovému anarchismu či odnárodnění Evropy. Nesmíme samozřejmě paušalizovat. Existují přece i lidé, kteří tohle neakceptují, a ti si za úctu k tradičním evropským hodnotám vysloužili nejrůznější nelichotivé nálepky. Teprve budoucnost však ukáže, co z toho nakonec bude. Věřím v pud sebezáchovy.

V Epištolách o elitách a lidu rozebíráte společenské problémy z pohledu špiček a běžného obyvatelstva. Má vůbec opodstatnění dělit lidi na elity a ostatní?

Definice elit je velice široká. Záleží na úhlu pohledu a okolnostech. Čistě technicky vzato se v sociologických příručkách dočtete, že své elity si vytváří nejen společnost jako taková, ale i různé umělecké, profesní či jiné skupiny. I kapsáři mají mezi sebou své elity, tedy ty, kteří toho ukradnou nejvíce, a přitom je nechytnou.

Jste spisovatel a historik. Tedy elita?

Já osobně se za elitu nepovažuji. Občas mě někdo osloví "mistře", to vždy nadskočím nelibostí. Jsem prostě spisovatel, který se jen snaží dělat dobře svou práci. Gloriolu elit nechám s potěšením jiným umělcům, kteří sami sebe halasně za elitu považují. Jsem člověk jako každý jiný, něco umím, něco ne. V mém okolí žije spousta šikovných řemeslníků a ti toho ve svém oboru umějí nesrovnatelně víc než já.

Není dnes podmínkou k zařazení mezi elitu distanc od národa a "plebsu"?

Posměch těch, kteří se považují za elitu na úkor "prostého" lidu, je starý jako lidstvo samo. V Epištolách o elitách a lidu popisuji sociologické i historické konsekvence postojů, které společnost vždycky nějak způsob dělily. A je příznačné, že ti, kdo se prohlašovali za elity, obvykle poklonkovali ideologiím vládců své doby.

Co jako historik říkáte rozhodnutí odstranit sochu maršála Koněva?

Někdy v osmdesátých letech jsem se dostal do Vídně a byl zaražen, když jsem před jedním z paláců, tuším Schwarzenberským, uviděl obrovskou sochu rudoarmějce a u něj květiny. Nemohl jsem si v hlavě srovnat, jak je možné, že v kapitalistické zemi takový pomník stojí. Jenže pak mi došlo, že pomníky boří jen hlupáci, protože každý pomník je svědectvím doby. A každý zbouraný pomník je současně svědectvím naší malosti. V tom máme dlouhou tradici, viz Mariánský sloup na Staroměstském náměstí.

Nelanaří vás politické strany?

Chci dávat lidem radost a víru v dobro. To dělám ve svých knihách, ale neumím si představit, že bych totéž mohl dělat jako politik. Neskromně si myslím, že s ohledem na to, co umím, jsem mnohem užitečnější jako spisovatel.

Čtěte dále

další zprávy