Vladimír Páral: Hrůzná depilace světa

19.12. 15:31 | Autor: Miloš Kozumplík

Na svých sedmdesát osm let je spisovatel Vladimír Páral nesmírně vitální. Než jsem se nadechl k první otázce, s mladickou lehkostí mě předběhl a povídání začal sám. Ač bývá nepsaným pravidlem, že rozhovory vede redaktor, protentokrát jsem učinil uctivou výjimku. Vladimír Páral za to INSTINKTU exkluzivně prozradil, o čem bude jeho nová kniha, na které po letité autorské přestávce konečně pracuje.

Nechci samozřejmě, aby toto interview vyznělo jako seznamovací inzerát, ale přece jen bych rád učinil takový pokus. Kdyby to šlo, pane redaktore, kdybyste mohl zařídit, aby se v rozhovoru objevila zmínka o tom, že bych se velmi rád osobně poznal se spisovatelkou Hanou Andronikovou, uděláte mi velkou radost.

Vy chcete prostřednictvím INSTINKTU sbalit kolegyni z branže?
Je to jediná česká spisovatelka, kterou bych rád osobně poznal. Myslím to vážně.

Asi to opravdu myslíte vážně, když s sebou máte i její fotku.
Ta je bohužel jenom vystřižená z novin. Amazonský prales, horko, teplota ve stínu padesát stupňů - ta Hana Androniková tam stojí, a protože zřejmě nemá k dispozici koupelnu a teplou sprchu, je trochu zpocená a nemá umyté vlasy. A vidíte, je to její velká přednost.

Asi nerozumím. Být nemytá je ženská přednost?
Ten její přírodní a přirozený zjev. Naprostá většina současných žen si strašně škodí tím, že denaturalizuje svou přirozenou krásu.

Na koupeli a umytých vlasech snad není nic denaturalizujícího.
O mytí až tak nejde. Já jsem především zásadním odpůrcem depilace. Je neuvěřitelné, že se v dnešní době stala normou, v podstatě společenským příkazem. Před lety za mnou přijela kamarádka ze Spojených států. Nic moc hezká a ještě k tomu obézní. Seděli jsme na Staroměstském náměstí, koukali kolem a ona najednou zděšeně říká: "Ty Češky si neholí nohy!" Já jsem měl tenkrát nádhernou přítelkyni, která měla velice jemné, takové zlatisté chmýří na lýtkách a na stehnech, a tak jsem vůbec nechápal, co tím ta Američanka myslí. A ona zase nechtěla nic slyšet o mé verzi přirozené krásy.

To mluvíte o nějakých osmdesátých letech?
Na době vůbec nezáleží. Mně se skutečně jedná o velmi vážnou věc, a tou je depilace ženského klína. V inzerci erotických časopisů dnes najdete už jen poslední zbytky nabídek přírodních klínů a já myslím, že to je hrůzný stav. Ochlupení přece patří k lidskému tělu. Michelangelův David ve Florencii prostě není depilovanej v klínu. Nebo snad je?

Z té naší debaty bude mít Hana Androniková nepochybně radost.
K jejímu tropickému zjevu se hned vrátím. Jsem původně chemik a řeknu vám jedno. Když euroamerická žena ráno vstane a nacáká na sebe spoustu chemikálií - nejrůznější deodoranty, toaletní vody, zjasňující a hydrogenační krémy a desítky dalších různých preparátů, nikdy tím nevynahradí to, co má přirozeně v sobě.

To mě tedy poučte. Před Vánocemi se přednáška o parfémech hodí.
Heleďte se - žena. Má schůzku s hezkým mladým redaktorem, tak pochopitelně co udělá? Navoní se. Já jsem se dnes taky oholil, Cool water to jistí. Jenže ta žena zapomíná na jednu věc. Sedí s tím redaktorem, popíjí víno a její tělesná teplota při tom stoupá. Možná dochází k nějakým polibkům, objetím a ta rostoucí tělesná teplota začíná měnit chemii toho, co na sebe nacákala. Mandlová vůně, vůně jader arménských meruněk, všemožné vůně naslibované v letácích se při tom vínu začínají ztrácet a mění své původní spektrum. Když potom s redaktorem ulehnou a dojde k milostnému aktu, tak se ta její vůně úplně roztříští a ona najednou leží bezmocná ve střepinách svého původního kosmetického obalu.