Svoboda pro hrdiny (2)

Zvedla oči od podlahy. Bloumala pohledem po ostatních cestujících. Cizí tváře, možná svatozáře, spěchající podupávaly nervózně nohou. Z očí se dalo číst, jak už chtějí tu svou zastávku, jak už se chtějí dát do pohybu a zapojit se do anonymní masy, za honbou v životě. Byla neděle. Metro bylo opravdu plné lidí, většina z nich se vracela domů. Nebo možná z domu, s velkými taškami. Slečna s kyticí karafiátů, další s očima plnými slzami. Jeden pán si nervózně točil s knoflíkem na bundě a jiná paní si tiskla palce k sobě, až jí zbělaly. Pak se její oči zastavily na třech slovech napsaných černou fixou, na bílé tabuli pro reklamu. Nějaký anonymní rebel chtěl vyjádřit svůj názor. Svobodně. Prohlížela si slova i vykřičník stále dokola a začala o nich přemýšlet. Na okraji společnosti. Možná takové je to být hrdinou. Někdy každého život zavede jinam. Jinam než si plánuje, než chce. Někdy se to zdá až nepochopitelné. Neskutečné. Často se obviňují ti druzí, někteří i sebe samotné. A Spisovatelka vinila jen sebe samu. Ze všeho. Je to sotva pár hodin, co dopila kafe, típla cigáro a rozhlédla se po pokoji. Bezmyšlenkovitě. Zběžně. Zabalila si úplně všechno. Snad. Je to pár hodin, co chytla kufr a zabouchla dveře. Dveře ke svému srdci. A další se otevřely. Věděla, že teď jí čeká víc než boj se samotou, možná i boj o přežití. Bylo to její zdání, že všichni upírají zrak na její prázdné oči? Tolik cizích tváří kolem. Věděla i to, že si musí zvyknout. Jen možná ještě ale netušila, na co všechno si bude muset právě zvyknout. Co všechno jí přinutí život přežit. Studenou špinavou ubytovnu? Právě jedna taková byla volná, tedy měla volné lůžko. S dalšími osmi ženami v jedné místnosti, s pachy a strachem z každého probuzení. Nezbývalo jí nic jiného než vkročit do neznáma, popoháněna touhou mít kde složit hlavu. „Na pokoji se nekouří, je zákaz jakýchkoliv návštěv a od jedenácti je noční klid. Prosim.“ Lehce zapáchající paní podala klíč Spisovatelce. „Děkuju.“ Špitla a cítila, jak jí pálí kovový kroužek s ortelem čísla jejího soukromého pekla. Stoupala schody nahoru a opakovala si svá hrdinství o samostatných jednotkách. Vstoupila do místnosti. Dost malé na to, kolik dalších ztracených duší tam bylo. Hned se všechny na ní otočily. Cítila jejich tázavé pohledy. Točila se jí hlava, i přesto, jak moc se snažila držet vzpřímeně bradu. Okamžitě si začaly něco šeptat. Snažila si jich nevšímat. Vybalila si věci na spaní, popadla bílý očíslovaný ručník, co kdysi byl froté, a vešla do koupelny. Tedy do něčeho, co koupelnou mělo být. Zrcadlo bylo půlkou střepu z nějakého většího. Záchod i umyvadlo byly zároveň sprchovým koutem. Malý odtok studil pod nohama. Rychle se vysprchovala se snahou nedívat se okolo. Jen v nejasných představách tušila, jaká by mohla být její první noc, jaké budou ty další. Snad si i přála, aby jí ostatní chtěli vymlátit duši z těla, možná by pak nic necítila. Pro příštích pár týdnů. Ne, pravé peklo opravdu začalo po tom, co otevřela dveře z koupelny. ***** Lidé jsou nuceni v životě zvykat si na různé věci, na různé situace. Člověk je nejspíše živočichem přizpůsobivým. Ona jím byla rozhodně. Po pár nocích si zvykla. Po nalomeném nosu a nohou plných modřin si zvykla. I na fyzickou bolest. Její rozstříhané oblečení teď sloužilo jako závěsy. Jejím cílem bylo jen si najít práci. Bez praxe se hledala špatně. Ale na ní se usmálo štěstí. Usmívala se na sebe do střepu a nahlas se oslovovala jako Dítko štěstí. Protože v jejím novém životě to byla první věc, která se jí povedla. Kterou mohla jít oslavit, která jí pomůže dojít tam, kam tak zatraceně dojít potřebovala. Po dalších nocích na ubytovně se jí už nezdála tak šedivá. Nikdy dřív si nedokázala představit, že by se přátelila s osobami, jakou byly Ukrajinka a Uklizečka. Obarvily jí vlasy na uhlově černou. Zbytek oblečení co jí nezničily, tak jim rozdala. A koupila si černou dlouhou košili, ve které chodila každý den. Sedávala s nimi v okně otevřeném do kořán, pouštěla jim operu a kouřily těžké cigarety. Smály se domácí a jejímu hašteření. Učila je číst a psát. Učila je spočítat si peníze a vyjít s nimi. Nosila jim zlevněné jídlo z práce. Měly jí skutečně rády, i po těch pár dnech. Často si o Spisovatelce povídaly, když byla do noci pryč. Byla pro ně zahalená tajemstvími. I přesto, že jejich inteligence byla podprůměrná, tak jí dokázaly trochu rozsvítit den. Alespoň malinko. Ale se všemi svými teoriemi o jejím osudu byly zcela mimo. Lidská zvědavost je sice silným pudem, přesto se jí nikdy neodvážily zeptat, co jí přivedlo až na okraj společnosti. Ona jim ale za to byla vděčná. Asi o tom nechtěla mluvit. ***** Odemkla dveře a znaveně si lehla na postel. Ve věcech. Na pokoji byla pouze Ukrajinka se svou dcerou. S monoklem na obličeji. Začala Spisovatelce vyprávět, jak se dnes pokusila najít si práci, jak jí všude odmítli a jak smutná z toho všeho je. Chlácholila jí. Určitě nebude bydlet v téhle pekelné ubytovně do konce života. Smála se. Hystericky a věcně. Smály se obě. Slovům útěchy, kterým ani jedna nevěřily. V noci zase cestovala. Po svých hrdinských činech. Po své svobodě a svém psaní. A zase se probudila zpocená a uplakaná, protože její sen končil v Její ložnici. Lapala po dechu a otočila do sebe sklenici vody. Spánek odešel časně ráno a ona v koupelně, co jí sotva jen připomínala, kouřila jednu za druhou vykloněná z okénka. Zachumlaná do deky, v mrazivém chladu. Její šílené obrazy a výjevy života, který jí dostal, tak jinam než chtěla a vůbec si kdy dovedla představit. Při odchodu do práce jí zastavila Paní domácí. Zapáchala více než jindy a svým zlým nepřítomným pohledem zkoumavě sjížděla Spisovatelku od shora až dolů. „Slečno, poďte sem. Na chvíli.“ Laciné gesto ukazováčkem. „Kam dete?“ „No…do práce?“ „Věděla sem, že pracujete. Tak proč sakra bydlíte tady? Najděte si už konečně normální bydlení. Zabíráte místo těm, který to víc potřebujou.“ „Hledám si něco…“ špitla a tiše se otočila k východu. Najít si něco. Když její výplata stačí sotva na poplacení ubytovny, na trochu jídla a hodně dluhů. Na cigarety a kávu, kterou potřebuje každý den, kterou potřebuje její psaní a její sny. Ale až dokončí Podivné děvčátko, tak si opravdu začne něco hledat. Už nebude muset psát každý den. S vírou vkročila do svého soukromého každodenního pekla. Na cestě za lepším. Šílený mráz a slunce svítící do tváře. Její maska a to nejdražší kafe do kelímku sebou. Její malé lži, její pravdy. A stejné ráno, jako každé jiné. Velké město. A velké osamění. Už se stávalo součástí, částí jí samotné. Velké město i samota. Když se převlíkala do pracovního, zase jí hlavou prolétla vzpomínka na její oblečení. To, ve kterém pracovala před tím vším, to které jí dělalo hezkou a žádanou. Vzpomínala na svůj černý kostýmek a pracovní desky, bez kterých nikdy nešla domů. Aby totiž i tam mohla pracovat. Usmála se svým iluzím, dopnula plášť a stoupajíc schody nahoru začala v hlavě počítat hodiny, kdy uslyší jen pronikavý zvuk pípání pokladen. Po svých osmi nekonečných hodinách se zase mohla převléknout do něčeho, co z ní nedělalo stádo, ovečku v kroji. Mohla utéct do své košile a vydat se do své kavárny a psát. „Dobrý den.“ Pozdravila vysokým hláskem, tak nejpřívětivěji jak uměla. „Dobrý den, už jsem se bál, že dnes nepřijdete. Jako vždycky?“ Číšník si svým černým fixem automaticky poznamenal vanilkovou kávu na účet. „Jako vždycky.“ Sklopila oči do země. Kdyby pan Číšník věděl, že je jediný normální člověk, kterého za celé dny potká. Asi by se divil, myslila si. Přitom on jí zbožňoval. Zbožňoval její dlouhé pohledy z výkladní skříně kavárny, kdy se nadechovala pro další a další slova, zbožňoval její tiché pozdravy a tak rád jí připravoval vanilkovou kávu. „Prosím.“ S úsměvem položil hrnek na stůl. Nikdy se ale neodvážil zeptat se, proč chodí právě tam. Proč sama. A proč každý den. A každý den odchází přesně v tu stejnou dobu. Proč vykouří třicet cigaret a má tak příšerný kašel a kruhy pod očima. Myslel si o spisovatelích své. Ale tahle spisovatelka ho zajímala. „Slečno…“ protože ten den už byl zájem větší než pouhý, sklopil oči do země i on a oslovil jí. Spisovatelka s klidnou tváří pozorovala i jeho od hlavy až k patě, jak se shrbenými zády stojí před jejím stolem a před její kávou. „Ano?“ chtěla mu pomoci najít slova. A pomohla mu najít odvahu, možná její oči. „Co to píšete? To bude román?“ se zvědavostí v hlase, se nebál už otázat. „No..myslím, že do románu to má daleko. Prostě kniha. Jen kniha.“ „Jmenuje se nějak?“ „Podivné děvčátko.“ „Ta je o vás?“ „Vypadám podivně? A jako děvčátko?“ začala se smát. Lehce, ale přesto jí koutky cukaly. „Ne, to ne.“ Zčervenal Číšník. „Tedy ne podivně. A jako děvčátko? Vypadáte mladě.“ „Používám dobrý krém na vrásky.“ Mrkla na něho se svým obvyklým suchým vtipem. Bylo jí lehce přes třicet. Ale nikdo to do ní neřekl. Ano, měla vrásky a ztrhaný výraz, kdo by jí dříve znával, shledal by, že zestárla starostmi a smutkem. Ale tady, ve Velkém městě není nikdo, kdo by mohl říct, jak se jí bolest vepsala do tváře. „Aha.“ Nenahrávala mu na další rozhovor, už nevěděl, co má říct, cítil se zvláštně ztrapněn. Dost nesvůj. Usmála se na něho a sklopila oči do klávesnice. On jasný signál pochopil, otočil se a nechal jí samotnou. Od toho dne, kdy už pro něho nebyla pouhým hostem, ale i člověkem, tam chodila raději a raději. Po každé přidal další a další otázku. Mívala občas trochu strach, aby jeho zájem nebyl o ní jako o ženu. Přála si, aby byl jen jako o člověka. Nepotřebovala další vysvětlování. Přála si, aby se jí občas zeptal na její život, na její minulost a proč jí skutečně přivádí tenhle čas každý den na velkou kávu. Když ale vycítila, že by se skutečně mohl začít ptát, tak zpanikařila. Nechtěla o tom s nikým mluvit. Vlastně chtěla i nechtěla. Poučená ze špatnosti, které jí její já může přinést už nechtěla riskovat další bolest. Věděla, že s tímhle cizím Číšníkem nic neztratí, ale už jen pohled, jeho opovržlivý pohled, by byl hlubší než jiná rána. Ale Spisovatelka ho zajímala. Fascinovala ho. Přemýšlel o ní. Jako o člověku. Jako o ženě ho to ani nenapadlo. Hádal jí zajímavý osud. On sám měl život nudný. Možná až rodinný. Pár let stejná přítelkyně, tedy velice mlaďounká, ale hodná. Stará se o ni, protože utekla od svých rodičů. Chodí na střední školu, ale uvaří, vypere a on jí má rád. Tak nějak rád. A nejspíš i ona jeho. A pak jeho nudná práce v kavárně, kde se ani nikdo nepopere, protože alkohol není k dostání. Občas telefonní číslo v kapse od nějaké kočičky z baru. Ale hodný, nudný, rodinný život. A tak mu Spisovatelka zkrátka přišla zajímavá. Něco v ní bylo. Něco jiného než v ostatních ženách, které chodily do jeho kavárny, které sedávaly klidně i se stejnou kávou ve stejných proutěných křeslech. Ona ale byla jiná. Věděl to. Nevěděl jak. Cítil to. A rozhodl se, že to zjistí.

Svoboda pro hrdiny - 2. třetina

Další tak stejný den. Její kapitoly se blíží do konce a ona se šíleně moc bála té poslední. Bála se toho, co přijde, toho že bude muset Podivné děvčátko rozeslat do všech nakladatelství, bála se odmítnutí. Ale ještě více se bála toho prázdna, které se v ní probudí. Protože potom všem, co se jí stalo, po tom všem co zmizelo s bolestnými ztrátami se na něho upnula a nevěnovala pozornost svému zlomenému srdci, zlomenému životu. To, kde teď je a její život není snem, si dokázala uvědomit jen v cizí studené posteli na špinavé ubytovně. Ale i ta jí přirostla k srdci. Přes všechny těžké začátky, kdy proplakala s hlavou v polštáři prvních pár nocí. Kdy jí spolubydlící ukradly všechno oblečení, kdy jí zmlátily tak, že se nemohla postavit na vlastní nohy. I přes to všechno jí tak nějak přirostlo i tohle šílené přespávání k srdci. A věděla, pro co se rozhodla. Až dokončí Podivné děvčátko, najde si normální bydlení. A protože se opravdu blížil konec, tak každá z těch posledních kapitol jí trvala déle. Vyžadovala více zahloubaných pohledů z výkladní skříně. Číšník to viděl, Číšník si všímal jejího nervózního podupávání nohou. A ona teď víc než kdy jindy toužila po jeho otázkách. A snad i těch nejdotěrnějších. Zůstávala teď pravidelně do noci s otevřeným počítačem, s poslední kávou. ***** Byli tam sami dva. Už to nevydržel. Vzal si židli, mlčky si ji přinesl k jejímu stolku, obkročmo na ní usedl a podíval se jí do očí. „Už jste u konce knihy?“ Zvedla překvapeně oči. „Jak jste to poznal?“ „Nevím. Asi šestý smysl. Tak o čem bude?“ „Je to příběh o dívce, o jejím životě, co všechno jí potkalo nebo i nepotkalo.“ „Je to o váš?“ „Není. Možná jen o někom, koho jsem kdysi znávala.“ Chtěla by, aby to bylo o Ní. Jenže přes pocit, že nemůže, nebyla schopná do slov dát ani stopu minulosti. „Aha. Moje přítelkyně taky občas píše.“ „Fakt? To je milé.“ „Hlavně věci do školy, sice na to nevypadám, ale mám doma středoškolačku.“ Při těchto slovech se jí ve vteřině odehrál před očima film. Středoškolačka. „Já…“ zarazila se uprostřed věty. Ne, jemu to přece nemůže říct. Usmála se. „..některé mají kouzlo. Chápu.“ Poklepla cigaretou do popelníku. „Máte děti?“ otázka jí pobavila. Zakroutila hlavou. „A chcete je mít? Protože já chci hrozně moc. A čekáme s přítelkyní, až si dodělá školu.“ „Já je nechci.“ „Opravdu? U žen velice neobvyklé.“ Svraštil obočí do oblouku. „Nejsem zcela tak obvyklá, já raději to neobvyklé.“ Zasmála se, možná chtěla, aby její věty zněly jako její suchý humor. „To jsem si všiml, že do obvyklosti máte daleko. Jste docela tajemná. Taková tajemná madam.“ Začala se nefalšovaně smát, opravdu jí rozesmál. Madam. Dlouho už se od srdce nezasmála. Příšerně dlouho. I on se začal smát. Tak se oba smáli. Až se rozplakala. Ona. Protože dokázala neuronit celý ten měsíc ani slzu, protože držela všechny emoce hluboko v sobě a ani smích jí nebyl přítelem a přestala ho znát. „Zase tak vtipný to nebylo. Neplačte, prosim vás! Co se děje?“ chytil jí za ruku. Vůbec jí to nevadilo. Hráz se otevřela, stavidla povolily. „Nemůžu vám to říct, nemůžu to říct vůbec nikomu. Já..nemůžu..“ „Přísahala jste mlčenlivost? Proč nemůžete?“ upíral na ní karamelové oči. „Nemůžu to jednoduše nikomu říct, už nechci být souzená. Soužená…“ „Jen mluvte..odsoudím-li vás tak..v týhle ulici je přece dalších pět kaváren…“ Mlčela. Prohlížela si lemování stolu, prohlížela si svoje nedopalky od cigaret, prohlížela si zaschlé kafe na okraji hrnku. A pak se nadechla. „Vyrůstala jsem na faře. V ortodoxně křesťanské rodině. Nebyla jsem jako ostatní děti, co tráví každou neděli v kostele. Ale byla jsem v něm denně. Denně byla nucena k modlitbám za spasení svojí duše. Když mi v třinácti došlo, že je něco jinak, že já jsem jiná, tak jsem se začala modlit třikrát během dne. Nic mi nepomáhalo. Na chvíli jsem podlehla svým hříšným myšlenkám, v šestnácti. A pak…“ Číšníkovi lítali hlavou složité věci, nerozuměl tomu, co mu chtěla říct. Koukal na ní a dával si dohromady svoje domněnky. Spisovatelka se znovu nadechla. „A pak jsem se s tím srovnala. Nezanevřela jsem na víru, to ne. Jen začala věřit jinak. Jinak než v církev, u které jsem věděla, že pokud by to zjistila, tak mě vyžene. Dostala jsem se na studia pedagogiky, na svůj vysněný obor čeština a dějepis. Nastoupila jsem do místní střední křesťanské školy. Dívčí. A protože jsem byla ambiciózní, práci naprosto oddaná, díky tomu, že jsem se snažila zapomenout, kdo jsem, tak jsem trošku postupovala v pracovních postech. Nějakou chvíli jsem dělala zástup řiditele a pak se i samotné kožené křeslo uvolnilo a rada mě zvolila, abych já měla na starosti chod legendární školy a pět seti děvčat. Vzala jsem to. Protože mě to naplňovalo…“ „Všechno tohle, co mi tu říkáte..nic na tom není neobvyklého..tak..“ skočil jí do řeči. „Tak proč je to neobvyklé?“ doplnila ho. „Ano. Prosím pokračujte.“ „Občas se zase ze mě ozývalo to cosi, to proč jsem upustila od klasické víry, ke které jsem byla od mala vedena. Myslím, že by mi celý plán vyšel, kdyby se neobjevila..Ona.“ Zatímco se nadechovala pro další slova, tak jemu se spustila červená kontrolka v hlavě a už začínal tušit. „Když nastoupila do prvního ročníku, tak jsem si jí nevšimla. Na přijímání nových studentů byla stejně nevýrazná jako její spolužačky. Ale pak jednou, před Vánoci, my přinesla jen tak do ředitelny dárek. Dostávala jsem od studentek dárky docela často, měly mě rádi. Jenže tenhle dárek byl trochu jiný. Víte co, učitel dostává květiny, přání, domácí cukroví a knížky s modlitbami, tedy pokud učí na křesťanské škole. A ona jen vešla, beze slova mi na stůl položila knihu a odešla. Jenže to nebyla kniha jako v pravém smyslu slova kniha. Měla nádhernou vazbu, přesně takovou jakou bych si vybrala já, ale prázdné listy. Nic v ní nebylo napsáno. Kromě věnování, protože ona mi ho tam vepsala. Věnovala mi knihu s tím, že chce, abych jí tam psala povídky, úvahy a veršíky. Koukala jsem na ty dva řádky s vykulenýma očima. Chápete, byla jsem vyšokovaná. Podepsala jako Ještěrka. A od té doby to přestala být ledajaká studentka. Přestala pro mě existovat pod pořadovým číslem ve výkaze, začala být.. Ještěrkou.“ Chvíli jen tak na sebe koukali. Spisovatelka upírala oči současně na Číšníkovu tvář a někam za něho. Jemu to šrotovalo v hlavě a už si byl téměř jistý, o co tu šlo. Ale stále se neodvážil zeptat se přímo. A navíc se mu při každém rozvážném, seč vášnivém slovu Spisovatelky tajil dech. Tak poutavé oproti jeho nudným dnům. „Takže Ještěrka. Za to všechno může Ještěrka? Prosím, pokud chcete, pokračujte s vyprávěním dál. Já domů nespěchám a opravdu mě váš příběh velice zajímá.“ Spisovatelka teď na něho upřela oči víc než před tím. Věděla, že pokud vyprávěním chybuje, tak už je stejně pozdě. Navíc cítila, jak se všechno to prázdno díky proudu slov trošičku rozpouští. „Takže Ještěrka. Nejdřív jsem to nechápala. Za nějaký čas jsem si knihu vzala do ruky a začala do ní psát. Jen tak pro sebe, pro radost. Často si mě při mých hodinách češtiny prohlížela. Možná slabý výraz. Visela na každém mém slově, psala dokonalé slohy, nikdy nedostala nic jiného než za jedna, protože takhle připravenou studentku jsem nikdy neměla. A to to byla třída premiantek!“ Zakoulela očima, protože se jí vybavilo její drobounké úhledné písmo. „Vyžádala si u mě konzultace svých prací, protože měla velké ambice, dostat se na jednu žádanou publicistickou školu. Snažila jsem se jí podporovat, stejně jako její spolužačky. Jenže jsem při každém jejím pohledu cítila, že je něco jinak. Že je v tom zájmu něco co tam být nemá. Nechápala jsem, proč se mi potí dlaně a usmívám se při každém slově s ní. Ona mi svoje úsměvy oplácela. Postupem času se naše konzultace stáčely k úvahám o životě, o Bohu, o zvláštnostech života. O knížce, kterou mi dala k Vánocům, jsme se nikdy nebavily. Vůbec všechny ty rozhovory byly zcela nevinný. A jednou se mě zeptala, jestli může přijít na čaj…“ zapálila si novou cigaretu. Cítila, jak jí hoří tvář a lapá po dechu. Jako kdyby ve vzduchu měla najít uklidnění. „Víte, opravdu jsem s nikým o tom nemluvila. Ne takhle…“ „..prosím, moc rád vás vyslechnu.“ Přerušil jí Číšník a pohladil jí po hřbetu ruky. „Dobře. Ten den, kdy přišla na čaj, se nestalo nic zvláštního. Tedy nic, co by se dalo natočit na film, nebo popsat v situaci. Ale se mnou, ve vnitř. Začala jsem chápat, že možná moje odhodlání bojovat proti mým pocitům vedle ní bude daleko těžší, než jsem si myslela. Ale pořád mi to nedocházelo. Až jednou z mého konferenčního stolku vzala knihu, kterou mi věnovala a držela jí v ruce jako poklad. Zachvátila mě panika, že to otevře, protože povídky, co jsem tam napsala, nikdy nikdo neměl číst. Ale nechala jí zavřenou. Jen se mě zeptala, proč jsem sama, proč nemám přítele. Když jsem ze sebe začala koktat svoje pravdy, kterými jsem se obrňovala před světem, tak se začala smát. Jako dítě, když pochopí vtip. Já na ní koukala naprosto nevěřícně a než jsem stačila jakkoliv reagovat, tak…“ „Vás políbila…“ doplnil jí Číšník. „..Tak mě políbila. Vášnivě, vůbec se nebála, že jí odstrčím. Šeptala něco o nezvladatelném chtíči, o tom, že to o mě ví celou dobu, o tom, že mě miluje od prvního okamžiku a šíleně jí tekly slzy proudem. A i mě. Protože to bylo peklo, to do čeho jsme obě padaly. Jedna věc byla být dcerou faráře, ředitelkou křesťanské dívčí školy a lesbou do toho. A druhá věc byla zamilovat se do své žačky. A pak…“ Spisovatelka už neměla sílu na další slova, protože ta minulá jí vehnaly slzy do očí. Octla se svým duchem zase tam, kde před pár týdny, zase pocítila tu sílu lásky, která jí k Ještěrce vázala, bolest, která byla zahnízděna hluboko v ní. Bezmocně složila ruce do klína, koukala na svoje nohy a čekala Číšníkovo odsouzení. „Zaplatím.“ Poté prolomila ticho. „Dnes si od vás peníze nevezmu. Prosím, nevím co říct. Jsem moc smělý, když chci, abyste přišla i zítra a povídala dál? Nekončí to ve vašem obýváku v jediném polibku. Že ne? Je mi vás líto, chci vám pomoci.“ „Lítost je to nejhorší, co ke mně můžete cítit!“ trochu Spisovatelku pobouřil. Ona si nezasluhovala lítost, alespoň si to myslela. Nechtěla, aby kdokoliv mě takovéhle pocity k jejímu životu. „Tedy. Tak promiňte. Jen prosím. Zítra?“ „Zítra.“ Už si zapínala kabát, zachumlávala se do šály a těšila se na mráz, až jí praští přes obličej a ona zase spadne ze svého vyprávění do reality. Stála před ubytovnou. Nechtěla jít ani dovnitř, ale ani jinam. Vyčítala si, tak hluboce si vyčítala, že si dovolila Číšníkovi vyprávět o něčem, co se rozhodla zapomenout. Vymazat. Začít nový život. Tak proč se vrátila ke starým vzpomínkám? Copak jí tohle soukromé každodenní peklo, tohle neskutečné soužení nestačí? Proč se musela rozmluvit o věcech, které jí zničily? Byla na sebe tak naštvaná, cítila zoufalství, které jí užíralo, až zapomínala cítit svoje vnitřnosti. Když už nevnímala ani jeden zmrzlý prst, tak otevřela dveře do další chladné cizí noci mezi další ztracené existence. S jiným příběhem, ale stejným koncem.

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy