SMS romance

08.01. 00:52 | Autor:

„Nevím, proč se vždycky tak naštveš, když si jen trochu dovolím kritizovat?“ ozval se z telefonního sluchátka ženin hlas. Chce rozebírat naši včerejší hádku ohledně její nemožné tchýně, tedy mojí matky. Je právě 10:30, jsem v práci, nenudím se a za naše společná léta jde o hádku přibližně deseti tisící. A ne úplně nepodstatná je i skutečnost, že blízko mě stojí dvě celkem pohledné kolegyně. „Vysvětlíme si to večer ano? Mám teď opravdu hodně práce.“ Kamila s Vlaďkou moji nevrle pronesenou repliku samozřejmě zaslechly a s úsměvem se vzdálily. Já se nebavil ani trochu. Množstvom k jednej, říkával kamarád z vojny, čatár absolvent Laco Molnár, vysoký, černovlasý a velmi pohledný muž, když se nad ránem vracíval ze svých vycházek. Vydal jsem se jinou cestou než Laco. Přímo k jediné ženě, která se brzy stala mou manželkou. Z pohody studentského života rovnou do víru nekonečných hádek o tchýně, chybné nákupy či skvrny na ubruse. „Dělej jak myslíš. Ale nejlepší by stejně bylo, kdyby jsi jí to řekl sám,“ pokračuje žena. „Dobře, zavolám jí a zkusím to domluvit. Zařídím to, jak si přeješ,“ říkám. Na svůj dnešní nadhled jsem pyšný. „To říkáš teď a už večer budeš naštvanej. Takhle to nechci Marku.“ „Prosím, nemám teď na tyhle diskuze čas, čekají na mě lidi.“ „Víš, jak to dopadlo minule,“ „Jasně, tak ahoj.“ “Ale neříkej babičce, že to tak chci já.“ “Jistě, přišel jsem na to sám.“ „Tak díky, ahoj.“ S úlevou jsem položil sluchátko a pustil celou záležitost z hlavy. Následovala série rutinních pracovních telefonátů, ze které mě vyrušilo až zapípání mobilu. Zase žena. Zpráva. „Mrzi me, ze jsme se včera pohadali. Když ty me vzdycky nastves, jak ti je vsechno jedno. Kdy vecer dorazis?“ „Prijdu asi v sedm,“ vyťukal jsem na displeji. Zprávu jsem však neodeslal. Ve vedlejší místnosti právě sekretářka chystala na konferenční stůl materiály k odpolední poradě. Díky otevřeným dveřím jsem mohl pozorovat její krásné nohy i zadek, které zejména při náklonu přes stůl přitáhly veškerou moji pozornost. Mobil jsem vzal znovu do ruky až ve chvíli, kdy Jitka vycházela. I zepředu stojí za pohled, což samozřejmě dobře ví. A já neodolal a v průběhu manipulace s přístrojem jí jeden silně obdivný věnoval. Má opravdu krásné držení těla a chůzi, při níž se vlní v bocích přesně tak, aby muže přivedla k hlubokému nádechu a dlouhému zamyšlení. A rafinovaný protiklad decentního, avšak velmi svůdného rozparku sukně těsně nad kolena a její oblíbené, celkem usedlé blůzky, mi téměř roztřásl ruce. Když Jitka zmizela ve vedlejší kanceláři a já vydechl, podíval jsem se znovu na mobil. Chyba. Místo Odeslat jsem musel omylem kliknout na ženino číslo a zmáčknout Smazat. Na displeji totiž stále svítilo, avšak bez dvou posledních číslic. Rychle jsem ho zpaměti opravil a zprávu konečně odeslal. Začal jsem přemýšlet, jak by Jitka, sedmadvacetiletá špinavá blondýna s dokonalým tělem odpověděla na můj pokus o sblížení. Bohužel jako vždy v podobných případech vůbec netuším. Občas po mě sice hodí pohledem, který by snad dával nějaké šance, po čase jsem si ale všiml, že Jitka se takhle kromě mě dívá i na minimálně další dva kolegy. Jenže já jsem Jitčin nadřízený. Co když na mě koulí své velké oči jen ze slušnosti? Říká si, je to šéf, musím se na něho dívat tak, aby si myslel, že se mi líbí. Možná bych jí měl někam pozvat jen ze slušnosti já. Karel by to určitě udělal. Možná by šel ještě dál. Karel je můj kamarád, skoro padesátiletý učitel. Kdysi mě zaskočil, když vyprávěl, jak otevřeně nabídl své pětadvacetileté kolegyni, se kterou seděl rok sám v kabinetě, sex. „Když je chlap s nějakou ženskou delší čas a není to zrovna příšera, musí o ni projevit fyzický zájem. Nejde ani tak o to uspět, což je samozřejmě případný bonus. Když to ale neuděláš, začne si o sobě myslet, že je divná. Anebo, že jsi divný ty. Nabídneš jí proto sex vlastně jen tak. Ze slušnosti. Aby se neurazila,“ vysvětloval. Tvrdil navíc, že i když se žena naopak urazí a odmítne, je to jen naoko a vztahy obou se brzy opět napraví a dokonce ještě utuží. „Vzduch se pročistí od sexuálního dusna a oba jsou spokojeni. Ona má potvrzeno, že je atraktivní a on čisté svědomí, že to alespoň zkusil.“ Jsem ke Karlově teorii trochu skeptický. Jenže, i kdybych jí uvěřil, netuším, jak se sex ze slušnosti vlastně nabízí. Připadá mi absurdní říci třeba: „Nezlob se, nerad bych tě urážel svým korektním nezájmem, který je samozřejmě jen zdánlivý. Pojďme si spolu zasouložit.“ Říci ženě o sex přímočaře není pro mne. Nejsem zřejmě dostatečně slušný. Mé přemýšlení přerušilo pípnutí mobilu. Zpráva od neznámého čísla. „Chces prijit v sedm, ja ale nevim, kdo jsi.“ Za chvíli mi došlo, co se stalo. Otevřel jsem si na mobilu číslo své ženy a porovnal jej s číslem zapsaným v bloku. V rychlosti, s myšlenkami úplně jinde, jsem ženino číslo popletl. SMS určenou manželce jsem proto zaslal někomu úplně jinému. „Omlouvam se, zprava nepatrila vam,“ odpověděl jsem a znovu, tentokrát už pozorně, opravil číslo mé manželky. Odpověď přišla okamžitě. „Tak to je skoda, uz jsem si myslela, ze bude rande, tak nic. Mej se fajn.“ Nikdy by mě nenapadlo, že jediná SMS zpráva může přivodit muži středního věku takové vzrušení. Z ničeho nic mi bylo neúnosné horko, takže jsem svlékl sako a četl si tu prostou zprávu znovu a znovu. Až když můj srdeční rytmus po pár minutách klesl, začal jsem její obsah věcně analyzovat. Bude to hodně mladá holka, možná sedmnáct, nejvýš tak pětadvacet. A zdá se, že nikoho nemá, jinak by přece takhle nereagovala. Okamžitě jsem si začal svůj poměr s dvacetiletou dívkou představovat. Ležíme na modře povlečeném lůžku, zřejmě v nějaké garsonce. Hladím její tělo, krásné už jen tím, jak jemná je její pleť, představuji si její plná a hebká ňadra. Vidím její ploché břicho s půvabným pupíkem, dojde mi, že vlastně teprve nedávno z něho byla odstřižena pupeční šňůra, přecházím na štíhlý, hluboce vykrojený pas nad klenutými boky a bílá stehna s jejich vnitřními stranami, potaženými kůží tak hladkou a tenkou, až se jí raději dotýkám jen velmi opatrně bříšky prstů. Nahé tělo takové dívky je vlastně křehký, vysoce ceněný a chráněný umělecký exponát. Jen občas je vystaveno v plné kráse, jen málokdo se jej může dotknout. Já tentokrát vstupenku na vernisáž mám. Přisaji proto své rty na její krásné hýždě na jejich nejjemnějším místě … Probral jsem se až probodnut Jitčiným pohledem. Podobné stavy mi uprostřed pracovního dne doposud způsobovala jen ona. S pocitem, že jsem jí vlastně tak trochu nevěrný, jsem se na ni provinile podíval. Jemně pokrčila rameny a chůzí, při níž se vlnila v bocích snad ještě více, než obvykle, pomalu odkráčela. Hluboký nádech jsem tentokrát vynechal a vrátil se v myšlenkách zpět. Tuhle dívku mi přihrál sám osud. Už mě nechtěl nechat ve spárech veškeré vášně ubíjející manželské nudy a přihrál mi mladou, osamělou a každému dobrodružství nakloněnou ženu. Rychle jsem odepsal. „Rande jeste klidne muze byt. Nevim ale, jestli by ti nevadil muj vek, je mi 40. Marek z Pardubic,“ odepsal jsem a přeci jen pomlčel o dvou dětech a manželce. Všechno má svůj čas. Na odpověď jsem čekal jen pár chvil. „Vek je vyborny, ale ja nejsem uplně sama. Dasa z Chlumce.“ Tak takhle je to. Ona není úplně sama, ale ráda by se povyrazila. A ještě bydlí blízko. Moje nálada stoupla. „Ja taky nejsem uplne sam. Mam dve deti, ale když by o tom nikdo nevedel, mohlo by to byt mezi nama hezky i tak,“ odkryl jsem karty. Odpověď nepřišla ani za několik dalších minut. Zprávy, po které jsem toužil, jsem se až do odchodu z kanceláře nedočkal. Ještě předtím, než jsem vypnul počítač a zvedl se ze židle, jsem proto raději poslal svoji odpověď znovu. Vytoužené pípnutí se ale ani po opětovném odeslání neozvalo. Mobil zůstal tichý i po celou dobu mé cesty domů. 2. Nebýt mého pečlivě skrývaného napětí a častých kradmých pohledů na telefon, proběhl by náš rodinný večer stejně opakovatelně a nezapamatovatelně jako tisíce předešlých a zřejmě i minimálně stejný počet budoucích. Nervozita tentokrát panovala kvůli Pavlíkově trojce z češtiny. Psal právě pod dohledem své matky a tím pádem i v poněkud vypjatější atmosféře, než bylo nutné, domácí úkol. Ženin zvučný vokál, vyznačující se v takových případech několikanásobně vyšší hlasitostí než stanovují pro obytnou zástavbu hygienické limity, zněl tentokrát z dětského pokoje. Centrum neklidu jsem proto jen rychle a trochu nezvykle vřele pozdravil a snažil se najít co nejvzdálenější kout bytu, kde jsem si začal hrát s Bárou. Následovaly televizní zprávy, k večeři dva chleby s máslem, šunkou a rajčaty, poté skvělých asi dvacet vteřin klidu a trávení, načež přišla řada na mytí dětí a jejich ukládání k spánku. Čas rychle ubíhal, takže když jsem Báře dočetl pohádku na dobrou noc, bylo po deváté. Další část večera vyplnila debata o jakémsi už zmiňovaném nesmyslu, který jsem měl vyřešit se svou matkou. Řekl jsem, že je vše zařízeno, čímž jsem doufal, že otevírám dostatečný prostor k harmonickému mlčení a předstírání sledování jakési detektivky, které jinak nesnáším. „A co bylo dnes v práci?“ zeptala se žena. „Nic zajímavýho.“ „A co sekretářka?“ „Co jako sekretářka?“ „Je dobrá?“ „Jak dobrá?“ „No tak. Jestli dobře pracuje?“ „Jsi se ptala už minule. Je dobrá, snaží se. Docela šikovná.“ „Aha. Šikovná. Hm.“ „Ale prosím tě. Buď v klidu, není pěkná.“ „Minule jsi říkal, že má docela pěkný nohy a zadek.“ „Ani ne. Nemá žádnej šmrnc, buď v klidu.“ „Asi se tam na ni budu muset jít podívat.“ „Klidně přijď, představím tě. Můžete konzultovat křivku sexuálního úpadku mužů středního věku.“ „Ona má taky někoho staršího?“ „Jak to myslíš staršího?“ „Jsi říkal, že je mladá.“ „Mladá je a ten její je stejně starý.“ „No tak proč by si měla stěžovat na muže středního věku?“ „Podle tebe přece čeká, že se o ni pokusím.“ „Nech toho,“ zamračila se žena. „Ty se na ni pořád ptáš. Já na ni kašlu,“ prohlásil jsem už skoro pravdivě. „Nechceš se radši chvíli dívat? Vůbec nic z toho filmu nemáme.“ Žena, které i při domácím tlachání unikne z děje detektivky méně než mě při nejvyšším soustředění, však můj únikový manévr prohlédla. „Zabil ho ten malej tlustej s knírem, já to sleduju, neboj. Ale tebe přece detektivky nebaví.“ „Náhodou tahle mi přijde docela dobrá.“ „Vždyť vůbec nevíš, o co jde.“ „Vím. Udělal to ten sympatickej frajírek v baloňáku, jedinej není podezřelej,“ prohlásil jsem vychytrale. „To je detektiv.“ „Zřejmě trochu avantgardní kus.“ „Ale Marku,“ usmála se žena. Samozřejmě jsem věděl, že týpek v baloňáku je detektiv, stejně jako žena věděla, že dělám blba jen pro pobavení. Jenže jsem se moc nebavil. „Jdu si číst,“ zahlásil jsem, vstal a šel si do ledničky pro lahvové pivo. Na čtení jsem však neměl ani pomyšlení. Vleže, převlečen do pyžama a pomalu usrkávající pivo jsem přemýšlel, proč mi Dáša neodepsala. Nejpravděpodobnější variantu, totiž, že si kvůli mé upřímnosti vše rozmyslela a neozve se mi už nikdy, jsem odmítal. Nějakým způsobem jsem si byl jistý, že tentokrát mě něco neobvyklého nemine. Žena naštěstí přišla, až když jsem spal. I když určitě věděla, že jsem si nevyčistil zuby, neprobudila mě. Kdybych to tušil, byl bych jí za to vděčný.