Šedule (2)

15.03. 14:07 | Autor:

Nad ránem ji proudila bolest břicha. Cestou do koupelny uvažovala, jestli si má vzít prášek hned nebo ještě počkat. Ach jo, zase jí bude celý den zle. Když vstával, kuchyní už voněla káva. Mazala chleby k snídani. Přitočil se k ní zezadu a chtivě jí zajel rukou za výstřih. „Dneska ne,“ podívala se na něj prosebně. „Dostala jsem to.“ „Ty máš krámy vždycky, když se ti to hodí!“ sykl na ni a štítivě se odtáhl. To, že ženské tělo krvácí, mu připadalo vždycky nechutné. „Třeba bych mohla…“ Vztekle jí odstrčil ruku a prásknul za sebou dveřmi od koupelny. Celý život si vyčítala, že nedokázala dát svému muži syna. Adélku milovala, ale on si zasloužil mít i kluka. Teď už je to jedno. Sex praktikují zrovna tak nepravidelně a sporadicky, jako se dostavuje menzes. U obojího potají doufá, že tentokrát už je to naposledy. Bezmyšlenkovitě roztírala máslo až do krajů v absolutně stejné vrstvě. Za ta léta už měla cvik. Hlučně odsunul židli a zamračil se na ni, jako by za ten rámus mohla ona. S chutí se zakousl do krajíce. „Tady to zase není pořádně namazaný. Ty se to snad do smrti nenaučíš!“ Mlčela. Co na to taky říct? Mlčet se naučila dokonale. „Fuj! To kafe už je skoro studený, co mi to dáváš za břečku!“ Odstrčil hrnek, až káva vyšplíchla. Zhnuseně se podíval na hnědý flek. Připadal mu jako zaschlá menstruační krev. Absolutně nechutné. Oblékl si bundu a za chvíli slyšela vrznout branku. Na stole po něm zůstal nakousaný krajíc. Mechanicky usrkla horkou kávu. Musí si dát pozor, aby si nespálila jazyk. Pozorovala kávovou skvrnu, která se pomalu rozpíjela okolo jeho hrnku a roztahovala svá chapadla do oslnivé bělosti ubrusu jako bizarní chobotnice. Z letargie ji vytrhla bolest břicha. Přece jen si měla ten prášek vzít hned. Zaštrachala v lékárničce a potlačila chuť schoulit se zpátky do ještě teplé postele. Jak by mu vysvětlila, že už zase leží? Může se vrátit každou chvilku. Před polednem prostřela stůl. Kde může být tak dlouho? Snad se mu něco nestalo? Střídavě utírala prach a míchala chladnoucí omáčku. U police s fotoalby zaváhala. Nakonec neodolala a jedno z nich vytáhla. Jedno z jejich prvních, ty měla nejradši. Na fotkách byla ještě mladá a smála se. Teď už se nesměje skoro vůbec. Není k tomu žádný důvod. Snad jen k pláči. Ona je k pláči. Copak se jaktěživa nic nenaučí? Má úspěšného muže, dospělou krásnou dceru a ona je absolutně neschopná. V životě nic nedokázala. Bez svého muže by byla nula. Někdy pochybuje, jak mohla vůbec přivést na svět dítě. Ona, takový nýmand. Snad proto jí nebylo dopřáno mít další. Otevřela album. Začínalo jejich první společnou fotkou z letního soustředění u Berounky. Ona studentka pedagogické fakulty, on učitel druhého stupně, který o prázdninách vymetá kurzy jako instruktor. Trochu ji zamrzelo, že nemá žádné fotky z dřívějška. Měla ráda momentky svých blízkých, všechny ty neopakovatelné okamžiky, náladu, kterou vyzařovaly. A taky jejich ticho. Obrázky promlouvající jen barvami a mlčením. Nepoučují, nekřičí. Ale Petr všechny její staré fotky zničil. Vysvětlil jí, že teď už budou žít jen oni dva pro sebe. Minulost neexistuje. A taky by si měla přiznat, že než se poznali, vypadala dost příšerně. Teprve on ji naučil se pořádně oblékat a trochu se chovat. Copak to neviděla, že na těch starých fotkách vypadala nemožně? Škoda, že spálil i fotky jejích rodičů a spolužáků. Už si sotva dokáže vybavit jejich tváře. Byl vysoký, snědý, krásný. Sebevědomý úsměv a kolem sebe neustále suitu dlouhonohých krasavic. Nikdy nedokázala pochopit, proč si ze všech těch nádherných holek, co se kolem něho neustále motaly, vybral právě ji. Čím ho okouzlila zrovna ona, s jejíma nohama do iks, vlasy jako Medúza a vypoulenýma očima? Vždycky jí říkal, že mu nevadí, jak vypadá, že ji má rád takovou, jaká je. A ona ho za tu upřímnost milovala. Byl tak inteligentní, chytrý, rozumný. A ctižádostivý. Ona měla jedinou ctižádost – zavděčit se mu. Na fotce ji drží kolem pasu a usmívá se do objektivu. Ona má hlavu lehce opřenou o jeho rameno, husté vlnité vlasy jí spadají do půli zad a veliké hnědé oči září štěstím. Petr a Alice. Chvilku přemýšlela, kdo je fotil. Musela to být nejspíš Zuzka, to byla v té době její nejlepší kamarádka. Zuzka. Kde je jí konec? Celou vysokou s ní bydlela na koleji, sdílela s ní jednu místnost a všechna tajemství. Zpočátku vymetaly diskotéky a viděly snad všechny nové filmy. Jenže Petr ji neměl rád, prý má na Alici špatný vliv. Zuzana se zase snažila Ále tuhle známost rozmluvit. Co je na tom, že se jde mladá holka bavit? Ale ona měla jasno. Petrovi by lhát nedokázala, tak radši po večerech začala vysedávat sama nad skripty. Ostatně Zuzka jí nejspíš závidí, když jí Péťu rozmlouvá. On to přece musí vědět, je starší a zkušenější. Věřila mu, když jí to takhle vysvětlil. Zuzana je holka do větru a to není pro život nic dobrého. Po výšce šla Zuzka učit do Bydžova a ona, v té době už těhotná, nastoupila na těch pár měsíců před mateřskou do družiny. Její vysněné povolání učitelky na prvním stupni šlo zatím stranou. Dál obracela listy, ale obrázky moc nevnímala. Kde jen může být? Na další stránce na ni vykoukly svatební fotky. Dvě. Měli jen malý obřad, za svědky jim byli nějací Petrovi kamarádi. Její rodiče to dost těžce nesli, že se jejich jediná dcera vdávala skoro potají. Představovali si velkou slávu, spoustu příbuzných, muziku. Jenže Petr už v té době rodiče neměl, bylo by tedy nespravedlivé, kdyby ona na svatbě své rodiče měla. Musela mu dát za pravdu. Dál pokračovala nekonečná miminkovská série. Adélka ještě v zavinovačce, jak si ji přinesli z porodnice. Petr s Adélkou na klíně. Adélka ve vaničce, rozpřahující se žlutou kačenkou po foťáku. Paci, paci. Tákhle jsem veliká. Oči se jí zalily slzami. Byla na ně pyšná. Škoda jen, že Adélka nebyla kluk. Netrpělivě se podívala na hodinky. Oběd nezadržitelně chladnul. Co může dělat? Aspoň si ještě chvilku dopřeje kochat se tím papírovým štěstím. Otočila list a vypadl na ni obrázek, do té doby zastrčený za jiným. Proboha, na téhle fotce je s Hankou! Kde se to tady vzalo? Hanka k nim už nějakou dobu nesmí. Petr ji nemá rád. Svádí ji prý k tomu, aby se pořádně nestarala o domácnost. Ona ji má ráda, ostatně je jediná z jejích kamarádek, která ji nadobro neopustila. Občas zavolá, občas se staví. Když není Petr doma, pozve ji Alice na chvíli dál. Drobná ukradená radost. Jen Hance dokáže přiznat, že to poslední dobou u nich doma není tak idylické, jak si vždycky namlouvala. Myslela si, že se časem naučí být dobrou manželkou a Petr na ni už nebude muset být tak přísný. Jenže teď jí stále častěji připadá, že selhala. Nic se nenaučila. Proto na ni křičí čím dál víc. Možná má Hanka pravdu, že to není normální. Ale ne, nemá! Bude se víc snažit a ono to půjde. Rezolutně zastrčila fotku zpátky, odkud vypadla. Oběd byl dávno studený, ale stále byla sama doma. Začínala si dělat starosti. Jo, to jsou ty Vánoce, co dostala Adélka dětskou encyklopedii! Sice chtěla barbínu, jako mají všechny holčičky, ale Petr rozhodl jinak. „Moje dítě není jako všechny děti.“ Přesně takhle to řekl. Nakonec na něj byla hrdá. Má pravdu, vždyť je to pro její dobro. Tenkrát si myslela, že se jí podaří na barbínu ušetřit, ale bylo to nad její síly. Omezovala se v jídle, snažila se uškudlit po troškách, ale Petr na to brzy přišel, že jsou nějaké nesrovnalosti s penězi. Hlídal každou korunu, tak mu bylo hned jasné, že se ho snaží šidit. Nechtěla mu přiznat, že šetří na barbínu, kterou zakázal. Když na ni uhodil, v panice řekla, že si chtěla koupit nový svetřík. Jak brzy poznala, nebyla to nejlepší volba. „Na co potřebuješ novej svetr?“ řval na ni. „To se chceš jenom nakrucovat před cizejma chlapama, co? Je v tobě pořád kus z tý děvky, jako když jsem tě poznal! Kde bys byla, kdybych tě nenaučil, jak se chovat!“ Nepromluvil s ní skoro dva týdny. Rychle zalistovala albem o několik stránek dál. Dýchlo na ni teplo letní dovolené před pětadvaceti lety. Stáli u zámeckých vrat, Petr opálený do bronzova, Adélka mezi nimi jako sluníčko. Jen její bledá pleť jakoby plynule přecházela do modři dlouhých neforemných šatů. Tehdy se jí zdálo, že jí moc sluší, vždyť jí je vybral on! Teď jí připadaly trochu jako pytel. Ale měl pravdu – s jejíma křivýma nohama si kraťasy ani minisukni nemohla dovolit. Na fotce se ještě všichni usmívali. Živě si vybavila, co následovalo. Původně si fotila Péťu s Adélkou, ale nějaký cizí pán se nabídl, že je vyfotí všechny tři. Tak úsměv, mladá paní, vyletí ptáček! Když jí vrátil foťák, Petr jí sprostě vynadal. Jak si může dovolit koketovat s cizím chlapem, navíc když vedle ní stojí její vlastní manžel? Při té vzpomínce jí přeběhl mráz po zádech. Adélka tehdy moc plakala. Nemohla se od té vzpomínky odtrhnout, pořád dokola si prohlížela ten zpropadený obrázek. Šťastná rodinka… A pak se jí do mysli vloudila ještě jedna vzpomínka na tu dovolenou. Marně se ji snažila potlačit, najednou tady byla, neodbytná a nutkavá. „Vem si něco na sebe!“ vztekle po ní hodil tričko. „Už se nemůžu dívat, jak se tady natřásáš před těma nadrženejma trubcema!“ Bylo to hned první den dovolené. Měli roztaženou deku na břehu Lipna, Adélka se brouzdala mělkou vodou a ona se snažila oschnout na sluníčku. Věděla, že Petr je žárlivý, ale tohle nečekala. Za svobodna ji dokonce těšilo, že na ni žárlí, brala to jako nejvyšší poctu, jako výraz jeho lásky. Teď jí to připadalo nepatřičné. Před nikým se nechtěla vystavovat, nikoho nechtěla svádět. Kolem nich byly samé rodiny s malými dětmi. Jen o kus dál těsně u vody se rozvalovala parta výrostků. Zachytila Petrův pohled. Tak proto! Pár lidí z okolních dek k nim otočilo zvědavé pohledy. Nechtěla dělat scény. Poslušně si natáhla tričko a odešla do chatky. Odpoledne zůstala ve stínu a pokoušela se číst. Oči sledovaly písmenka řádek po řádku, ale hlava nevnímala smysl slov. „Maminko, pojď se koupat!“ Adélka přiběhla rozesmátá a tahala ji za ruku. „Nemůžu, broučku, běž s tatínkem. Já jsem nastydlá, tak radši už do vody nepůjdu.“ Demonstrativně kýchla. Dívala se za holčičkou a pro slzy ji skoro neviděla. Tehdy poprvé zaváhala. Až se vrátí z dovolené, zajde do manželské poradny. Vzpomínky na peklo, které se doma rozpoutalo, když se Petr dozvěděl, že byla v poradně, zasunula hluboko do podvědomí. Tehdy se nejvíc bála, že se s ní rozvede. Co by si počala? Musela mu přísahat, že takovou hloupost už nikdy neudělá. Copak jsou nějaké socky, aby jim někdo musel napovídat, jak mají žít? Vždyť on už je zástupcem ředitele, nemůže si dovolit, aby si na něj jeho manželka stěžovala v nějaké poradně. Copak ona nevidí, jak mu tím ubližuje? Jak může vědomě škodit jeho kariéře! Rád by byl ředitelem školy, ale ona tím, jakou mu dělá všude ostudu, jde proti němu. Jak může být tak bezcitná? Rychle zavřela album a zasunula ho zpátky do police. Na tohle myslet nechtěla. V půl druhé sklidila ze stolu netčené příbory a definitivně odstavila přihřívaný oběd ze sporáku. Hlavou jí táhly katastrofické scénáře. Kam šel? Co když se mu něco stalo? V duchu viděla, jak, sklácen mrtvicí, leží na chodníku a nevšímaví lidé ho obcházejí, aniž by mu pomohli. Násilník ho přepadl za bílého dne a brutálně ho zavraždil pro pár stovek. Nebo ho srazilo auto? Má obvolat všechny nemocnice nebo rovnou volat policii? Nemohla se rozhodnout. Ve tři hodiny už byla šílená hrůzou. S každou další představou se její strach nafukoval jako pouťový balónek. S vrznutím vrátek prasknul a ona se úlevou rozplakala. Přišel v půl čtvrté. Znechuceně přejel pohledem prázdný stůl. „Cos tu zase celou tu dobu dělala? To jsi tak neschopná, že nedokážeš ani uvařit? Mělas na to celý den!“ Provinile sklopila oči. Má pravdu. Ona si tady hraje a práce žádná. Rychle začala připravovat dávno vystydlý oběd. „Mohlo to být dobré, kdyby to nebylo od včerejška,“ kývnul na ni blahosklonně přes stůl. „Vždyť jsem to vařila ráno,“ špitla. „U ohřívaného se to nepozná, je z toho vždycky stejná šlichta,“ poučil ji. „Dej mi ještě dva knedlíky!“ Vyskočila od svého nedojedeného talíře, aby mu mohla posloužit.

Šedule - 2. třetina

„Byl jsem u Jiřiny, pozdravuje tě,“ prohodil mezi sousty. U Jiřiny? Ta ještě včera říkala, že pojedou na víkend na chalupu. To je divné. „U Jiřiny?“ „Jo. Ta aspoň nemá pořád krámy!“ Odstrčil prázdný talíř a přesunul se do obýváku. Zalapala po dechu. To snad ne! Chce mi snad říct, že s Jiřinou… Vyděšeně se dívala, jak bere do ruky ovladač a nevzrušeně pouští televizi. V hlavě měla totální zmatek. Jiřina… Jak jí to mohla udělat? Ona byla jediná, která se s ní ve škole vůbec bavila. Jediná, která nepřestávala mluvit, když ona vešla do sborovny, jediná, která po ní nevrhala podezřívavé pohledy. Jako ženu ne zrovna oblíbeného ředitele ji neměl nikdo moc v lásce. Mysleli si, že na ně určitě donáší. Tichá voda, co mele břehy. Neměli ji rádi, ani když Petr letos ze školy odešel. Jen Jiřina se s ní občas dala do řeči, neignorovala ji, ani se jí za zády neposmívala. A teď tohle! Určitě se jejímu Péťovi vlichotila. Bavila se s ní jen proto, aby byla blíž jejímu muži. Jak je to podlé! Jistě ho sváděla už dlouho. Copak by mužský odolal? Jiřina je pěkná ženská. Navíc vtipná a plná elánu. Jak by se jí mohla rovnat ona, bez špetky šarmu, s křivýma nohama a nemožnými vlasy. Nemůže se mu divit, že jde za lepším. Doma má cuchtu, co neumí uvařit ani svíčkovou. Aniž si uvědomovala, co přesně dělá, shrábla vlastní skoro netčený oběd do koše. „Já ti říkal, že se to nedá jíst,“ pozoroval ji pootevřenými dveřmi z obýváku. „Jsi k ničemu. Ani pořádnou svíčkovou neumíš uvařit!“ Pro slzy ani nepostřehla jeho vítězný úsměv. „A zavři si ty dveře. To neumíš ani to nádobí umýt? Musíš s tím zase tak třískat?“ Napouštěla vodu do dřezu. Je dobře, že Péťa nechce koupit myčku, přesvědčovala sama sebe. Však se to naučí i bez toho rámusu! Dokáže to. Už pro něj to dokáže! Ještě, že ho má. Kde by bez něj byla? Zbytek víkendu na ni téměř nepromluvil. Byla skoro ráda, hlavu měla plnou Jiřiny. Potřebovala si srovnat myšlenky. Má se jí zeptat rovnou, jak to mezi nimi je? A co když jí řekne, že Petr odchází k ní? Co bude dál? Nebo má dělat, že nic neví? Nevydržela to. „Tentokrát jste si to na chalupě užili, měli jste krásně…“ Jiřina se na ni usmála. V pondělí ráno vypadala odpočinutá a svěží. „Ani mi to nepřipomínej! Měli jsme pozvané hosty na grilování, já nakoupila spoustu naloženýho masa, a když jsme ho chtěli hodit na oheň, všechno bylo zasmrádlý. Já bych tu prodavačku zabila! Ta měla štěstí, že jsem ji neměla po ruce. Stejně do toho krámu odpoledne vlítnu a co ode mě uslyší, to si za rámeček nedá! Naštěstí jsem tam měla pár buřtů, jinak jsme mohli pojít hlady!“ Jiřina se tvářila, že zkažené maso je vlastně docela zábava. Copak ji nikdy nic nevyvede z míry? Alici potkat takový karambol, vzpamatovávala by se z toho čtrnáct dnů. A to ani nechtěla domyslet, co by tomu řekl její muž. „To je smůla,“ Alice najednou nevěděla, co na to říct. Že by se Jiřka tak mistrně přetvařovala? Možné je všechno. „Petr říkal, že s tebou chtěl o víkendu mluvit.“ „Tvůj Petr? S tím jsem nemluvila od té doby, co řediteluje na gymplu. Však víš, že mě moc nemusel. Nevíš, co chtěl?“ „Ne, to nevím. Tak to asi nebylo tak důležité.“ Celé dopoledne s ní nic nebylo. Hrála s prvňáčky hru na písmenka, ale myšlenkami byla jinde. Nedokázala si připustit, že by jí Petr lhal jen proto, aby jí ublížil. A Jiřině nedokázala nevěřit. Nakonec se přece jen přinutila soustředit na vyučování. Má štěstí, že může konečně učit na vysněném prvním stupni. Tahle práce ji bavila, mezi dětmi byla svým způsobem šťastná. Vždycky to tak nebylo. „Adéla už je dost velká na to, abys konečně začala chodit do práce. Věčně tě živit nebudu!“ Věděl přesně, jak jí ublížit. Jako by zapomněl, že to byl on, kdo ji nutil zůstávat doma. Jeho dcera do žádné školky chodit nebude. Má přece matku – ta je tu od toho, aby se o ni postarala. Přesto Alici poskočilo srdce blahem. Navzdory tomu, jakým to řekl tónem a dojmu, který to všechno vytvářelo, přeložila si to po svém. Její téměř pětileté nedobrovolné vězení končí. Hned zítra obejde zdejší školy a zeptá se na místo. „Nesehnal jsem chemikáře, nastoupíš u mě!“ „Co… cože?“ Zůstala úplně ochromená. „Chemikáře? Ale já přece nemůžu učit chemii! Vždyť víš, že mám aprobaci pro první stupeň.“ „To se naučíš,“ hodil na stůl hromádku knih. „Máš na to celé prázdniny.“ „Ale co tomu řeknou, až se dozvědí…“ chyběla jí slova pro obranu i vůle se bránit. „Nikdo neví, jakou máš aprobaci. A když to nevykecáš ty sama, nikdo se to nemusí dozvědět. A přijímat tě budu já. Tak se to koukej naučit, ať mi neděláš ostudu!“ Poslušně sklopila oči a sotva znatelně si povzdechla. První rok ve škole byl její noční můrou. Žáci se jí vysmívali a učitelé ji nebrali. Při jejím nevýrazném projevu a oblékání si brzy vysloužila přezdívku Šedule. Vzpomínala na ten trapas, kdy se snažila vysvětlit v osmičce novou látku. Třída ji jako obvykle ignorovala. Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vrazil matikář. „Ticho! Tady nikdo nesupluje? Někoho vám sem pošlu, bando!“ Pak si všiml kantorky před tabulí. „Aha, pardon. Musíte na ně občas zařvat, paní kolegyně!“ Alici se ještě teď udělalo mdlo, když na to pomyslela. Ten jeho pokřivený úsměv a to, jak nechápavě zakroutil hlavou, když za sebou zavíral dveře třídy, jí působily téměř fyzickou bolest. Je to pravda, je absolutně nemožná. Nevybavila si, jak dokázala ve třídě vydržet do přestávky, zato přesně věděla, že tehdy to bylo poprvé, kdy ji napadlo, že by snad bylo lepší se zabít. Nikdy k tomu nenašla dost odvahy. Ulevilo se jí, když mohla po pár letech začít učit první třídy, jak o tom vždycky snila, i když pošramocená reputace už jí zůstala. Šedule. Toho už se nezbaví. Teď si musela přiznat i další věc – nejvíc se jí ulevilo, když manžel vyhrál konkurz na ředitele gymnázia a po mnoha letech ze školy odešel. Konečně přestal mít detailní přehled o tom, co dělá, s kým se baví a v kolik hodin odchází domů. Přistihla se při kacířské myšlence, že to přišlo pozdě. Naučila se chodit ze školy přes město. Jednou týdně si dopřála ten luxus, že se loudala pěší zónou, nahlížela do výkladů a pozorovala lidi. I tak stihla být doma dřív, než se vrátil a vyžadoval teplou večeři. Tohle malé potěšení, které si dopřávala za jeho zády, jí bylo jakousi satisfakcí. Ve slabých chvilkách si to vyčítala, ale nedokázala s tím přestat. V detailním výčtu činností, který mu musela každý večer odrecitovat, tuhle drobnou dírku dokázala zalátat. Dneska měla smůlu. Zadívala se do výlohy, kde ji zaujaly krásné sandálky. Jo, ty by se jí taky líbily, ale Petr by je neschválil. Mají moc vyzývavý podpatek. Najednou ucítila škubnutí za rameno. Zavrávorala a spadla kolenem na chodník. Cítila, jak jí sklouzla kabelka. Koutkem oka zahlédla mladíka na kole, jak se usilovně snaží nabrat ztracenou rychlost a odjíždí. Hlavou jí problesklo, jak tohle vysvětlí doma. Než se stačila vzpamatovat a něco udělat, vymrštil ze z předzahrádky pod podloubím jakýsi chlápek a vší silou vrazil do cyklisty. Ten zavrávoral a spadl z kola. Okamžitě zahodil její kabelku, znovu naskočil a řítil se pryč. „Nestalo se vám nic?“ pomáhal jí vstát nenadálý zachránce. Na to, že je trochu při těle, prokázal nezvyklou mrštnost, napadlo ji. „Zavolám policii,“ podával jí kabelku a vytahoval mobil. „Ne, prosím, ne!“ Jen žádné komplikace. „Vždyť se vlastně nic nestalo. Byla to jen klukovina.“ Neměla nejmenší chuť vysvětlovat manželovi, proč nechodí domů nejkratší cestou. Stačí, že bude muset vysvětlit, kde přišla k té odřenině. Usadil ji do kavárny na židli a mávl na servírku. „Myslím, že minerálka vám neuškodí.“ Podal jí sklenici. Vzala ji třesoucí se rukou a zhluboka se napila. Bylo to uklidňující. Zbytkem z lahve namočil kapesník a poněkud neobratně jí setřel krev z rozbitého kolena. Plaše se rozhlédla. Naštěstí se o ně okolí rychle přestalo zajímat, snad si mysleli, že patří k sobě. S úlevou zjistila, že už na ně nikdo neciví. „Máte roztržené šaty. Třeba je to důvod koupit si nové,“ usmál se na ni povzbudivě. Nechápavě na něj civěla. „Jéžiši promiňte, nechtěl jsem… Teď si připadám úplně nemožně. Jako Nicholson v tom filmu, jak jen se jmenuje, víte, v tom, jak ona si vezme na sebe své nejlepší šaty a on jí řekne něco v tom smyslu, že jí nepustí do restaurace v noční košili. Jak jen se to jmenovalo? Jo, vím, Lepší už to nebude! Se mnou už to taky nejspíš lepší nebude. Chodíte ráda do kina?“ Zahanbeně si uvědomila, že v kině nebyla snad třicet let. V začátcích manželství ještě Petra párkrát přemluvila, ale pak… „Manžel dává přednost divadlu.“ „Já v divadle vždycky usnu.“ Měl nakažlivý úsměv. „Já… já taky,“ přiznala. Najednou se tomu musela smát. Kdyby se nebála, že se Petr bude zlobit, proklimbala by všechna představení. Divadlo ji nudilo. „Já miluju kino. Chodívali jsme s Věruškou skoro každý týden, dokud mohla. Teď, co jsem zůstal sám, chodím jednou týdně aspoň do kavárny. Doma na mě všechno padá, pořád se nemůžu smířit s tím prázdným bytem.“ Odmlčel se a pak dodal: „A jít do kina sám, na to ještě pořád nemám odvahu.“ Vytáhla peněženku a kývla na servírku. „Já už budu muset běžet. Děkuju vám moc, zachránil jste mě z pěkného maléru.“ Uvědomila si, že tohle by mu zrovna vykládat neměla. Spěšně dodala: „Hrůza by byla už jen shánět nové doklady.“ Koleno ji bolelo jako čert, ale domů šla jako ve snách. Co to bylo? Co jen ji na tom člověku tak zaujalo? Petr se moc zlobil. Jak může být takové nemehlo a upadnout na čisté rovině? Bůhví, na co zase myslela! Po večeři se uraženě zamknul v ložnici. Přece ví, jak nesnáší krev. Musí jí být jasné, že s ním v jedné posteli rozhodně spát nemůže! Odestlala si v obýváku, jako už tolikrát. Před spaním si chtěla chvíli číst, ale rozečtená knížka zůstala v ložnici. Sáhla tedy do police mezi fotoalba. Adélčina maturitní fotografie ji dokázala vždycky rozesmutnit. Připomněla jí poslední chvíle, kdy ještě bydlela dcera s nimi. Po maturitě odešla na kolej a po vysoké si našla v Praze podnájem a práci. Trochu jí to měla za zlé a snad jí i záviděla. Adélka se dokázala vzbouřit a prosadit si svou i přes odpor otce. Veškerý hněv se nakonec svezl na Alicinu hlavu. To ona ji vychovala k rebelii, to ona ji vyhnala z domu! „Je to všechno tvoje práce, celou dobu jsi ji štvala proti mně,“ řval na ni. „Vychovala jsi z ní děvku, jako jsi ty sama. Slušná holka by z domu neutekla. Mít syna, ten by něco takového nikdy neudělal. Nikdy, rozumíš? Chlapi nejsou takové svině!“ Nechápala, kde se v něm bere tolik zloby. Co mu provedla špatného? Celý život se mu snažila být dobrou manželkou. Jen toho syna mu dát nedokázala. Snad kdyby bývali měli kluka… Zamženýma očima si prohlížela starou fotku a v duchu se modlila, aby zazvonil telefon. Musí čekat, až se Adélka sama ozve, Petr zakázal, aby jí volala. Utekla z domu proti jeho vůli, podbízet se jí nikdo nebude! Alice se tím trápila, ale byla proti tomu bezmocná. Když byla Adélka malá, často plakala, když Petr křičel. V pubertě pak křičela ona. Na Petra tolik ne, spíš na ni. Vyčítala jí, že se tátovi nedokáže postavit, že si všechno nechá líbit. Copak nemá kousek hrdosti? Alici to rvalo srdce. Jak jí má vysvětlit, že to s nimi tatínek myslí dobře? Je na ně tak přísný, protože pro ně chce to nejlepší.