Prokletí (2)

Tak je to tady, už i já okusil ty podivné pocity, které člověku přináší pouta na rukou. Tak jako mnoha lidem přede mnou se dnes zaryla do kůže i mě. Je to podivná věc. Bolí to a člověk se u toho cítí tak nějak potupený a degradovaný. Bojí se toho, co přijde, a lituje trochu všeho, co ho dostalo až sem. Je to jako rána pěstí do ksichtu, to aby se ti konečně rozsvítilo, kdo je tu v právu nebo spíš v přesile. Udělals chybu a teď za ní budeš hochu pykat. Ne, nech si svoje omluvy a vysvětlování, na nás si s tímhle nepřijdeš, spíš nás to ještě víc nasere. Tak co, chceš nás vytočit nebo budeš konečně držet hubu a krok? Svobodně se rozhodni, o svobodu ti šlo přece především, ne? Můžeš se politovat, to ti jen prospěje, když projevíš tu pravou účinnou lítost, snad ti pak někdo uvěří, že to bylo všechno jen z tvý blbosti a nechtěl jsi to nechat dojít tak daleko. Radíme ti dobře, my víme, jak to dopadá, když se hajzl jako ty zatvrdí, vždyť bys to měl vědět nejlíp sám, co? My dobře víme, jak skončil tvůj fotr. I ten začal litovat příliš pozdě, tak nebuď zrovna tak blbej. Vedou mě nepříjemnou kachlíkovou chodbou a ve mně se mísí různé pocity. Tak už jsem v tom taky. Je to nejspíš naše staré rodinné prokletí. Mého dědečka označili za nepřítele lidu už za protektorátu. Asi k tomu měli vážný důvod, ale já ho až donedávna vlastně nechápal. Snad tím mysleli, že je nepřítelem Říše. Utekl sice do Anglie, hned jak to bylo rozumné, celý svůj život nechal za sebou a nezažil počátek okupace na vlastní kůži, ale vrátil se do zpátky. Byl vysazen několik měsíců před Silver A, mapoval terén, sháněl informace. Ale asi byste marně pátrali po jeho jméně. Tak jako každý pěšák velkých válek byl pro historické anály zcela bezejmenný. Nějaký čas to sice trvalo, ale nakonec ho stejně chytili. Jen zázrakem nepřišli na to, co je vlastně opravdu zač a jaké tu má úkoly. Jejich jediné obvinění říkalo cosi o tom, že je podle norimberských zákonů alespoň čtvrtinový žid. A byl. Po své babičce, což bohatě stačilo, aby byl internován v Terezíně, kde měl z rozhodnutí gestapa a směšného soudního procesu strávit několik šťastných dní, než bude odvezen do nově se formující židovské země někde v Polsku. Jak se to tam jen jmenovalo? Osvětim? Ano, to bylo ono. Nikdo tenkrát pořádně nevěděl, co si pod těmi gestapáckými sliby představit. Existovalo sice silné povědomí o tom, že to není nic dobrého, ale koho by napadlo, že ani v nejhorších snech se realitě nemůžete přiblížit? Nechci říkat, že to byl jediný spravedlivý člověk, ale Malá pevnost v Terezíně v té době taky nebyla plná jen těch správných spravedlivých lidí. Když se tam dostal a poznal na vlastní kůži, co je to peklo, došlo mu, že se odtamtud už nikdy nevrátí. Pár slov na rozloučenou, kterými si asi chtěl dodat v lágru sílu k životu, načmáral na kus starého papíru a schoval do spáry mezi cihly, kde ho po válce našli a doručili mé babičce. Za pár dní poté ho postavili tam vzadu k oprýskané zdi. Nebyl první ani poslední a nebyl ani sám, i když držet se za ruce nešlo, to vědomí, že má společníky, ho posilovalo. Nikdo z naší rodiny o tom nevěděl. Tak skončil svůj život první zakládající předek naší dědičné mučednické tradice. I jeho krev zašpinila stěnu, kterou dnes ukazují turistům. I jeho krev byla tou, která změnila tu zeď ve zbožňovaný kus zednické práce, co nás měla udržovat ve stavu naprosté nenávisti k fašistickým okupantům. Ale ta jeho krev byla asi dost málo krvavá, protože na ní všichni hodně brzy zapomněli. Když válka skončila, vše se provalilo jako nezpevněná hráz při jarní povodni. Tak u západních letců? Výborně! Tři roky z toho rodina žila a babička brala vdovecký důchod, ale když se změnilo klima, jakmile soudruzi v Rudém Letově jako i v jiných závodech, které zanedlouho poté také nesly hrdý přívlastek rudý, pozvedli zbraně, mělo se vše změnit. Hrdinou už nebyl můj dědeček, ale spíše ti, kteří ho udali. Bylo to k uzoufání. Otce vyhodili ze školy, donutili ho stoupnout si k lopatě a kolem dokola nám říkali, jak můžeme být rádi, že to neskončilo daleko hůř. Bylo mu dvacet, když se oženil a narodil se mu syn. Třetí David v řadě. Přišlo mu podivné sloužit v armádě státu, který ho trestal za mučednictví jeho otce, tak se rozhodl nenastoupit vojenskou službu. Nechal svého kopáčského zaměstnání a zmizel. Předtím se stihl ještě rozvést se ženou, aby na ní a na dítě nemohli. Doufal, že ho toto opatření zbaví strachu před pomstou. Měl ostatně v té době jen jedno přání, chtěl se cítit svobodně, a ten pocit nemohl zažívat spoutaný pokrytectvím a sněním o pochybných šťastných zítřcích, které přijdou po splnění dvouletky. Chtěl se sám rozhodnout, co že to sakra udělám v příští minutě se svým životem? A právě to jediný, na čem mu záleželo, mu zakázali. Chtěl cestovat, užívat si mládí a živit se na svých toulkách příležitostnými pracemi, chtěl jen prostě být svým pánem. Poté, co se odpoutal od rodiny a zmizel, ho ze všeho nejdříve začali urážet. Je to nepřítel státu – tak už druhý, řekl si tiše. Uspořádali na něj hon po lese, kde přes léto hledal sám sebe pod rozložitým jasanem. Namísto klidu a míru v duši ale poznal něco úplně jiného. Tenkrát zjistil, jak bolí rána obuškem po zádech, jak chutná estébácký krém na boty smíšený s jeho slinami a krví, jaké to je dostat kopanec do žaludku, až se z toho člověk pozvrací, věděl už kolik příslušníků je potřeba k chycení pacifistického poustevníka i to, že vysvětlovat něco inteligentního primitivnímu sadistovi vede jen a jen k další bolesti, která nebude o nic menší jen proto, že se bude cítit morálně v právu. Ještě dlouho poté mu nebylo úplně jasné, jaký byl ten pravý důvod toho, proč dostal přes hubu. Jistě to nebylo proto, že přestoupil tehdy platné zákony, ale byl to určitě výsledek jeho přístupu k životu. Celou dobu těm lidem cpali do hlavy, že individualita je něco podvratného, něco, co naprosto rozloží jejich společnost a oni se pak ocitnou bez práce a budoucnosti, takovým způsobem, že tomu uvěřili. Oni nemlátili ubohýho nýmanda, ale svého vnitřního protivníka, rozvraceče republiky. Mlátili toho, který přímo ohrožoval vše krásné, co jim život ukazoval v černobílých týdenících, toho, kdo nezpíval a nedržel se za ruce s vírou ve šťastnou budoucnost, mlátili toho, kdo mohl za to, že ráj v zemi, v jejich vlastní zemi, není tím pravým rájem, o jakém jim vyprávěla v rozhlase komsomolská mládež. Oni tak bránili sebe i svůj životní styl, v němž stačilo jen držet hubu a krok, a pokud jsi nechtěl zázraky, mohl jsi být docela dobře šťastný. Jen bohužel nepochopili, že jejich právo končilo tam, kde začínalo právo otcovo. Věřili totiž, že spravedlnost a pravdu lze nařídit. A tak to byl on, jejich nepřítel číslo jedna pro danou akci, pro to odpoledne, kdy si do něj kopli. Jejich malé mozečky v něm viděly zrůdu, na kterou musí pracovat a která jim ujídá jejich chleba. Takže si na něm smlsli. Asi jim to někdo vysvětlil politicky. Každá z těch ran, kterou pod tím jasanem utržil, ho o tom měla přesvědčit a, světe div se, on jim je odpouštěl a čím dál víc je litoval. To už tak nějak patřilo k jeho nové životní cestě, že našel boha nebo božskou cestu, po níž se ubíral. Jen jim to při tom mlácení asi neměl říkat, protože je to víc a víc sralo a stále intenzivněji do něj kopali. A možná si uvědomili tíhu svých hříchů a bili ho jen proto, aby jim čím dál víc odpouštěl. Z bezmocnosti. Nejspíš tak zjistili, že jejich životy jsou plné agrese a skryté zloby a dušeného strachu, proto si ho prostě ztotožnili s tím, kdo za všechno může. A v ten moment jim náhle přestal odpouštět. Jeho schopnost vnímání okolí byla vinou těch ran natolik otřesena, že omdlel. Možná právě to mu ještě trochu prodloužilo život. Nechali bití, protože se báli, že to nepřežije. Nešlo ani zdaleka o jejich výčitky svědomí, ale o to, že by potom nezbyla žádná zábava pro vyšetřovatele, prokurátory, soudce a přísedící a potažmo i pro celý stádný lid. I oni všichni byli přece frustrovaní a zakomplexovaní, i oni si zasloužili získat zpět skrze jeho utrpení svou dobrou náladu. I oni chtěli cítit, že jejich „pravda“ musí zvítězit. Problém byl ale v tom, že to jim už neodpustil. V žádném případě neměli v plánu ho pustit. Jako hyeny se přiživovali na jeho bolesti a vymýšleli další možné i neuvěřitelné hříchy, kterých se měl dopustit, další poklesky, kterými se podle bolševického desatera provinil. Neodpustil jim a asi právě proto ho zlomili. Skončil na šibenici a s ním ještě dalších pět, které ani neznal. Všichni je, ty tam nahoře, zřejmě tak pálili, že se na ně prostě něco najít muselo. Můj otec byl jen prvním, kdo odkýval, že se spolu dopouštěli velezrady. Říct to nemohl, protože měl tak rozmlácený a oteklý obličej, že by mu stejně nebylo rozumět. Bylo mu dvacet tři, když jeho život skončil. Kat v té době bral měsíčně 6000 korun a za každou popravu měl 8000 na prémiích, tak si na tom procesu docela slušně namastil kapsu. Asi dva roky po konci toho jednoho z řady divadel, pokáceli kus lesa a s ním vzal za své i onen rozložitý jasan. Za pár měsíců tam vyrostla nová rekreační ubytovna s názvem Rudá záře nebo jiná Rudá „věc“, to už by asi ani nechtěl vědět. Tak jsem zbyl jen já. Já, syn svého otce, kterého jsem nikdy nepoznal, jako jediný důkaz jeho života.

Prokletí - 2. třetina

Měl jsem jednu z nejhorších možných anamnéz. Počat za Beneše, zrozen za Gottwalda, dědeček západní zrádce, a pokud to někomu nestačilo, tak ještě žid (vůbec bych se nedivil, kdyby ve spojení s ním vznikl termín židofašista – doba na to byla schizofrenní dost), otec popraven za velezradu, od dvou let poloviční sirotek, jehož matka se živí uklízením záchodů po hospodách, a ke všemu ještě zlobivé dítě. Do mých patnácti se mi dostalo stejného vzdělání jako všem mým vrstevníkům, jen jsem zatraceně dobře věděl, kde je mé místo a kdykoli jsem na to na okamžik zapomněl, hned jsem to schytal. Někdy do obličeje, někdy do břicha, ale nejčastěji přímo do srdce. Jako nějaký člověk druhé kategorie, který s většinovou společností může sice z její blahovůle žít, ale nesmí mít svůj vlastní názor, nebo ho naučí nemyslet, jako to naučili tátu. Několik let jsem statečně držel krok i onu pověstnou hubu, protože jsem potřeboval kamarády a v mém okolí jich nebylo zase tolik, abych si mohl vybírat ty se stejným osudem a Kainovým znamením. Za to všechno mohla má máma, která na rozdíl od otce svá záda ohýbala docela snadno a po pár těchto cvicích naše okolí zapomínalo pomalu ale jistě, proč se máme tak blbě, jak se máme. Vzali nás na milost a my mezi nimi žili a kráčeli spolu s proudem. Dokonce jsem se dal k pionýrům a vrcholem mých zážitků z oné doby bylo hromadné skládání slibu, které se celé odbývalo u té samé zdi v Terezínském Malém getu, u níž naposledy vydechl a duši vypustil můj dědeček. Když jsem se tím chtěl pochlubit v kolektivu, umlčeli mě, abych se prej nevytahoval a že můj děda byl zrádce a utekl z republiky a že … že se vlastně vůbec neví, kdovíjak to tenkrát u tý zdi bylo. Po pár měsících mi řekli, abych už do oddílu nechodil, snad protože mají plno a já jsem navíc, nebo kvůli nějaké jiné podobně hloupé výmluvě. Bylo těžké to překousnout. Připadal jsem si trochu jako dědeček, když ho vyloučili z Terezína. Tak se to se mnou táhlo. Na gymnasium mě nevzali, i když jsem byl jedním z těch lepších ve třídě. Učitelé mi to odmítali vysvětlit, jen jeden, jehož jsem měl nejraději, si mě jednou odtáhl do kouta a tam mi šeptem sdělil krutou pravdu o mém tátovi, kterou přede mnou maminka tak dlouho tajila. Teď jsem konečně měl odpověď na všechny křivdy, z nichž jsem až do toho dne vinil naprosto neprávem hlavně sebe. Toho hodného a v jistém smyslu odvážného učitele jsem začal nenávidět, protože to bylo jeho vinou, že jsem si náhle uvědomil skutečnou krutou pravdu a situaci, z níž nebylo východiska. Měl jsem ale poprvé v životě trochu štěstí. Atmosféra se začala uvolňovat a mluvilo se snad i o nějakých opravných procesech. Novinami se mihlo dokonce jméno mého otce a celého toho slavného spiknutí a já to zkusil s těmi přijímačkami další rok ještě jednou. Tentokrát to vyšlo. Když Dubček plakal do rádia, já se začal připravovat v maturitním ročníku na další nevyhnutelné zklamání. Nějakým nevysvětlitelným způsobem jsem ale přestal být na čas nepřítelem lidu a ke zkoušce mě připustili. To už tady přes deset měsíců operovali naši sovětští a další východní i západní bratři. Tenkrát jsem poprvé pocítil ke svému otci vděčnost za to, že se s mojí matkou rozvedl, protože to byla snad má jediná polehčující okolnost s ohledem na naši minulost. Člověk se někdy naštve kvůli blbosti, aby pak pro ještě větší blbost změnil názor. Je to divné, ale tak to chodí. Asi na mě zapomněli, řekl jsem si a z drzostí sobě vlastní si podal přihlášku na vysokou. Nedělal jsem si velké naděje a mé tušení mě samozřejmě nezklamalo. Moje místo obsadil nejspíš nějakej protekční synek otce s vysokou funkcí a vynikajícími výsledky v pochlebování a řiťolezectví. A já se s tím tenkrát smířil v bláhovém domnění, že díky středoškolskému vzdělání alespoň nebudu muset k lopatě. A je pravdou, že to jsem opravdu nemusel, protože mi přišel dopis a v něm bylo jasně strohou úřední řečí napsáno, že se o mě další dva roky bude starat armáda. Tak nějak jsem si tajně blahopřál, že Pétépáky zrušili už v padesátým čtvrtým. Tebe, hochu ani platfus nezachrání, oznámil mi mile se usmívající uniformovaný úředník u odvodové komise, který studoval můj lékařský a kádrový posudek. Dali mi do ruky samopal a poslali na druhý konec republiky, abych se už nemohl držet máminy sukně. Dril a řvaní jsem snášel docela dobře, protože mě život stihl naučit vyrovnávat se se zklamáním a já cítil, že po letech budu na vojnu vzpomínat s  nostalgií, jak to umí jen čtyřicátníci s mírnou opičkou a zlostí na své manželky, které jsem vídával po hospodách, kdykoli jsem se tam objevil v uniformě. A taky proč bych na vojnu nadával, když jsem se během ní tam na úpatí Karpat taky zamiloval. Byla to holka jako lusk, s dlouhýma nohama a zelenýma očima, který tak dobře pasovaly k mundůru. A taky mě milovala, což nikdy neškodí. Řekla si zřejmě, k čertu s poctivostí, boj s ďáblem je těžkej, ale spravedlnost zvítězí, i když se mu na chvíli poddám. Nikdy jsem s ní o tom nemluvil, ale nějak takhle to určitě musela cítit, protože jinak bychom neskončili v onen horký večer na začátku léta v příkopě pod stromem a nemilovali se. Dneska mám z toho všeho pocit, že to byly po půl roce v armádě nejkrásnější tři měsíce mýho života, ale tak jako všechno krásné, i tohle skončilo a nebylo to právě veselé. Stalo se totiž, že mě převeleli na Šumavu. Napsali jsme si několik dopisů, ale pak se náhle po několika týdnech odmlčela. Měl jsem sto chutí se za ní rozjet, promluvit si, žádat vysvětlení, ale velitelé naší lásce nepřáli a neměli potřebnou dávku pochopení pro zamilovaného a zmateného vojáka, který chce jen jeden mizerný den volna. Chytili mě prakticky hned za bránou. Byla to hodně blbá náhoda, že jela okolo vojenská hlídka a chtěla mě zkontrolovat. Vyfasoval jsem několik ostrých a měl hodně času na přemýšlení. Nebylo ale možný zůstat v klidu. Už desátý dopis se mi vrátil zpátky neotevřený, když přišla ta hrozná zpráva. Držel jsem v ruce list popsaný drobným úhledným písmem, které jsem neznal, a podlamovala se mi kolena. Kdosi, kdo se označoval za její matku, v něm dopodrobna popisoval jistou autonehodu, při níž několik týdnů zpátky zemřela. A ať už prý nepíšu, že ji bolí, kdykoli si na to musí vzpomenout. Díky zaraženým vycházkám jsem neměl šanci rozjet se k jejímu hrobu a pomalu jsem se s novou situací smířil. Pak už jsem vlastně neměl chuť jitřit zpola zacelené rány. Neměl jsem chuť a přepadla mě touha utéct, zmizet od toho všeho úplně pryč. Bylo to to převelení, které za všechno mohlo, byl to ten způsob, jakým se snažili člověka vykořenit z míst, kde se zachytly jeho odnože. Cloumalo mnou znechucení, vztek a bolest. Měl jsem toho už dost. A pak mi přišlo docela normální to, že zmizím. Jen se konečně zbavit jha a oprostit se pout, vyšumět pryč. Nebudu první ani poslední. Vypařím se jako dědeček v osmatřicátým do Anglie, jako otec o dvacet let později do stínu svého lesa. Všechno se najednou zdálo tak jasný a jednoduchý. Bylo před Vánocemi a já se rozhodl, že si nadělím ten nejkrásnější dárek, co mohu, vlastní vytouženou svobodu. Už si ani nevzpomínám, jakým způsobem se mi povedlo přesvědčit a obměkčit velitele, abych dostal na svátky opušťák. Možná to bylo tím, že každý v kasárnách věděl, jak to dopadlo s mojí holkou a snad mě i trochu litovali. Dvacátýho druhýho v úterý jsem se ocitl po dlouhý době legálně za vraty posádky a podle papírů měl namířeno k rodině. Kdyby mě na nádraží někdo sledoval, asi by se divil, že jsem nastoupil do vlaku jedoucího opačným směrem. Vystoupil jsem na konečné stanici už převlečený do civilu a brodil se sněhem k vesničce za kopcem, ale jakmile vlak i nádraží zmizelo z dohledu, otočil jsem se a vydal směrem, kterým jsem tušil státní hranici. Asi pět hodin mi trvalo, než jsem si uvědomil, že nevím, kde jsem. Kompas jsem ale měl a nikam jinam než na jih jsem jít nechtěl, takže mě to vlastně ani tolik nevadilo. Možná to bude znít hloupě, ale vlastně všechny velké plány většinou ztroskotávají na hloupých chybách a ani můj útěk za novým životem nebyl výjimkou. Čím dál jsem se dostal, tím jsem byl nervóznější a tím víc jsem se kvůli všem podivným zvukům skrýval tu za strom, tu do křoví, až jsem z toho byl celý poškrábaný. Vůbec mi nedošla ta zásadní věc. Myslel jsem, že kdo mě neuvidí, ten o mně nebude vědět, ale úplně jsem zapomněl, že všude leží hromady sněhu a ty mé stopy neskryjí, právě naopak. A byl jednou jeden snaživý člen pohraniční stráže, který si na jedné ze svých mnoha obchůzek všiml ve sněhové pokrývce stop, které tam neměly co dělat. A protože to nebyl hloupý pohraničník a navíc měl s sebou služebního psa, pustil ho z vodítka, aby se vydal po těch stopách. Sám, nežli ho následoval, zburcoval vysílačkou svého nadřízeného, který zcela v souladu s manuálem popisujícím nestandardní situace v pohraniční službě zorganizoval rozsáhlé pátrání v pětačtyřicetistupňovém koridoru od místa nálezu. Během několika desítek minut bylo možné spatřit hustou rojnici, která postupuje směrem k čáře. Tak, chlapy, jak jsme se to učili, no, vždyť víte sami nejlíp, co máte dělat, povzbudil trestnou výpravu na nejvyšší míru vzrušený hlas z vysílačky. Hrdinové přitiskly zbraně k srdci a s vidinou nového odznáčku, který by doplnil jejich sbírku, jíž vévodil ten s hlavou německého ovčáka, se vydali na stíhací lovecký pochod.

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy