Poslední cesta (2)

Sedím na lavičce u malého parku a mám chvíli čas. Je začátek podzimu, ale doznívající babí léto ještě dovoluje sedět přes den venku v košili s krátkými rukávy. Tedy pokud svítí slunce, ta velká žlutá svině, jak říkával jeden můj známý, než mu v Egyptě při potápění příliš chladná voda způsobila zástavu srdce. Možná, že by mu v té chvíli ta velká žlutá svině byla dobrá. Ale tak hluboko pod hladinou už sluneční paprsky jaksi nelze vyžadovat… Můj známý tak zemřel poměrně mladý, což bývá vždycky smutné. No, alespoň měl veselý pohřeb. Když na rozptylové loučce silný poryv větru vmetl jeho popel pozůstalým do tváří, všichni se chtě nechtě rozkašlali a slzet museli začít i ti, kterým jeho předčasné úmrtí nijak nevadilo. Tedy myslím především na milostivou paní a ostatní dědice. Ti chudáci vykašlávali zbytky nebožtíka ještě při smuteční hostině. Naštěstí se podával vepřový steak s americkými brambory opékanými na horkých uhlících, takže se poslední kousky popela z nebožtíka mezi brambory snadno ztratily. Ale zpátky na lavičku. Slunce příjemně hřeje, ptáci ve větvích stromů dovádivě cvrlikají a já si užívám toho, že dnes nikam nespěchám. Čekám na autobus a nevím, kdy (a zda vůbec) přijede. Labužnicky vychutnávám tu volnost, klid a svobodu. Vždyť už jsem se v životě něco napospíchal, a každá takováto chvilka je balzámem pro mou duši. A teď budu mít toho balzámu, co si jen budu přát. Můj duch je volný a může se zaobírat myšlenkami nebo vzpomínkami na cokoliv. Jako když jsem před lety v domově důchodců sloužil civilní službu. Byla to alternativa k základní vojenské službě, která byla později zrušena. Jak pravil statný důstojník na vojenské správě, taková služba se hodí jenom pro zbabělce, křesťany, notorické lemply a podobnou svoloč. Díval se přitom na mě pohrdavě s převahou starého válečníka. Když jsem mu oponoval, že se mi nelíbí, abych jako vojenská záloha musel kdykoliv si generální štáb vzpomene vraždit své bližní (tedy státem určeného nepřítele), rozpálil se nadporučík doběla. „S takovými hovady tuhle zemi nikdy nemůžeme ubránit“, hulákal na mě, jako bych právě vyzradil nepříteli rozmístění civilních krytů v obcích do padesáti obyvatel. „To při nás musí stát všichni svatí, jestli nás napadne nepřítel, protože ta vaše …aná generace je plná takových kriplů, jako seš ty!“, třeštil na mě zuřivě oči a jeho býčí šíje rudla, radost pohledět. Slušně jsem ho upozornil, že jsme spolu rozborku a sborku necvičili, aby mi mohl tykat a bezelstně se ho otázal, zda očekává nepřítele od Arden, nebo od Stalingradu. Protože ta dobrá duše sotva popadala dech, využil jsem toho a položil doplňující otázku. Zeptal jsem se ho, jestli jeho bratr náhodou nesloužil jako vojenský kaplan v Afghánistánu, protože jsem jednoho jemu podobného vojenského duchovního viděl v televizi. Měl moc hezkou řeč na téma „Relativita desatera při práci manažera nákupu vyšší vojenské techniky“. Využil jsem jeho nechápavého pohledu a doplnil několik vět na téma „Úspěchy LSD terapie při opětovném zapojení starších důstojníků do civilního života“. Vysloužilému bardovi to začínalo zapalovat a já si vzpomněl na starou dobrou moudrost svého chlapeckého života. Zněla asi takto: „Kdo uteče, vyhraje“ a používali jsme ji při házení kamenů na býka u nás na pastvině. Pravidelně jsme se jí řídili nejpozději po třetím zásahu vola. Moje poslední věta byl evidentně zásah číslo čtyři. Nečekal jsem, až obránce vlasti rozpohybuje svoje stále ještě respekt budící tlapy a v rychlém tempu jsem zavelel strategický ústup. Protože jsem měl oficiální dopis o vyřazení z armádní evidence už dva dny v kapse, dovolil jsem si ještě v běhu poznamenat, že vzhledem k neustálému snižování rozpočtu ministerstva obrany se bude drasticky snižovat výše renty u aktivních vojáků s IQ pod pětasedmdesát. S výkřikem „Kupředu, zpátky ni krok!“ jsem pak vítězně vyběhl z budovy místní vojenské zprávy. Tím moje přátelství s těmi milými lidmi v zeleném skončilo. Armáda, ani já jsme škodu neutrpěli… A věru že se mi dostalo odměny za to dobré rozhodnutí, vymanit se jednou provždy z organizace, která jediná má zákonem stanovené poslání vraždit jiné lidi, samozřejmě šetrně zabalené do vzletných a vlasteneckých slov. Namísto šaškování v přijímači jsem nastoupil civilní službu v domově důchodců. Dnes už naštěstí přihlouplé a uslintané důchodce nahradili distingovaní senioři a tak se i název podobných zařízení změnil na esteticky přijatelnější „Domov seniorů“. Já ale ještě dělal v domově důchodců. A bylo to pro mne velké požehnání. Co může být pro suchozemce lepšího, než poznat moře? Co může být pro uvadajícího starce lepší, než společnost mladých lidí? A co může být pro sebevědomého mladíka prospěšnější, než lekce pomíjivosti lidského života ve starobinci? Období to bylo výživné a nezapomenutelné. Mnohému jsem se naučil a našel si tam dokonce mezi důchodci přátele, což bylo čistě teoreticky, vzhledem k padesáti a více letům věkového rozdílu mezi námi, skoro nemožné. Jedním z nezapomenutelných lidí, které jsem poznal, byl pan Písař. Byl to důchodce jako ze žurnálu. Chodil prakticky výhradně v modré teplákové soupravě s lampasy, které jeho vysokou postavu opticky ještě prodlužovaly. Měl už trochu kostnatý obličej a jeho vlasy patřily minulosti. Protože se za svou holou hlavu zřejmě styděl, nosil bekovku neurčitě zelené barvy, zhotovenou z látky, určené zřejmě pro výrobu méně kvalitních koberců. Ze stejného materiálu byly i jeho brčálově zelené bačkory. Pan Písař byl pozoruhodný člověk. Nohy už mu nesloužily jako dřív a pohyboval se za pomoci rychlých krůčků, jako by se mu chodidla lepila k podlaze. Co krůček, to pět centimetrů. Aby vůbec někam došel, vyvíjel záviděníhodnou frekvenci, nohy mu pracovaly sprinterským tempem, zatímco tělo se pohybovalo rychlostí závodního hlemýždě. Nosil výhradně staré prošoupané bačkory na přezku, do kterých lehce vklouzl bez nutnosti zavazování tkaniček. Pan Písař nebyl příliš hloubavý člověk a vypadalo to, že řeší jen starosti všedního dne. Pravidelně za ním do Domova docházela dcera, která mu zřejmě poskytovala dostatek materiálu k přemýšlení. Byl by to byl býval celkem šedivý člověk, ale měl jednu fantastickou vlastnost. Rád se smál. Velký Duch si asi libuje v pitoreskních postavách, takže panu Písařovi odebral i něco z hlasivek. Díky tomu, když se děda rozesmál, vyhrnulo se z jeho hrdla sípění úžasné kvality, zatímco jeho oči se šťastně rozzářily a on se celý rozsvítil. Bylo mu jedno, jestli se směje někomu jinému nebo sám sobě. Nikdy se neposmíval a jeho smích nebyl zlý ani zákeřný, jako u některých jiných obyvatel Domova. Smál se viditelně rád a nenechal si ujít jedinou příležitost, jak se pobavit. Jeho konstantní sípění, které vypadalo jako zdařilá parodie na smích, mě vždycky strhlo a já se rozchechtal i nad věcmi, které mi jinak vtipné nepřipadaly. Schválně jsem mu nahrával, často jen takové přihlouplé poznámky s nadějí, že ho rozesmějí. Většinou se chytil, sám něco dodal a následovala salva bezezvučného sípění. S panem Písařem jsem se zkrátka nenudil, buď mě rozesmála jeho řeč, nebo spolehlivě jeho smích. A s každým dalším pitoreskním výbuchem smíchu moje náklonnost k němu vzrůstala. Měl jsem rád jeho protáhlý obličej, když se rozzářil a jeho oči, které pod holým temenem znenadání zasvítily radostným veselím. Chodíval jsem za ním často ve volných chvílích, jen tak ho pozdravit, poptat se jak se má, a taky se zasmát, když mi bylo neveselo. Tak se stal, aniž bych si toho zpočátku všiml, mým velkým malým přítelem. Jak jsem začal poznávat jednotlivé obyvatele Domova, učil jsem se rozpoznat i jejich příbuzné, kteří za nimi chodívali většinou zřídka, ale někdy i častěji na návštěvy. Byl už pozdní podzim, když jsem poznal i dceru pana Písaře. Byla to žena ještě ne padesátiletá, která viditelně velmi dbala o svůj zevnějšek. Chodila dobře oblečená, pečlivě nalíčená a se svým tatínkem mluvila vždy velice hezky a ohleduplně. Měla ho asi moc ráda a chodívala za ním, pokud jsem si stačil všimnout, celkem pravidelně. Pan Písař mi pak vždycky pyšně sděloval: „To byla dcera, víte?“. Bylo vidět, že si užívá skutečnosti, že dcera ho navštěvuje někdy i dvakrát týdně (vždy na zhruba dvacet minut), a že tak o něj jeho děti, na rozdíl od řady jiných obyvatel Domova, jeví velký zájem. „Oni teď s manželem chtějí jet po Novém roce do Francie, víte?“, svěřoval se mi důvěrným tónem. „A chystáte se jet s nimi, nebo pojedete sám v létě?“, zkusil jsem své štěstí. Pan Písař mě nezklamal. „To bych si musel koupit nový tepláky“, nezaváhal a následoval gejzír nádherného bezhlasého sípotu, doprovázeným mým upřímným výbuchem smíchu. Poklepal jsem ho po rameni a potěšen tím fantastickým sluchovým zážitkem jsem odkvačil připravit nádobí pro odpolední svačinu. O pár dní později, když jsem na chodbě zaslechl medový hlas dcery pana Písaře, loučícího se dojatě s tatínkem, se mi ten dobrý muž svěřil o něco důvěrněji. „To byla moje dcera, víte?“ oznamoval mi (již poněkolikáté) potěšeně, „oni teď se teď chystají s manželem do Francie. Nejdřív si prohlídnou Paříž a pak pojedou na lyže.“ Pokýval jsem chápavě hlavou a obdivně mlaskl: „Paříž je nádherná a lyžování ve Francii je prý úžasné. Ale je to taky dost drahé.“ „Právě“, zachmuřil se starý pán a odmlčel se. Pak se rozhlédl, jestli ho někdo neslyší a tlumeným hlasem mi prozradil: „Já jim na to přidám nějaký peníze. Mě už stejně na nic nejsou, já tady všechno mám a nic nepotřebuju. Jestli se mi trochu spraví nohy, tak si mě dcera vezme do Rokytníku. Oni tam mají barák, víte?“ Pak vytáhl ze šuplíku nočního stolku obálku a přepočítal bankovky, které v ní měl pečlivě složené. Mrkl jsem po něm, co tam tak důležitě kutí a nechtě tak zahlédl jeho poklad. V obálce mohlo být tak deset tisíc. Nezvyklá suma, hotovost se tady obyvatelům nenechávala. Měli ji obvykle uloženou v bezpečném trezoru u sociální pracovnice. Pan Písař se asi chystá dceru brzy obdarovat, pomyslel jsem si. Celé jsem to ale pod tíhou všedních starostí brzy pustil z hlavy.

Poslední cesta - 2. třetina

V pokoji vedle pana Písaře bydlel pan Smyk. Byl to muž zhruba stejně starý, jako pan Písař. Byl spíše menší, zavalité postavy, tváře neholené, pohledu podmračeného. Při chůzi se musel opírat o hůl, měl takovou klasickou sukovici. Tělo se mu už pořádně nedokrvovalo, proto nosil skoro pořád tlusté ponožky a kostkovanou flanelovou košili. I v létě. Když si někdy v parném dni vyšel do malé udržované zahrádky, která přiléhala k Domovu, a posadil se na lavičku, ani ne za hodinu už musel z pražícího slunka zpátky dovnitř do stínu. Jak říkal, zatímco si u krku rozepínal knoflíček své flanelové košile: „Už začíná bejt teplo...“ Jeho zarostlá tvář, zamračený výraz a sukovice z něho udělaly lesního loupežníka v důchodu. Byl to morous a lehce se nechal rozčílit každou maličkostí. Když ho to popadlo, začal hrozit holí, hulákal a pro ostřejší slovo nešel daleko. Když ale nedokázal včas doběhnout na toaletu a my mu pak pomáhali převlékat mokré tepláky, stal se z něj beránek. Vždycky se tvářil, že nechápe, proč ho pořád nutíme vzít si čisté kalhoty, ale já poznal, že zdánlivým údivem maskuje svoje rozpaky. Nikdo z personálu neměl potřebu vybíjet si na panu Smykovi vlastní komplexy a tak jsme tu hru, jako že se cestou na toaletu nic nestalo, hráli s ním. Zdravotní sestra hodila mokré kalhoty shozem do prádelny v suterénu, uklízečka přejela s ukřivděným žbrbláním potřísněné linoleum párkrát hadrem, namočeným do desinfekčního roztoku a jelo se dál. Pan Písař neměl s panem Smykem nikdy rozepře, přestože v jídelně sedávali u jednoho stolu. Bylo to pravda zaviněné hlavně tím, že pan Písař Smykovo časté stěžování a tlumené nadávání neslyšel, ale to nic neměnilo na věci, že u jejich stolu byl klid. Ostatní, lépe slyšící obyvatelé pana Smyka neměli pro jeho permanentní zachmuřenost a loupežnický vzhled příliš v lásce, ale tím více si všichni vážili pana Písaře, který jeho přítomnost snášel s grácií a stoickým klidem. Pár týdnů před Vánoci přišlo na pana Smyka jaro. Bylo to nečekané stejně tak pro nás, pasivní diváky, jako pro něho. Příčinou toho, že se panu Smykovi v prosinci zapálila lýtka, byla paní Lajská. Oproti ostatním obyvatelům neměla vlastně ještě v domově důchodců co dělat. Bylo jí teprve devětapadesát, ale kdybyste ji zkusili hádat věk, řekli byste, že je to zachovalá třiasedmdesátnice, která vypadá o pět let mladší. Ráda nosila šaty veselých, světlých barev a proto zářila mezi ostatními stařenkami, které si ze zvyku oblékaly omšelé staré sukně a tmavé svetry, jako drahokam. Tuto svoji jistou nadřazenost si patřičně užívala, mluvila vždy hlasitě, veselým bezstarostným tónem, jako by se právě jí stáří netýkalo. Při letmé konverzaci s mužským osazenstvem švitořila a při pochvalných poznámkách o svém vzhledu se pýřila, jako malá školačka. Upřímnosti v jejím projevu moc nebylo. Když si člověk všímal dobře skrývaných detailů v jejím chování, zanedlouho pochopil, že je to paní značně sobecká a pokrytecká, třebaže její nenucené veselí tuto skutečnost s úspěchem zakrývalo. Objektem jejího trochu těžkopádného flirtování se začátkem Adventu stal i pan Smyk. Mělo to krom jiného i ten efekt, že přestal protestovat, když jsme mu převlékali tepláky po jeho nezdařených úprcích na toaletu a navíc se začal každý den holit. A nejen to, najednou jsme z jeho tváře ucítili trpký pach asi dvacet let staré vody po holení, která v jeho nočním stolku léta čekala na příležitost. Začal se pečlivěji česat a stal se z něho usměvavý přátelský chlapík. Duší však zůstal loupežníkem. Paní Lajská se s panem Smykem dávala při každé příležitosti v jídelně do řeči, švitořila a propukala ve veselý smích takové intenzity, že se některé babičky pohoršeně mračily. Její smích byl tak hlasitý, že ho zaslechl i pan Písař. Že mu vzkvétající vztahy pana Písaře s paní Lajskou nejsou lhostejné, jsem poznal záhy. Nesl jsem mu jednou odpoledne na pokoj čaj a nalezl jsem ho, jak sedí na posteli, nepokojně šoupá bačkorami o podlahu, s ustaraným výrazem v tváři. Jeho pohled mě polekal, nevěděl jsem, co se stalo. „Pane inženýre“, naklonil se ke mně s pohoršeným výrazem, „všim jste si, jak se paní Lajská baví s tím odvedle?“, vyhrkl a opovržlivě kývl hlavou k sousednímu pokoji. Byl jsem jeho dotazem poněkud zaskočen, ale věděl jsem hned, kolik uhodilo. Hleděl jsem do jeho čirých šedomodrých očí a říkal si pro sebe: „Tak vida, děda žárlí. Myslel jsem si, že když je člověk takhle starý a je v domově důchodců, nic důležitého už nemusí řešit. Všechno, nebo skoro všechno už má za sebou. Co prošvihl, to už napravit nestihne a co pokazil, už je dávno pryč. Myslel jsem, že důchodci po sedmdesátce už jenom luští křížovky, poslouchají rádio a popíjejí celý den teplý čaj. A ona to není pravda.“ Viděl jsem, že pan Písař na Smyka žárlí a bylo mi ho líto. O paní Lajské jsem si myslel své a byl bych mu mohl říct, že za to ta pokrytecká koketa nestojí. Ale bylo mi jasné, že osmdesátiletý stařík je na tom se svými city stejně, jako čtyřicetiletý zralý muž nebo dvacetiletý nezkušený mladík. Všichni jsou zahleděni do své představy a nevidí a neslyší nic, co by ji jakkoli nabourávalo. Hleděl jsem dědovi do očí a viděl, jak rád by byl, kdybych mu řekl, že se mýlí, a že krátké rozhovory paní Lajské s panem Smykem v sobě neskrývají víc, než konverzace jakýchkoliv jiných dvou obyvatel Domova. Zároveň jsem ale viděl, že namlouvat mu něco nemá velkou naději na úspěch, protože skutečnou pravdu zná. „No, já myslím, že spolu jen tak občas prohodí pár slov. Paní Lajská si ráda povídá, vždyť to víte.“ Snažil jsem se celou věc trochu bagatelizovat, i když mi bylo jasné, že pečlivě oholená tvář pana Smyka a švitoření paní Lajské, ještě trochu sladší než obvykle, svědčí o něčem jiném. Bylo mi ale dědy líto a nechtěl jsem do jeho ran přisypávat sůl. „Kdepak,“ nenechal se pan Písař napálit a rozčileně kroutil hlavou, „vona se s ním dala dohromady. Každý vodpoledne tady spolu seděj na chodbě. Von jí nosí čokoládu a bombóny a vona si je vod něj klidně bere“, zasípal nešťastně. Oči měl vystrašené a ustarané, jako by se mu právě někdo snažil odloudit jeho vlastní manželku. „Ale pane Písař“, konejšil jsem ho dobrácky, „vždyť to nebude mít dlouhého trvání. Znáte přeci Lajskou. Předtím chodila za panem Barešem, teď za Smykem a zítra to bude někdo další. Stejně jí jde jenom o to, aby z něho vymámila pár pomerančů, co dostáváte k svačině a nějakou čokoládu. Žádnou upřímnost u ní nevidím.“ „To máte pravdu, potvora, to vona je“, přikyvoval horlivě pan Písař, ale stejně bylo vidět, že mu čerstvě vykvetlé přátelství pana Smyka s paní Lajskou nedává pokoj. Kýval se na posteli nervózně dopředu a zase dozadu a vrásky v jeho obličeji se ustaraně prohlubovaly. „Kruci“, ulevil jsem si, když jsem od něho pospíchal za svými povinnostmi, „to jsem zvědav, jestli se budu s něčím podobným na stará kolena taky ještě potýkat. Člověk by si myslel, že jako vdovce po osmdesátce už pana Písaře něžné pohlaví nebude vzrušovat. Ale jak je vidět, člověk má asi do smrti co dělat. A když už nemá opravdové starosti, musí si nějaké vydupat do země, stůj co stůj.“ To byla ostatně pravda, která se v Domově ukazovala dnes a denně. Byli tam velmi nemocní lidé, kteří se soustřeďovali jen na svou chorobu. Trápili se, trápili, a čím víc se trápili, tím horší byl jejich zdravotní stav. Ale pak tam byli další, relativně zdraví staří lidé, kteří měli tolik času, že nevěděli co si s ním počít. Nudou by se snad ukousali. Aby tomu zabránili, vymysleli a vytvořili si umělé problémy, které existovaly jen v jejich hlavách, a nad těmi se pak mohli uzoufat. A když už se někdy řešení takového uměle vytvořeného problému objevilo na obzoru, dělali co mohli, aby ho zadupali do země a mohli si dál pokojně užívat své role trpící oběti. Proč by si člověk užíval klidu a spokojenosti, když může tak krásně úpět až do konce… „Ach jo“, povzdechl jsem si a pár minut před koncem služby jsem ještě jednou vyběhl schody za panem Písařem. Doufal jsem, že už ho to pustilo, ale nalezl jsem ho v ještě pochmurnější náladě. „Všim jste si, že si ta Lajská barví vlasy?“, zeptal se dotčeně, jakoby barvení vlasů by jedním z nejhorších zločinů. „A von se začal holit a každej den si bere čistou košili. Taky se vždycky navoní nějakým prevítem. Smrdí to, jak bolavá noha, to vám řeknu. Ale vona mu to chválí, jako by to byla nějaká nebeská vůně“, mračil se rozzlobeně. Snažil jsem se ho trochu rozveselit a změnit téma hovoru, ale vůbec mě neposlouchal. Seděl na posteli, mračil se, šoupal bačkorami o podlahu a každou chvíli si pro sebe něco nešťastně zamumlal. Vzdal jsem další pokusy, přivést svého přítele na jiné myšlenky a s nevalnou náladou jsem se převlékl a pro ten den se s Domovem rozloučil. Jak už se to tak někdy stává, nechal jsem se nevrlostí dědy nakazit a zbytek dne strávil v pochmurné náladě. Uběhlo dalších pár dnů a pan Písař se kabonil stále více. Žádná legrace už s ním nebyla. Na moje nahrávky na smeč nereagoval a vypadalo to, že už mi nikdy pro potěšení nezasípá. Život se však valí ve vlnách, včerejší vítěz nazítří klesá pod tíhou nesnesitelného břemene a z poražených se jako mávnutím kouzelného proutku stávají vítězné hvězdy. Pan Písař požádal Život o novou dramatickou zápletku a bylo mu bleskově vyhověno. Do velkého obratu však mělo uplynout ještě několik dní. Ty byly naplněny pravidelnými hlasitými rozhovory mezi paní Lajskou a panem Smykem na jídelně, doprovázené čím dál nelibějšími reakcemi ostatních obyvatel. Paní Lajská zůstávala nad věcí, neboť pro ni zůstávala tato konverzace jen hrou, při které si princezna hraje s city zamilovaného trubadúra, až do chvíle, kdy ji omrzí a rozhodne se nahradit ji hrou jinou, neokoukanou a tedy i zábavnější. Trubadúr, věren proklamované hloubce svých citů, končí pak svůj život nešťastným skokem ze skály, přímo naproti oknům své milované. Těžko říci, nakolik byl pan Smyk trubadúrem, už vzhledem k nutnosti pravidelné výměny textilií, ale faktem je, že když se princezna jeho společnosti nabažila a přestala ji vyhledávat, nesl to velmi nelibě. Přestal si měnit každý den košili, přestal se holit a do třetice přestal v případě potřeby spěchat na toaletu s tak zoufalou naléhavostí, jako to činil doposud. Do Štědrého dne nebylo daleko, když jsem tuto změnu ve vztahu trubadúra a princezny zaregistroval i já. „No zaplaťpánbůh, konečně bude pokoj“, říkal jsem si s úlevou a těšil se z toho, že věci se v domově důchodců vracejí do starých kolejí. To by ale bylo příliš idylické! Myslel jsem si, jak jednoduše se věci mají. Že paní Lajská šla trochu do sebe a pochopila, že trápit pana Smyka nemá smysl. Že ho tím nevyřčeným příslibem čehosi dalšího v budoucnosti jenom vysiluje, a že taková hra není v jejich věku ani postavení důstojná ani pro jednoho z nich. Aby nedošlo k mýlce, lásce není na překážku věk ani zdravotní stav, což byla další zkušenost, kterou jsem v Domově udělal. Ale u těchto dvou lidí bylo od začátku jasné, že mezi nimi nic krásného vykvést nemůže. Těšil jsem se z toho, že paní Lajská přeci jen není taková potvora a v duchu jsem se jí omlouval, jak jsem jí předtím křivdil. Ukončení vztahu trubadúra a princezny mělo však úplně jinou příčinu. Na hradě se objevil trubadúr číslo dvě, mnohem odhodlanější a zarputilejší!

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy