Pod vodou jsou cizí děti (2)

Na břehu zamrzlé řeky seděla v mlze a v zimě schoulená plačící dívka. Sníh jí padal na chvějící se ramena lehce přikrytá vlněným šálem. Světlé vlasy, nedbale spletené do dlouhého copu, se jí neposedně vlnily kolem obličeje a ramen. Utřela si slzy. Už po několikáté. Mokré líce jí mrzly, ale ona jako by necítila zimu ani chlad. V tom srdceryvném pláči tloukla drobnými prsty do ledu, na kterém klečela, avšak vrstva byla příliš silná na to, aby se jí ho podařilo rozbít. Křičela nevyslyšené prosby, avšak apatické okolí si nevšímalo jejího nářku. Stromy tiše šuměly pod příkrovem sněhu, voda netekla a ptáci nezpívali. Uschlé listy se snášely kolem ní jako dopisy bez adresáta. „Sáro!“ vykřikl postarší muž. Dělal lesníka a bydlel nedaleko, zrovna se vracel z procházky. Rozběhl se k ní, ale na zamrzlý rybník se mu dvakrát nechtělo. Přemluvilo ho, až zoufalství s jakým se dívka bezvládně zhroutila. „Co tady děláš?! Okamžitě pojď na břeh!“ vykřikl, ale při pokusu ji chytit se mu vytrhla. Beze slova odhrnula sníh, který napadal na čerstvý led. Pod ním se zřetelně rýsovala dětská tvář. Promrzlé a nafouklé tělo k nim upíralo vytřeštěné oči a výraz ztuhlý v posmrtné masce je marně prosil o pomoc. Bylo to jako ve starém černobílém filmu. Z nebe se sypal sníh a on neustále doufal, že když se dost rychle stačí přesunout na mimo záběr pohledu, uvidí komparzisty, jak sypou umělou vatu na dvojici ústředních postav romantického příběhu, nebo alespoň na kapotu jeho ošuntěného auta, aby mu nedělalo před lidmi ostudu. Připadal si jako v pohádce, když projížděl poklidnou, zasněženou krajinou. Náladu mu však nic zvednout nemohlo, protože věděl, že jede k dost nemilému případu. Vyšetřoval sériové vraždy malých chlapců, které se v okolí s určitou pravidelností opakovaly. Asi jako jediný věřil, že má ten případ řešení, na rozdíl od kolegů. Navzdory varování v rádiu o tom, že jsou nesjízdné silnice, se vydal po jedné z hlavních stezek, které naštěstí byly protaženy traktory. Do Zábřehu to nebylo daleko. Přijížděl cestou od města, takže se nemusel trmácet ty vraždně pomalu ubíhající kilometry divokým lesem, protože v tom případě by ho také mohli najít až příští rok na jaře. Topení služebního vozu značně pokulhávalo, takže byl vděčný, když se před ním vynořila střecha srubu jako tečka na pozadí bílých plání zapadaných polí, která ohraničovala cíl jeho cesty. Rybniční oblast se před ním otevírala jako na dlani. Zajel na konec cesty, odkud už pokračovaly jen hluboké závěje, a krkolomně zaparkoval. Nebýt zřetelně vyšlapané stezky vedoucí kolem hrází, myslel by si, že je v okolí dokonale mrtvo. S povzdychem si zapálil cigaretu a s výrazem, že mu nic na světě nečinní větší nechutenství, než brodit po kolena ve sněhu, se vydal ke srubu. Dav zvědavých pozorovatelů se neklidně zavlnil, když ho zpozoroval. Nacvičeným profesionálním pohledem každého přejížděl. Lidé jeden po druhém klopili hlavy a ustupovali mu. Podvědomě se načepýřil jako kohout na kurníku. Mrtvola ležela zabalená ve vaku. Policisti z Dubí o něčem živě diskutovali stranou od ostatních. Muži se sekyrami stáli kolem průrvy vysekané v ledu. Nikdo nic neříkal. „Běžte všichni domů!“ zavelel Marek. Dav se pomalu začal posouvat směrem k polím. Policista nechtěl čekat, až odejdou i poslední čumilové. Zima byla příliš vlezlá na zbytečné postávání venku. Dřepl si k příčině svého příjezdu. Když se nikdo k ničemu neměl, rozepnul zip a chvíli zíral do promodralé tváře malého chlapce. Znechuceně tipl cigaretu do sněhu. Nevrlým pohledem se ohlížel po zbytcích spolupracovníků. Rybáři do sebe šťouchali jako kluci při fotbale, ale on se nechtěl rozčilovat tím, že záměrně neslyšeli, když jim zavelel k odchodu. Pak mu pohled sklouzl jinam. Něco viditelně zaujalo jeho pocuchané nervy. Ta hubená postava připomínající přízrak. Bledá jako bludička s vlasy v barvě slámy. Sára. Říkalo se o ní, že byla šílená. Nikdo se to nikdy nepokoušel vyvrátit, zvláště ne ona. „Vy jste ho našla?“ zeptal se jí. Trhla sebou, jako by se probrala ze spánku. Přitáhla si šálu k tělu a přikývla. Připadala mu těsně před nervovým zhroucením. Roztřesená jako kuřačka s nikotinovým absťákem zkřížená s anorektickou modelkou, kterou už odvrhl módní průmysl. Byla příliš ušlápnutá na to, aby ze sebe vysoukala smysluplnou větu delší než jedno slovo. „Šel jsem kolem a viděl jsem ji, jak brečí na jezeře,“ řekl lesník. „Takže vy jste byl také u toho?“ „Vracel jsem se domů. Plakala, tak jsem na ni zakřičel a ona mi ukázala toho chlapce. Nemohli jsme ten led prosekat. Je zima, muselo to rychle zamrznout i s tím klukem.“ „Budete s semnou muset na stanici,“ řekl nesmlouvavě Marek. „Oba dva. Pokud tady nebyl ještě někdo další.“ „Ale, pane, já musím domů. Už tak tady tvrdnu dost dlouho a žena bude zase dělat drahoty, však víte. Můžu přijít někdy jindy? Manželka vám upeče buchtu jako tehdy, co říkáte?“ Marek si povzdychl. Nenáviděl lidové smlouvání. Těžko těm balíkům vysvětloval, že to potřebuje hned. Pak rezignovaně pokrčil rameny. „Dobře, ale je to naposled. A ty, krásko, půjdeš s semnou.“ Čekal, až si přijedou pro tělo. Dívka seděla na vyvráceném kmeni stromu, jako by necítila zimu nebo alespoň neměla úctu ke svému močovému ústrojí, s totálním nezájmem vepsaným ve tváři. Raději se věnoval oběti. Všiml si, že chlapec měl svázané ruce. Modřiny na krku odpovídaly nešetrnému zacházení. Nejspíš ho někdo škrtil jako kotě. Domníval se, že je to jeden chlapec z Dubí, ale jistý si nebyl. Přistěhoval se před nedávnem, proto zdejší lidi neznal ještě po jménech. „Vypadá to, že ho někdo zbil, ale příčina smrti bude utopení,“ řekl jeden z cizích policistů. „Už jste si na to vsadil?“ zažertoval, ale muž se jen zasmál. Opět si připomněl, že tihle myslí každý vtip naprosto vážně. „Jasně, plácli jsme si na láhev domácí pálenky. To víte, není první utopený.“ „Jak to, že jste tady taky?“ „No, je to váš rajon, ale lidem to těžko vysvětlíte. Takže první volali nás. A my pak vás.“ „Víte, kdo to je?“ zeptal se s očima převrácenýma v sloup. „Jo. Je z Dubí. Matka dojede na identifikaci.“ „Pohřešoval ho někdo?“ „Ne, vůbec. Prý ráno odešel do školy jako každý den.“ Marek se koukl na hodinky. Bylo půl jedné. Nějak přibližně v tuhle dobu se teprve mělo končit vyučování. „Řekněte někomu, ať mi pošle zprávu z pitvy. Jedu na stanici sepsat protokol s tou holkou,“ kývl k Sáře, která promodrávala zimou jako šmoula. Popadl ji za loket a neoblomně ji táhl k autu. Ošila se, jako by jí byl jeho dotek nepříjemný, tak ji chytil za šál. Nevzpírala se dál a neslyšel ani slůvko stížností. Když ji posadil na rozviklanou židli na stanici, sotva zvedla hlavu. Marek si povzdychl. Nenáviděl celý ten balíkov. Spisy byly ve složkách sotva setříděné podle písmen abecedy. Jeho notebook vypadal vedle psacího stroje, který se donedávna aktivně používal, jako návštěvník z jiného vesmíru. Postavil vodu na kafe a shodil ze sebe mokrou bundu. Natáhl k zadržené dlaň s žádostí o občanský průkaz. Škubla sebou a roztěkaně si ho začala prohlížet. Nejdřív si utřela ruku od hlíny o stehno, pak zašátrala v kapse. Neochotně mu doklad vydala. Vytáhl si čistý arch papíru, nacpal ho do stroje a s nechutí začal vyplňovat prázdné kolonky. „Co se tam stalo?“ začal s povzdychem. „Jezerní lidé si ho vzali,“ zašeptala tak tiše, že ji zprvu málem přeslechl. „Prosím?“ zeptal se skepticky. „Vzali si ho jezerní lidé. Pozřeli duši toho chlapce a utopili ho. Viděla jsem to.“ „Dámo, pokud vím, tak žádní jezerní lidé nejsou. Takže co jste dělala tam na ledě?“ „Šla jsem kolem hrází. Slyšela jsem ho křičet. Led se prolomil a pak jen voda… šeptali na něho.“ Marek si povzdychl. První věc, kterou mu řekli, když před několika dny nastoupil do služby, bylo, že ta holka je úplně šílená. Netušil jestli má dál páčit informace o jezerních lidech nebo podobných nesmyslech, ale zrovna nadšený z toho nebyl. Rozhodl se zavolat svému nadřízenému, který měl dovolenou. Byl to chlap v letech těsně před penzí a práci bral jako zábavu. S případy si hlavu nedělal, spíš rád vymýšlel konspirační teorie, které měly k pravdě daleko asi jako výplata ke spokojenosti. Jeho mínění o něm se pohybovalo někde mezi velkým fanouškem fantasmagorií a smýšleným televizním policistou z amerických kriminálek. Obojí se rapidně vzdalovalo od reality a skutečného světa, ve kterém žili. Vyslechl si pár konverzačních klenotů, ohodnotil počasí a pak dostal poučení, že si má nechat podepsat prohlášení, načež ji následně poslat domů. Představil si svou skvělou kariéru na místech, kde se všechny problémy řešily pokrčením ramen. Na náladě mu to rozhodně nepřidalo. Protřel si spánky jako by bojoval s migrénou, ale pak se rozhodl hrát tu hru. „Co mi řeknete o jezerních lidech?“ zeptal se. „Bydlí v jezerech a rybnících. Číhají na lidi. Stahují je pod hladinu, kde jim vyrvou z těla duši a pak je nechají utopit.“ „Vodníci?“ zkusil. „Ne. Nejsou to vodníci. Vypadají jako lidé.“ „Jak to víte? Viděla jste je někdy?“ „Jsem jedna z nich,“ řekla pevně. Musel se několikrát nadechnout, aby se tomu nesmál, ale pak ho zamrazilo, když jí pohlédl do očí. Měla výraz maniaka. S očima plnýma strachu, hrůzy a nevypočitatelnosti. Přeběhl mu z toho mráz po zádech. „Odkdy jste se rozhodla odstěhovat?“ „Smějete se mi?“ zeptala se zlověstně, ale on záporně zakroutil hlavou. „Kdysi když byla příliš velká zima a led se téměř nedal prolomit, hladověli. Ryby umíraly bez vzduchu a oni také. Tak se rozhodli, že obětují někoho ze svých. Mě. Vyhostili mě z jezera. Vyměnili mě za lidské dítě. Když rybáři prosekávali díry, vzali si ho a dali ji místo toho mě. Oni musí jíst! Když se nají, půjdou spát a vydrží to rok, než se zase musí nakrmit.“ Marek se nesmál, ba naopak už neměl ani pomyšlení na něco podobného. Zdali někdo věděl, že je ta dívka vážně nemocná? Každopádně zašel moc daleko. Hra se zvrtla a on už v ní nechtěl pokračovat. Podíval se na spis. Vytáhl ho z psacího stroje, aby ho mohla podepsat. „Trefíte domů?“ zeptal se. „Svezu se s někým, kdo pojede mým směrem.“ „Neměla byste jezdit s cizími. Můžu vás odvézt.“ „Není třeba,“ řekla rázně. Díval se za ní, dokud nezavřela dveře. Vánice venku ji hned pohltila. Osaměl, ale připadal si opravdu nepříjemně. Neodbytně se hlásil o slovo pocit vnitřního, nepochopitelného strachu. K čertu s tím! Pomyslel si a pustil rádio, aby se alespoň trochu odreagoval. Nepřipadal si tak sám. Pak si všiml, že mu občanka zůstala ležet na stole. Rozhodl se, že jí ji zajede vrátit. Dnes už se mu však nikam jezdit nechtělo. Sedl si za stůl, aby si mohl prohlédnout doklad. Fotka byla dost zkreslená, k identifikaci by ji rozhodně nepoužil. Pak mu pohled sjel k datu narození a čelo mu zkřivily vrásky. Podle toho údaje jí bylo něco málo přes patnáct. Pokusil se nepoulit oči, ale uvažovat. Tipoval by jí minimálně osmnáct, ale spíš víc. Kdyby se neocitl v zastaralém zapadákově, kde se na psychiatra nevěřilo a pokud byl někdo blázen-dobře mu tak, jen o důvod víc, proč se mu vyhýbat, mohl s tím něco dělat. Vytáhl složky s posledními případy o utopených dětech. Věnoval se jejich hledání celý týden, což nebylo v tom zmatku nic neobvyklého. Zkusil pátrat podle příjmení, zdali nemá u nich složku, ale nic nenašel. Otevřel tedy hlášení o úmrtích. Vypadalo to, že se případy opakovaly. Čtyři kluci, jedna dívka. Dívčin případ byl nedořešený, ale pravděpodobně šlo o nehodu. Prolomil se pod ní led. U chlapců nebylo vyvráceno cizí zavinění. Měli svázané ruce. Uvědomil si, že ten dnes také. Kdo mohl chtít udělat dítěti něco tak strašného? Kdo je topil pod ledem? Ta dívka? Proč měli svázané ruce, ale ne nohy? Aby mohli dojít k jezeru po svých a utopili se? Prohlížel si spis, aby zjistil, že u každého nálezu byla i ona. Nač by ubližovala chlapcům? Jak je mohla dotáhnout na led? Sotva by přeprala dítě, natož chlapce. Rozhodl se do toho dostat pod povrch. Když do dveří vstoupil jeho služebně starší kolega, ovanul ho studený poryv větru.

Pod vodou jsou cizí děti - 2. třetina

„Ahoj, ahoj!“ zahalekal vesele. „No nazdar,“ řekl dvojsmyslně Marek. Odložil lejstro na hromádku a otevřel další složku. „Co ten utopený kluk?“ zeptal se příchozí. „Co by. Je mrtvý,“ odsekl. „Nemilé. Matka tu ještě nebyla?“ „Ne. Úplně jsem na ni zapomněl. Měla by přijet každou chvíli.“ „Já jí to řeknu. Můžeš klidně jít domů, dořeším to.“ „Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ „Na co?“ „Na Sáru…“ „Tu šílenou?“ přerušil ho hned. „Jo. Přesně tu. Našla toho utonulého kluka.“ „Našla je všechny. Bydlí kousek od rybníka. Je to taková bludička. Často chodí po hrázi, i několikrát za den. Nemá co dělat. Je to prostoduchá chudinka.“ „Potřebuje odbornou psychiatrickou pomoc.“ „To není naše věc.“ „Vzal jsem ji sem. Chtěl jsem sepsat protokol, ale pak jsem zjistil, že jí ještě není ani osmnáct.“ „Měl jsi zajít za její tetou! Bydlí tam s ní. A je skoro stejně šílená jako ona. A kam šla pak? Nechal jsi ji jít?“ „K čertu, ano! To jsem neměl!“ „Ne, to´s neměl. Ale ona se domů určitě dostane. Kdyby ji někdo ukradl, jistě by si to brzy rozmyslel. Neboj, nikomu to neřeknu. Snad z toho nebude problém.“ „Jsem dneska nějak roztěkaný!“ postěžoval si Marek. „To se stává. Nejsi tu moc dlouho a ještě nevíš, jak to tady chodí. Ty dětské vraždy nejsou nic příjemného. Ale zvykneš si. Není to první a podle mě ani poslední.“ „Ty věříš na jezerní lidi?“ „Jsou to jen povídačky. V rybárně se vypráví často.“ Marek si v duchu udělal mentální poznámku. „O čem jsou?“ „O podivných tvorech, kteří žijí v rybnících a jezerech. Živí se utopenými živočichy, ale po většinu roku spí. Jen v zimě se probouzejí, aby se nakrmili a pak spí dál.“ „Co mi řekneš o těch případech?“ „Vyšetřuješ?“ usmál se David. „Jen mě to zajímalo.“ „První vražda byla před čtyřmi lety a každý rok se to opakuje. Nikdy jsme nikoho neusvědčili. Všechny oběti byly svázány a pohlavně zneužity. Žádné stopy, žádné otisky, žádné tělní tekutiny. Nějak mi zplesnivěla svačina ze včera!“ „Cože?“ vyděsil se Marek. „Jo, není to nic příjemného.“ „Ale ta holčička prý…“ „Ta s tím nesouvisí, podle mě.“ „Kde se to stalo? Co je vlastně poblíž?“ „Rybárna. Jako malý jsem taky chodil do rybárny. Byla to děsná legrace, matka mi vždycky nadávala, protože jsem smrděl rybinou. Nevím o klukovi, který by tam nechodil rád.“ „A co ten majitel? Jaký je? Kdo to je?“ „Porybný? Skvělý chlap. Nevím o někom, kdo by ho neměl rád. V létě to tam žije. Je tam spousta dětí. Pořádají se soutěže a rybí hody. S těmi chlapci ho to strašně sebralo.“ „Vy jste ho nezatkli? Neprohlíželi rybárnu?“ „Všichni ho známe už od malička. Jsme jedna rodina. On by těm chlapcům sotva ublížil. Nech to být, Marku. Porybný to určitě neudělal.“ Marek se podvědomě zatřásl. Chtělo se mu zvracet. Byl rád, že chlapce nezkoumal tak zblízka. Když vzal službu v Zábřehu, říkal si, že to bude dobrý začátek. Začne u lehčího. Na venkově, kde nejsou lidé zkažení vlivem velkoměsta. Kde je malá zločinnost, a nejhorším problémem jsou potyčky mezi sousedy. Jak byl naivní! Rozhodl se zavolat svému kolegovi ze školy, aby mu zjistil něco o té holce. Něco mu na tom nesedělo. Nebo spíš neustále trpěl nutkáním se o ní dozvědět víc. Popadl občanku a klíče od auta. „Vezmu si vůz a zajedu k rybníkům. Vrátím jí tu občanku. Třeba ji potkám po cestě.“ David ani nezvedl hlavu od knihy. Jen mu zamával rukou, aniž by se staral o cokoliv jiného. Marek vyřídil hovor za méně než tři minuty, na ostatních místech se viditelně pracovalo. Čas byl drahý. Pak strčil klíčky do zapalování a čekal, až se auto trochu rozehřeje. Sjel z Výškovického kopce, odkud zabočil na silnici podél řeky. Louky zasypané sněhem zely prázdnotou. Dokonce neviděl ani zvířata. Pro oblast byly typické každoročně zaplavované louky. Rozsáhlé části nivy pokrývaly ojedinělé remízky a ohraničené ze západu i jihu hustým lužním lesem. Nebylo divu, že je protkávala celá soustava rybničních komplexů. Byla to spousta volného, necivilizovaného prostoru, kde se člověk lehce ztratil. Posledním, kdo tamtudy projel ve velkém, byly tanky osvobozenecké armády. Rybniční hráze se budovaly po celém obvodu rybníků a na mnoha místech byly ještě pozůstatky náhonů, průplavů, dřívějších ale dnes již zanesených, kanálů a zarostlých sadů mezi  hospodářskými budovami. Jelikož se vydal přímější cestou, bylo na něm, aby zastavil pod nemocnicí a zbytek cesty došel pěšky. Nechal auto stát na kraji lesa a sám se vydal po prošlapané cestě do jeho nitra. Vítr tiše skučící kolem rozpadlého zdiva a zetlených pahýlů věkovitých stromů dokresloval tu scenérii sklíčené a pusté krajiny. Dříve bujné trsy trávy, nyní zasypané sněhem, který je zpražil až ke kořenům, šustily jako oběšenci v oprátce. Les působil každým okamžikem stále zlověstněji, až se mu zdálo, že se stromy naklánějí k cestě a z hlubin hvozdu se ozývají hlasům podobné útržky. Za zády obrovských košatých stromů stoupal kouř. Mlha visící nad vším, jako rouška ochraňující před morem, skrývala další spršku děsů, hrůzy nelítostné přírody a času lhostejně jdoucího všemi směry, bez ohledu na to, co semele mezi svými koly. Čerstvé jehličí se bořilo pod nohama. Živočišná vůně kolem něho byla velmi živá. Rozryté nory, jež míjel, ještě páchly po svých obyvatelích a teplo z nich unikalo jako život z umírajícího těla. Ticho dodávalo tomu místu podivnou atmosféru. Čím hlouběji zacházel, tím více se kolem stahovala tma, až si uvědomil, že je v ní naprosto pohlcen. Vnímal pouze světlé skuliny daleko před sebou v hustém mlází. Borovicová monokultura nedala ani v zimním období proniknout slunci k zemi. Roztřásl se po celém těle, ačkoliv si nebyl plně vědom příčin svého strachu. Snad nějaký hluboko zakořeněný pud přetrvávající po celé generace lidského pokolení ho varoval před neviditelnými tvory z lesa. Ušel ještě pár kroků, než ho do nosu udeřil odporný pach rozkladu. Zvedl se mu žaludek, ale za ty roky na škole si na mrtvoly zvykl. Pak mu ujel pod botou sněhem zapadaný kámen a on se zřítil ze svažitého kopce. Skutálel se několik metrů dolů, ale díky podloží z tlejícího listí se mu nic nestalo. Narovnal se a oprašoval si bundu, aby si zachoval alespoň vzdálenou iluzi důstojnosti. Dokud si nevšiml mrtvého jelena, říkal jsi, že jde pouze o zbystřené smysly podpořené bujnou fantazií. Ztěžka polkl, ale když se otočil, vykřikl zděšením. Spatřil před sebou Sáru. Překvapeně si ho prohlížela, svírajíce si šál na prsou. „Kde jste se tady vzal?“ zeptala se tiše. „Vy jste mě teda vyděsila!“ vyčetl jí, ale byl rád, že potkal někoho živého. V duchu si zopakoval výčet všech sprostých slov, která ho v tu chvíli napadla. Dívka mu pokynula, aby ji následoval. Zavedla ho do staré chatrče, kde byl jediným zdrojem tepla zchátralý krb. Vděčně si k němu sedl, zatímco hledal po kapsách dívčin občanský průkaz. „Kde máte tetu?“ zeptal se, když si všiml, že jsou tam sami dva. „V práci,“ řekla s pokrčením ramen. „Neměla byste být tak roztržitá, slečno, občanka je důležitý doklad na to, abyste ji někde zapomínala.“ Neodpověděla. Jen vyděšeně koukala z okna. Postavil se za ní, ale nic neviděl. Hráze nedalekého rybníka byly tiché. Suchý porost vysokých trav tvořil dokonalou pohledovou stěnu z protější strany břehu. Netušil, kam se přesně dívá. Když začala mluvit, zaujala ho tak, že jí věnoval bezvýhradně všechno pozornost. „Král Rybář tká své sítě. Rozhazuje je po jezeře a…“ zalapala po dechu, oči doširoka otevřené. S hrůzou vepsanou ve tváři se začala třást. „Pod vodou je cizí dítě!“ vykřikla. Popadla ho za límec bundy a smýkla jím silou pro někoho její tělesné konstituce nevídanou. „Pod vodou je cizí dítě!“ křičela na něho a bila jej do hrudi pěstmi, dokud neustoupil. Jakmile si uvědomila, že jí nerozumí, ani nepomůže, nechala ho být a rozběhla se směrem k rybníku. Hbitě vyskočila na hráz a uháněla přímo k ledové ploše, aniž by si dělala problém se sněhovými závějemi navátými po celém okraji břehu. Pustil se za ní, byť netušil proč. Věděl jen, že je naprosto pomatená a kdoví, co by byla v takovém stavu schopná udělat? Před ledem se zastavil, ona však nikoliv. Bez pudu sebezáchovy vběhla na hladkou plochu, kterou hyzdila tmavá díra temné vody. Nebojácně se přiblížila až téměř k rozštěpeným okrajům, ale pak si klekla na kolena a zmateně odhrnovala navátý sníh, aby se jí naskytl pohled na to, co je pod hladinou. „Pomozte mi!“ křikla na něho. Marek se neochotně dotkl nohou ledu. Neměl v podobné pokusy zvláštní důvěru, ale ze všech sil doufal, že ho to unese. Pomalu se plížil za dívkou a při každém zlověstném zakřupání zaváhal. Pak se ten nervy drásající zvuk ozval znovu. Mnohem silnější. Než stačil vykřiknout, dívka se propadla přímo do ledové vody. S výkřikem se vynořila a plavala mezi kousky ledu. Okraje díry se stále zvětšovaly. Snažila se vyšplhat nahoru, ale pořád padala zpátky. Lehl si k ní, na místě, které vypadalo dost promrzlé do hloubky natolik, aby je led udržel. Podal jí ruku a ona mu do ní něco vsunula. Cítil tu věc jako beztvarou a studenou. Sára zabrala, pokusil se zatáhnout, avšak ke svému zděšení se objevilo promrzlé dítě. Vytáhl ho z vody a okamžitě se pokusil o umělé dýchání. Dívka se hbitě vyšplhala za nimi. „Musíme ho dostat na břeh!“ křikl na ni, aby ho následovala. Popadl chlapce do náruče a rozběhl se. Ani po první pomoci se mu nepodařilo ho oživit. Čekal roztřeseně na sanitku, seděl na studené zemi, nedbaje na to, že je úplně promrzlý a mokrý. Sára se jako zmoklý pes odplazila do chatrče. Celá vyčerpaná se schoulila k ohni, kde ji potom našel. Neřekla mu ani slovo kromě těch blábolů o jezerních lidech. Když dorazil v deset večer do svého bytu, měl pocit, že celý den nebyl víc, než jedna velká noční můra. Sedl si počítači, aby si přečetl poštu. Doufal, že se tím trochu rozptýlí a uklidní. Nechal stahovat aktualizace, zatímco si šel dopřát lázeň. Na to, jak byl vyčerpaný po fyzické i psychické stránce se mu nechtělo jít spát. Nad hlavou viděl podivné záblesky světel. Chladné odstíny modrozelených barev protínaly konejšivě teplé tóny. Připadal si lehce, jakoby se vznášel. Kolem stoupaly bublinky, všechno se vlnilo. Vznášelo a harmonicky cirkulovalo ve stavu bez tíže. Někdo na něho šeptal. Slyšel příliš hlasité bušení srdce i další zvuky z hlubin jezera. Na periférii pohledu si uvědomoval pohyb temných siluet. Chtěl se nadechnout, avšak nebylo to tak jednouché, jak si zprvu myslel. Polykal, ale vzduchu se mu nedostávalo. Zalapal po dechu, ale do úst se mu nahrnula voda. Uvědomil si, že se topí. Tělem mu projela křeč. Strach mu sevřel útroby a on si byl jist, že bojuje ze všech sil o holý život. Začal sebou házet. Máchal rukama, kopal a doufal, že se mu podaří vyplavat. Sáhl na oporu. Vymrštil se, povzbuzen panickým strachem a… posadil se ve vaně. Vyděšeně se rozkašlal. Předklonil se a zvracel. Neuklidnil se, ani když se ujistil, že je ve svém bytě. Že všechno nebylo skutečné. Málokdy se mu zdál mu sen, při kterém se málem utopil ve vaně. Otevřel svou policejní záložku. Rozklikl si email s údaji, které potřeboval. Zíral na Sářinu fotku, ale o mnoho let mladší než byla teď. Články z novin hlásaly, že desetiletá holčička málem utonula. To ho zaujalo. Pročetl si informace, ale povšiml si jedné nezanedbatelné věci. Jmenovala se Sára, to ano. Ale v občance měla jiné příjmení. Gregorová hlásal její doklad, Záleská hlásal novinový článek, avšak bezpochyby to byla jedna a tatáž. Rozhodl se, že se nad tím zamyslí. Možná byl přepracovaný, protože se mu všechno pletlo v hlavě. Každopádně věděl přesně, kde budou její dokumenty. Zahrabané někde v těch neforemných a naprosto nepřehledných hromadách papírů mezi štosy přečtených časopisů a starých zapomenutých svačin - na stanici.

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy