Kdo je nelepší bloger? Možná Vietnamka Do Thu Trang

20.03. 18:30 | Autor: Ivan Motýl

Kdo je tvůrcem nejlepšího blogu v Česku? Odpověď se snaží dát porota prestižního literárního klání Magnesia Litera, která nominovala šest mimořádně zajímavých blogů, jež vybrala z internetového moře. On-line deník TÝDEN.CZ postupně představí některé nominované blogery, v tomto případě pražskou Vietnamku Do Thu Trang, která píše úspěšný blog Asijatka (Asijatka.cz).

Konečné pořadí nominovaných určí veřejné hlasování na webových stránkách soutěže (www.magnesia-litera.cz) a vítěz bude oznámen 5. dubna v přímém přenosu České televize. Rozhoduje se tedy virtuálně a každý bloger je virtuální psavec. Píšete ještě někdy propiskou na papír, nebo už je vše jen o elektronickém psaní? A nestýská se vám po psaní rukou?

To je skvělá otázka. Jako náctiletá jsem si psala deník, který jsem si schovávala pod matraci. K ručně psaným deníkům jsem se vrátila až díky jedné kamarádce. Píšu do něj nárazově, jsou tam myšlenky i zajímavé věci, které někde přečtu. Nejvíc mě mrzí, že ztrácím smysl pro krasopis. Vietnamci si na krásný rukopis potrpí. Maminka i tatínek mají nádherný rukopis. Já bych našim deník nemohla ukázat ne kvůli obsahu, ale kvůli svému škrabopisu. Psaní rukou je nádherná věc, ač trvá déle než ťukání do klávesnice. Miluju, když mě chytne slina, hraje mi v uších hudba a já se po tom papíře rozepíšu, až mě bolí ruka. Což se ale může stát i při ťukání do klávesnice. Ale když vás bolí ruka z psaní na papír, je to vlastně mnohem poetičtější. Možná jsem takový příležitostný staromilec.

Blog vietnamské Češky Do Thu Trang Asijatka je podle poroty říznou reflexí života banánových dětí. Co na to říká Do Thu Trang, o čem je blog vašima očima?

Píšu o rozdílech mezi Vietnamci a Čechy a o tom, co nás naopak spojuje. Česko-vietnamské mikropříběhy z každodenního života.

V Asijatce třeba čtu: "Co zaboha neuslyšíte od vietnamského rodiče. Nemusíš to jídlo dojídat. Ani to maso. Nechceš vzít toho svého Pepu na večeři? Ta tvoje třídní je fakt kráva. Promluvím si s ní o tom. Máš umělecký talent, nechceš to zkusit na konzervatoř?" Co bylo podnětem právě pro tento text?

Miluju chytrý a laskavý humor a ráda si počtu články z blogů Čilichili nebo Prigla, i když někdy zabolí. Je to hodně subjektivní pocit, ale lehkost a laskavý humor jsou tím nejlepším lékem na nadutost, zaprděnost a aroganci, která stejně souvisí s tím, že si člověk ze sebe neumí udělat srandu. Je to paradoxní, ale právě díky takovéto legraci mě někdy lidé berou vážně. Což vlastně vůbec nechci. Co se týče citace, tyhle věci od našich dennodenně neslýchávám. Baví mě hledat jednoduché drobnosti, na kterých se ukazují rozdíly.

Nadhledu máte dost, co berete smrtelně vážně?

Smrtelně vážně beru hlavně situace, kde je vidět neúcta člověka k člověku.

Stojíte vůbec o cenu Magnesia Litera, která je spojena s odměnou 50 tisíc korun na knižní vydání blogů? Loňská vítězka Marie Doležalová už prodala ohromující množství knižní podoby blogu Kafe a cigárka, ale není knižní vydání proti smyslu blogu? Není to něco jako porušení blogerských zásad, blog má být přece virtuální, nikoliv knižní?

Vy mi dáváte. To máte pravdu, o parádním úspěchu Marie Doležalové slýchávám často. Mým blogerským snem bylo se dostat mezi nominované. Mám z toho obrovitánskou radost, a jakkoliv to dopadne, dala jsem si slib, že jestli za mě mají umřít stromy, musí to mít hlavu a patu. Což bude ještě dlouhý boj s autocenzurou. Když píšete na blog a vaše myšlenky se uchovávají někde v mraku jako jedničky a nuly, nemáte na sobě takovou tíhu. Protože nikomu neležíte na poličce, nikdo vás nedaruje jako dárek. Vaše myšlenky se skutečně zhmotní. Blog bude navždy knihou. Protože blog je jen moderní e-název pro veřejný deník. A deník je kniha, byť v tomto případě s elektronickým původem. Dnes těžko najdete umělecký směr nebo formát, který by nebyl ovlivněn jiným, z jiného nevycházel nebo ten původní netransformoval. To samé se děje s blogy. Nebo naopak z kolika knih se staly blogy nebo podcasty autorů, kteří své knihy tímto způsobem udržují stále živé?

A jak blog píšete? Rovnou na stránku, nebo text napřed pečlivě editujete? Když usedáte k počítači, máte v hlavě jasnou ideu, nebo to necháváte na múzách, které osvítí váš kompjútr?

Bohužel mi psaní článků trvá přespříliš dlouho, i když mám nápad. Někdy už nevidím ani drobné chyby v textu. Možná jediné, co se mi daří spontánně domýšlet, jsou závěry a pointy. Pro mě je nejdůležitější poslední věta. Protože může zcela přetočit význam celého článku. Je to velmi magické spojení slov, které musí být důmyslné a shrnující, jako kdyby to měla být jediná věta, kterou si čtenář z toho všeho zapamatuje.

Čte blogerka jiné blogy, nebo se tím nezdržuje? Jaké případně sleduje?

Dva blogy už jsem jmenovala, ale spíše je to tak, že nečtu. Kdysi jsem sledovala vietnamské blogy, ale příliš jich nezbylo. Není to zdržování, můj informační kanál se ale dost zúžil. Spíše si občas přečtu články, co mi vyplivne facebookový odběr.

Jakou knihu v podobě skutečné knihy právě čtete nebo jste četla?

Zrovna mám rozečtené tři - Tima Ferrise a jeho Čtyřhodinový pracovní týden. To si čtu na cestě do práce a motivuje mě to, ale často se ptám sebe, jestli jsem ten typ člověka, co skutečně něco podle té knížky udělá. Koupila jsem si i Er ist wieder da od Timura Vermese, abych si zas osvěžila němčinu na něčem zábavnějším. A pak mám u postele nádherné, 3D vydání Malého prince. A to čtu velmi pomalu, po malých dávkách.

Blogerka ovlivňuje veřejné vědomí stejně jako novinář v tištěném médiu. Jak ho podle vás ovlivňujete vy? A netoužíte někdy být i o něco více společensky angažovaná, tedy až k patrům vysoké politiky?

Ne. Politika a diplomacie byla kdysi moje cílová profesní štace. Spíše mě baví ukazovat vietnamskou kulturu svým přátelům, podporovat je v tom, aby se nebáli letět do Vietnamu, aby se nebáli chodit do Sapy a aby se nebáli bavit se s lidmi ve večerkách. Moc bych si přála, aby se téma integrace nebralo vážně. Moc politické korektnosti je podle mě signálem nezdravé společnosti. Zdravý rozum člověku z majoritní společnosti nedovolí, aby řekl něco urážlivého. A na druhé straně zdravý rozum někoho z menšiny nedovolí, aby se onen urazil kvůli nevhodnému označení. A ovlivňovat lidi skrze internet je opravdu jednoduché. Zatím jen občas podpořím drobné společensky prospěšné projekty tím, že to nasdílím na sociální sítě, ale jinak nejsem nijak více angažovaná.

Z BLOGU DO THU TRANG

Čím jsou mí rodiče starší, tím víc jsou roztomilejší.

Podělila jsem se s nimi o radost, že budu mít rozhovor ve dvou tištěných médiích. Mamka s láskyplným očekáváním a dětskou nevinností vyhrkla: "Budeš v Blesku?" Miluju, když jsou naši dětsky nevinní. Mrzí mě, že s nimi netrávím tolik času, abych jim vysvětlila rozdíl mezi Bleskem a vším ostatním. A tak je to ve všem. Mí rodiče jsou ti nejbližší, zároveň ti nejvzdálenější pozorovatelé mého života. Z dálky tiše pozorují, jakým směrem se ubírám, a mají tichou radost z pracovních úspěchů.

V některých hovorech mezi čtyřma očima jste se mě ptali, co říkají naši na tak otevřený blog. Tatínek umí česky, ví, že TOHLE existuje. Ale nečte to, pokud ho k tomu neponoukám. Maminka ví, že píšu na těch internetech o Vietnamcích. "Ale neříkej úplně všechno, ano?" připomíná mi. Na začátku se báli, jak by tomu bylo i v případě jiných vietnamských rodičů, že tím budu poutat na naši rodinu pozornost. A vyčnívat by se přece nemělo. Strach z hodnocení společnosti je výchozím vysvětlením, proč tu není tolik vietnamských umělců, individualistů nebo těch, kteří dělají, co mají rádi.

Naši mají ale z Magnesie radost. Tatínek mi poslal dva hlasy. Za sebe a za mamku. A pak mi to oznámil na Facebooku. A pak také dodal, že je dobře, že v tom Blesku nejsem.

Foto: archiv

Autor: Ivan Motýl