Jak si kripl našel čmouda

Na počátku byl skutečný příběh Češky, jež se vdala za Pákistánce. A zvůle úředníků, kteří ho už léta odmítají vpustit na naše území. Spisovatelka Iva Pekárková z toho svým specifickým jazykem, v němž se žargon prolíná s vytříbenou češtinou, vykřesala román Třísky. "Stát selhává v základních principech a není vůči tomu odvolání," vysvětluje, proč do knihy zakomponovala prvky investigativní reportáže.

Jak jste se k té historce vůbec dostala?

Před lety jsem napsala blog s názvem Proč si české holky berou Pákistánce. Bylo v něm několik příběhů, které znám ze své praxe tlumočení pro britské úřady. V zásadě neříkal nic jiného, než že "někteří Pákistánci jsou pěkní mizerové, jiní skvělí kluci". Na ten blog mi asi deset tisíc čtenářů poslalo povětšinou nenávistné reakce, byl mezi nimi ale i e-mail od jedné zamilované ženy z Aše. Trochu jsem se o ni začala bát. Vím o několika holkách, které si vzaly Pákistánce nebo muslimy z Indie a špatně dopadly. Jedna pro svého vyvoleného získala vízum, zaplatila mu cestu, dostala ho do Čech, a on pak kolem ní na letišti jen proběhl se slovy: "Promiň, spěchám do Německa." Další si své nové ženě řekl o peníze a taktéž zmizel v Německu. Napsala jsem Zdence, ať si dá pozor, její milý nejspíš bude nějaký vykuk, který se přes ni jen pokouší dostat do Evropy.

A bylo to tak?

Tentokrát ne. Vydala jsem se za Zdenkou do Aše a nechala se vyvést z omylu. Její příběh mě zaujal. Ti dva se poznali přes on-line hru, tři nebo čtyři roky se jenom oťukávali, pak začali chatovat. Když Tabish Zdence po několika letech vyznal lásku, zaklapla počítač, další tři dny na něj nešla, měla pár hysteráků, nakonec počítač zase odklopila, zavolala mu a prozradila, že je na vozíku. A on to skousnul. Řekl jí, že ji má rád takovou, jaká je. To bylo před sedmi nebo osmi lety. České úřady mu celou tu dobu odmítají dát vízum, schází se s ním proto jednou do roka na Srí Lance, kde se za něho před pěti lety provdala. Ale ani to české úřady nepřesvědčilo, aby ho vpustily do země.

Takže jste vstoupila do děje. Ostatně i v románu Třísky vaše alter ego vstupuje do děje. Proč?

Protože je to celé tak absurdní, až je to na román! Stát tu selhává v základních principech a není vůči tomu odvolání. Moje románová předloha se už mnoho let soudí, soudy jí dokonce daly za pravdu, jen ministerstvo zahraničí vytrvale dělá mrtvého brouka a vrší další a další důvody, proč údajně jde o účelový sňatek. Česká ambasáda Tabishovi pokaždé pošle dopis do jeho bydliště v Karáčí a vyzve ho, aby si přijel pro rozhodnutí do Islámábádu vzdáleného 1500 kilometrů. Tam mu pak mezi dveřmi konzulátu strčí papír s dalším zamítnutím jeho žádosti. To svědčí o totálním pohrdání člověkem, je to diskriminace. Fyzické bariéry pro vozíčkáře úředníci sice neustále odstraňují, ale bariéry v myslích se jim o to více vrší. Vypadá to, že naše úřady jsou bytostně přesvědčeny, že je nemožné, aby se někomu líbila holka na vozíku, že takový nápadník musí být nutně podvodník a jejich povinností je ochránit ji před ním. V očích státu je to celé o tom, že si kripl našel čmouda a to je potřeba zmařit. Ale abyste mohli někoho milovat a být milováni, k tomu přece nepotřebujete funkční nohy. Koneckonců slavný vědec Stephen Hawking, který byl celý paralyzovaný, měl se svou ženou tři děti.

Jak se píše román o žijících hrdinech?

Tři a půl roku jsem za Zdenkou jezdila, seznámila se s jejími blízkými, mnoho hodin jsem mluvila po Skypu s Tabishem, což je mimochodem doktor aplikované fyziky. Když jsem jí navrhla, že o tom příběhu napíšu román, byla nadšená. A taky statečná. Sdělila jsem jí, že z ní bude "běhna na vozíčku", což je název jedné kapitoly, a ona řekla O. K. Někdy měla nepříjemný pocit, že jsem se jí nakvartýrovala do hlavy. Šlo o spoustu detailů, které mi neříkala, ale které, jak se ukázalo, odpovídaly realitě. Samozřejmě že v románu do určité míry pracuji s autorskou licencí, zejména ve vedlejších liniích. Ale příběh je popsán do nejmenších detailů podle skutečnosti. Dokonce jsem zkopírovala oficiální protokoly, které stát Zdence zasílá při každém zamítnutí její žádosti, takže jsem takhle zcela zdarma přišla ke dvaceti nebo třiceti stranám čistého textu, jen jsem pozměnila jména.

Do jaké míry ona státní zlovůle, kterou popisujete, reprezentuje to špatné v nás? Platí, že jaký kmán, takový pán?

Já se obávám, že na tom asi něco je, i když bych strašně nerada vynášela obecné soudy. Potkávám spoustu úplně normálních pohodových lidí, ale pokaždé se na mých veřejných čteních objeví čtenáři, tedy zejména čtenářky, které mají potřebu promluvit mi do duše. "Jen počkejte, paní Pekárková, až vám spadnou růžové brýle!" komentují můj osobní život. Mně už přitom ty růžové brýle dávno spadly. Jsem se svým Opičákem sedmnáct let.

Máte na mysli svého nigerijského životního partnera? To myslíte vážně, že mám napsat "Opičák"?

To je taková naše hra: velmi vědomě používáme silná nebo urážlivá slova, abychom snížili jejich potenci. Třeba v Americe si "queers" udělali z hanlivého výrazu docela regulérní označení. Bělochům zase můžeme říkat "mutanti" - protože jsme přišli o funkční gen pro výrobu melatoninu. Spoustě lidí náš vztah zpočátku taky připadal naprosto nepravděpodobný, Kenny je černý, a navíc o dvanáct let mladší než já. Čekala jsem na něho tak dlouho, až jsem se ho dočkala, a jsem s ním moc šťastná. Je to naprostý pohodář, takový "slunec". Když jsme spolu ještě žili v Čechách, občas přišel domů pozdě a omlouval se: "Honili mě skini, ale nic se mi nestalo!" On se jen smál, a já jsem z toho šílela. Před dvanácti lety jsme se odstěhovali do Londýna, kde se cítí bezpečněji. Na rozdíl od Česka tam Kenny není jediný černoch v širokém dalekém okolí.

Velká Británie přitom po referendu o brexitu nepůsobí zrovna jako země dychtivá po přistěhovalcích. Změnil se za posledních pár let postoj Britů k imigrantům?

Vím od Čechů a Slováků v severní Anglii, že jejich dětem začali někteří spolužáci ve třídě nadávat. Každému, kdo nemluví s tím správným přízvukem, se mezi puberťáky říká "ilegálové". Ale já nic takového z Londýna neznám. Spíš mám pocit, že Britové mají obecně kocovinu z toho, jak referendum dopadlo, a že řeší, jak to udělat, aby z Evropy odejít nemuseli. V Londýně se v poslední době konalo několik mohutných demonstrací proti brexitu. Jsem přesvědčena, že dnes by Britové volili jinak. Až teď si ostatně uvědomují, do jaké míry se na jejich odchodu z EU podílely i fake news. Čtyři týdny před referendem vycházely bulvární noviny The Sun s nejrůznějšími fiktivními obrázky migrantů, jak někde posedávají a srocují se. "Tohle chcete?" ptaly se palcové titulky. Uváděly jen důvody, proč volit Leave (odchod z Unie), a ani jeden pro Remain (zůstat v Unii).

Jaký dopad bude mít brexit na váš osobní život?

Nevím. Podmínky pro evropské občany se neustále mění. Můj plán B je, že se pověsím jako přísavka na Kennyho. Kenny má plán A, on je tam totiž - na rozdíl ode mne - celou dobu zaměstnaný a platí daně, takže povolení k dalšímu pobytu dostat musí.

Román Třísky jste psala částečně v polském Krakově, částečně v rakouské Kremži. Nyní jste na stipendijním pobytu v broumovském klášteře v Čechách. Je jednodušší tvořit na cizí než na vlastní židli?

Když se do něčeho ponořím, makám třeba šestnáct hodin denně. Jsem protivná, když mi Kenny chce něco povídat, a zároveň z toho mám výčitky svědomí. Stipendijní pobyty jsou skvělé. Člověk se tam nemá s kým bavit, a tak může naprosto nerušeně pracovat a s knihou obvykle hodně pohne. Já jsem takhle za měsíc udělala víc práce než doma za tři nebo čtyři. A navíc dostávám i nějaké kapesné. Nejsou to sice horentní sumy, ale je to víc, než co bych si v Londýně při psaní jen těžko vydělávala tlumočením.

Když jsme spolu mluvily naposledy, loučila jste se slovy: "Už musím končit, běžím do lochu." Co tam?

Já jsem v jednom kuse v lochu nebo v blázinci! Tlumočím pro britské úřady drobným kriminálníčkům z Čech a Slovenska, kteří většinou před mnoha lety doma něco provedli, pak utekli do Anglie a teď mají být vydáni zpátky do svých zemí k trestnímu stíhání. Často jsou to záležitosti třeba deset dvanáct let staré. Tak dlouho totiž mnohdy trvá, než se vyřídí evropský zatykač a britským úřadům se podaří dané osoby najít a zatknout.

Proč tito lidé hledali útočiště právě v Británii?

Protože na rozdíl třeba od Německa nebo Francie si Británie zavařila tím, že od roku 2004 všem občanům ascendentních zemí EU povolila pracovat, a ono jich přijelo patnáctkrát víc, než kolik očekávala. Anglie je nadto vůči cizincům objektivně přátelštější než řada jiných států. Má slušné a zdvořilé policisty. Třeba parta od imigrační policie zásadně chodí ve složení "Rainbow Team" - duhový tým. Ten čítá spoustu lidí, mezi nimiž musejí být ženy, běloši, několik černochů, alespoň jeden Ind a Bangladéšan a také jeden orientálně vyhlížející gentleman - prostě složení musí být rasově vyvážené. Už jenom to je známka toho, jak jsou Britové v tomto ohledu citliví.

Jak se duhové týmy stavějí ke sňatkům s občany ze třetích zemí?

Britský Home Office, ministerstvo vnitra, to samozřejmě také velmi řeší. Různé nelegální agentury v Británii nabízejí zejména ženám z východní Evropy možnost propůjčit se k fingovanému sňatku už za nějakých pět set liber (necelých 15 tisíc korun). Jedna moje kamarádka nedávno v Londýně tlumočila Češce, která si brala Pákistánce - ten si jméno nevěsty četl z dlaně. Všiml si toho oddávající úředník, oba vyslýchali a ze svatby sešlo. Ale pamatuji i jiný málo pravděpodobný případ. Češka si brala Pákistánce, ani se pořádně nedorozuměli anglicky. Přišel tlumočník do urdštiny, aby dělal pohovor se ženichem, pozvali si tlumočníka i pro nevěstu a tvrdě je několik hodin grilovali...

Takže je něco pravdy na všech těch klišé a zevšeobecňování...

Mají je větší. Fakt! (Tváří se urputně vážně, pak se rozesměje). Pardon, já už ale opravdu nemůžu. Procestovala jsem velkou část světa a došla jsem k názoru, že všechny národy jsou v zásadě stejné - jde o jednotlivce, o vládní politiku a o situaci, ve které lidé vyrůstali. Jsou dobří běloši a špatní běloši a dobří negři a špatní negři, tak to je. Kdo je nezná, hází je všechny do jednoho pytle. Neštve mě, když někdo prohlásí, že spousta černochů jsou překupníci drog - koukám tu na ten cvrkot (pražské náměstí Míru), teď zrovna prošel kolem Arab s černochem, prodávali drogy, dobrej tým. Takoví lidé samozřejmě existují, proč to popírat. Má-li být ale člověk spravedlivý, musí každého posuzovat jako individuum. Dívejme se na lidi, neviďme v nich jenom hordu!

Jak to dopadlo s tou česko-pákistánskou svatbou s grilovací vložkou?

Úředníci nakonec usoudili, že nemají dost důkazů pro to, aby ty dva usvědčili z účelového sňatku. Proto svatbu i přes podezření povolili, jen je o pět hodin zdrželi. V Čechách to není pět hodin, nýbrž více než pět let zdržení.

Vaše kniha je na pultech. Jak příběh pokračuje v reálu?

Vůbec nic se nezměnilo. Zdenka a Tabish podávají jednu žádost za druhou a chystají se k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku. Každý žije sám, přitom jsou spolu několik hodin denně. Zdenka přijde z práce a "pustí si" Tabishe na Skypu. Ona u toho vaří, on si něco bádá, povídají si spolu. Je to taková pomalá láska, to se dnes, kdy všichni vyznávají kult rychlosti, moc nenosí. Jenom české úřady to nedokážou pochopit.

Iva Pekárková (55) Autorka více než dvaceti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do angličtiny, němčiny, španělštiny, švédštiny či slovinštiny. V roce 1985 emigrovala z Československa, živila se jako taxikářka v New Yorku, tlumočnice, barmanka, novinářka či lektorka v uprchlickém táboře. Od roku 2006 žije v Londýně. Mezi její nejznámější tituly patří Multikulti pindy jedný český mindy, Sloni v soumraku, Pečená zebra, Postřehy z Londonistánu, Levhartice, Péra a perutě a další. Za Pečenou zebru byla v roce 2016 nominována na cenu Magnesia Litera. Právě jí vyšel nový román Třísky, v němž si na základě skutečného příběhu bere na paškál problematiku imigrační politiky a jedince v soukolí státního aparátu.

Čtěte dále

další zprávy