Herta Müllerová: Důležití autoři jsou Bernhard a Handke

05.04. 16:00 | Autor: Vojtěch Varyš

Herta Müllerová na vyhlašování cen Magnesia Litera.

S protitotalitním programem, ostrými postřehy a stylisticky vytříbeným jazykem se v Praze představuje držitelka Nobelovy ceny za literaturu, německá spisovatelka rumunského původu Herta Müllerová. Ve středu 4. dubna se zúčastnila předávání cen Magnesia Litera, ve čtvrtek večer vystoupí s programem autorského čtení v Městské knihovně. Ve středu dopoledne na tiskové konferenci v Goethe Institutu odpovídala na dotazy novinářů.

Dva držitelé Nobelovy ceny za literaturu: Herta Müllerová a Mario Vargas Llosa. Herta Müllerová působí na fotografiích démonicky, ale ve skutečnosti jde o milou, lehce ostýchavou, často se usmívající dámu. Zrovna tak klame tělem její jazyk: zatímco ve svých románech splétá složité jazykové konstrukce, její mluvená němčina je jasná a srozumitelná. Na všechny otázky odpovídala obsáhle a přemýšlivě. Setkání s pozvanými novináři moderoval Tomáš Dimter, překladatel a redaktor nakladatelství Mladá fronta, které v Česku Müllerovou vydává.

Po úvodním rozjezdu, kdy se Herta Müllerová snažila reflektovat dotazy typu "co vám dělá největší radost", přiznala "kdo by přece pracoval rád" a úděl spisovatelky shrnula větou "je příjemné o věcech přemýšlet, ale pak to holt musíte jít domů napsat", se zamýšlela například nad složitostí překladu.

"Nedokážu je všechny kontrolovat, většinu jazyků neovládám. Úplně dokonale samozřejmě zvládnu jenom rumunštinu. Pro mě je vodítkem, jaký má v té zemi můj román ohlas, jestli je dobře hodnocen. Nebo když překladatel obdrží nějakou cenu - tak je tomu třeba ve Finsku, Polsku, nebo i v Čechách." Velmi si pochvalovala svou českou interpretku Radku Denemarkovou.

Za nejlepší Müllerová pokládá, když na celém díle pracuje stejný překladatel, jejich střídání označila za škodlivé. Jako odstrašují příklad uvedla Čínu, kde sice její dílo vyšlo kompletně, ale bez dostatečné péče a každou knihu právě překládal někdo jiný. Kritizovala také praxi některých nakladatelství, která se snaží vydat její knihy co nejrychleji, aniž se jimi patřičně zabývají; nadhodila, že série takových případů následovala potom, co obdržela Nobelovu cenu.

Jeden z dotazů se týkal i aktuální aféry kolem spisovatele Güntera Grasse, rovněž držitele Nobelovy ceny za literaturu, který ve svých básních označil Izrael za škůdce míru. Müllerová řekla, že "pan Grass by potřeboval zchladit". Ale "takový člověk už nebude nikdy neutrální", dodala s odkazem na Grassovu nacistickou minulost. "Jakmile jednou navlíknete uniformu - nebo naopak, zažijete pobyt v lágru, už tyhle věci neberete nikdy neutrálně."

Herta Müllerová. Nad dotazem na vztah k Franzi Kafkovi se poněkud ošívala, i když ho vnímá jako významného autora - dodala, že "my z východního bloku ho přece pokládáme za realistického spisovatele, protože přesně popsal to, co jsme sami zažívali". Později v jiné souvislosti, když vzpomínala na náročné obstarávání dobré literatury v Rumunsku a postupném objevování inspiračních zdrojů, prohlásila: "Důležitými autory byli Thomas Bernhard a Peter Handke." Hovořila také o ovlivnění Varlamem Šalamovem, ruským autorem próz o otřesných podmínkách v sovětských lágrech.

Postupně se Müllerová dostala ke svým nejbolestnějším a nejvýznamnějším tématům: vzpomínkám na atmosféru v totalitním Rumunsku. Hovořila o zasutých zážitcích z dětství a reflektovala různé formy útlaku, který je nepochybně jejím ústředním tématem.

Hojně hovořila o svém blízkém příteli, krajanovi a spisovatelském kolegovi Oskaru Pastiorovi (1927-2006), který byl v Rumunsku rovněž pronásledován; jeho osobnost i životní zážitky jako homosexuála a literáta v totalitní zemi a později v lágru jsou pro ni významným inspiračním zdrojem a dodnes bolestnou záležitostí. Dalším podstatným motivem je pro Müllerovou nemoc a smrt, o nichž hovořila rovněž velmi rozsáhle. Prohlásila také, že "morálka je součástí literatury".

Herta Müllerová se narodila roku 1953 v německojazyčné menšině v Rumunsku. V domovské zemi byla pronásledována, vystěhovala se roku 1987. Je autorkou řady románů, v nichž se zabývá právě útlakem, totalitou a existenciálními potížemi s tím spojenými, jakož i údělem exulantů. Roku 2009 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Česky vyšly v romány Cestovní pas, Rozhoupaný dech a Srdce bestie, všechny v překladu Radky Denemarkové. Na podzim se chystá titul Liška už tenkrát byla lovcem.

Foto: ČTK , Profimedia

Autor: Vojtěch Varyš