Den, kdy se Vidímová svlékla (2)

Řediteli se toho dne do školy vůbec nechtělo. Byl rád, že se mohl přece jen trochu zdržet, odcházel z domova až před devátou. Budova školy stála za rohem, což mělo své světlé, ale i stinné stránky. Občas docházelo k situacím, kdy se musel doma dokonce nechávat zapírat, pokud ho v jeho osobním volnu někdo ze školy nutně potřeboval, kupříkladu k podpisu zcela bezvýznamného lejstra, což údajně nesneslo odkladu. Dobře věděl, že by při té příležitosti zcela jistě nezůstalo jen u podpisu a dotyčný by neodolal nutkavé touze probrat s ním důležité pracovní záležitosti. Předchozího večera se navíc po déle než měsíci usmířil se ženou, která měla zrovna pár dní volna a tak si naplno vychutnával čím dál tím ojedinělejší chvíle její přízně . Bohatě společně s Helenkou posnídali a on se cítil nadmíru spokojeně, ačkoliv dobře věděl, že ho čeká jen pár takových příjemných rán. Čas bude radostně plynout pouze do té doby, než si jeho manželka najde další záminku k nějaké velmi zásadní hádce a přestane mu připravovat nejen snídaně, ale i večeře , o praní a žehlení nemluvě. Přes to všechno si stále sveřepě namlouval, že mu pokaždé těch pár příjemně strávených dní s ní ještě pořád stojí za to, aby tento vyčerpávající kolotoč podstupoval znovu a znovu. Nechtěl si přiznat, že se potřetí ženit rozhodně neměl a už vůbec ne opouštět kvůli Heleně svou sice lety nudnou, neúprosně zestárlou, ale nadmíru tolerantní druhou ženu, po které se mu k jeho velkému překvapení čím dál tím častěji zastesklo. Spolu s ní totiž přišel o skoro všechny dobré kamarády, s Helenkou se stýkali pouze s lidmi, kteří byli nějak důležití v rámci jeho postavení ředitele školy. Stále se však snažil věřit tomu, že Helenu miluje natolik, že mu to za to všechno stálo. Po snídani se oblékl do dokonale nažehlené košile, slíbil manželce, že bude opravdu hodný (to znamenalo že nebude flirtovat s žádnou kolegyní, byť náznakem) a odešel do práce. A pak se vše dramaticky zvrtlo. Byl to totiž onen den, kdy se Vidímová svlékla. Ředitel ji potkal cestou do ředitelny, když si to zrovna štrádovala oděna takříkajíc v rouše Evině s embryem naloženým ve formaldehydu do učebny biologie. Napřed tochu zpanikařil, neboť jeho racionálně uvažující mozek odmítl přijmout informaci, že členka jeho učitelského sboru jen tak chodí po chodbách školy úplně nahá a lekl se, že náhle pozbyl smyslů, nebo ho ranila mrtvice. Promnul si oči, ale vzpamatoval se právě včas a odchytil Vidímovou těsně před tím, než stačila vstoupit do učebny. „Marie?! Proboha, co se vám stalo?“ Vidímová se zatvářila nechápavě, až by se mohlo zdát, že jí jeho otázka zaskočila. Podívala se na sklenici, pak znovu na ředitele a pravila: „To nejsem já, to je embryo. Myslela jsem, že o něm víte. Máme ho tu naložený léta.“ Ředitel pochopil, že pouštět se do další diskuze by nebylo zcela žádoucí a hlavně nic platné. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe, zda chodba stále zůstala prázdná (bylo pár minut po začátku druhé vyučovací hodiny), pevně uchopil Vidímovou za paži a vlekl ji chodbou k ředitelně. Ačkoliv zapřísáhlý ateista, začal se vduchu vroucně modlit k Bohu, jen aby na chodbě nikoho nepotkali. Přesně v tom okamžiku, jako by mu snad Bůh chtěl dokázat, že opravdu neexistuje, vynořila se zpoza rohu rekvalifikovaná ruštinářka Bílková. Jakmile spatřila nadřízeného a do něj zavěšenou svou kolegyni zcela nahou, zakryla si instinktivně učebnicí angličtiny oči a se slovy: „ Proboha promiňte!“ se zmateně otočila napřed do prava, přitom nešťastně narazila do zdi, pak doleva a rychlým krokem odcházela. „Bílková, neblázněte!“ sykl ředitel tlumeně, ale důrazně. „Vraťte se! Pomozte mi s ní! Nevím, co se jí stalo, ale musíme jí okamžitě schovat! Ať nás nevidí nikdo z žáků, to by byl skandál! Odemkněte mi ředitelnu, tady máte klíče!“ Bílková se zastavila, dívala se s pusou dokořán na ředitelovu napřaženou levici, ve které třímal svazek klíčů, jako by i tato situace byla přinejmeším podezřelá a stále nebyla schopna nikterak střízlivě reagovat. „Nestůjte tam, pojďte si pro ně, přece je po vás nebudu házet.“ Bílková se vzpamatovala, rychle přešla k řediteli, ustrašeně se podívala Vidímové do tváře a ta na ní vyplázla jazyk. Rychle od ní odvrátila pohled a převzala klíče. Přešla ke dveřím a v tom si uvědomila, že klíčů je ve svazku snad dvacet a že neví, který z nich má použít. „Kterej to je, pane řediteli?“ „Modrej!“ „Modré je nebe nade mnou a bahno na boty se mi lepí,“ zadeklamovala Vidímová, přičemž pozvedla sklenici s embryem a zadívala se na ní pohledem, jakým vědma pozoruje věšteckou kouli. „To byste napřed musela nějaký boty mýt!“ sykl ředitel a setřel si pot z čela. Bílková lomcovala klíčem v zámku. „Nejde to.“ Ředitel podrážděně mlaskl, popošel i s Vidímovou ke dveřím, šeptl „ustupte“ a naštvaně vytáhl klíč ze zámku. „Říkal jsem modrej, strkáte tam zelenej, prokrista! A to učíte i výtvarnou výchovu!“ Rázně odemkl, v tu chvíli ovšem patrně nevědomky povolil stisk druhé ruky a než stihl on, či Bílková jakkoliv zareagovat, vytrhla se mu Vidímová, vyškubla klíče ze zámku, mrštně se protáhla do ředitelny a neuvěřitelně rychle za sebou zamkla! Ředitel s Bílkovou zůstali chvíli stát jako opaření. První promluvila Bílková. „Nemáte tam někde zbraň, pane řediteli? Třeba ve stole?“ „Marcelo, prosím vás, za koho mě máte?“ “Nezlobte se, jen mě tak napadlo, když Marie není zcela při smyslech...“ „Pokud není zcela při smyslech, může se nám tam oběsit klidně třeba na kabelu od rozhlasu.“ „Já spíš myslela, aby neublížila nám, žákům a sboru, víte, co se dnes ve světě děje. Někomu přeskočí a vystřílí celou školu.“ Na konci věty se Bílkové zachvěl hlas a za skly brýlí se v jejích vyděšených očích zračila postřílená, zkrvavená těla, ledabyle se povalující ve všech prostorách školy. Vtom se na konci chodby chodby rozrazily dveře učebny a vykoukl nějaký žák! Bílková, ač tak daleko nedohlédla, by podle neurvalého způsobu jakým dveře otevřel, mohla odpřísáhnout, že to je Zázvorka. Bylo až zarážející, jak se za ta dlouhá léta naučila rozpoznat žáky už jen podle zvuků, které svými činnostmi vyluzovali. Byl to Zázvorka. Ovšem když zahlédl ředitele, hned zase zaplul zpátky do třídy. „Co teď?“ „Já bych zavolala záchranku.“ „Máte pravdu, zavolejte. Hlavně, ať už je pryč ze školy. Dovedete si představit ten skandál, kdyby jí takhle viděli žáci? Ti jsou schopni umístit video na internet!“ „Proboha!“ Bílková mírně zavrávorala. „Zavolám je sám. Počkejte tady, hlídejte, ať nevyleze. Marcelo, upozorňuju vás, že to by byl průser!“ Bílkové se ve tváři rozhostil výraz plný hrůzy. „Promiňte, chtěl jsem říct problém.“ „Copak o to, pane řediteli, mluvte si jak chcete, máte na to plné právo v takové chvíli, ale co když opravdu vyleze? Vždyť ona je Vidímová dost silná, je to přece jen sportovkyně, taky nezapomínejte, že je o dost mladší než já. Nemám žádnou šanci ji přemoct!“ „To si piš, že ne!“ zaburácelo za dveřmi a Vidímová se zasmála způsobem který slabším jedincům ježí vlasy. Mezi takové jedince Bílková patřila a nekontrolovatelně se roztřásla po celém těle. „Já se bojím, pane řediteli, nenechávejte mě tady.“ Její hlas zněl tak úpěnlivě, až to řediteli lezlo na nervy. „Dojděte tam tedy, zavolejte záchranku, vyžádejte si instrukce, pokud nebudou chtít přijet oni, zeptejte se, na koho se máme v takovém případě obrátit. Ve sborovně by měla sedět Mazačová, ať vezme supl v biologii a hlavně ať mi přinese náhradní klíče od ředitelny. Měla by je mít u sebe.“ „Klíč je v zámku!“ ozvalo se z ředitelny posměšným tónem. „Ať je přinese tak či tak. Třeba kecá.“ Ředitel evidentně ztrácel nervy, to poznala Bílková dle toho, jak se v používání určitých výrazů zcela „rozvolnil“. Na konci chodby se opět otevřely dveře. Tentokrát se Zázvorka osmělil a houpavým krokem se blížil k ředitelně. Ve dveřích stálo několik dalších kluků. Ředitel s Bílkovou ztuhli a nervózně čekali, až se k nim Zázvorka doklátí. „Pane řediteli, paní učitelka Vidímová tady dneska není? My bychom se už chtěli učit, bez učení je to ve škole děsná nuda.“ V tu chvíli skupinka kluků stojící ve dveřích propukla v hlasitý smích, který místy připomínal hýkání. „Zázvorko, my si hluboce vážíme tvého smyslu pro zodpovědnou práci, já ti za to tleskám,“ ředitel naznačil potlesk. „Teď běž ale zpátky do třídy, neboj se, o výuku vás neošidíme, za chvíli tam dorazí paní učitelka Mazačová. Myslím, že jsi jejím velkým oblíbencem. Pokud tě dnes budu mít to štěstí vidět ještě jednou, pamatuj si, že trest tě nemine.“ Bílková ustrašeně pozorovala dveře ředitelny, jako by čekala, že nastane přesně ta situace, která za moment skutečně nastala a snad proto se jí nenechala zaskočit. „Já jsem...“ zbytek věty zpoza dveří zanikl v hysterickém: „Zázvorko, mazej okamžitě zpátky do třídy, všichni ať zůstanou klidní, vůbec nic vážného se tady neděje!“ Bílková vykřikla hlasem tak mocným, že sebou ředitel i Zázvorka trhli a z učebny 7.A na opačném konci chodby vykoukla učitelka Hamříková. „Děje se něco?!“ „Nic paní kolegyně, pokračujte ve výuce.“ Ředitel se zpotil. Zázvorka se poprvé za celou svou školní docházku zatvářil doslova vyjukaně, nezmohl se už ani na slovo a zpátky do třídy dokonce utíkal. Bylo to rovněž poprvé, kdy Bílkovou někdo slyšel křičet. Ta se s jistým zadostiučiněním podívala na svého nadřízeného v očekávání zaslouženého uznání, jak kritickou situaci duchapřítomně zvládla. „Marcelo proboha, zbláznila jste se? Řvete jak na lesy!Ten blbeček si teď bude myslet, že se tu odehrála přinejmenším vražda! Za chvíli tu máme celou školu! Nedivil bych se, kdyby přiběhl i někdo z protějšího baráku!“ Bílkové se ředitelova slova velmi dotkla. „A neděje se tu snad něco šokujícího? Mírně řečeno? Ráda bych vám připomněla, soudr...totiž pane řediteli, (Bílková se i téměř po dvaceti letech ve chvílích silného rozrušení v oslovování nadřízeného přeříkávala) že to nejsem já, kdo se tady zbláznil.“ „Marcelo, chápu vás. Ale to víte, nechceme aby se to provalilo a hlavně nějak nevhodně kdekoliv interpretovalo. Jděte už do té sborovny, prosím vás.“

Den, kdy se Vidímová svlékla - 2. třetina

Když Bílková odcházela chodbou, přemýšlela, jak by mu s chutí nakopala zadek. Už tolik let! To ona měla být ředitelkou školy, ale pak najednou lup, během pár dnů se přehnaly dějiny, všechno bylo jinak, přišel sem tenhle všeználek odněkud z lesa, z odboje! Dokonce byla sesazena i z funce zástupkyně a ještě se musela rekvalifikovat, pokud se měla ve svém místě vůbec udržet. Už nikdy ve škole nenabyla takového respektu, jako se jí dostávalo za minulého vedení a dokonce si většinu času připadala méněcenně. Měla už tenkrát úplně odejít ze školství a neodcházela by dnes do důchodu jako vynervovaná řadová učitelka angličtiny, kterou se beztak za ty roky nedokázala pořádně naučit. Ke sborovně přicházela ve chvíli, kdy tam od schodiště mířil i nejmladší člen sboru, třicetiletý Richard Procházka. Nebyl ve škole dlouho, nastupoval začátkem školního roku. Nebyla si najednou jistá, jestli by si ředitel přál, aby o tom, co se právě odehrává věděl i on, zdálo se jí, že ho navzdory tomu, že to byl krom něj ve sboru jediný muž, nemá v oblibě. Možná na něj trochu žárlil. Ale nakonec co, jí to mohlo být jedno. „Dobrý den Marcelko.“ Bílková nesnášela, když jí někdo o tolik let mladší takhle oslovoval. „Dobrý den, pane Procházko.“ „Nezdálo se vám, jakoby nahoře před chvílí někdo křičel?“ „Nezdálo.“ „Aha, tak to jsem asi...“ „To jsem křičela já.“ Bílková zaskočenému Procházkovi nevěnovala už jediný pohled, jako by mu tím chtěla naznačit, že mu to nehodlá podrobněji jakkoliv vysvětlovat, což mu tím opravdu naznačovala. Procházka ji nechal vstoupit do sborovny jako první. „Věro, prosím tě, dones ředitelovi náhradní klíče.“ Mazačová otráveně zavřela časopis. „To už je zas zapomněl doma? Já se z něj zbláznim.“ „Bláznit nemusíš, to už za tebe obstarala Vidímová. Je zamčená nahá v ředitelně. Na oplátku za ní musíš vzít hodinu v biologii. Já jdu volat záchranku.“ „Cože?!“ Mazačová a Procházka se zeptali v podstatě unisono. „Teď není čas to nějak zbytečně pitvat, ředitel hlavně nechce, aby se o tom dozvěděly žáci.“ „A jak to chce udělat? Hodina za nějakejch 20 minut končí. Jestli přijede záchranka, budou jí nakládat o přestávce, kdy budou chodby plný lidí.“ Mazačová cítila náhlý příval zvláštního vzrušení. „To máš pravdu, na to jsme vůbec nepomysleli. Co já mám teď dělat?“ „A má se vůbec volat záchranka, když se někdo někde svlíkne a zamkne? Tam přece nejde o život. Nebo snad myslíte?“ Procházka náhle trochu pobledl. „Co je vám, Richarde? Mazačová si všimla, že Procházku ta situace vykolejila snad víc než by u takového mladého muže bylo zdrávo. „ Nebojte se, ona si určitě nic neudělá. Marcelo, tys jí viděla? Jak vypadala? Byla v depresi?“ „Já jí viděla jen chvíli, nechtěla jsem na ní civět, bylo mi to trapné. Ale myslím, že depresivní nebyla, spíš bych řekla, že byla v dobré náladě.“ „V dobré náladě?“ Mazačová se zatvářila nevěřícně. „Dámy, nehledejte za tím nic tajuplného. Ta bude nalitá.“ Procházka začal nervózně přecházet po místnosti. „Richarde, prosím tě, Vidímová? To je vyhlášená abstinentka! No Marcelo, řekni, kolik let jí známe, na kolika společných akcích jsme byly a nikdy se nenapila, ze zásady!“ Vtom vtrhl do sborovny ředitel. „Marcelo, můžete mi prosím vás říct, co tady děláte? Volala jste někam? Měla jste být dávno ve své třídě a Věro vy místo Vidímové! Ta mi tam za dveřmi brečí, že jí někdo ukradl šaty, že je jí zima a že chce domů! V obou třídách je kravál, že to svět neviděl, už jsem musel odrazit další nápor zvědavců pro změnu z 6.B. „A to jsi říkala, že je v dobré náladě“, obrátila se Mazačová na Bílkovou. „Pane řediteli, tady kolega Procházka si myslel, že by nebylo vhodné volat záchranku, když vlastně nejde o život. Tak já si nebyla jistá.“ „Marcelo, já jsem vám jasně řekl, co máte dělat. Co si říká tady kolega Procházka, je věc druhá. My se hlavně musíme snažit, aby byla co nejrychleji z budovy.“ „Tahle formulace se mi nelíbí, pane řediteli“, řekla Mazačová. Byla vůči řediteli vždy trochu v opozici. „My se musíme především snažit jí pomoci, zjistit, co se jí vlastně stalo, zajistit jí ošetření, ano, ale ne primárně tvrdit, že se snažíme se jí hlavně a především zbavit. A kde má vůbec šaty? Třeba si je ráda oblékne, když tvrdí, že je jí zima.“ „Nevím, v ředitelně se zamkla už nahá.“ Ředitel se cítil najednou strašně vyčerpaný. Ač z domova zvyklý na těžké a náročné krize, vůbec nepočítal s tím, že někdy bude muset řešit takovou situaci, navíc v zaměstnání. „Někde ty šaty být musí, přece snad nepřišla nahá už do školy.“ „To doufám.“ Ředitel si připadal jako ve špatném snu. „ Ale ráno jsem jí nezahlédla a to ve středu přicházíme obvykle spolu. “ „Nevolejte záchranku, říkám vám, že je nalitá.“ „Richarde, ale já jsem...“, než stačila Mazačová dokončit větu, Procházka pokračoval: „Já jsem s ní včera večer vypil pár skleniček.“ Všichni se na něj překvapeně podívali. „Ale pane řediteli, to přece není možné, no řekněte sám. Vždyť my známe Marii tolik let a nikdy nepila, a že se k tomu naskytla nejedna příležitost. Naopak, alkoholu se přímo štítila...“ „Já vám jen říkám, jak to je. Po pár skleničkách nebyla schopna pomalu ani chodit. Zavezl jsem ji k domu taxíkem, nevím jak se jí to podařilo, už za hodinu stála u nás před barákem, házela kameny do oken a sprostě nadávala. Někteří nájemníci z domu chtěli dokonce volat policii. Já nevylezl, nevěděli, že nadává mně. Naštěstí brzy odešla.“ „Kam?“ „Nevím, byl jsem rád, že je pryč,“ Procházka zčervenal. „Kolego, to mi celé zní nějak nelogicky. Marcelo, snad byste řekla, kdybyste z ní cítila alkohol, já se přiznám, že já necítím prakticky nic, zápasím s tím už několik let. Přece pokud v noci pila, muselo by to být cítit na sto honů, jak se říká.“ „No já, abych pravdu řekla, vlastně jsem alkohol asi cítila, ale byla jsem prostě neskutečně zaskočená, nevěděla jsem, jestli to je cítit opravdu z ní. Jak tam tak stála nahá, vůbec jsem nebyla schopna logicky uvažovat. Situaci pragmaticky hodnotit. Navíc jsem s ní byla ve styku jen chvíli.“ „Chcete tím snad říct, že jste si nebyla jistá, zda ten alkohol není cítit ze mě?“ „Ale to jsem neřekla, nebyla jsem prostě schopná vůbec se zorientovat, nezlobte se proto na mě, to není tak, že bych si myslela, že snad chodíte do školy opilý.“ „Prosím vás, Bílková, už mlčte. Kolego Procházko, o co jde? Můžete se nám pokusit vysvětlit, co se vlastně včera odehrálo, je to pravděpodobně velmi důležité. Musíme přijít na to, co Vidímovou vedlo k tomuto chování šílence. My jí tady s kolegyněmi známe dvacet let a nikdy s ní problémy nebyly. Vy ji pozvete jednou na skleničku a máme ji zamčenou nahou v ředitelně!“ Na Procházkovi bylo vidět, že se mu do vysvětlování vůbec nechce. Ale bylo nad slunce jasné, že se mu celá záležitost s Vidímovou vymkla z rukou a pravda by nakonec vyšla najevo tak či tak. „No ono je to vlastně tak, že jsem s ní včera ukončil takový menší, ale opravdu zcela nezávazný poměr. Odmítala na to ale přistoupit, já se jí to pokoušel nějak rozumně vysvětlit, ale začla si objednávat panáky. Mám ale pocit, že si mezitím vzala i nějaké prášky. Když jsem se jí ptal, co to je za léky, že by na ně asi neměla pít, řekla mi, ať se nestarám. Nechtěl jsem na nás poutat pozornost, tak jsem tam s ní seděl. Vyhrožovala totiž, že jakmile se zvednu, začne křičet.“ „Růžičko! Musím vám říct, že jsem tímto nechutným, ač prvořadě velmi banálním příběhem zcela šokován. Vezmu li v potaz milostný život vás a Vidímové, jehož dramatické finále zcela rozvrátilo léta fungující, přiměřeně normální chod naší školy, nemohu se zbavit dojmu, že jste za celou situaci zodpovědný! Svedl jste, opustil a opil do nepříčetnosti o 15 let starší kolegyni, sportovkyni, abstinentku! Co my víme, kde vlastně chudák v noci byla! Manžela má na půl roku v zahraničí, dceru na druhým konci republiky, nikdo se po ní určitě nesháněl. Kdo ví, co v tom kabinetu ta nešťastnice ještě vypila, když se chová takovým chorobným způsobem.“ „Já se omlouvám, pane řediteli, ale nemohl jsem předpokládat, kam až to povede! Je přece vdaná, nejednalo se o nic vážného, nikdy by mě nenapadlo, že ženskou jejího věku zklamání v kombinaci s alkoholem takhle vyšine. Na té ulici včera dokonce křičela, že jsem vrahem našich budoucích dětí! To musíteuznat, že jsou úplné nesmysly, je jí šestačtyřicet!“ Růžička se otočil na Mazačovou a Bílkovou, jakoby doufal, že ho aspoň jedna z nich nějak podpoří. „Chudák Marie. Ta dopadla. Celá léta vzorná, vyrovnaná, rozumná ženská a nakonec to vezme takovejhle obrat. Čekala bych něco takového spíš u Brázdové. Ta si kvůli vám obarvila i vlasy. A zlé jazyky tvrdí, že se kvůli nešťastné lásce kdysi léčila na psychiatrii. Ale to jsou možná jen pomluvy.“ Mazačová kývala významně hlavou. „Já to taky slyšela, prý snad dokonce spolykala prášky.“ Přisadila si Brázdová. Pak sebou trhla a zeptala se ředitele. „Co když zatím z té ředitelny Vidímová utekla když jí teď nikdo nehlídá?“ „Neutekla. Hlídá jí školník. Šel zrovna za mnou do ředitelny, chvíli jsme na vás čekali spolu, ale když jste dlouho nešla, pověřil jsem ho hlídáním dveří.“ Bílková šla k oknu a otevřela ho, aby se nadýchala trochu čerstvého vzduchu. Bylo toho na ní moc.

Čtěte dále

Ostravští basketbalisté ve čtvrtfinále vedou 2:1, podruhé porazili Opavu

Ostravští basketbalisté podruhé za sebou ve čtvrtfinále ligového play off zaskočili obhájce titulu Opavu a po dnešní domácí výhře...

Rekordní počet běžců letos dokončilo Londýnský maraton, bylo jich přes 53 tisíc

Londýnský maraton dokončilo v neděli přes 53 tisíc běžců, nejvíce v historii závodu, oznámili dnes pořadatelé. Na trať dlouhou...

Festival Antonína Dvořáka Příbram chystá velkolepé hudební zážitky

25. dubna začíná velkolepým koncertem v příbramském divadle Antonína Dvořáka již 55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka...

Městská knihovna v Praze hledá nového ředitele či ředitelku

Praha vypsala výběrové řízení na ředitele či ředitelku městské knihovny (MKP). Dnes to schválili radní města. Současný ředitel...

Český tým kuchařů uspěl na kulinářské olympiádě. Dosáhl na stříbrné pásmo medailí

Mezi kuchařskými týmy, které v únoru soupeřily na Kulinářské olympiádě IKA v západním Německu, se Češi neztratili a podařilo se...

Usedne Martin Šonka i do Kašparova Blériotu?

Pro naprostou většinu návštěvníků leteckých dnů je vždy vrcholem ukázek předvedení různých variací letecké akrobacie. Ta...

Divák jako spoluautor představení LIMINIMIL

Divák jako spoluautor představení o každodenních liminálních stavech. Studující KALD vás zavedou na jeviště i do prostor okolo...

Kultura pod hvězdami rozjíždí svůj zatím největší 13. ročník plný hvězd!

V květnu odstartuje léto plné kultury a zábavy. Nejen muzikálové tituly se objeví v celkem 22 městech a zavítají i na Slovensko....

Aviatická pouť se blíží

Již dvaatřicátý ročník tradiční Aviatické pouti proběhne o víkendu 1. a 2. června 2024 na pardubickém letišti.

Český lev odtajnil nominace, nejvíce bodovaly filmy Bratři a Úsvit

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) dnes představila nominace pro 31. ročník výročních cen Český lev. Akademici vybírali v...

Recenze: Místo, kde chcete oslavu dopřát dětem i sobě!

Rozzářené oči, dětský smích a radost. Přesně tak by měla vypadat narozeninová oslava každého potomka. A jak nejlépe prožít a...

Film Superžena se představuje v novém traileru

Už 29. února vstupuje do kin celovečerní film Superžena režisérky Evy Toulové. Romantický snímek o tom, jaké musejí být dnešní...

"Porodní rallye" Olgy Lounové a Lilii Khousnoutdinové slaví velký úspěch a vysílá jasný vzkaz ženám - zvládnete cokoliv, klidně i rallye pro chlapy a děti si taky dělejte jak chcete, ale roďte ve stoje

Jediná dámská posádka dokázala dojet do cíle jednoho z nejnáročnějších závodů na světě a u toho šířit osvětu za lepší porody

LENKA GRAF jako první Češka vystoupila na reprezentativním adventním koncertě v Drážďanech s věhlasným sborem Dresdner Kreuzchor

Koncert se konal na vyprodaném stadionu pro 28 tisíc diváků i přes nepřízeň počasí. Ani déšť a silný vítr, který pořadatelé...

Vasilův Rubáš zahraje v pražském klubu Rock Café

Známá kapela je na scéně v plné síle. Tentokrát folk-reggae-punkové duo Vasilův Rubáš zahraje v pondělí 18. prosince od 20:00 hod...

Vydejte se za kouzelnou atmosférou Vánoc na nejkrásnější adventní trhy nejen v Česku!

Svařák, řemeslné výrobky a bohatě nazdobené vánoční stromečky. To jsou jen některé z mála symbolů nejkrásnějšího období v roce -...

Slavný Glenn Miller Orchestra přijede swingovat do Česka

Glenn Miller Orchestra, jeden z nejznámějších swingových orchestrů na světě, se po čtyřech letech vrací do Česka. Proslulé...

Ice Arena Kateřinky v plném provozu. Oslaví mezinárodní den bruslení dnem otevřených dveří

Ice Arena Kateřinky vstoupila do ostrého provozu. Nejnovější ledová aréna v Praze, která zahájila provoz na přelomu léta a...

Poslední hostina začíná, děsivý Den díkůvzdání se blíží

Dlouho očekávaný horor Eliho Rotha Den díkůvzdání s Patrikem Dempseym v hlavní roli vstoupí do kin ještě tento rok. Žádné klišé o...

Vidlák bůůk chce zaujmout venkovem i divnoslovy

Začínající spisovatelka Nela Kyselová z Rybníčku u Pelhřimova pokřtila v pátek třináctého svoji prvotinu s názvem Vidlák bůůk....

další zprávy