Bůh je kyprá černoška a říká se jí Taťko

05.11. 15:35 | Autor: Pavel Mandys

Českého překladu se dočkal nejpřekvapivější americký bestseller loňského roku, „duchovní román" Chatrč. Je o Bohu a odpouštění.

Jeho autorem je čtyřiapadesátiletý Kanaďan Wm. (William) Paul Young, muž, který vyrostl v rodině křesťanských misionářů a sám je hluboce věřící. Knihu údajně napsal jen pro svých šest dětí, aby jim vysvětlil svůj vztah k Bohu, brzy se však text rozšířil mezi rodinné známé, kteří Younga přesvědčili, aby jej vydal knižně. Založili kvůli tomu nakladatelství Windblown Media a knihu vydali v roce 2007 bez jakékoliv reklamní kampaně (údajně do ní investovali pouhých 300 dolarů). Šeptandou se však věhlas knihy postupně roznesl a již v červnu 2008 obsadila první místo v žebříčku nejprodávanějších knih podle deníku New York Times. Mezi bestsellery se držela úctyhodného půl roku a prozatím se jí prodalo 8 milionů výtisků.

Vodopády emocí

Chatrč bývá řazena k takzvané „křesťanské beletrii", jejímž úkolem je symbolickými názornými příběhy přesvědčovat čtenáře o biblických pravdách. Někteří američtí pastoři však naopak knihu označují spíše za heretickou. Pravda může být z daného úhlu pohledu obojí. Čtenář ateista či vlažně věřící ji nepochybně bude považovat za misijní, pravověrní věřící ji možná odmítnou.

William Paul Young Young na to jde totiž dosti zhurta. Vypráví příběh Macka, muže, který má za sebou sice kruté dětství, ale nyní žije bohabojný život obklopen šestičlennou rodinou. Jeho nejmladší dcera, šestiletá Missy je však v průběhu rodinného výletu unesena a při policejním pátrání se najdou jen její zakrvácené šaty a stopy, které vedou ke stále nedopadenému sériovému vrahovi malých dívek. Mackovi se hroutí život a v zoufalství se vydává do opuštěné chatrče v horách, kde byly Missyny šaty nalezeny.

ČTĚTE TAKÉ: Knižní novinky: Satan, Lucifer a smrt.

Zde končí rovina thrilleru a začíná rovina duchovní. Mack má totiž mystický zážitek. Chatrč náhle zkrásní a s ní i její okolí a objeví se tu tři noví lidé: přátelská buclatá černoška, nenápadný třicátník a křehká Asiatka Saraju. Brzy se ukáže, že černoška je Bůh Otec (nechá si od Macka i ostatních říkat Taťko - v originále Papa - podle toho, jak si pro sebe Boha překřtila Mackova manželka), muž Ježíš a Saraju je Duchem Svatým. Boží trojice pak početnými dialogy a jednoduchými všednodenními podobenstvími Macka přesvědčuje, že nemá smysl, aby se užíral vzpomínkami na dceru a myšlenkami na pomstu, že by se měl smířit se sebou, světem a dokonce i s vrahem, kterému by měl odpustit. Emoce tu tryskají proudem a všechny Boží inkarnace Macka přesvědčují o tom, že klíčová je láska a odevzdání se Bohu. Což Mack pochopitelně nakonec pochopí a hned je mu lépe.

Ježíš myje nádobí

Těžko hodnotit něco, kde je předem zřejmé, kam se bude vyvíjet děj a jak to celé dopadne. A co koneckonců nemá výlučně estetický, ale spíše onen duchovní či misijní záměr. Chatrč má mnohé překvapivé momenty, brzy však zjistíme, že vlastně tolik neohromí, že jsou naopak docela konvenční, jen trochu ozvláštněné politickou korektností. Neběloch i žena již byli do představy Boha připuštěni dříve, úplně originální nejsou ani pasáže, v nichž na sebe Taťka prozrazuje zálibu v dobrém jídle či kdy spolu Ježíš a Duch svatý myjí nádobí. Youngovi nicméně nelze upřít značnou dávku představivosti a schopnost dojmout citlivější povahy i k slzám, jakkoliv k tomu používá velmi prvoplánové prostředky.

Nejpřekvapivější je pasáž, která velmi drsně kritizuje civilizační uspořádání: náboženství a politické a ekonomické systémy jsou podle (Youngova) Ježíše „lidmi vytvořená trojice teroru, která pustoší Zemi a oklamává ty, na nichž mi záleží". Tato a některé další podobné formulace vyzývající k osobnímu přístupu k Bohu bez asistence jakékoliv církve možná byly hlavním důvodem, proč kniha není v amerických křesťanských kruzích přijímána zcela bez výhrad. Zastihne-li však duchovně váhajícího jedince v nějaké slabší chvilce, o Boží pravdě jej přesvědčí snadno.

Wm. Paul Young: Chatrč. Přeložila Šárka Kadlecová, vydal Knižní klub, 256 stran.

Foto: Jan Schejbal, Týden a archiv

Autor: Pavel Mandys