Jsem věčný pochybovač

Světoznámá sedmasedmdesátiletá operní diva Soňa Červená poprvé v životě zkoušela v Národním divadle, kde ji komunisté nikdy nedovolili zpívat. V roce 1962 emigrovala a zařadila se mezi světové špičky. Při rozhovoru pila čokoládu a s nepřehlédnutelnou noblesou a grácií vyprávěla o svým životě.

Byla jste prý nechtěné dítě. Dávala vám to matka najevo?

Ne, ale ona chtěla chlapečka. Měla jsem celé mládí pocit viny, že nejsem kluk.

Pocházíte z vážené rodiny. V jaké společnosti jste žila?

U nás doma se pořádaly soukromé hudební večírky, kde se muzicírovalo a s tím jsem vlastně vyrůstala. Díky tatínkovi, který v mládí založil první literární kabaret Červená sedma, k nám chodili skoro všichni herci a zpěváci. Třeba Eduard Bass, František Gellner, Bohuslav Martinů, Eduard Kohout a Vlasta Burian.

Kdy jste si řekla: budu zpívat a hrát?

Po divadle jsem toužila odmala, což jsem zdědila po otci.

Jste vegetariánka. Souvisí to s tím, jak jste jako studentka Hospodyňské školy musela vlastnoručně zabít krůtu?

Vlastně ano. Tehdy jsem si řekla - a to je moje filozofie dodnes - nic nesmí zemřít pro to, abych já žila.

Od té doby jste maso nikdy neochutnala?

Ne, nechybí mi a nemám to zapotřebí. Ani ryby, ani raky, ani kuřata. (smích)

Po válce vám bylo dvaadvacet a vyhrála jste konkurs na roli Káči v muzikálu Voskovce a Wericha Divotvorný hrnec. Asi se už na to ptali všichni, ale kterého z nich jste měla raději?

To se vůbec nedá rozlišit. Oba byli svým způsobem geniální a zároveň úžasně rozdílní a hlavně milováníhodní.

Měli jste spolu blízký nebo jen pracovní vztah?

Jak blízký myslíte? Jako jestli jsem měla poměr s Werichem? To jsem, bohužel, neměla. (smích) Vídali jsme se hlavně v divadle, ale hovořili jsme samozřejmě i soukromě. S Voskovcem jsem se potom ještě často setkávala v New Yorku.

V sedmačtyřicátém jste stihla natočit film Poslední mohykán. Pak jste se stala nežádoucí osobou. Komunisté dohnali k emigraci vašeho manžela. Matku, která přežila koncentrák, umučili ve vězení. Werich vám tehdy nabízel, že vám pomůže utéci, proč jste tady zůstala?

Myslím, že když mi to nabízel, tak matka ještě žila. A po její smrti jsem už, bohužel, možnost odejít neměla.

Přesto se z vás stala hvězda s angažmá v karlínském divadle. Jak vzpomínáte na Oldřicha Nového a Vlastu Buriana?

Nový s Burianem byli moji báječní šéfové. Jako já tehdy zbožňovala je, oni si vážili mě jako mladé herečky a zpěvačky. Ale na flámy jsem s nimi nechodila, protože na ty já celý život neumím chodit a nechodím.

Nepijete alkohol?

Když nepočítám skleničku červeného vína, tak ne. Také nekouřím, takže na flámu jsem úplně k nepotřebě.

Jak vás StB vás nutila ke spolupráci?

Každý den ráno u mě zvonili, vyptávali se a nabízeli mi různé výhody. Když jsem řekla, že nebudu, neumím a nechci, vyhrožovali mi, že už si nezahraji. Byl to silný, prakticky každodenní nátlak.

Neřekla jste si někdy: já jim to podepíšu, ať mám klid?

Ne, nikdy.

Opustila jste tedy Prahu a šla do brněnské opery.

Přesně tak. Mým cílem bylo zpívat v opeře. Když mi přišla brněnská nabídka, tak jsem se rozhodovala mezi slávou v Praze a operou v Brně, a opera zvítězila.

Brzy po příchodu do Brna vám zemřel přítel. Neměla jste chuť to "zabalit"?

N e, opera a možnost být na jevišti mi moc pomáhaly. Do Národního jsem sice nemohla, ale třeba Pražské jaro mně naštěstí povolili.

Zlom nastal v roce 1958, kdy jste dostala smlouvu do Státní opery ve východním Německu?

Určitě. Měla jsem tam prvořadé role a teprve tam jsem začala žít a rozvíjet se.

Už ve východním Berlíně si vás vyhlédl dirigent Herbert von Karajan. Říkala jste si tehdy, že jste dobrá?

(smích) To víte, že ano.

A nestouplo vám to do hlavy?

Ne. Celý život jsem pochybovala, což mě, myslím, pořád neslo dál a výš. Vždycky jsem se snažila odstranit to, nad čím pochybuji, a pořád dokola jsem pochybovala. Takže jsem takový věčný pochybovač. (smích)

O čem jste nejvíc pochybovala?

O sobě, o svých výkonech a schopnostech, ale to mě právě neslo nahoru a do hlavy mi nic stoupnout nemohlo. Jen ty pochyby.

Když se v roce 1961 postavila berlínská zeď, dostala jste angažmá ve vídeňské Státní opeře. Nenastoupila jste tam a vrátila se za železnou oponu. Proč?

Myslela jsem si, že to nebude tak zlé, a nechtěla jsem přerušit všechna pouta ke své vlasti a k otci, který tehdy ještě žil. Stejně jsem nakonec odešla, a tehdy se mi ještě stýskalo. Pak už jsem si stýskání zakazovala.

Jak jste se dostala na Západ?

Čtvrtého ledna 1962 mi zavolala kolegyně Ludmila Dvořáková a řekla: Víš, že ode dneška se už nesmí projíždět ven? My jsme jako cizinci totiž mohli tím jediným přechodem ve zdi projíždět na Západ. Měla jsem naplánováno, že odjedu devátého ledna, protože devítka je mé šťastné číslo. Měla jsem i rozvařené knedlíky na plotně. Popadla jsem kabelku, pejska a vyjela jsem. Když jsem přijela na hranici, nechtěli mě pustit. Napovídala jsem jim, že musím na chvíli do autoservisu s mou mercedeskou a když mě nepustí, nestihnu večerní představení v Lipsku. Ten mladík se na mě tak podíval a řekl: Tak dobře, ale naposledy. A bylo to naposledy. (k fotografovi: Ne tak zblízka, prokristapána, ty moje vrásky!)

Následovalo angažmá v Deutsche Oper, třicetiletý kolotoč střídání rolí, operních scén celého světa, hotelů. Nemyslela jste na rodinu?

Ne. Vím, že je to asi zvrhlost nebo že jsem posedlá, ale moje rodina bylo divadlo.

Žádný mateřský pud se nedostavoval?

Ne. Viděla jsem kolegyně, které měly děti a braly je s sebou do šaten a na zájezdy. Sice jsem je obdivovala, ale věděla jsem, že to není dobré.

Nikdy jste nezpívala v Metropolitní opeře. V den schůzky s jejím intendantem byl pohřeb prezidenta Kennedyho, schůzka se zrušila a vy jste musela odjet. Proč jste o to znovu neusilovala?

Protože jsem v té době měla angažmá v San Francisku, kam jsem jezdila jedenáct let. Tam mě skvěle přijali, dokonce porušili zákaz psů v opeře. Tak jsem si řekla, že budu věrná San Francisku, protože tam byla stejná úroveň jako v Metropolitní.

Ve svých pamětech vzpomínáte, jak jste přijímala do party mladého Luciana Pavarottiho. Prý vařil velmi chutné těstoviny. Byl i zamlada tak rozložité postavy?

Ano, to byl báječný kuchař. Tehdy byl sice méně rozložitý, ale už nabíral. (smích)

Existují mezi světovými operními špičkami skutečná přátelství, nebo převládá vzájemná žárlivost?

Je to kamarádství, protože když už je někdo nahoře, tak se opravdu zase kamarádí s těmi, co jsou na stejné úrovni. Není tam potřeba nevraživosti, naopak. Mám mezi lidmi z branže opravdové přátele po celém světě.

Ve vašich vzpomínkách mě překvapila věta: "Byla jsem svůj vlastní šofér, cestovní kancelář, sekretářka, účetní, kuchařka pro psa a házeč klacíčků." Slavní mají kolem sebe obvykle tým lidí, proč jste se o všechno starala sama?

Jsem perfekcionista. Nikdo mi nic neudělá tak, jak si to zařídím sama.

To jste musela být pořád strašně unavená.

Já vůbec netrpím únavou. Jsem nespavec, ale miluji to, protože je to nalezený čas. Když se třeba ve čtyři vzbudím, čtu si. Já se prostě vzbudím a můžu stromy kácet. Je to se mnou až hrozné. (smích)

Znovu jste se nevdala, ale životního partnera jste měla. Jak dlouho jste spolu byli?

Trvalo to třicet let a teprve jeho smrt nás rozdělila. Po něm se mi stýská. Nechci říkat, kdo to byl, neboť nenávidím indiskrétnost.

Jak jste si uchovávala svou skvělou češtinu?

Česky jsem neměla možnost mluvit, ale hodně jsem četla a překládala a psala jsem stovky dopisů.

Jste specialistkou na náročné a obtížné role...

Je to trochu jako pro jiné lidi rébus nebo křížovka. Když jsem prošla celou fází klasických oper, všech Haydnů, Verdiů a Wagnerů, přistoupili ke mně moderní skladatelé a začali mě zajímat mnohem víc. I z hereckého hlediska.

Vedle opery jste pracovala i s rockovými hudebníky Lou Reedem a Tomem Waitsem. Lákal vás i jiný druh hudby?

Nelákal, ale dostala jsem se k tomu, protože jsem s nimi dělala muzikály, takže jsem se musela přiblížit i rockové hudbě. Ale Waits s Reedem pro mě napsali báječné písně, které nebyly tak úplně rockové. To bych asi neuměla.

Sledujete současnou populární hudbu?

Stydím se za to, ale ne.

Jste perfekcionistka. Cítíte se být i feministkou?

Určitě ne. Myslíte takové to hnutí Ženy vpřed?

Mám na mysli, zda jste měla někdy podvědomou touhu vyrovnat se mužům?

Myslím si, že taková česká národní vlastnost jako nenápadná nadvláda mužů je docela v pořádku. Byla jsem tak vychovaná. U stolu se servírovalo nejprve mému otci.

Co vám nejvíc vadí na mužích?

To si musím rozmyslet. (po chvíli) Vlastně nic.

A na vašem bývalém partnerovi?

Vůbec nic. Já ho beze zbytku milovala.

Když srovnáte poměry v české kultuře a situaci venku. V čem je podle vás největší rozdíl?

Já sama se neuzavírám novým přístupům a myslím, že i zdejší lidé by neměli zůstat uzavření. Třeba při zkouškách s Robertem Wilsonem jsou chvíle, kdy občas cítím až nepřátelství vůči tomu, že sem přichází něco nového a nevídaného. Ale není to časté, většinou je tu úžasná atmosféra.

Poprvé v životě zkoušíte v Národním divadle, splnil se vám celoživotní sen. Ve stejnojmenné Janáčkově opeře budete hrát roli Osudu, která je ale němá. Nemrzí vás, že si nezazpíváte?

Nesmí mě to mrzet. Myslím, že je to spravedlnost světa. Že se stárne, že stárnou hlasivky a já jsem měla báječný život a kariéru, takže by bylo pošetilé, kdyby mě teď něco mrzelo.

Jste světovou špičkou, která divadlu obětovala život a především soukromí. Neměla jste někdy pocit, že jste žila v sice krásném, ale přece jen umělém světě?

Obětovala není správné slovo. Věnovala. A nebyl to umělý svět, absolutně mě to naplňovalo a obšťastňovalo.

Čtěte dále

další zprávy