Překročené meze, matriarchát a rozšlapané kotlíky

25.04. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Na domácí hudební scéně už je
v současnosti tolik dam-písničkářek, že by s přehledem mohly uspořádat vlastní festival. Už dávno to nejsou jen folkové mystické ženy, s korálky ve vlasech a v batikovaných šatech, ale výrazné osobnosti s neméně výrazně formulovanými názory a zpověďmi. Dvě alba dnešníh tipů budiž důkazem.

Martina Trchová - Takhlevemněvyjouvlci (Indies MG)http://www.bandzone.cz/martinatrchova

Když na jaře 2005 vyšel debut Čerstvě natřeno, bylo okamžitě jasné, že s talentem, který už nějakou dobu na písničkářské scéně vystrkoval růžky, je potřeba do budoucna rozhodně počítat. Martina Trchová připomněla, že písničkář není jen někdo, kdo se tklivě vyzpívává ze své naivity u ohníčku, a že to jde i bez žánrových dogmat. Za pomoci svých spoluhráčů Jana Matěje Raka a Karolíny Skalníkové, a hostů ze skupin Neřež a Koa vytvořila nápaditou a přesvědčivou i příjemnou nahrávku.

Martina Trchová se svými současnými spoluhráči. Druhá deska je zas o kousek dál. Zpěvačka se tu prezentuje nejen jako folkařka, ale nabízí i polohy výrazně šansonové či ovlivněné jazzem. Produkce se navíc ujal zkušený Martin Němec, který přivedl i své kolegy z Jablkoně. Nejvýrazněji však nahrávku poznamenal kontrabasista Radek Polívka. Ten už je spolu s Patrikem Henelem nyní jejím stálým koncertním spoluhráčem. Právě jeho náladotvorné basování skladbám dodává atmosféru a místy i nechává vzpomenout na starší období Nerezu, ještě před příklonem k latinskoamerickým vlivům. Což podporuje i Trchové suverénní projev, který obstojí i při vzpomínce na Zuzanu Navarovou.

Vlčí pohled se odrazil i do obalu nové desky. Speciální kapitolou jsou texty. Napoprvé je těžko vnímat, zpěvačka je chrlí s hiphopovou kadencí schopného rappera. Nechybí jí dar vystavět lyrickou výpověď a zjevný tu je i prvek protestu a rebelské vzpoury proti všednodennosti. I když totiž hovoří v ich formě, dokáže pojmenovat realitu jasně a úderně. Nemudruje si jen sama pro sebe a neutápí se ve vlastních splínech. Opakovaně dokumentuje odvahu hledání místa v současnosti i pokus o pojmenování toho, co autorku obklopuje a rozčiluje. A právě ona nejednoznačnost, jasně přiznaná přirozená nejistota, zda je zrovna tahle cesta ta správná, ji přiřazuje k těm nejlepším.

Nové album Martiny Trchové je až překvapivě vyzrálé a dotažené - instrumentálně, aranžérsky i myšlenkově. Napovídá, že další generace písničkářů má vedle těch plytkých a tak komerčně úspěšných, i svá výrazná jména, která se dokáží odstřihnout od přehnané úcty ke svým předchůdcům a nabídnout současný pohled i podobu žánru. Sláva za to.

ČTĚTE TAKÉ: Pronikavá vůně protestu i radostné tango v páté cenové

Žofie Kabelková - Peřiny z vody (Malé vydavatelství plovoucí na kře)

http://www.myspace.com/kabelkovazofie
Album Peřiny z vody není už zcela čerstvé, ale díky vlastnímu nákladu nenápadné a tak trochu utajené. Což je rozhodně škoda a dostatečný důvod k připomenutí. Protože skok, jaký Žofie Kabelková udělala od svých počátků, je poměrně nestandardní. Jestliže totiž na svém debutu z roku 2003 byla sice příjemnou, ale naprosto nevybočující písničkářkou, druhé autorské album ji po šestileté pauze zastihuje v úžasné formě.

Žofie Kabelková nezapře svůj pozitivní vztah k Islandu. Leccos už napověděla dogmatům se vzpírající nadžánrová deska Panoptikum, kterou v roce 2005 natočila společně s kolegy Marcelem Křížem a Ivo Cicvárkem. Už tehdy bylo patrné, že Žofie roste v interpretku, která nejen ví, co chce říct, ale i postupně zjišťuje jak svou výpověď textově i hudebně zformulovat. Nahrávka jasně dává najevo, že poloha zasněné písničkářky, folkové víly drnkající na kytaru pro „kotlíkářské" publikum, je jí už těsná. Písničky, které se z alba linou totiž mají stejně tak blízko k islandské nezávislé scéně jako k tomu, co třeba u nás prezentuje Lenka Dusilová s Eternal Seekers nebo na svých starších nahrávkách nabízeli slovenští Longital.

Silnou autorskou výpověď podporují pestrá aranžmá, která výsledek posouvají až kamsi k křehkému popu, a zcela přirozeně se nezastavují před využitím všeho, co může být ke prospěchu věci. Jazzové dechy, flétna spoluhráčky Petry Klementové i nápadité housle či klavír producenta Stana Palúcha dodávají nejen náladu, ale dokreslují atmosféru otevřenosti. Do té zapadá i folkotronické až triphopové pojetí skladby Sestřičko, ve kterém elektronické samply nejen nepůsobí nepatřičně, ale naopak nastolují otázku, proč jsou v této skladbě osamělé.

Vodní živel má album nejen v názvu. Druhé album Žofie Kabelkové by rozhodně nemělo uniknout všem těm posluchačům, které oslovili zahraniční svobodomyslní písničkáři, označovaní vágními škatulkami freak-folk či nu-folk a stýskali si, že u nás něco podobného nemáme také. Svobodné nakládaní s výchozím materiálem, tak jak ho předkládá tato nahrávka, naznačuje otevřené možnosti i schopnost využít každého detailu. Křehké a niterné písně odrážejí realitu v nijak přehnaně veselém tónu a i opakovaně nabízejí další důkaz o neobyčejně silné scéně současných písničkářek. A abych nezapomněl - formátově atypický obal, ve kterém dnes už běžný digipack nahradila disk ukrývající molitanová houbička v plastové síťce, je prostě geniální.