Mladí staří i staří mladí: věk nehraje roli

09.05. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Jakob Dylan natočil svou druhou sólovou desku. I když je vlastně docela pěkná, poznat na ní, jestli vznikla před měsícem, nebo před dvaceti lety, jde jen těžko. A to mu teprve nedávno bylo čtyřicet. To Jan Burian se sedmimílovými kroky blíží k šedesátce, ale na novém albu se spojil s o generaci mladším duem Republic of Two a nahrál své skladby ve výrazně progresivním, převážně elektronickém duchu. Člověk je tak mladý nebo starý, jak si sám určí, a kontrast dnešních tipů je toho jasným důkazem.

Jakob Dylan: Women + Country (Columbia / Sony Music)http://www.myspace.com/jakobdylan

Nemá smysl ztrácet čas řečmi o jablkách, co se nezakutálela daleko od stromu, ani skutečností, že pokud někdo nezaregistroval skupinu Wallflowers, má zjevné mezery v hudebním vzdělání. Faktem je, že Jakob Dylan opravdu už dávno není začátečník, a ačkoliv aktuální album je teprve druhé sólové, zní vyzrále a suverénně. Na druhou stranu je otázkou, zda by i bez toho všeho desku produkoval T Bone Burnett a hráli na něm muzikanti, jako je Marc Ribot.

Jakob Dylan to má s tematikou jasné. Název alba mluví za vše a v podstatě už by asi nebylo potřeba nic dodávat. Důležité je, že už to není jen zpívání s akustickou kytarou jako debut, ale zvukově i aranžérsky vlastně docela barevná nahrávka - i když hudebně monotematická. Ale není se třeba bát, tohle country je vlastně skoro až alternativní. Melancholie se medově netáhnou, ale teskně odrážejí na hladině. A ve chvíli, kdy už by to mohlo být trochu únavně jednotvárné, nastoupí se svými vokály Kelly Hoganová či Neko Caseová.

Jakob pozoruje a glosuje. Nerozčiluje se ani neprotestuje jako jeho otec. Komentuje klidně, s nadhledem a odstupem. A při tom všem dovede být i naléhavý. Nemá v tom daleko ani k rockově důraznějším "berlínským Australanům" v čele s Nickem Cavem, Cohenovi nebo třeba starším nahrávkám Bruce Springsteena. Na rozdíl od nich však s ubíhajícím časem alba začínají jednotlivé skladby povážlivě splývat a jejich zaměnitelnost je stále snazší.

Jakob Dylan se příliš nepotatil. Protagonista tak neúmyslně dokazuje, že je zručným řemeslníkem, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se stal opravdu výjimečnou autorskou osobností jako jeho otec či někteří strýčkové. Krásně je to slyšet na závěrečné Standing Right Count. Zvuk tu příjemně zpestřují nápadité dechy, ale díky zpěvu vše zní jak revival Dire Straits. Což ale ani v nejmenším neznamená, že by nemělo smysl novinku Jakoba Dylana poslouchat. Všeobecně vzato je totiž stále lehce nadprůměrná.

ČTĚTE TAKÉ: Překročené meze, matriarchát a rozšlapané kotlíky

Jan Burian: Dvanáct druhů samoty (Indies MG)

Ve filmu se tomu říká remake. Novinková deska Jana Buriana je totiž složená ze samých písní, které už v minulosti hrál a většinu i nahrál. Stejné zůstávají texty, Burianův zpěv, někdy melodické linky, vše ostatní je nové. Čili de facto coververze sebe sama. Někdy ku prospěchu věci, jinde jde jen o zajímavý experiment, po kterém se posluchač s chutí vrátí k původní verzi; záleží na osobním vkusu.

Svým hlasem Jana Buriana opět podpořila Lenka Dusilová. Autor sám nové verze označuje jako "alternativní pop-music", což je možná až zavádějící, protože nahlíženo tímto prizmatem by pak za alternativní pop-music mohl být považován i industriál. Mnohem důležitější než nálepky se ale jeví svoboda, s jakou je k hudební složce písní přistupováno, evidentní nechuť setrvat ve vyjetých kolejích, hravost i všudypřítomná chuť vyzkoušet nevyzkoušené.

Což samozřejmě může mít i stinné stránky. Pokud elektronické zvuky třískají již z několikáté skladby za sebou, někdy víc jako truc než smysluplně, pak nezní ani funkčně, ani progresivně, a je naopak nemalým osvěžením, když je vystřídá něžně akustická poloha jako v úvodu závěrečné Samoty. Jinde zas může spojení rozmáchlého, převážně elektronického základu s polomluveným a polozpívaným písničkářským vokálním projevem působit jako umělé a vykonstruované a chvíli to trvá si na něj zvyknout (Kámásútra). Ale jak praví citát, kteří mnozí mylně přisuzují Mňáze a Žďorp, "I cesta může být cíl". A jako odpověď pro všechny ty, kteří mají pocit, že zavedený interpret se nemůže měnit, protože by zklamal své posluchače, tohle zvukové dobrodružství, překypující nápady, funguje víc než dobře a pádně.

Dvanáct druhů samoty ve třinácti písních. Přes to všechno je paradoxně veselé i smutné zároveň, že za tak svobodnou nahrávkou nestojí nastupující mladá generace, ale vesměs třicátníci plus interpret, který už se na pódiích objevuje déle, než jsou oni na světě. Společné téma samoty také způsobuje, že nové Burianovo album není příliš veselé. Díky své zvukové pestrosti i nadčasovým textům vůbec nepůsobí depresivně; spíš zamyšleně a jako připomínka, že humor je pravdivější často víc podprahově než prvoplánově. Deska rozhodně není tak poslechově vstřícná a zábavná jako předchozí dvojice alb Dívčí válka a Muži jsou křehcí, ale ani v nejmenším to neznamená, že by byla horší. I když slovo "nejistota" ke slovu "osamění" vlastně tak nějak patří.