Ironie, znechucení i svět malovaný ženskýma očima

11.04. 09:00 | Autor: Antonín Kocábek

Ono "Z Venuše versus z Marsu" se projevuje i v hudbě. A nemusí to být jen otázka křehkosti v kontrastu s agresivitou. Oba pohledy jsou určitě zajímavé a mají-li adresáti chuť, ten druhý je může jen obohatit. Autoři nahrávek, které jsou předmětem dnešního tipu, se navíc nebojí jít proti proudu a stát si za svým. Že to není hudba, kterou by akceptoval každý, s tím víc než souvisí.

Insania - Kult hyeny (X Production)
http://www.myspace.com/insaniamusic
Brněnská Insania je na domácí scéně po téměř třiadvaceti letech pojmem. Její kombinace hard-core, punku, metalu a v posledních letech i EBM opět nastavuje svůj specifický „ksicht". Nabízí sebevědomý tlak, který překonává odpor jak tah proudového motoru. A i na novince naštěstí působí jako někdo, kdo zcela postrádá potřebu napodobovat jiné. Kombinace ostré a hutné kytary, pochodově (nebo spíš poklusově) rovné rytmiky a vznosných i na hraně kýče balancujících kláves se nebojí charakteristicky melodických ploch, které ani v nejmenším neubírají na tvrdosti.

S novým albem má Insania i nové logo. Jestliže po hudební stránce stále žene dopředu svůj buldozer, který vše válcuje a oproti minulému albu Rock'n'Freud je možná jen o něco naštvanější a agresivnější, velkou změnu zaznamenala textová výpověď. Poly a spol. jako by se snesli z výšin do reality. Určitá (s jistým nadhledem stále zábavná) stylizace tu zůstává, ale od mystiky, okultismu a čehosi dramatického se tentokrát texty přiblížily k reflexi a jasným uvědomováním si svého místa připomínají manifest znechucení. A vlastně i jakousi deklaraci toho, že už to, co nás obklopuje, prostě nechtějí tolerovat.

Dekadence ve spojení s brutalitou často překvapivě připomene obnovenou Vanessu ( a není to proto, že její leader Samir sem přispěl jedním textem). Napoprvé nová deska může zaskočit i syrovostí, milovnici balad si tady rozhodně nesmlsnou. Sžíravá ironie i poněkud jedovatý humor se rozbalují až později, ale dokreslují celý ten obrázek šklebu, který už nepotřebuje doprovázet zdvižený prostředník. Členové Insanie tak zůstávají i s novým albem excentriky, kteří přesně vědí kam kopnout, na koho plivnout a komu se vysmát.

Sarkasmus Insanie se projevil i u promo fotky k minulé desce. Je samozřejmě možné zůstat na povrchu, zaměřit se na některé prvoplánové prvky nebo to celé smést se stolu s přesvědčením, že jde o lacinou pózu. Ale při ponoření se do kulis tohoto světa a přijetí pravidel hry se jen těžko zbavovat nejistoty a podivně vlezlého pocitu, že podobný náhled zvenčí je ve skutečnosti vůči realitě, ve které se dnes potácíme, vlastně ještě milosrdný.

ČTĚTE TAKÉ: Návrat nekompromisního strejdy a vzpomínka na mladý maso

Gaffa / First Fatal Kiss - EP (vlastní náklad)
http://www.myspace.com/ggaaffaa
http://www.myspace.com/firstfatalkiss
Společné EP vídeňského a táborského dívčího tria. Hezky klasicky na vinylu. Zajímavá exkurze do světa, u kterého to nejhorší, co můžete udělat, je porovnávat ho mužskými měřítky. Rakušanky fungují asi osm let, pro výrazně kratší, ani ne poloviční dobu hrající Jihočešky je to debut, ale spojnic je tu spousta. Postpunková dravost, ale zároveň žádná přidrzlostí maskovaná snaha zakrýt nedostatek nápadů a půjčování si jinde. Ohrnout nos znamená jen neschopnost přijmout fakt, že tady se tomu, na co je posluchač zvyklý - tedy většinou stereotypům - nikdo přizpůsobovat nebude.

Úderně nekomplikovanou hudbu doprovází i graficky čistý obal. First Fatal Kiss se obejdou bez kytary, kterou společně s klávesami a bicími dobře zastane zkreslená baskytara. No boys! No girls! znamená tu méně zábavnou polohu, v podstatě punkově jednoduchou odrhovačku. Kolektivní, naivisticky milé vokály kontrastují s chladnou němčinou. Ne tohle nejsou naštvané ženské jako bývaly třeba L7, agresivně plivající svůj vztek. Tady se pracuje s melodií i atmosférou, No Government! prozrazuje, že to jde lépe, barevněji a nápaditěji.

Trio Gaffa naopak v sestavě nemá baskytaru. A víc než z punku je v nich z nové vlny a postpunkové temnoty. S křehkými trojhlasy se nezbaví srovnávání s někdejším Dybbukem, i když je jinde. Opět tu vše ženou ledové bicí, které jak kdyby tentokrát vypadly od Joy Division. Gaffa řeší holčičí starosti, bolestně se zarývá pod kůži a jasně dává najevo, že projevit slabost či nejistotu ještě nemusí znamenat odevzdanost a nedostatek sebevědomí, ale prostě jen ochotu se postavit problémům zpříma. Mesiášů, majících jasno v tom, jak by vše mělo být správně, je okolo nás dost. Členitější Prstík je zajímavější a dává naději i zvědavost na věci příští.

Foto: archiv skupin

Autor: Antonín Kocábek