Zpěv není potřeba, tvrdí vlivná kapela Mogwai

Skotská post-rocková kapela Mogwai bude hostem posledního večera festivalu Stimul 15. listopadu. V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ mluví Stuart Braithwaite o názvech písní, o hudbě pro filmy i o soundtracku k fotbalovému utkání.

Na Mogwai mě vždycky fascinovaly názvy písniček. Na nové desce jsou to třeba The Sun Smells Too Loud (Slunce voní příliš nahlas) nebo I'm Jim Morrison, I'm Dead (Jsem Jim Morrison a jsem mrtvý). Jsou pro vás důležité?
Zase tak důležité nejsou. Slyšíme, jak někdo říká cosi srandovního, zapamatujeme si to a pak to použijeme. Jsou to většinou jen takové vtipy, které nemají nic společného s tím, jak písně ve skutečnosti zní.

Přesto u kapely, hrající skoro výhradně instrumentální skladby, hrozí, že si lidé budou na základě názvů domýšlet, o čem má píseň být.
To se nám na tom líbí. Třeba na albu Come on Die Young máme píseň Christmas Steps, která je o jedné ulici v Bristolu. Jednou jsme potkali chlapíka, který si myslel, že ta skladba je o Vánocích a různých fázích svátků. Měl to domyšlené do posledního detailu. Začátek mu přišel jako čekání na Vánoce a pak jedna pasáž byla jako rozbalování dárků a tak dále.

Opustit rockové konvence

Skotští Mogwai před jedenácti lety pořádně zahýbali vývojem na rockové scéně. Kapela z Glasgow se dobrovolně vzdala zpěvu a svoje skladby postavila výhradně na kytarových distorzích a dynamice tichých a hlučných pasáží.   Počínaje výrazným debutem Mogwai Young Team ovlivnili nastupující generaci kapel, které se stejně jako oni snaží vymanit z konvencí rockového žánru. Proto bývají zařazováni do škatulky post-rock. Mogwai založili v polovině 90. let Stuart Braithwaite a Dominic Aitchison a od konce této dekády působili v kvintetu. Natočili šest dlouhohrajících alb, zatím poslední The Hawk Is Howling vyšlo letos koncem září.

Může být instrumentální hudba politická? Určitě. Cokoliv kreativního představuje vyjadřování určitých názorů. Je spousta instrumentální hudby, která je politická: Sun Ra i Miles Davis. Ti hudbou vyjadřovali politické postoje a nepotřebovali k tomu žádné vokály.

Proč jste se vůbec rozhodli, že se obejdete bez zpěvu?
Jednoduše. Většina našich oblíbených kapel, jako třeba My Bloody Valentine nebo Jesus And Mary Chain, měla příliš dobrý zpěv na to, abychom se jim vůbec mohli vyrovnat. Tak jsme to zkusili bez něj. A nikdy jsme toho nelitovali. Lidi si zvykli věnovat zpěvu příliš velkou pozornost a podceňovat hudbu. To se jim u nás nemůže stát.

Novou desku The Hawk Is Howling jste natočili s producentem Andy Millerem, který s vámi pracoval v začátcích. Měl to být pokus o návrat ke kořenům?
Neřekl bych. Vlastně to byla spíše náhoda. Řekli jsme si, že desku natočíme doma ve Skotsku v South Lanarkshire a Andy tam pracoval. O nějakém návratu k první desce jsme vůbec nepřemýšleli, jen jsme chtěli, aby při natáčení byla co největší pohoda a nikdo nemusel nikam spěchat. A to se povedlo.

Mimochodem, právě váš debut Mogwai Young Team vyšel nedávno v reedici. Poslouchal jste desku znovu?
Album jsem už dlouho neslyšel, ale když jsme si ho teď poslechl znovu, byl jsem dost překvapený z toho, jak se mi líbilo. Letos jsme celou desku zahráli na jednom festivalu ve Španělsku. Bylo to divné, některé ty skladby jsme nikdy na živo nehráli, takže jsme se je museli znova naučit.

Hodně kapel za posledních deset let převzalo estetiku Mogwai, ale aplikovali ji na metal. Myslím kapely jako Pelican nebo Russian Circles. Je vám to příjemné?
Samozřejmě, je to fajn. Je dobře, že kapely si z naší hudby vezmou to, co jim přijde inspirativní. Některé z nich jsme vzali s sebou na turné, třeba Torche nebo Isis.

Docela hodně vašich skladeb se objevuje ve filmech nebo televizních seriálech. Mogwai jsou slyšet i na tak neobvyklých místech jako seriál Sex ve městě nebo retro snímek Miami Vice. Snažíte se to nějak omezovat?
Jsme rádi, že režiséři chtějí naši hudbu, a snažíme se je neodmítat. Jen jednou jsme odmítli, a to v případě absolutně dementní televizní show, se kterou jsme nechtěli mít nic společného.

Nedávno jste natočili hudbu k experimentálnímu filmu Zidane: A 21st Century Portrait, který sestává čistě ze záběrů fotbalisty během zápasu. Jak moc bylo těžké stvořit soundtrack k fotbalovému utkání?
Jsme velcí fandové fotbalu, takže nás to hodně bavilo. Ten film jsme dostali už sestříhaný a on sám o sobě měl silnou náladu, kterou jsme se jen snažili podtrhnout. Věřím, že se nám to povedlo.

Znáte nějaké fotbalisty z České republiky?
Jasně. Pavel Nedvěd! A kdo ještě? Myslím, že za Rangers kdosi z České republiky hrával. Sionko! A někdo hrál i za Celtic. Jarosik. Jo, Celtic, to je můj tým.

Foto: archiv

Čtěte dále

další zprávy