Ženské výpovědi i sarkasmy o rodné hroudě

29.07. 22:00 | Autor: Antonín Kocábek

Popularita písničkářského formátu v posledních letech dospěla do takového bodu, že se to v některých případech promítlo i do mainstreamových pater současného popu. Jako obvykle ovšem bývají zajímavější ti nenápadnější.

Jana Šteflíčková: Jana Šteflíčková (vl. náklad)
http://www.steflickova.cz/

Herečku a písničkářku Janu Šteflíčkovou bylo možno poprvé výrazněji zaregistrovat před pěti lety na albu Jablečno, kde ji doprovázela skupina Kůň. Jistý potenciál se na něm sice rýsoval, ale působilo to celé tak nějak rozpačitě, neurčitě a nejistě, jako nahrávka, kde protagonista vlastně neví, co chce a postupuje metodou pokus-omyl. Jana posléze začala vystupovat sólově, začlenila se dokonce do volného sdružení Osamělí písničkáři, a v prezentovaných skladbách se objevila svoboda a uvolněnost.

Poprvé sama za sebe. Což jsou dvě věci, které se jako nit vinou i novým, druhým albem. To je bez názvu, jako by zpěvačka chtěla dát najevo určitý restart, začátek nové cesty. I v nově zachycených písničkách (na koncertech jich většinu hraje už delší dobu) se ještě více než dříve nenechává spoutat konvencemi vecpat mezi žánrovými mantinely, přeskakuje od poloh čistě folkových k jazzovým, bluesovým i šansonovým náladám. A pakliže někoho občas přece jen připomene (ve skladbě Poslední páv třeba Zuzanu Michnovou s Marsyas v období alba Kousek přízně) pak jen ty, k nimž být přirovnáván je poctou.

Zadumanou atmosféru, která většinu písniček doprovází, moc pěkně vyrovnává všudypřítomný, z hlasu jasně čitelný pocit naděje a optimismu, a zároveň jakýsi ironický podtón, povznášející vypravěčku nad věc, odkud vše komentuje s někdy až sarkastickým nadhledem, který prosvítá i citlivou lyrikou a intimitou. Proměňuje se, nezapře hereckou průpravu ani zužitkování pozorovacího talentu, střídá jednotlivé role a baví se zabydlováním v každé nové z nich. Výsledkem může být třeba až poeovsky tajuplná atmosféra filmového horroru, jakou má vyvrcholení jednoho neobvyklého abiturientského večírku v písni Jižní spojka. A nebo dokonalé hudební odbočení v svou prvoplánovostí až parodicky působící Když můj táta country hrál.

Jana Šteflíčková jde urputně za svým. Už podle bookletu, ze kterého je patrné, že deska se nahrávala ¾ roku, je jasné, že dotaženost nahrávky, pečlivost a snaha o dokonalost tu byla velmi silná. A naštěstí to nemá za následek profesionální chlad a načančanou nudu. Úsporná, ale nikoliv odfláknutá aranžmá, podařený zvuk a skvělý zpěv - to vše hraje do karet. A jestliže na koncertech Šteflíčková opakovaně dokazuje - podobně jako její kolegyně Martina Trchová či Žofie Kabelková - že je výraznou představitelkou současné silné generace písničkářek, které netápají v tom, co sdělit ani se nenechávají svázat folkově-trampským tradicionalismem, aktuální album je toho výtečným důkazem.

Nikola Brasko: Rodná hrouda (Indies Happy Trails)
http://bandzone.cz/nikolachiccobrasko

Písničkář vystupující jako Nikola Brasko patří k těm, kteří se už od počátku vzdalují výchozí folkové podobě, a podobně jako třeba Xavier Baumaxa nezapřou chuť nechat se ovlivňovat rockem, popem i hiphopem. Na již třetím albu to místy vygradovalo v plný zvuk regulérní kapely, ve které se krom sólisty - autora prosazuje především zpěvačka a raperka Biomasha. Jedno ovšem zůstává stejné: prostředním osobitého osobního pohledu na svět se odhalují témata, která jsou stejně tak nadčasová, jako přesahující osobní rovinu k všeobecně platným tématům.

Víc než o rodné hroudě jsou písničky na nové desce opět o partnerských vztazích. Alfou i omegou jsou opět samy texty. Hrají se si slovy, s jejich významy, punkově provokují a pokud narazí na tabu, s chutí ho dloubnou pod žebra. Ale zároveň občas jen plynou či rovnou pod tlakem tryskají, a lze jen usuzovat a otevřít stavidla fantazii, co jimi asi tak autor myslel: "Čárkový kódy / do pohody ódy / rozvody, porody / Danielle Steel umakartová / zeď nářků je poleva dortová / Sem cukrářka / miss Touškova / Cukr všem / zabiju se sachrem / Splínům spílám / ždímačku zapínám / persil do žil vperu silou / vylouhuju duši shnilou…"

Přesvědčivost tak může být vytlačena pocitem, že tu jde jen o sarkasmus a vše ostatní se dostavuje až v druhém plánu. A někdy taky ne. Nihilistická poetika a popkulturní citace totiž vyžadují stejné naladění - bez něj se dostavuje kontraproduktivní prázdno.

Nikola Brasko už sám hraje jen někdy. A skutečnost, že text má přednost před vším, se tentokrát ukazuje jako nejproblematičtější - hudební doprovod už zdaleka tolik nevybočuje ani nepřekvapuje, a pro znalce starší tvorby navíc opakovaně navozuje pocit deja vu. Obloukem se pak vkrádá zjištění, že to jediné, co je tu hudebně nové - tedy dívčí vokály a rap - je občas spíš navíc, a sólový projev, stejně jako prostý doprovod kytary bez rockové rytmiky, má údernost překvapivě silnější. Dívčí sborové odpovědi v Písni mladého levičáka, znící jako parodie na Jasnou páku, jsou pak vyloženě ošuntělé. Ne nadarmo tak patří k nejsilnějším místům nahrávky sólové výpovědi jako jsou Zbytečný život nebo Los Premios.

Je ale fér jedním dechem dodat, že Nikola Brasko pořád ze sebe sype vtipná spojení jak na běžícím pásu, zavaluje posluchače nečekanými přirovnáními ( "a moje máma už na Semaforu stojí, s úsměvem Tonyho Ducháčka…"), s jazykem si labužnicky hraje, a v jedné skladbě má zhruba tolik textových nápadů, které by mnohému komerčně úspěšnějšímu kolegovi, jakým je třeba Marek Ztracený, stačily na celé album. Nemluvě třeba o až mrazivém vypořádání se s tématem nevěry, které se mu podařilo v Romanci pro kalhotky. Jestli svůj model ale už nevyčerpal, bude muset zkusit prokázat až příště.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek