Začátky po letech, testosteronové i tajuplně nesmělé

19.05. 17:30 | Autor: Antonín Kocábek

Hudební snažení má jednu charakteristickou vlastnost: navzdory tomu, jak ho kdo dlouho provozuje, natož prokazatelnému biologickému věku, se tvůrce může opakovaně ocitnout na začátku. A je jen na něm, zda vyrazí vpřed, nebo ho za čas opět nalezneme na tomtéž místě.

Slaves of Stadium Rock: Slaves of Stadium Rock (Election) http://slavesofstadiumrock.bandcamp.com

Superskupiny se u nás moc nenosí. A i kdyby ano, tuzemská nemainstreamová hudba by se jim nejspíš vysmála, protože čemukoli se vysmívat, se u nás nosí mnohem víc. Za kapelou s podivuhodně křečovitým názvem (asi to měl být vtip, ale mimo zkušebnu tak nějak nefunguje) se každopádně skrývají ex zpěvák Anyway a Clean Slate, ex kytarista Slut, Akutní otravy či Tří čutor, současný bubeník Plexis, a bývalý kytarista Landmine Spring, tentokrát v pozici baskytaristy. Takže celkem ostřílená parta, užívající si určitý restart.

Debut má strohou grafiku. Jenže ten se překvapivě nekoná, a ze všeho nejvíc jde spíš o pokračování všech zmíněných jmen. Debutová nahrávka přináší rock moderního charakteru: i když energický, přesto nijak agresivní, melodický, zakotvený v devadesátých letech. Navíc v úvodu alba onomu stadiónovému rocku, který byl použit v názvu, vlastně překvapivě není příliš vzdálený. Na to, co by asi všichni zasvěcení očekávali, tedy divokou jízdu bez ohlížení, je potřeba si počkat až do čtvrté Sail to Eternity. A na punk u tohohle heavy rocku může posluchač rovnou zapomenout - mnohem častěji se tu sahá k postupům klasického metalu. Zbystřit by rozhodně měli třeba příznivci Foo Fighters.

Od počátku je patrné, že všem zúčastněným šlo hlavně o to užít si koncerty. Ve sluchátkách navíc zní tyhle písničky docela konzervativně. A taky možná až příliš rezignovaně a neprovokativně. Jako by tu šlo jen o to si zavzpomínat a ve zkušebně i studiu mít všechno co nejrychleji "z krku".

Čtveřice zkušených harcovníků se opět vrhá do boje. Ne, deska není odfláknutá - má slušný zvuk, je solidně zahraná i studiově ošetřená. Ale trochu z ní není patrné to, co mívají daleko neohrabanější debuty mladých kapel: jakési nadšení, chuť dobýt svět, všem to natřít a třeba to i zkusit jinak. Tady je spíš cítit mejdan letitých kamarádů s atmosférou " o nic nejde" - zapadá do toho i závěrečná coververze od The Police. Což je trošku škoda, protože potenciál by tu jistě byl a o tom, že na koncertech to bude fungovat, netřeba mít obavy.

Flash The Readies: In Belvedere (Full Moon)
http://flashthereadies.bandcamp.com

Prakticky neznámé trio z Olomouce funguje přesně v duchu mnoha současných kapel: je natolik nezávislé, až se to nebezpečně blíží konformitě. Na albu proto nechybí výtvarně pozoruhodný, nicméně dějově nezasvěcenému posluchači prakticky nesrozumitelný komiks, ale hledat tu takovou přízemnost, jakou je nástrojové obsazení či název kapely na titulní straně, by bylo bláhové... Analogicky na webu nechybí linky na všechny módní sociální sítě, ale zveřejnit u prakticky neznámé kapely jakékoli informace či snad dokonce třeba historii, by zřejmě narušilo image tajuplnosti. Nepřekvapí, že přístup se projevuje i v hudbě samotné.

Moravští Flash The Readies mají už druhé album. Kapela se hlásí k psychedelii či post rocku, ale ve skladbách z jejího aktuálního alba se to téměř neprojevuje. Jsou příjemné, melancholické, občas se pokoušejí o rozervanost, ale nejčastěji jde o zasněné indie-pop(rock)ové nápěvy, tak trochu recyklující to, co už je v podobném ranku léta ke slyšení: třeba Elevate by klidně mohla být coververzí někdejších, dnes už pozapomenutých, leč výtečných tuzemských shoegazerů The Naked Souls.

I při všem koncentrovaném smutnění a preventivně anglicky zpívaných textech (po překladu jejich romantika trochu vadne), se to vůbec neposlouchá špatně. Skladbám se daří vystavět i udržovat atmosféru, objevují se tu silné melodické nápady i cit pro detail i funkční aranžmá. Když navíc udrží ambice na uzdě, je výsledek působivý - jako třeba v úvodu a závěru skladby Encounter. V opačném případě (jako ve finále nahrávky) vystrkuje růžky artrocková nabubřelost Pink Floyd či pompézní okázalost Muse.

Aktuálně kapela hraje v triu. Svým druhým albem každopádně kapela dokázala, že studiová prezentace jí jde. A to přesto, že tu chybí výraznější skladba, důkaz originality. Teď by to ještě chtělo přidat koncertně a dokázat, že vcelku zdařilá deska nebyla jen výsledkem mnohaměsíčního piplání se ve studiu, ale skutečným odrazem potenciálu. Rozhodně by jí to prospělo mnohem více, než čas věnovaný alternativnímu vymezování se a řešení umělecké image.