Vtipy na pitevně a podkrkonošská ironie

08.03. 18:20 | Autor: Antonín Kocábek

Být na okraji je pro mnohé ponižující. Nicméně vždy existovali i ti, kteří si to místo zvolili dobrovolně. Pro hudební tvorbu to platí dvojnásob. Rozdíl mezi těmi, kteří se v podobném prostředí cítí spokojeně, a těmi, které tam uvrhla proti jejich vůli vlastní nemohoucnost být úspěšnější, je pak závislý jen na úhlu pohledu.

Skrytý půvab byrokracie: Zpráva o pitvě... (Polí 5)
http://poli5.bandcamp.com/album/zpr-va-o-pitv-obergruppenfuhrera-ss-reinharda-heydricha

Undergroundová jednotka SPB patří k těm, které chápou, že vydat album například jen jednou za desetiletí není už nic jiného než ostuda a ukázka stagnace interpreta. A zároveň s každou novou nahrávkou rádi překvapují. Což se jim daří i na zatím poslední desce, mimochodem již čtvrté jenom za poslední pětiletku. Její název v déli odstavce zabírá nemalé místo z titulní strany obalu. A jakoby mimoděk u toho dokazují, že hrát dnes undergroundovou hudbu nemusí nutně znamenat jen hospodský bigbít ze sedmdesátých let, opatřený nihilistickými texty.

Skrytý půvab byrokracie má album s názvem na několik řádků Kapela i tentokrát nenechává na pochybách, jak moc ji baví hrát si nejen se zvuky, ale i s textem a spolu navzájem. Experiment tu není samoúčelnou pózou, ale podstatou všeho. A i když vše zpočátku navozuje atmosféru jakéhosi melodramatu, kde deklamovaný text doprovází koláž prapodivných zvuků, nakonec se vše obrátí až naruby. A i když kapela v době nahrávání nemohla tušit, že s albem uzavře jedno své výrazné období, neboť krátce po nahrání oznámil odchod frontman, nemohla volit lépe.

Jakkoli to z názvu může vypadat pěkně morbidně a stranou nezůstanou ani tituly skladeb jako Hnisy, Bakterie, Řezy či Tekutiny, u alba jde vlastně o jednu souvislou porci humoru, byť někdy trošku svérázného. Na druhou stranu - citovat v hudbě italský diskotékový hit Il ballo del qua qua, u nás známý jako Tanec malého ptáčka snad z každého plesu, je také pěkný nihilismus a dekadence. Každopádně tak veselou skladbu, jako je Bránice, aby jeden i v celé diskografii kapely pohledal.

Kvarteto jako by chtělo dokázat, že se nezastaví před ničím. Slogan či spíše slovní spojení "gumový trubicový dren" se zarývá stejně jako přímočaré popové melodie, až parodický přístup k hudebním postupům, nálada z lunaparku a vzpírání se zažitým pravidlům. Říšský protektor, Batman, Superman a Spiderman - jak se to rýmuje?

Skvělé spojení tradičního - ať už to jsou ostinata baskytary (úvod skladby Řezy vyvolává vzpomínku na plastikovskou Zácpu), nebo až barově noblesní či melancholicky zamyšlené saxofony - a nápadité, lehce retrem načichlé elektroniky vytváří zajímavé nálady i hudební plochy. Zve na místa, kde fantazie vítězí nad chutí hrát "jako někdo" a nudným napodobováním vzorů. Až zas někdo před vámi bude nad podzemní hudbou lámat hůl, pusťte mu tohle album.

Cémuršámur: Rodinka (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/cemursamur

Kapela z Vrchlabí s početnou dechovou sekcí (pět z devíti členů) se na tuzemské scéně pohybuje už patnáct let a stovky odehraných koncertů z ní dělají jméno, na které už nenarazí jen ten, který nechce. Čtvrté album ji zastihuje v pozici toho, kdo má dávno za sebou počáteční tápání a působí přesvědčivým projevem. Stačí to však v dnešní konkurenci?

Osm skladeb aktuální kolekce v sobě nese zajímavý kontrast. Zatímco hudba je melancholická a posmutnělá, a občas má v sobě dokonce díky bohatým aranžím a plnému zvuku až artrockovou pompéznost, texty vedle zhudebněné poezie Reynkovy či Halasovy nabízejí spíš sarkastický a občas až syrový humor ("Kilobit, Megabit, Gigabit, Terabit - To mám v počítači pěknej bordel").

Hudba Cémuršámur je melancholická jako obal jejich novinky. Ironie ovšem ve spojení s hudbou nepůsobí očistně, ale vyvolává trpkost. Nejpatrnější je to na skladbě o Medvídkovi Pú, který se vydal do Číny a skončil na talíři. Jako by chyběla chuť k lehkosti a troše hudební aktuálnosti - skladby naopak směřují do minulosti a snaží se oslňovat instrumentálním nasazením. Jenže zároveň nezapřou inspirace jinde: divokost Už jsme doma (finále písně Slepota), kytaru Dagmar Voňkové (Co uviděl) nebo dechy Krásných nových strojů (Sněžka).

Cémuršámur na své zatím poslední desce odvádí solidní práci. Dokazuje, že nepatří k těm, kteří za slovo alternativa schovávají své neumětelství. Ba co víc - před čtvrtstoletím by je podobná nahrávka nejspíš vynesla do alternativní první ligy. Jenomže v roce 2015, v době, kdy úspěch slaví jedno duo za druhým a mezi běžné nástroje vedle kytary patří třeba i tablet, to bude nejspíš jen sousto pro zpestření chutí mlsného posluchačského staromilce.

Foto: archiv

Autor: Antonín Kocábek