Vojtěch Dyk: Mohl jsem víc zlobit

V pětadvaceti platil za nevídaný talent. V jedenatřiceti Vojtěch Dyk potvrzuje, že nebyl rychlokvaška. Dívčí idol z kapely Nightwork se dal na swing a nyní po půlroční pauze vystupuje opět v proslulé Bernsteinově Mši. 21. a 22. září v Praze, 24. a 25. září v Brně a 27. září v Hradci Králové. V divadle zároveň sklízí potlesk jako Theodor Mundstock.

Po skončení Nighworku děláte méně populární projekty, swing s bigbandem, vážnou hudbu. Zaznamenal jste výrazný odliv fanynek?

Inu, vlastně nevím, průzkumy si nedělám. Určitě mi pomáhá, že ten ksicht znají lidi i z filmu nebo z Nightworku. Na koncertech je naštěstí plno, takže odliv zatím nepociťuju, ale pravda je, že se občas ozve nesmělý hlas z publika: "Dej Máju". Tak mu velmi směle odpovím: "Tak to jsi tady špatně, brouku." Já se toho při první šňůře s B Side Bandem celkem bál, jestli ty lidi přijdou a co vůbec budou říkat na swing a jazz, ale oni chodí a tančí a křičí. Jako dřív, jen možná o oktávu níž. Takže zatím dobré.

Děti, které vás poslouchaly, taky trochu zestárly a dozrály a baví je i jiné věci než nightworkové blbiny, ne?

Jo. A troufám si říct, že kromě ksichtu mám i nějaké postoje, názory, na kterých mým příznivcům snad taky záleží. Mně není dvacet, jim není patnáct. Ale mezi dětmi ty písničky pořád jedou. Našeho Lojzy (tříletý syn, kterého má s partnerkou, herečkou Táňou Vilhelmovou, pozn. red.) oblíbená je Já jsem gay. Netuší, o čem zpívá, ale zpívá nadšeně.

Měl jste někdy nějakou fanynku stalkerku?

Nikdy to nebylo nic šíleného. A něco jiného je to asi u žen, když mají svoje stalkery, my chlapi se s tím asi dokážeme líp vyrovnat. Nedávno jsem potkal kamarádku, známou herečku, úplně rozdrolenou, někdo ji prý sleduje... To musí být hrozný zážitek. Mít blázna v patách. Ono úplně stačí mít v patách bulvární fotografy.

Už pár pořádných chlapů ze showbyznysu se mi v rozhovorech přiznalo, že je nějaká fanynka dokázala potrápit, i nabourat nějaký jejich vztah...

To věřím. Taky jsem měl někoho, kdo šířil, že se mnou chodí... Ale nebylo to nic brutálního. Možná jsem to vytěsnil. Nebo odpustil. Já totiž docela rychle odpouštím.

Titul vaší diplomové práce na DAMU zní Od Holana po komerci. O čem jste to vlastně psal?

Teď s odstupem bych to už asi pojal jinak, ale původně jsem chtěl využít svoje zkušenosti - tehdy jsem měl samozřejmě mazácký pocit, že už dost velké -, protože jsem na jedné straně už ve druháku jako jeden z mála natáčel komerční seriál a vydělával jsem si tím slušné peníze, ale zároveň jsme ve škole dělali představení o Vladimíru Holanovi, což není zrovna jednoduchá a líbivá látka. Chtěl jsem využít toho, že znám obě misky vah a že celé je to o rozhodnutí, jestli být punkový divadelní herec, který si nic nevydělá, ale dělá velké nezávislé umění, nebo být bohatá "komerční mrdka", jak se říká mezi mladými. Ale nakonec je ta diplomka spíš jen popis nějakých představení, neměl jsem na nic víc rozum...

A pořád myslíte, že to je buď, anebo?

Kdepak. Postupně zjistíte, že můžete být třeba i "punková mrdka". V punku nebo v popu nebo v jazzu nebo v čemkoli jiném, když to nemáte v hlavě dobře uspořádané. Fuj, to jsem sprostej.

A naopak člověk hned nemusí být to, co říkáte, když dělá něco, co má komerční úspěch, ne?

To si pište! Pokaždé, když tančím na Justina Timberlaka Can't Stop the Feeling, tak si říkám - Ty vole, to je dobrý! Jasně. Hlavní je být za sebe, dělat to ze srdce.

Vaším aktuálním projektem je Mass, tedy vaše pojetí slavné Bernsteinovy Mše. V téže Mši jste zpíval ve dvanácti letech jako sborista. Kdybyste teď měl možnost tomu dvanáctiletému Vojtovi něco pošeptat "na cestu", co byste mu řekl?

Neměj strach. A neser se s tím, chlapečku. Byl jsem takové hodné dítě. Možná až moc hodné. Slušňáček. Taky si někdy říkám, že jsem třeba mohl i víc zlobit. Dneska už mám spíš pankáčské uvažování, klidně a rád šlápnu i do hovna, když mám pocit, že to je správné, a úplně mě irituje stádnost a stádní blbost. Ale jako dítě i teenager jsem byl spíš součást stáda. Poslušný, hodný a všechno mi procházelo a všechno mi šlo. Zpívání, sport, škola. A nikdy jsem nešel proti davu. Přitom jít proti davu je teď to, co mě na životě baví nejvíc.

Co jste tomuhle velkému projektu položil na oltář?

Dva a půl roku práce na přípravách. Zadarmo. Jen z lásky k dílu. Byl to poměrně naivní počin, takoví dva blbci nebo spíš blázni, jako jsme my dva s panem Josefem Buchtou, který to spoluprodukoval, už se asi znovu jen tak nenajdou. Jsme uprostřed našeho "mšení" a snažím se všechny lidi zvát, aby ještě teď přišli, protože opravdu nevíme, jestli těch pět nadcházejících Mší není posledních.

Proč? Pět prvních jste vyprodali, lístky na další mizí. Tak prostě přidáte, ne?

Je strašně složité to zorganizovat. Jen dát dohromady těch sto lidí. Zatím jsme sice měli pokaždé vyprodáno, ale peníze za vstupenky a od sponzorů jen tak tak pokryjí základní náklady celého organismu. I když to bude vyprodané dál, nula od nuly pojde. Všichni dostali zaplaceno, ale všechno to je na hraně.

Dal jste do toho i své peníze?

Naštěstí zatím poměrně málo, ale čas je taky investice. Vymyslel jsem si to ale na sebe sám. A rád. Dobrovolně. Takže si na nic nechci stěžovat. To jsou pouhá fakta.

Zpíváte v angličtině. Chtěli byste s tím za hranice? 

Carnegie Hall nebo Royal Albert Hall by byly super, ne?! Ale budeme vděční i za jiné "hall" v zahraničí i u nás. Samozřejmě, že se do zahraničí už zkoušíme pozvat, ale je to produkčně náročné a i venku je první otázka: "Kolik to bude stát?" Snažíme se, aby to stálo co nejmíň, ale nemůžeme jít na úkor kvality.

Před uvedením Mše jste v médiích říkal, že podle vás přináší v současné době důležité téma pochybností o vlastní víře. Proč zrovna tohle ve vás tak rezonuje?

Tak se podívejte kolem. Všechno se točí kolem náboženství a víry. Kolik problémů pramení z nepochopení, neznalosti nebo ignorance. Třeba islám... Když se zeptáte jakýchkoli normálních muslimů v islámských zemích, tak jako my jsme se s nimi bavili třeba v Indonésii zrovna v době teroristických útoků v Jakartě, tak násilí ve znaku víry odsuzují, vnímají svůj islám jako normální nenásilné náboženství. Ti, kdo tyhle věci dělají, jsou prostě fanatici a je jedno, jaké víry.

Oni i křesťané mají historicky na triku nějaké ty miliony životů...

Přesně tak. Však my máme mezi sebou taky spoustu fanatiků. Olivka Žižků nebo Martin Konvičků. Co mě na nich a jim podobných zaráží, je ta míra jejich blbosti! Měli jsme s přáteli polemiku, jestli takové lidi nechat veřejně mluvit v médiích.

A k čemu jste dospěli?

Ale jo, mají na to prostě právo. A aspoň se odkopou, jak jsou blbí. Jinak by mohli bujet jako škodné buňky někde v ústraní. Takhle se o nich pár lidí dozví a oni zase někde rychle vyšumí. Bohužel, dost lidí v našem národě je nastaveno na tohle zjednodušené myšlení.

Ale zpět k Bernsteinovi...

Je potřeba to uvést do souvislostí. Bernstein Mši napsal v roce 1971, kdy zuřila válka ve Vietnamu. Ameriku ovládlo hnutí hippies a on asi chtěl burcovat lidi, aby nepřestávali věřit, byť se děje na světě cokoli. A to je a bude podle mě aktuální pořád.

Amerika byla a je silně křesťanská, Češi rádi říkají, že věří v "něco", co je přesahuje, ale není to nutně Bůh...

Jasně. Ale pro mě to právě není otázka křesťanství nebo nutně nějakého náboženství. Slova Mše tak napsaná jsou, ale pro současného člověka to může být jakákoli víra. A pochybnosti o jakékoli víře v cokoli. Ne nutně v Boha. Hlavní je věřit sám sobě. To je něco, o čem sám polemizuju s křesťanskou vírou. Když se jako laik ocitnu na nějaké bohoslužbě, na křesťanské svatbě nebo pohřbu, tak ze slov, která tam slyším, mám pocit silné výzvy, aby se lidé spoléhali na Boha. Svalují na něho zodpovědnost za své činy a za to, co se děje kolem nich, místo toho, aby tu zodpovědnost nesli sami. A to je asi ta moje message. Poselství té naší Mše, jak ji interpretujeme my: "Nesvalujte zodpovědnost na někoho dalšího, věřte sami v sebe a Boha si nechte jako rádce, pomocníka nebo přítele."

Nepřehání se to naopak s tou vírou v sebe sama, ve svůj úsudek? Časté jsou silné výroky typu: "Nepotřebuji si nic ověřovat, je to prostě pravda, to jsou fakta, basta fidli, protože já tomu takhle věřím, tak to cítím."

Nenarážíte zase na tu Žižkovou? Ale počkejte, to se přece nevylučuje. Jen ať si věří. Ale spíš bychom si měli dávat za příklad někoho, kdo má IQ a hlavně EQ vyšší než 34, ne? Ale je pravda, že tyhle údaje taky nemám ověřené.

Na konci minulé divadelní sezony se velmi pozitivně psalo o inscenaci Pan Theodor Mundstock ve Studiu Hrdinů, v níž hrajete titulní roli. Chtěla jsem si knihu od Ladislava Fukse přečíst před naším rozhovorem, ale nestihla jsem to, bohužel...

To je dobře, že jste to nestihla, protože naše představení je úplně o něčem jiném. Byl jsem dokonce i proti, aby se to tak jmenovalo, navrhoval jsem, aby to aspoň v programu bylo třeba vzhůru nohama. Je to totiž jen velmi volně inspirováno knížkou. Pan režisér Horanský z toho udělal spíš až antickou tragédii.

Je to příběh o člověku, který se všemožně chystá na chvíli, kdy bude muset do koncentráku, postupně z toho zešílí....

Z původního díla nám tam zůstalo pár motivů, ale hlavně - Fuks napsal Mundstocka jako antihrdinu, Horanský naopak jako hrdinu. Miloš Horanský s Ladislavem Fuksem polemizuje. Ti dva se spolu v minulosti několikrát sešli a diskutovali, Horanský se Fukse ptal, proč v době totality (kniha vyšla v roce 1963, pozn. red.) nevytvořil hrdinu, o kterého by se mohl národ opřít, vzhlížet k němu, proč vytvořil člověka, který jen čeká na smrt a nic nedělá.

On čeká aktivně. Aktivně se připravuje na různé varianty.

Smrti. A to vám přijde jako smysluplná aktivita? Že ne? Tak vidíte. Horanský vzal to silné téma a vytvořil zdravého energického chlapa. A když jsme zkoušeli, pořád mi opakoval: "Vojtěch, nelitujte se." Přečetl jsem si to, abych si to připomněl, ale nedá se to srovnávat. Náš Theodor je hrdina, který myšlenkou bojuje se zlem. A to zkoušení s panem Horanským bylo nádherné. Je to duší básník, velký člověk a někdy i mrzout, ale k zulíbání.

Až budu tento rozhovor přepisovat a uslyším se v diktafonu, znovu mě zaskočí vlastní hlas. Vás po letech zpívání a hraní také ještě překvapí, jak zníte?

Vždycky. Mívám pocit, že to je tupý hlas bez nápadu... Ale vlastně ne, tak hrozné to zase není. Spíš to už nevnímám. A taky se moc neposlouchám. A když se slyším, stává se dokonce, že jsem příjemně překvapen.

Kdy?

Třeba u Stopařova průvodce galaxií (Dyk načetl legendární román Douglase Adamse jako audioknihu, pozn. red.), ve kterém jsem na sebe ušil trochu past - vymyslel jsem si, že každá postava bude mít svůj velmi specifický hlas -, ale ono to ve výsledku funguje. A hlavně, když si tak můžete dělat šoufky ze Zemana nebo z Brňáků, tak vás to prostě musí bavit. A moc rád to doporučuju známým. Podobně jako knížku Kvak a Žbluňk jsou kamarádi, kterou jsme načetli s panem Prachařem, a to jsem pak byl jednu dobu dětmi donucen poslouchat docela často. A to mi teda vůbec nevadilo.

S Jakubem Prachařem jste bývali kamarádi jako Kvak a Žbluňk, změnil to konec Nigtworku, nebo ne?

Nevídáme se tak často, to je pravda, ale myslím, že naše kamarádství se zvolna překlenulo v přátelství.

Postřehla jsem, jak jste si někde pochvaloval, že hlas - svůj hudební nástroj - máte pořád u sebe a můžete zkoušet kdykoli a kdekoli. Když má bubeník plné zuby bubnů, zamkne je v garáži a čtrnáct dní na ně nesáhne, vy ale svůj hlas nikam nezamknete a mlčet asi taky úplně nemůžete.

Mně stačí, když nezpívám. A okolí by asi bylo rádo, kdybych měl takové pauzy častěji. Protože já na svůj hudební nástroj zkouším prakticky pořád. Táňa tomu říká, že "vysílám", že jsem někde ve svém světě, odkud vysílá nějaké podivné rádio. Furt jedu. "Tjadapadadampaddam..." A dělám u toho takové specifické pohyby. Jednou jsem šel po ulici a potkal jsem Dana Bártu, který dělal úplně totéž. Dva mimoni. Takže jsem tu nemoc nechytil pouze já.

Vysíláte i doma? V koupelně? V kuchyni?

Jo. Pořád. Úplně bezděčně. Není to moc hlasité, ale je to neustálé. Taková drásavá nicota. No, a když už jsem hodně unavený, vysílání prostě vypnu.

Čtěte dále

další zprávy